Věra Geislerová

Naše máma vyrůstala v Dobrušce. Dětství měla krásné, ale rozhodně ne jednoduché. Vystudovala monumentální malbu na UMPRUM a je akademická malířka. Je těžký zpovídat mámu, neodpovídá přesně na moje otázky a zvesela mluví o všem možném a mě přitom zajímají podrobnosti. Chci vědět o všem, co předcházelo narození nás tří sester. Táty se už bohužel nezeptám. Máma je srdcem naší rodiny, všichni se u ní scházíme, vychovala nás a taky bratrance kteří u nás bydleli za studií. Učila a stále učí budoucí výtvarníky. Pokládala základy počítačové animace a grafiky v Čechách a má sedm vnoučat.

Po rozvodu zůstala sama, splácela dům i chalupu, kterou zrekonstruovala a stále má další plány: třeba turbínu, solární vytápění, chov ovcí a slepic, výstavu obrazů, muzeum panenek a obdělat pole a mít vlastní brambory a bylinky a dát do pořádku les. Nikdy se z ničeho a nikoho nepodělala. Jak sama říká, ani z tý rakoviny. Život jí baví. Je to silná žena a já jsem strašně ráda, že jsem se narodila jí, Věře Geislerové, rozené Urbanové.

Jaký bylo tvoje dětství ?

To moje dětství bylo ták hezký a taky tajemný. Vyrůstala jsem v Dobrušce, v domě z patnáctého století. Ve sklepě bývala mučírna a tajemná studna, nebyla tam elektrika. Už jako malinký jsme tam chodili pro brambory a kompoty. Museli jsme si zapálit svíčku a jít po strmých schodech hluboko dolů. Prý tam vyslýchali lidi, než je poslali na popravu nebo na pranýř. Ten sklep byl propojený s radnicí na náměstí. A půda byla taky úžasná, tam jsme věšeli prádlo a na druhý půdě byla jablíčka a červený papriky a taky kyselý zelí. Pro to se chodilo se svíčkou, později s baterkou.

Jaká je tvoje první vzpomínka z dětství? Úplně první, kterou si dokážeš vybavit?

Pod vánočním stromečkem, byly mi tak dva roky, podle fotek, dostala jsem malou bílou houpačku, takovou co bývá na pouti, taková ta lodička, s panenkou. Mohla jsem se zbláznit radostí, proto si to pamatuji doteď. A taky si vzpomínám na velkou růžovou mašli, kterou jsem dostala od tety z Ameriky. A jak mi maminka česala kohouta. Jak jsme jezdily do vězení za tátou do Nového Města nad Metují, tam jsme taky navštěvovaly jednu známou, takovou blondýnu s rudými rty, doma měla sbírku obrovských panen! Měla květinářství u nás v domě a maminka jí pomáhala dělat věnečky a i já jsem měla vlastní malinkou zahrádku, záhonek, cestičky a jezírka ze zrcátek. Pořád jsem něco přesazovala a zalévala.

A co školka?

To si taky pamatuji, jak nás rvali s mým o rok starším bratrem od sebe, jak jsme se drželi za ruce, chtěli jsme chodit do stejné třídy, ale to nešlo. Akvárium na chodbě! Jak jsem cucala při odpoledním klidu roh krajkového polštářku (smích). A jak jsme lepili kusy vaty na modrý čtvrtky a sněhuláky. To byla krása. A taky jsme tam měli houpačku na zahradě.

Foto archiv Věry Geislerové
Kdy jsi začala kreslit?

Pořád jsem kreslila, chodili jsme na „nábrko“ (náboženství), do kostela. Děti chodily do kostela dřív než rodiče, jmenovalo se to nedělní škola. A tam jsem si kreslila biblický příběhy do sešítků. To si nikdo nedokáže představit, my neměli žádný bloky, já jsem si čmárala na okraje novin, do starých kalendářů a tužky jsem měla třeba jenom dvě, většinou od mýho táty z kanceláře a největší hvězdy byly inkoustová červená a modrá a taky zelená, který se naslinily a pak rozmazaly. S bráchou jsme měli jedny pastelky dohromady.

Ale vy jste nebyli úplně chudý ne?

