Humphrey Bogart

„Nejste hvězdou, dokud neumí vaše jméno vyhláskovat v Karáčí.“

Od první chvíle, kdy zkusil štěstí s herectvím byl Humphrey Bogart plně oddán umění. Během více než 80 filmových rolí za svou kariéru se mu ani jednou nestalo, že by na natáčení přišel pozdě nebo že by zapomněl svůj text. Měl velký respekt k hercům, jež si vážili svého povolání a byl profesionálem v každém aspektu svého povolání.

Humphrey DeForest Bogart se narodil 25. prosince 1899. Byl synem uznávaného doktora Belmont DeForesta Bogarta a Maude Humphreyové, respektované malířky portrétů. Bogart si žil stejně jako jeho dvě mladší sestry, to znamená pohodlně. Jeho rodina vlastnila rezidenci v prominentní okrajové části New York City. Více soukromí jim nabízelo sezónní sídlo u Canandaiguanského jezera. Během mnohých, zde strávených, letních dní naučil Belmont svého syna hrát šachy a plachtit se, ten těmto dvěma aktivitám nepřestal věnovat svůj volný čas až do konce života. Po studiích na newyorské škole Svaté Trojice byl Bogart přijat na prestižní Phillipsovu akademii (ač tajně snil o studiích na Yale). V květnu roku 1918 narukoval do námořnictva. Právě zde přišel k charakteristické jizvě v pravém rohu svého horního rtu a tedy i k unikátně zabarvenému hlasu. Navzdory mnohým fámám se nejedná o následek šrapnelu, Bogart byl s největší pravděpodobností napaden nepřátelským vězněm, kterého eskortoval.

Bogartova kariéra v zábavním průmyslu se rozjížděla relativně pomalým tempem. Roku 1920 shledala jeho charisma pozoruhodným divadelní herečka Alice Bradyová a požádala svého otce, aby ho najal. Bogart zprvu vydělával 50 dolarů týdně jako manažer putovní hry Ruined Lady. Brzy však dostal malou roličku japonského číšníka. Ačkoliv pronesl jedinou větu a kritici si ho pravděpodobně ani nevšimli, od onoho okamžiku měl jasno: Stane se hercem. Během svého působení na divadelním pódiu (1922 – 1935) se stihl dvakrát oženit a dvakrát rozvést, účinkoval v jednadvaceti broadwayských produkcích, převážně ve vedlejší rolích kvalitativně rozdílných romantických komedií. Na divadle potkal také Spencera Tracyho, kterého velice obdivoval, jehož sklon k alkoholismu mu nebyl cizí a který jej poprvé oslovil „Bogie“.

Přelomovou se pro „Bogieho“ stala role v divadelní hře Petrified Forest (1934) Roberta Sherwooda. Ztvárnil uprchlého vraha, který drží na benzinové pumpě hrstku lidí jako rukojmí. Šlo o roli diametrálně odlišnou než předchozí hezouni, svým chladnokrevným pohledem, nahrblou postavou a šouravou chůzí však každého přiměl věřit, že je skutečným vrahem. 197 repríz této hry svědčí o mnohém a hlavně – její filmová adaptace z roku 1936 Bogartovi konečně otevřela dveře do světa filmu. Když podepisoval kontrakt s Warner Bros., asi netušil, jak monotónní budou jeho první filmové role. Za dva roky si zahrál ve dvanácti filmech, v osmi z nich ztvárnil kriminálníka. Tohoto zaškatulkování (po přesvědčivém výkonu v Petrified Forest zcela logického) se potřeboval zbavit. Potřeboval dokázat, že je hercem mnohem všestrannějším. V roce 1940 byl připraven na hlavní roli v adaptaci novely Dashiela Hammeta MALTÉZSKÝ SOKOL, svěřenou do rukou tehdy debutujícího Johna Hustona. Roli soukromého očka Sama Spadea Bogart nakonec získal a šlo o jeden z důležitých mezníků jeho života.

