foto

Sergiu Nicolaescu

  • nar. 13.4.1930
    Târgu-Jiu, Gorj, Rumunsko
  • zem. 3.1.2013 (82 let)
    Bukurešť, Rumunsko

Biografie

"Vždy jsem byl ambiciózní perfektcionista a nikdy jsem nebyl spokojený dokud vše nevypadalo přesně podle mých představ."

Sergiu Florin Nicolaescu, jak zní celé jméno rumunského filmového režiséra, scénáristy, herce a v dnešní době i politika, narozeného 13. 4. 1930 v Targu Jiu na Květnou neděli. Zde však dlouho nepobyl, neboť v jeho pěti letech se celá rodina přestěhovala do města Timisoara, kde strávil 6 báječných let (1936 - 1942). Jak sám později vzpomíná: "Timisoara byla městem mého dospívání." Tak jako skoro každé dítě i jeho okouzlily temné sály biografů. Pokud nebyl potřetí či počtvrté znovu na stejném představení, hrál si se svými vrstevníky. I je okouzlili doby dávno minulé, středověk se svými hrady, rytíři, králi a turnaji, byť v celé Evropě zuří 2. světová válka. Již v tomto raném věku se projevovala jeho vůdcovská povaha.

V roce 1948 ukončuje své studium na střední škole a vybírá si mezi třemi obory VŠ - výtvarným uměním, polytechnikou a námořní důstojnickou školou, z nichž nakonec volí prostřední možnost. 5. ledna 1948 postihuje Nicolaescovo rodinu těžká rána, jeho milovaný otec, byl zatčen, souzen a odsouzen v typickém komunistickém procesu k sedmi letům nucených prací. "Jsem šťastný, že se dožil pádu komunismu, zemřel roku 1994 v požehnaném věku 92 let." O dva roky později absolvuje bukurešťskou polytechniku, dostává nabídku pracovat jako technik v zemědělském družstvu. Aniž by to sám tušil, štěstěna stála při něm, potkává zde totiž svého spolužáka ze studií, jemuž je nabídnuta práce ve filmovém oboru. Toho však lákalo spíše stabilnější místo zavedené společnosti, než nejistý chléb a naopak Nicoalaescu již od dětství toužil být součástí tohoto průmyslu, takže to nakonec dopadá tak, že se chopí nabídky toho druhého. Tímto osudovým rozhodnutím začíná jeho filmařská dráha.

V roce 1962 Nicoalescu debutuje jako režisér krátkým filmem MEMORIA TRANDAFIRULUI, KTERÝ REALIZUJE S POMOCÍ George Macovesca a Mihnea Gheorghia. Film je sedmi minutový metaforický příběh, který získal cenu "Excellence Prize of the Engineers´ Union". Film byl dokonce zakoupen americkou společností Columbie. Roku 1964 se odehrává setkání, jenž nelze označit jinak než opět osudové. Potkává totiž v Paříži svého o měsíc mladšího vrstevníka, začínajícího spisovatele Tituse Popoviciho. Ten má za sebou několik psychologických a budovatelských románů. I jeho však láká filmový průmysl. "Dodnes jsem přesvědčený, že Titus byl nejlepší scénárista, jakého kdy rumunská kinematografie měla." Oba se velmi rychle zpřátelí a Nicoaleascu mu poví příběh, jenž dlouho nosí v hlavě a jenž by rád zfilmoval. Z toho nakonec sejde, avšak Popovici ho zpracuje ve svém nejlepším románu Moartea lui Ipu (Ipova smrt, 1970).