Já vlastně nevím, chudá jsem si nikdy nepřipadala, ale jednoduchý to asi nebylo. Bylo po válce, vždyť já jsem ročník 1946. První kabát novej, koupenej, jsem měla ve čtrnácti, jinak nám mamka šila, pletla a háčkovala. Nosila jsem šaty po ní, ty se stále přešívaly. Měla jsem tetu Anežku z Chábor a ta objížděla celý příbuzenstvo a spravovala a přešívala oblečení.

Kdy zavřeli dědu komunisti do vězení?

Mně muselo být tak šest let. Asi rok 1952 až 53. Tak nějak. Byl v družstvu, kde pracoval jako účetní, nařčený z hospodářské kriminality, prej nějak nadržoval soukromníkům. Ale detaily jsem nikdy nezkoumala. My jako děti jsme úplně nepociťovaly, co prožívá naše máma, ale muselo to být skličující. Přátelé a známí se s ní přestali stýkat, báli se. Maminka si našla práci v „zubárně” v Opočně, jezdila domů autobusem v sedm a mi s bratrem byli docela sami.

Myslíš, že to babičku, tvojí mámu, poznamenalo na celý život?

Asi jo, ono když se pak ukázalo, že v tom byl děda nevinně, ale že musel z prémií zaplatit nějaký dluh, tak ona na něj byla naštvaná, ale horší bylo, co si musel prožít on.

Jaký to bylo vyrůstat po válce?

To nemáš představu, všude, dokonce i ve školce, visel Stalin. To byl masivní politický nátlak od mateřský školky, chodila jsem recitovat básničku o korejském děvčátku, vláčeli nás po různých schůzích. Byla válka v Koreji, všichni plakali, když jsem recitovala, jak osiřelé děvčátko zachrání a ošetří panenku a že padají bomby a ta holčička je tam sama. Hrozný! O druhý světový se mi zdálo až do puberty a pak jsem měla sny o třetí světový a stále jsem někoho zachraňovala. Chodili jsme do pionýra, ale ve škole jme měli často cvičení civilní obrany, na nástěnkách pořád někde něco viselo. Byla studená válka, strach, válka v Alžíru, pořád do nás něco chrlili.

Jako děti jsme úplně nepociťovaly, co prožívá naše máma, ale muselo to být skličující. Přátelé a známí se s ní přestali stýkat, báli se.
A věděli jste o holokaustu?

To ano, to jsme věděli, protože z celé Dobrušky, se vrátili asi tři židé. Bydleli naproti kostelu, rodiče se o tom bavili a taky jsem chodila do knihovny, hodně jsem četla. Klub čtenářů, válečný knihy. Chodili jsme povinně na válečný filmy, ale to už jsem byla starší. Májové hvězdy a spoustu dalších filmů, pořád se mluvilo o míru a o válce.

Inspirovalo tě to třeba k umění?

To víš, že jo. Kreslila jsem různý zraněný lidi, utrápený nebo postavy z knížek. Milovala jsem od Rollanda knihu Petr a Lucie. Timur a jeho parta, Zoja Kosmoděmjanská – to jsem si pořád kreslila, hvězdy na kabátech a ty velký oči. Od toho sklepa s tou mučírnou jsme přešli do padesátých let! Největší hrůza byly události v Maďarsku! To se tajilo, o tom se nemluvilo! To byla jen šuškanda. Pamatuju si strach, napětí, nevíš, čeho se máš bát a vidíš, že se bojí i rodiče.

A co se stalo v Maďarsku?

No kontrarevoluce! Tam bylo povstání proti Rusákům, proti komunistům, nejdříve věšeli Rusáky a pak to Rusáci potlačili a věšeli povstalce! To jsme viděli v novinách, lidi visící na kandelábrech. Tam se střílelo a věšelo, to nebyla žádná mírná revoluce. Děda byl ve vězení, pořád se to nějak stupňovalo a pak byla válka v Alžíru, Džamila Buhyredová, tu mučili, všechno jsem četla a dodnes si to pamatuju.

Jaký je tvůj nejnezapomenutelnější zážitek s bratrem?

