Vladimír Smutný

„Kdybych mohl říct, co mě na filmu nejvíce baví, tak je to bezesporu vyprávění pomocí obrázků.“

Vladimír Smutný, držitel sedmi kameramanských Českých lvů, patří mezi nejvlivnější kameramany české kinematografie. Pochází z Prahy z poměrně umělecké rodiny, kdy jeho otec byl fotografem a strýc byl kameramanem krátkometrážních filmů. Zajímavostí na jeho začátcích je, že i když chtěl být od mládí kameramanem, rozhodl se nejprve vyučit spojovým technikem a maturitu získal teprve díky večernímu studiu na elektrotechnické průmyslovce. Teprve poté začal studovat na katedře režie pražské FAMU, kterou tak dokončil až ve svých 27 letech.

Vzhledem k tomu, že nikdy nevstoupil do komunistické strany, se dlouho musel spokojit s rolí pomocného kameramana. Spolupracoval především s kameramanem Františkem Uldrichem, a to na Vláčilových dramatech Dým bramborové natě a Hadí jed, Macourkovské trikové komedii Což takhle dát si špenát, Vorlíčkově pohádce Jak se budí princezny a Hollého kostýmním protiválečném apelu Signum laudis. S Jaromírem Šofrem, se – rovněž jako druhý kameraman – podílel mj. na Menzelově tragikomedii Na samotě u lesa.

Situace se změnila až v 80. letech. Svůj první celovečerní film Poslední vlak natočil Smutný s režisérem Júliem Matulou. O rok později jej pak Jiří Svoboda přizval ke spolupráci na filmu Zánik samoty Berhof. O tom filmu přitom Smutný hovoří jako o svém nejoblíbenějším filmu, na kterém kdy pracoval. Zajímavé je, že po tomto dosti syrovém filmu natočil s Karlem Kachyňou spíše poeticky laděný film, byť opět na smutné téma, Smrt krásných srnců.

Od 90. let je pak Smutného jméno spojeno zejména s filmy Jana a Zdeňka Svěrákových (Obecnou školou počínaje, přes oscarového Kolju až po poslední film Po strništi bos). Spolupráce s Janem Svěrákem je přitom pro něj radostí, protože má dle jeho slov výbornou představivost pro trikové záběry a navíc mají podobné názory na film a podobnou vizi pro filmové obrázky. Jakýmsi „dvorním“ kameramanem je Smutný též pro Václava Marhoula, s nímž spolupracoval též na filmu Nabarvené ptáče.

Smutný se však nevyhýbá spolupráci ani s řadou jiných režisérů, včetně těch řekněme „komerčněji“ orientovanými jako Jaroslav Soukup (např. Diskopříběh, Kamarád do deště, Decibely lásky), Marie Poledňáková (Líbáš jako ďábel) či Jiří Vejdělek (Něžné vlny). Možná je to i proto, že zastává názor, že kameraman má být „jen“ vypravěčem disponujícím citem a smyslem pro příběh. Skromně přitom říká, že kamera není v zásadě důležitá: jde jen o nástroj umožňující vizualizaci příběhu.

Velkou inspirací při jeho práci mu přitom bývá výtvarné umění. Např. u filmu Mazaný Filip, již zmiňovaného Václava Marhoula, jej inspirovala umělecká tvorba amerického malíře, grafika a ilustrátora Edwarda Hopperadle, dle jehož stylizovaných maleb za okny a pastelových barev se tvořila i stylizace filmu. V souvislosti s natáčením podvečerů ve stylu romance mu obecně inspirací bývají obrazy českého malíře Jakuba Schikanedera, zatímco scény s dramatickým osvětlením pomocí svíček a petrolejek jsou zas inspirovány francouzským barokním malířem Georgesem de La Tourem.

A co jej na jeho práci nejvíce baví? V jednom z internetových rozhovorů Smutný říká: „Mne na práci kameramana baví nejvíce práce se světlem... Světelné proměny jsou kouzelné a kameraman se cítí trochu jako kouzelník. Se změnou světla se svět mění. Možnosti světla v proměnách jsou zázračné.“ Velký důraz klade Smutný též na originalitu při výběru lokací. Do roku 1989 například nikdy netočil na lokaci, na které už někdo před ním točil. Vždy musel mít originální lokaci, a proto také trávil sám mnoho času hledáním lokací.

Vedle své kameramanské práce působí Smutný i na akademické půdě. Učí na pražské FAMU, kde se specializuje na základy tvorby kameramana a různé kameramanské postupy. Zabývá se analýzou kinematografie, přednáší o světelně-tonálních kompozičních postupech v kinematografickém obraze. V roce 2009 byl jmenován docentem. V současnosti je již profesorem.

Honza "HonzaBez" Bezděkovský