Camillo Mastrocinque

Režisér Camillo Mastrocinque patřil k nejplodnějším filmovým tvůrcům italské poválečné kinematografie, jeho doménou byl komediální žánr a zvláště ve spolupráci s populárním komikem Toto dosahoval značných komerčních úspěchů. Mastrocinque, rodák z Říma, byl od mládí přitahován filmem, ale vystudoval architekturu a jako scénograf a výtvarník poté pracoval ve Francii, nejdříve u divadla, později i ve filmových studiích. V polovině třicátých letech získal cenné zkušenosti jako asistent režie při práci na významných filmech BOTY NA SLUNCI (Le scarpe al sole, 1935) nebo GONDOLA ROZKOŠE A SNŮ (La gondole aux chimères, 1936).

Po návratu do Itálie natočil Mastrocinque jako svůj režijní debut podle vlastního scénáře film KRÁLOVNA ZE SCALY (La regina della Scala, 1937) s operní divou Margheritou Carosio v hlavní roli. Již koncem třicátých let se Mastrocinque zařadil mezi zručné filmaře, úspěch sklidila jeho historická detektivka KUKAČKOVÉ HODINY (L'orologio a cucù, 1938) s Vittoriem de Sicou v hlavní roli. Jako bývalý výtvarník si oblíbil práci s historickými kostýmy, připomeňme například adaptaci Donizettiho opery DON PASQUALE (1940), která přinesla cenu na festivalu v Benátkách představitelce hlavní role Lauře Solari. Ta také hrála v dalším Mastrocinquově filmu SMĚJ SE, PAŇÁCO (Ridi pagliaccio!, 1941), který nasnímal český kameraman Jan Stallich a snímek byl tehdy uveden i v českých protektorátních kinech.

Určitým mezníkem v Mastrocinquově tvorbě se jeví zpracování starší divadelní hry MANŽELÉ (I mariti, 1940), které disponovalo hvězdným a početně velmi bohatým hereckým obsazením a dodnes je uznávano jako jedno z nejlepších děl italské válečné kinematografie, Mastrocinque za něj ostatně získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Benátkách (1941). Po natočení filmu MASKA A TVÁŘ (La maschera e il volto, 1943) - opět podle divadelní předlohy a znovu s Laurou Solari v hlavní roli - se Mastrocinque na nějaký čas odmlčel a k práci se vrátil až rok po skončení druhé světové války. Z jeho tvorby přelomu 40. a 50. let připomeňme alespoň tituly jako PÁS CUDNOSTI (Cintura di castita, 1949) nebo melodramatický příběh NESMIŘITELNÍ (Gli inesorabili, 1950).

Přes všechny dosavadní úspěchy se v Mastrocinquově kariéře jeví jako stěžejní spolupráce s populárním komikem Totò, s nímž v letech 1955-1962 natočil jedenáct filmů. Totò má dodnes v historii italské kinematografie primát jako nejúspěšnější herec s nepřekonatelným počtem 270 miliónů diváků v kinech a je logické, že jeho filmy se i v Mastrocinquově filmografii vyjímají jako mimořádně úspěšné, byť kritika se k nim stavěla rezervovaně. Jejich prvním společným filmem byla veselohra TOTÒ V PEKLE (Totò all'inferno, 1955), jako mimořádně zdařilé se ukázalo spojení Totò s dalším populárním komikem Peppinem de Filippem a s touto dvojicí realizoval Mastrocinque filmy TOTÒ, PEPPINO A ŠPATNÁ ŽENSKÁ (Totò, Peppino e la malafemmina, 1956) a TOTÒ, PEPPINO A PSANCI (Totò, Peppino e i fuorilegge, 1956), v obou filmech jim sekundovala dobová kráska Dorian Gray. Oba filmy vidělo v italských kinech bezmála osm miliónů diváků, kteří v pokladnách zaplatili - přepočteno na dnešní poměry - třicet miliónů eur.

Podobně dobrým tahem se projevilo postavit vedle Totò dalšího slavného herce Vittoria de Sicu a jejich film TOTÒ, VITTORIO A DOKTORKA (Totò, Vittorio e la dottoressa, 1957) vidělo v kinech opět více než tři a půl miliónu diváků. Mastrocinquovu plodnou tvorbu druhé poloviny padesátých let nelze zúžit na filmy s Totò, druhou linii jeho tehdejší práce zastupovaly lehce pikantní komedie zastoupené především filmem SABRININY KRÁSNÉ NOHY (Le bellissime gambine di Sabrina, 1959) s americkou hvězdou Mamie Van Doren v titulní roli nebo generační veselohrou RODIČE V DŽÍNÁCH (I genitori in Blue-Jeans, 1960). Připomenout se sluší i film MOTORIZOVANÍ (I motorizzati, 1962) se začínající komickou dvojicí Ciccio a Franco.

Vraťme se ale ještě ke komikovi Totò; ve spolupráci s Francií vznikl film TOTÒ V PAŘÍŽI (Totò a Parigi, 1958), v němž vedle slavného komika v roli jeho sekretářky stála uznávaná divadelní herečka Lauretta Masiero. S ní pak Mastrocinque natočil úspěšný televizní seriál DOBRODRUŽSTVÍ LAURY STORM (Le avventure di Laura Storm, 1965-1966). Spolupráci s Totò uzavírá film TOTÒTRUFFA 62 (1962), později se Mastrocinque snažil o uplatnění v dobově žádaném žánru hororů, z nějž se mu poměrně podařil film ANDĚL PRO SATANA (Un angelo per Satana, 1967) s osvědčenou žánrovou hvězdou britského původu Barbarou Steele. Jeho posledním filmem byla muzikálová komedie NEJKRÁSNĚJŠÍ PÁR NA SVĚTĚ (La più bella coppia del mondo, 1968).

Camillo Mastrocinque zemřel v Římě 23. dubna 1969 v nedožitých 68 letech.

Pavel "argenson" Vlach