Zoran Simjanović se narodil v Bělehradě v květnu 1946. V šesti letech se začal učit hrát na piano, poté navštěvoval hudební školu "Mokranjac" a nakonec Hudební akademii v Bělehradě. Mezi lety 1961 a 1963 byl členem iniciačních jugoslávských rockových kapel Elipse a Siluete, kde hrál na elektrickou kytaru a klávesy. Kapela Elipse byla vůbec první rockovou kapelou, která v Bělehradě (v Domu mládeže za osobní účasti Josipa Broze Tita!) veřejně vystoupila s elektrickými kytarami. Přestože se po odchodu z kapel začal Simjanovićův zájem ubírat jiným směrem, napsal pro své přátele muzikanty několik písní, které záhy zlidověly a získaly mnohá ocenění na tehdejších festivalech populární hudby.
Od roku 1975 se zabývá scénickou a filmovou hudbou a spolupracuje s televizí, píše hudbu pro divadlo a film a to jak doma, tak v zahraničí. V jeho hudbě se projevují vlivy všech možných hudebních stylů, přesto je pro něj příznačné zejména užití elektronických nástrojů. Doposud napsal hudbu pro více než 50 celovečerních filmů. Kromě toho má na svém kontě hudební doprovod pro spoustu televizních seriálů, televizních filmů a divadelních her. Jeho hudba se objevila také v mnoha reklamních spotech či krátkých klipech.
Jako skladatel je neodmyslitelně spjat s tvorbou nejznámějších jugoslávských režisérů, včetně těch, které s oblibou řadíme do tzv. Pražské školy jugoslávského filmu. V průběhu let spolupracoval jak s Goranem Paskaljevićem (např. Sud prachu, Tango Argentino, Anděl strážný, Sen zimní noci...), s Emirem Kusturicou (Vzpomínáš na Dolly Bell, Otec na služební cestě...), s Goranem Markovićem (Turné, Variola vera, Dejavu, Tito a já...), tak i se Srđanem Karanovićem, pro jehož filmy se Simjanovićova hudba stala doslova poznávacím znamením.
Jiří "dzira" Fiala
