Bob Frídl

Kdo by čekal zlomeného, krutou nemocí ztrápeného člověka, je na omylu. Dveře otevírá usměvavý, vyrovnaný muž. Když přimhouříte oko, zavzpomínáte, a chcete-li ten dávný obraz vidět, máte ho zase před sebou. Snad největší hezoun, idol a lamač dívčích srdcí pop–music 70. a 80. let Bob Frídl (64) nás přijal ve svém domě v Bučovicích u Brna. |

 

 

Statečně druhý rok bojuje s rakovinou, změnil se, přibral, přišel o vlasy, jak už to v takových případech bývá. Ale charisma a optimismus mu nemoc nevzala. Říkají mu, že se blíží konec.

Léčíte se více než dva roky v Masarykově onkologickém ústavu? Můžete říci, s čím se léčíte?

„Pořádně to ani nevím. Asi před dvěma lety jsem byl náhodně na vyšetření krve a zjistili mi něco na plicích. Jenže nevěděli co, tápali. Prolezl jsem nemocnice, až jsem skončil na operačním stole. Vyřízli mi kus plic a zjistili, že je to rakovina v pokročilém stadiu.“

Od té doby se trápíte…

„Počkejte, to byl jen začátek. Šlo to od prostaty a metastázovalo do plic směrem nahoru. Řekli, že jsem čtvrtý člověk na světě, komu to vzniklo tímto způsobem.“

Vám bylo špatně, tak jste šel na krev?

„Ne, na krev chodím pravidelně, byla to náhoda. Nebývá mi špatně. Ani když jsem chodil na chemoterapie. Až do loňska, do Vánoc, každý týden, někdy každý den, jsem byl na chemoterapii. Kolem Vánoc se začalo zdát, že se lepším. Když zjistili, že chemo snáším, prali ho do mě velkou silou. Vypadalo to dobře a já se plný naděje a radosti pustil do víru života.“

Takže po chemoterapiích vám bylo už dobře?

„Ne, začal jsem padat, vše shazovat, do všeho vrážet. V únoru jsem tam byl znova a zjistili, že to ložisko se usadilo v hlavě, v mozku… To byl tedy šok. Nedá se s tím nic dělat, nedá se to operovat.“ 

Cože, není šance na operativní odstranění?

„Ne, je to tam blbě posazené. K tomu se přidala velmi silná cukrovka, měl jsem cukr 33. Nemohl jsem chodit, myslel jsem, že je konec. Všichni se divili, že žiju. A já si vydupal, že půjdu domů. Když mám umřít, tak umřu doma.“

Z toho, jak mluvíte, mrazí. Vy jste se začal připravovat na svůj konec?

„Ano, bylo mi naznačeno, že si mám věci zařídit. V červnu jsem napsal u notářky závěť.“

Jak se teď cítíte?

„Tím, že se mi srazil cukr a ozařování dopadlo celkem dobře, tak jsem v pohodě. V šišce to je, ale zapouzdřilo se to a dál se to nerozšiřuje. Hodně se mi ulevilo, komunikuju, chodím a můžu se i pohybovat. Z toho nejhoršího jsem se dostal. Cítím se dobře.“

Kdo je vaší největší oporou?

„Samozřejmě manželka. Dceru, syna ani vnuky tím vůbec nezatěžuju, mají svoje starosti. I tak ale s dcerkou mluvím každý den, syn se stará, ale vím, že současný život není lehký, tak nechci nikoho otravovat. Radši řeknu dobrý. Samozřejmě jezdí sem, jak můžou.“

Chodíte ještě na chemoterapie?

„Teď už naštěstí ne, mám teď pauzu.“

Co celé dny děláte?

„Když vstanu, tak si už sám měřím cukr, sám si umím píchnout inzulin. Manželku nechám ležet, ta se o mě pořád stará, tak si říkám, ať se aspoň ráno vyspí. Obstarám zvířata, pejska, kočičku, ptáčky, rybičky. Nachystám kafe a nějaké jídlo. Kolem desáté si pak zkouším brnkat, je pravda, že každé dvě hodiny jím, tak ten den tak nějak uteče. Občas jdu se ženou nakoupit.“

Fotogalerie 1/8

Nad čím přemýšlíte, když nemůžete usnout?