Francouzský producent chce využít nesmírné popularity svého krajana Pierre Brice v Německu, proto přichází s nabídkou na koprodukční film, odehrávající se v 1. století našeho letopočtu, kdy obyvatelé dnešního Rumunska, pastevci DÁKOVÉ, to je také název filmu, v čele s krále Decebalem jsou ohroženi výbojnými Římany. V hlavní roli se představí již zmiňovaný Brice, jako generál Severus, dále pak francouzské hvězdy jako George Marshall jako generál Fuscus, Marie-José Natová v hlavní ženské roli. Málo kterému režisérovi se podaří debutovat v celovečerním hraném filmu, rovnou velkofilmu. Natáčí se v nově postavených bukurešťských ateliérech, které pro Rumuny postavili Rusové, exteriéry v Dunajské deltě, o davové scény se postarají jednotky rumunské armády čítající přes 10 000 osob. Pierre Brice na natáčení vzpomínal ve své memoárové knize, kde Nicoalesca vylíčil jako energií nabitého mladíka, který si natáčení náramně užíval. Byly však i okamžiky, kdy mu tuhl úsměv na rtech, neboť vojákům mělo jako sociální zařízení sloužit řeka, což označil za nepřijatelné, maximálně tolerovatelné v době války, navíc se stalo, že přišly prudké deště, Dunaj se rozvodnil a stanové městečko, jenž bylo umístěno na jednom z ostrovů pohltila voda. Statistům nezbývalo nic jiného, než se modlit, aby voda opadla, jelikož na sobě měli pouze lehké legionářské uniformy. Co by se stalo, kdyby se řeka neuklidnila, nechtěli ani domýšlet. Filmaři měli na extrémní výkyvy počasí při natáčení docela štěstí, záplavy střídaly úmorná vedra, rtuť teploměru se šplhala ke 40°C, jednomu statistovi se málem podařilo podpálit celou dekoraci, protože odhodil nedopalek cigarety, tráva se okamžitě vzňala, všichni kdo měli ruce a nohy pomáhali hasit, dokonce i herci, tudíž než přijeli požárnici bylo po nebezpečí. Příštího roku 1967 má slavnostní premiéru film Dákové v Paříži, Nicolaescova mezinárodní kariéra tímto rokem začíná.

Rumunsko bylo v té době vnímáno jako jedna z nejsvobodnějších zemí Socialistického bloku, jelikož její vůdce Ceausesco, se tvrdě vyjadřoval na adresu Moskvy, tato doba je označována za jeho zlatou éru. Rumunsko se stává tím, čím před tím Jugoslávie, oblíbenou destinací západních filmaři, kteří využívají neokoukané rumunské přírody. Roku 1968 se natáčí německo-italsko-rumunsko historický koprodukční velkofilm BOJ O ŘÍM, o tento žánr se pokouší v podstatě už jen evropští tvůrci, za poslední historický epický film lze označit Bibli od Johna Houstona, i italské společnosti jakožto největší zásobitelé evropských kin tohoto žánru od něj odvracejí svůj zrak, jejich filmy jsou čím dál tím lacinější (nezřídka se stává, že i polovina filmu je sestříhána z předešlých filmů) a stupidnější. Jejich žezlo přebírají tvůrci ze socialistických zemí, které se natáčejí o velkých mužích a bitvách, jenž utvářejí dějiny konkrétní země, nezřídka se těchto filmů využívá k posílení národní hrdosti, k nim můžeme řadit i již zmiňované Dáky, ale i třeba Pana Wolodyjowski od Jerzyho Hoffmana. Ale to jsme trochu odbočili, nyní zpět k Boji o Řim, jako režisér je vybrán i za ocenánem uznávaný Robert Siodmak, v Americe proslavený svými psychologickými a kriminálními thrillery, do hlavních rolí jsou obsazeni přední američní a evropští herci, Orson Welles (císař Justián), Sylva Koscina, Laurence Harvey a další. Rozpočet je na evropský film více než impozantní, 8 miliónů západoevropských marek. Interiéry se natáčejí v berlínských CCC studiích, exteriéry v Rumunsku. Jako režiséři druhého štábu jsou vybráni S. Nicoalaescu a A. Marton, ten byl uznávaným režisérem druhého štábu a podílel se i na takových velkofilmech, jako je např. Spartakus či Kleopatra. Rozdělení funkcí bylo asi následující, Siodmak měl na starosti "intimní" scény, zatímco vedením komparsu a bojových scén byli pověřeni režiséři druhého týmu. Bohužel Siodmakova režie je pouze průměrná čímž ještě více vyniknou rozdíly mezi interiérovým a exteriérovým vedením herců. Naproti tomu řízení obrovského množství komparsu je na perfektní úrovni.