Na to vzpomínám často, to jsme jako zdrhli z domova. Ten zážitek byl tak krásnej! Byli jsme tak malí. Přišli k nám dva bratranci, Pepíček a Venda. My čtyři jsme se sebrali a šli jsme podél potoka a došli jsme k velkému zamrzlému rybníku. Tam jsme se celý den klouzali a hráli si. Jak ten led už polevoval, tak tam všude byli stružky a potůčky. Břízky byly zamrzlé v ledu a my se kolem nich točili a honili se. Bylo to tak nádherný, všude to vonělo probouzejícím se jarem. Když jsme přišli v sedm večer, tak nás postavili do řady a bylo zle. Byli jsme úplně mokrý, ale bylo to nezapomenutelný.

A už se ti tenkrát líbil nějaký kluk?

Ve školce jsem měla oblíbeného Pepíčka Tondrů.

Třeba si to přečte, chceš mu něco vzkázat?

Ten je mrtvej, Pepíček. Vloni v Luhačovicích jsem potkala jednoho mého kluka z dětství, Igora Stránského, já byla pořád zamilovaná.

Co tě ovlivnilo, že jsi se rozhodla pro umění?

Moje první výstava v životě, Františka Kupky v roce 1957! Tam na mě zapůsobil obraz Egyptské sfingy, slavnej obraz! Malá výstava, ale těch kreseb bylo tolik a mě to přišlo strašně inteligentní. A druhej obraz, který mě praštil přes obličej, to mi bylo asi čtrnáct, Picassův portrét, v Národní Galerii! To bylo pro mě úplné osvícení! Cítila jsem to dost intenzivně, milovala jsem jeho díla.

Rok 1972. Foto archiv Věry Geislerové
A co táta?

Ten se objevil až později. Táta čekal, až otevřou na fildě (Filozofická Fakulta v Praze) studia Japonštiny a aby neztrácel čas, tak rok chodil k nám do třídy… Když třeba někdo chyběl, tak on řekl: „Zde!“ a pak byl za ně třeba i vyvolanej! (smích) To byla velká škola, ale že to učitelé nepoznali, tak to do dneška nepochopím.

Čím tě nejvíc oslnil?

Byl krásnej (zasněně). Jednou, když jsem šla do školy, už na Žižkárně, tak on tam stál na schodech a já jsem šla zespoda, svítilo slunce a jemu zářily ty zrzavý vlasy. „Jé, ty jsi krasnej!” jsem mu prej řekla a asi mu to přišlo úžasný, protože tehdy to zrzci neměli jednoduchý. Začali jsme si psát psaníčka při vyučování. Mám je pod postelí, to ti je můžu ukázat.

Když jsem si připadala jako velká umělkyně, tak jsem říkala, že se nikdy nevdám. To mi připomněl můj strejda, asi půl roku na to, na mý svatbě.
A kdy jste si dali první pusu?

Byli jsme na rande a on mě zatáhl k nim domů a tam jsme si dávali pusu přes sklo. A ta pusa tam zůstala, protože jsme předtím dostali mlíko (smích). Psal na zdech francouzský básničky a texty. Měl přece rád Aznavoura a Becauda (franc. šanzoniéři). A vždycky u toho byla nějaká malůvka. A jednou jsem měla službu na vrátnici a ke konci jsem zjistila, že on klečel celou dobu pod tím sklem! Byl švihlej (zasněně).

To je hezký.

Jednou za mnou přijel v zimě do Dobrušky. Byl celej mokrej a babička mu řekla, aby si dal usušit kalhoty a on pod nimi měl úplně zelený punčošky a bleděmodrej svetříček z Anglie. Kašmírovej, takovej v Dobrušce v životě neviděli. A k tomu ty zrzavý vlasy a brejle. Byl zamilovanej, tak na mě mluvil fistulkou. Moje máma si myslela, že je to úplnej magor, ale mě se líbil, protože byl vtipnej, inteligentní a krasavec a měli jsme mezi sebou chemii. Když jsem ho třeba potkala v menze, tak se mi na chvíli zastavil svět jako ve filmech. A on to měl stejně.

Jak si to měla se zdravím a s cvičením?