„V hlavě se mi honí strašný věci, když to začalo, nespal jsem vůbec, nepomáhaly ani prášky na spaní. Přemýšlím o různých věcech, co člověk mohl ještě udělat, co už neudělá, naplánoval jsem si život jinak, důchod jinak, přemýšlím o mládí, o dětství, o hraní, o kamarádech, co teď, co bude.“

To se asi těžko hledá perspektiva, plány…

„Skoro dva roky pendluju mezi onkologií, Bučovicemi, tam a zpět, občas Vyškov. Nějaké dlouhodobé plány nepřipadají v úvahu. Každý den je dobrej. Vždycky si říkám: Hurá, jsem naživu! Tak se snažím si každý den užít. Říkal jsem si, že by bylo hezký prožít ještě léto na zahradě, a splnilo se mi to. Ale daleký plány nemám.“

Kdybyste se podruhé narodil – udělal byste něco jinak? Vynechal byste třeba určitá období života?

„To je těžká otázka. U mě se vše odvíjelo nějak náhodně. Možná kdyby mi maminka v sedmnácti neumřela, tak bych třeba ani nehrál fotbal. Ale opravdu nevím. Kromě sportu a hudby mě nic neláká. Nic bych asi neměnil, jen poslední dva roky bych si nadělil zdraví. Jinak jsem měl pěknej život.“

Co kamarádi, zůstali vám?

„Je pravda, že se říká, že v nouzi poznáš přítele. A já jsem opravdu poznal, že mám dobrý kamarády. I v Brně i v Bučovicích. Kamarádi mě vozí i z chema, nabídli se skoro všichni, se kterými se léta znám a kamarádím. Všichni mi pomáhají. I kluci, co jsem je neviděl strašně dlouho, tak se ozvali, když se dozvěděli, co se mnou je. A vozili mi jídlo a ovoce, zeleninu. Přesvědčil jsem se opravdu, že na kamarády mám štěstí.“

Vystupujete ještě někde?

„Teď jsem měl dvě vystoupení, bylo to v dubnu u Jičína a v červenci v Lednici. A nedávno také Masarykově onkologickém ústavu.“

Máte strach ze smrti?

„Ano, mám strach z dlouhého umírání. Proto ta radost z každého dne a doufám, že mě ještě nějaké hezké věci potkají. Psychicky to takhle cítím. Všichni kolem to nesou hůř než já. A já si říkám, co se dá dělat.“

V 80. letech utekl do Řecka

O ZAČÁTCÍCH

Vyrůstal jsem v Brně, věnoval jsem se fotbalu, ale hlavně muzice, která také nakonec vyhrála. Měli jsme kapelu Zelení pavouci, scházeli se i s herci a sportovci. V 60. a 70. letech tu vládli Pavel Trávníček, Bolek Polívka a další.

O ŘECKU

Potkal jsem Řekyni, zamiloval se a utekl do Řecka. Byl jsem tam až do roku 2000, měli jsme cestovku, která prosperovala. Děti tam vyrostly, rozprchly se do světa. Všechno krásně klapalo, pak mi ale praskl vřed, odvezli mě do nemocnice a marodil jsem. Manželství skončilo, ovšem řecké podnikání mi potom naštěstí přivedlo do cesty druhou ženu Danušku. Jednou přijela na dovolenou…

O FANYNKÁCH

Měl jsem spoustu koncertů a hodně fanynek. Bylo mi okolo pětadvaceti, holky nás naháněly, na pódium házely kalhotky i plyšáky, byla to krásná doba. Jasně, člověk sem tam neodolal. Co by odolával? Nátlak byl tak silný, že to nešlo. Ani v Řecku mi občas turistky nedaly pokoj.