Tyto dva filmy lze brát jako předehru tomu, co teprve přijde. Tím byla POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA. Vyprávějící o jednom z největších rumunských národních hrdinů Michalu Chrabrém, prvého to sjednotitele tří rumunských provincií. Původně mělo jít o koprodukční projekt s americkou společností Columbia, s rozpočtem okolo 4 mil. dolarů (což byl v 60. letech rozpočet průměrného velkofilmu). Do obsazení hlavních rolí se počítalo s americkými herci, Orson Welles v roli Rudolfa II., Laurence Harvey jako turecký sultán, Elisabeth Taylor, Richard Burton a Charleton Heston v titulní roli. Ze spolupráce nakonec sešlo, neboť rumunský vůdce Ceausesco, ve své pýše prohlásil, že národního hrdinu nebude hrát cizinec. Díky jeho domýšlivosti, tak vznikl nejmegalomančtější a do zahraničí nejprodávanější rumunský film všech dob. Vyvstal však problém s obsazením hlavní role, z náročného konkurzu, v němž figurovalo 126 jmen, nakonec vítězně vyšel Amza Pelea. Dnes se to již málo ví, ale ten byl původně komikem, dokázal však, že vytvoření velkých, psychologicky náročných rolí mu nečiní problémy. Vždyť hned v prvním Nicolaescově filmu Dákové vytvořil ztěžejní roli posledního dáckého krále Decebala. Tak jako i v pokračování Dáků nazvaném TRAJÁNŮV SLOUP. Pelea byl až do své předčasné smrti Nicoleascovým celoživotným přítelem, ten jej prohlásil za nejlepšího rumunského herce všech dob, další přítel Titus Popovici píše scénář. Nicolaescu křižuje křížem krážem celé Rumunsko, natáčí na autentických místech, dokonce i v Istambulu a u nás. Jde tak daleko, že do jedné z hlavních rolí obsazuje sám sebe a to konkrétně do role Michalova přítele i souputníka Selima paši, častokráte bývá tato role označována jako jeho herecký debut, to však není pravda, již v jeho prvotině Dákové si střihl roli málomluvného legionáře v šedivé kroužkové zbroji, pozornější divák nebude mít nikterak velkou práci odhalit ho, nejlépe je však vidět v scéně, kdy generál Severus (Pierre Brice) přijíždí jako posel k dáckému králu Decebalovi, je jedním z jeho doprovodu.

Film zaznamenává velký mezinárodní ohlas, dokonce měl šanci uspět na moskevském filmovém festivalu. Žel se zde sešly dva další dosti podobné filmy, tím byl polský epos Pan Wolodyjowski a anglický velkofilm Cromwell s Richardem Harrisem v hlavní roli, o jedné z nejkontroverznějších postav anglických dějin, neboť vedl revoltu vůči panovníkovi, kterého dokonce po svém vítězství nechal setnout, což bylo téma, na které Rusové slyšeli (ti s něčím podobným měli vlastní bohaté zkušenosti). Situaci nakonec vyřešili šalamounsky, ocenili cenoou za nejlepší herce oba představitele, takže fenomenální Amsa Pelea vyšel naprázdno.