Od tří let jsem měla překotný růst. Měla jsem vychýlenou páteř a kratší nohu a spala jsem v korzetu. Ulehala jsem do takového sádrového pekáče. Každý večer jsem musela cvičit doma na stole, aby na mě maminka dobře viděla. A díky ní a její důslednosti nejsem hrbatá! Holky se stejnou diagnózou mají hrby. Jinak jsem chodila dvakrát týdně do sokola, brusila, pořád jsem se hýbala! Později jsem se dostala k prvnímu vydání hatha jógy a chodila jsem do kurzu jógy, to mě těšilo. Zdraví bylo tehdy samozřejmý!

A co jste si třeba plánovali s tátou?

Já jsem chtěla emigrovat do Kanady, ale táta ne, ten chtěl důstojně umřít ve své posteli, říkal. V roce 1968 byl s rodiči v Itálii na dovolený a oni chtěli emigrovat, viděli totiž ve zprávách, že u nich v bytě hoří, bydleli kousek nad rozhlasem. Ale táta se chtěl vrátit, řekl jim, že má tady lásku a tak se všichni vrátili. Romanticky jsme se pak sešli u Dobrušky v polích. A vzali jsme se ten rok.

S Ester, 1985. Foto archiv Věry Geislerové
A chtěla si mít vždycky děti?

Pravda je, že když jsem si připadala jako velká umělkyně, tak jsem říkala, že se nikdy nevdám, nebudu mít děti a že pojedu malovat do Mexika. (smích) Ale to mi připomněl můj strejda, asi půl roku na to, na mý svatbě (smích).

Jaký si měla sen?

Že budu umělkyně a že budu cestovat po světě a tvořit. My jsme dělali monumentální malbu, tvořili jsme umění do architektury, žili jsme tím, chodili jsme na výstavy, četli jsme, vzdělávali se a živit se uměním bylo automatické a logické.

Myslíš, že kdyby se pak dalo cestovat, že by to bylo s tebou jinak?

Stoprocentně! Ti, co to stihli, tak měli náskok.

Ale pak jste měli nás! Sice jste moc nemohli cestovat, ale měli jste nás!

No počkej, když jsme se s tátou vzali, tak jsme byli dlouho ještě řádní studenti, já jsem měla prospěchové stipendium. Nás studium bavilo.

Věra Geislerová, 1972. Foto archiv Věry Geislerové
A co ty vaše děti…?

Byli jsme s tátou strašně šťastný, když se Lela narodila v roce 1975, úplně jsme se vznášeli blažeností. Ona byla moc vytoužená, sice jsem měla těžkej porod, ale mě to připadalo úžasný.

Táta ti pomáhal?

Pomáhal mi s dětmi. Sedm let jsme stavěli, táta chodil po práci na stavbu a já jsem vařila dělníkům. Já jsem hodně vydělávala, za obrazy a monumentalní malbu, gobelíny a vitráže.

A pak si měla Aničku.

A pak byla Anička, chtěli jsme, aby měly děti k sobě věkově blízko, jako já s bráchou.

Co ti nejvíc pomohlo překonat tu rakovinu, se kterou si bojovala?

Nevím jak začít, jsem optimistka a jak to je se mnou vážný, jsem se dozvídala z reakcí lékařů a mých blízkých na moji diagnózu. Byli zděšení, paní doktorka mi dala několik krabiček antidepresiv, vůbec jsem je nepotřebovala a po čase jí je vrátila. Měla jsem štěstí, že si na vyšetření byla se mnou ty a okamžitě si začala jednat! Já bych dumala jak to říct rodině a kde se léčit. Takhle jsem hned druhý den věděla co se mnou bude. Nejdříve ozařování, aby se nádor zmenšil, to se podařilo, a pak byla operace.
Poté jsem rok nosila na břichu pytlík, občas se mi odlepil, nebo nafouk. A pak následovala chemoterapie. Mezi tím vším, jste se všichni o mně starali, dostala jsem spousty knih o rakovině, nejrůznější vodičky, tablety, odkazy, co jíst, pít, jak dýchat, myslet a mluvit, čím se mazat a co kloktat.

Pomáhalo ti to?