Po roli vychytralého detektiva, jehož charisma okouzlilo a dodnes okouzluje tisíce divaček i diváků po celém světě, uspěl na castingu pro válečnou romanci v režii Michaela Curtize. Šlo o film mající dnes již bezmála kultovní status, o CASABLANCU (1943). S Ingrid Bergmanovou vytvořil jeden z nejnezapomenutelnějších párů filmové historie, jeho hlášky jsou dodnes citované, jeho pohled pořád stejně pronikavý a oskarová nominace zcela oprávněná. Více podobně pamětihodných párů stříbrného plátna však vytvořil s jinou smyslnou filmovou hvězdou, s Lauren Bacallovou, vlastním jménem Betty Perskeovou. Když ji Bogart prvně viděl na jevišti, neodpustil si slova: „Užijeme si spolu spoustu zábavy“. Roku 1944 postavili Warneři tuto dvacetiletou herečku, dříve úspěšnou modelku, poprvé po Bogartův bok v adaptaci novely Ernesta Hemingwaye MÍT A NEMÍT (1944). Jeho drsný zevnějšek se s její křehkostí výborně doplňoval na plátně, od 10. května 1945 pak také ve skutečném životě. Právě dokonalá funkčnost jejich vzájemné „chemie“ umocnila divácký zážitek z mistrovského filmu-noir Howarda Hawkse HLUBOKÝ SPÁNEK (1946).

Bacallová – Bogart, tento na první pohled dokonalý pár se před věčně dotírajícími novináři ukryl v jednom zastrčeném, nicméně luxusním venkovském obydlí poblíž Beverly Hills. Měli rádi sami sebe, měli rádi syna Stephena (nar. 1949), dceru Leslie (nar. 1952), měli rádi zvířata, která chovali (14 slepic, 8 kachen a velký pes) a – co si budeme nalhávat – měli rádi také peníze. Na jejich nedostatek si nemohli stěžovat, Bogart roku 1947 podepsal s Warnery exkluzivní kontrakt, který mu zajišťoval jeden milion dolarů pro každý z následujících 15 roků. Jejich idylu nemohl dlouhodoběji narušit ani Bogartův vřelý vztah k alkoholu, ani jeho silná závislost na nikotinu (údajně dokázal denně vykouřit až pět krabiček cigaret). Při jedné party „u Bogartových“, které se mimo jiné zúčastnil Frank Sinatra, Bacallová při pohledu na onu partičku dobře naladěných lidí (označení „alkoholiků“ by nebylo od věci) zkonstatovala, že je to „pěkné stádo krys“ a dala tím prvotní podnět pro pozdější vznik slavné skupiny „Rat Pack“.

Ani s množstvím nových otcovských povinností nezanevřel Bogart na film a v roce 1951 podal možná nejlepší výkon svého života. AFRICKÁ KRÁLOVNA Johna Hustona byla jeho prvním barevným filmem a navzdory náročnému natáčení přímo v Africe a jistým neshodám s Katharine Hepburnovou získal za ztvárnění Charlieho Allnuta svého jediného Oskara. Výhra to byla o to sladší, že v přímém souboji porazil Marlona Branda nominovaného za Tramvaj do stanice Touha. S tím souvisí také Bogartův památný proslov: „Nejlepší cestou, jak se nezbláznit z Oskara, je nevyhrát žádného dalšího. Mohli jsme již několikrát vidět, co se stalo některým držitelům Oskarů – zbytek svého života strávili odmítáním scénářů, hledaje velkou roli, která by jim vynesla Oskara dalšího. Doufám, že již nikdy nominován nebudu“. Bohužel, mnoho dalších rolí již ani nenásledovalo. Přesto zmiňme alespoň SABRINU (1954), VZPOURU NA LODI CAINE (1954) a THE DESPERATE HOURS (1955), několik posledních velkých filmů předcházejících Bogartovu nečekanému odchodu.

Jeho úctyhodná kariéra byla náhle utnuta 14. ledna 1957, po statečném, leč nakonec prohraném boji s rozšiřujícím se rakovinovým nádorem na jícnu. Odešel jako muž, který žil vždy naplno, nebál se mluvit otevřeně a příliš se nestaral o budoucnost. Na onen svět odešel se vší pompou. Rozloučit se s ním, za zvuků vybraných skladeb od Bacha a Debussyho, přišla celá řada slavných osobností, jeho dva nejlepší přátelé – Spencer Tracy a John Huston – nemohli chybět. Přičemž mnohokrát se opakující slova o „největším muži, kterého jsem kdy potkal“ lze v tomto případě označit možná ne za zcela pravdivé, nicméně pravdě velice blízké. To úplně poslední rozloučení si Bogie nechal na dobu, kdy to málokdo čekal, v roce 1995 si mohl díky moderním technologiím „zahrát“ v jedné z epizod POVÍDEK ZE ZÁHROBÍ. Stylově, jako vždy.

„Nikdy jsem neměl vyměnit skotskou za martini.“ (jak si představoval svá poslední slova)

Martin "Matty" Šrajer