V sedmé dekádě pokračuje ve směru vytyčeném předchozími filmy, stává se specialistou na dobrodružné filmy, které byly tak nedostatkovým zbožím v socialistickém bloku, vzpomeňme jen na fenomenální úspěch německých mayovek. V roce 1972 dostává od svých přátel (Titus Popovici, Petre Salcudeanu) nabídku, která dokáže, že je nejenom výborný režisér, ale i herec. A tou byla detektivní série o legendárním komisaři Miclovan-Moldovanovi, jenž se nám poprvé představil ve filmu S ČISTÝMA RUKAMA. Tyto dobové gangsterky se v Rumunsku stávají kultem a jsou velmi oblíbené do dnešních časů, přesto tím pravým kultovním filmem ze 70. let jsou ODVÁŽNÍ SE NEVZDÁVAJJÍ, vyprávějící příběh o hrstce přeživších vojáků Michala Chrabrého vracejících se domů do vlasti s jeho zástavou. Nicolaescu režíruje, hraje hlavní roli, byť je v titulcích uveden až na čtvrté pozici, žádný divák nezůstane na pochybách, kdo je hlavní hrdina, dokonce poprvé sám píše i scénář, ale příběh není úplně původně, neboť je zpracován podle knihy "Dupa Fortuna" (Po bouři), kterou nemohl napsat nikdo jiný, než Titus Popovici. V této dekádě se nevěnuje pouze filmařině, ale i pedagogické činnosti, neboť zakládá první kaskadérskou školu v Rumunsku, jak prohlašuje s neskromností sobě vlastní.

V 80. letech se věnuje spíše psychologickým filmům, což není zrovna to, co by od režíséra, který se proslavil typickými záležitostmi, čekalo jeho věrné publikum. Jeho čas přichází až na samém sklonku komunistické éry, po letech opět dostává možnost natočit pravý, nefalšovaný, megalomanský, oslavný velkofilm, tentokrát vyprávějící životní příběh knížete Mirči, jednoho z velkých valašských panovníků. Scénář nemůže napsat nikdo jiný než ostřílený Titus Popovici, Nicolaescu se "netradičně" obsazuje do hlavní role, opětovně má možnost dirigovat houfy rumunských okostýmovaných vojáků, vždyť od natočení jeho posledního filmu podobného rozsahu uplynulo dlouhých 11 let (filmem byl RAZBOIUL INDEPENDENTEI, 1977). Přesto se stalo něco, co nikdo neočekával, ačkoliv je film MIRCEA dáván jako klasický příklad propagandistického filmu, byl na příkaz Ceausescua zakázán a do biografů mohl jít až po prosincovém převratu v roce 1989. I přes tento zádrhel natáčí hned v příštím roce nový historický film COROANA DE FOC. Ten byl natočen ještě před převratem, do kin šel až v roce 1990. V kontextu jeho tvorby jej nelze označit jinak než podprůměrný, což je velká škoda, neboť to bylo jeho rozloučení se středověkem.

Revoluce, která se v Rumunsku v roce 1989 stala zastihuje Nicolasesca nepřipraveného, stává se mu totéž co našemu Otakaru Vávrovi, přes noc se z miláčka davu stává vyvrhel. Rojí se zprávy, že byl spolupracovníkem státní bezpečnosti, je mu vytýkáno, že jeho filmy nejsou ničím více než umě natočenou propagandou režimu. Jakoby zapomínali, že je jedno, zda-li film platí soukromá osoba, filmová společnost či stát. Jakoby zapomínali, že producenti mají poslední slovo, oni přece film platí, režisér je pouze nástroj, který má jejich představy zhmotnit. I přes tuto negativní kampaň je zvolen roku 1992 do rumunského senátu za Rumunsko-sociálně-demokratickou stranu. Ani jeho politická kariéra mu nezabrání v tom, aby dále natáčel filmy oslavující rumunskou historii. Tentokrát se však zaměřil na první a druhou světovou válku např. film OGLINDA vylíčí nacistického diktátora Iona Antonesca v pozitivnějším světle než jak jej líčili komunističti historikové (paradoxně jednoho z nejlepších vládců Rumunska). Ač neúnavně natáčí do dnešních časů, žádný z jeho novějších filmů nezaznamenal takový ohlas jako jeho filmy z komunistické éry. Drtivou většinu jeho projektů jsme mohli zhlédnout i na plátnech českých kin, bohužel po revoluci k nám nebyl žádný jeho další film oficiálně distribuován. Roku 2008 Nicolaescu opět oživil svou nejslavnější postavu, byť je dnes poněkud starší a unavenější, přesto opět neskutečně charizmatická, komisař Moldovan se vrací ve filmu SUPRAVIETUITORUL, který měl v rumunsku premiéru 11. 4.

Jakub "AGAMENON" Kreutzer

Fanoušci tvůrce