Já je všechny poslouchala, ale pak jsem měla krizi a asi 14 dní jsem nedělala nic. A najednou jsem už věděla, co si nechám a co pustím. Zhubla jsem o 18 kg, styděla jsem se za to jak vypadám! Dobrý bylo jen to, že jsem mohla dědit po vás třech oblečení. Venčila jsem Charlieho (pes) každý den dvakrát hodinu a půl, když mi bylo slabo, tak jsem jezdila na naší louku autem. Byla mi zima, udělaly se mi opary, padaly vlasy, zuby nemám dodnes v pořádku, ale co?!

Po roce mi sundali pytlík, zašili břicho a já se začala rozkoukávat jak dál a pokud možno líp. Odpustila jsem si, odpustila všem a pozitivně popíjím denně zeleninové šťávičky, dýchám zhluboka a zářím do noci a vesmíru lásku. Nepřestala jsem nikdy pracovat a díky rakovině jsem objevila půvab lázeňství a Luhačovic. Nádhera! A také jsem rehabilitovala naše zdravotnictví. Obdivuji všechny sestry a lékaře, jejich práci, odvahu a odhodlání pomáhat i ztracenejm případům. Celý ten nemocniční modrozelený svět mě inspiroval, věřím že se mi podaří to namalovat. No a protože jediná jistota je nejistota, tak chodím každé tři měsíce na krev, každý rok do „tunelu“ a na kolonoskopii.

Potkala jsem úžasný lidi díky týhle nemoci. O rakovině se moc nemluví, na to jak se na ní často umírá a to není dobrý. Může potkat každýho a lidi by se neměli bát s ní žít. Budou to teprve čtyři roky, co takhle žiju já, za tu dobu jsem poznala tolik uzdravenejch, že vím že máme naději, skoro jistotu, že to dopadne a ještě se tu pomějem na tom světě.

Můj první počítač Amigu, mi koupil táta v Norimberku v roce 1986. Tenkrát jsme jich přivezli celkem šest. Začala jsem tvořit animace.
Ty jsi takový počítačový dinosaurus u nás.

Můj první počítač Amigu, mi koupil táta v Norimberku v roce 1986. Ten rok zrušili na počítače clo. Tenkrát jsme jich vezli celkem šest. A začala jsem tvořit animace.

To byl úplnej pravěk, viď?

To teda jo. Ono se to hrozně dlouho všechno načítalo a počítalo. Takže já jsem něco vytvořila a během počítání jsem šla třeba pověsit prádlo, uvařit večeři. Tys byla malinká. A těch kšeftů tehdy bylo hodně a mě to děsně bavilo! Já jsem byla vyhledávaná, protože jsem uměla vymyslet s tím malým počtem odstínů tvary tak, aby to vypadalo jako 3D. Loga, titulky, pak jsme dělali předěly do reklam do voleb pro Občanský fórum.

Já jsem zbožňovala OF logo! Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že vložky Lydie jsou velké bílé nálepky, tak jsem si v návalu revoluční nálady na vložku nakreslila znáček OF a chodila jsem s tím po domě.

(hlasitý smích) Bylo to krásný období! Taky jsem dělala první virtuální studio v televizi. Pak jsem měla firmu, učila jsem na FAMU multimédia, pracovala jsem na Nově a na Primě a pak v různých televizích. Pak jsem koupila chalupu a začala jí rekonstruovat, to jsem akorát šla do důchodu a myslela jsem si, že už tam zůstanu a budu tam žít. Chtěla jsem, aby jste měli kam jezdit.

Co tě na nás baví?

Po lidský stránce musím říct, že jste všechny tři úžasné. Jak jste pracovité a neohrožené a nadané. Na tobě se mi líbí, že jsi praktická a věcná. Máš veliký dar, můžeš být cokoliv, což je trochu asi i nevýhoda, protože se nemůžeš pro jedno rozhodnout. Na Aně se mi líbí, jak je talentovaná a taková hezky neohrožená a tvrdohlavá. Lela je obrovsky hodná, laskavá a sečtělá, pořád něco studuje. Taky je nadaná, kreslí, zpívá a měla by psát, určitě by jí to šlo.