Richard Burton

“Všechno velké umění pochází od lidí, kteří jsou škaredí nebo mají obrovský komplex méněcennosti. Neznám nikoho, kdo je krásný a zároveň dělá umění.“

Richard Burton se narodil 10. listopadu 1925 dvanáctý ze třinácti dětí jako Richard Walter Jenkins. Vyrůstal v hornické vesničce Pontrhydyfen ve Walesu nedaleko Port Talbotu v údolí řeky Afan. Dva roky po jeho narození matka zemřela a otec horník se nedokázal o rodinu sám postarat. A tak se jej ujala a vychovávala jeho o dvacet let starší sestra Cecilia s manželem a dvěma dětmi v Port Talbotu.

“Domov je tam, kde jsou knihy.“

V patnácti letech musel opustit školu a začít pracovat jako pomocník v galanterii, což nesnášel. Poprvé hrál v místním centru pro mladé Meredith Jonesové v Maesteg Town Hall, objevil se i v dokumentu pro rádio o Air training Corps (ATC), jejichž byl členem. Díky Meredith se vrátil zpátky do školy, kde potkal učitele a producenta BBC Philipa Burtona. Ten rozpoznal jeho talent a otevřel mu široké literární obzory, tehdy četl jednu knihu denně a chtěl se stát spisovatelem. Philip jej také učil správně artikulovat a pomohl mu zbavit se silného velšského přízvuku (rodným jazykem pro něj totiž byla velština = cymraeg).

Půl roku před nástupem do RAF (Royal Air Force) se dostal na Exeter College v Oxfordu, takže do války nemusel, přestože zůstal jako kadet v záloze. Jeho učitel ho v šestnácti legálně adoptoval a dal mu příjmení Burton. Richard na sebe v Oxfordu upoutal pozornost rolemi v několika Shakespearových hrách, byl členem Oxford University Dramatic Society a roku 1946 dostal roli v divadelní hře Morgana Evanse THE CORN IS GREEN upravené pro televizi. Roku 1948 debutoval na plátně v dramatu POSLEDNÍ DNY DOLWYNU rolí Garetha. Kritiky ho přirovnávaly k Laurenci Olivierovi. Na natáčení se seznámil se svojí první ženou Sybil Williams, s níž se o několik měsíců později oženil. Následovaly další filmy a úspěšné role, které z něj postupně udělaly známého a uznávaného herce.

“Jediná věc v životě, jež za něco stojí, je jazyk. Ani láska ani nic jiného.“

Vždycky měl rád kultivovaný projev a pravda je, že uměl nejen mluvit a měl cit pro řeč a modulaci, ale i hlasově byl nenapodobitelný. Od prvních okamžiků spolupracoval s audiosekcí BBC na mnoha hrách, přednesech básních nebo školních programech. Od roku 1974 je však BBC uvržen do klatby a již nikdy s ním nespolupracují, protože nařkl Winstona Churchila a ostatní vládní prominenty ze druhé světové války z nedostatku duševního zdraví, kvůli jejich slibu zničit všechny Japonce na Zemi.

“Muž, jenž hromadí bohatství, aniž by ho užíval, je jako osel nosící zlato a žeroucí bodláčí.“

Když ho na přelomu padesátých let viděl Anthony Quayle v hlavní roli divadelní hry “The boy with a cart“, nabídl mu hned několik hlavních rolí v Shakespearových hrách (Henry IV, Henry V) na Festival of Britain 1951. Kritika jím byla tak nadšena, že se zprávy o jeho talentu donesly až do Hollywoodu. Následující rok hrál partnera Olivie De Havilland ve filmu MOJE SESTŘENICE RACHEL a koncem roku po dalším filmu mu producent Daryl Zanuck nabídl milion dolarů a kontrakt na sedm dalších. Jenže Richard měl mnohem lepší nabídku, peníze odmítl a dál hrál Hamleta na scéně divadla The Old Vic za 45 liber týdně. Další rok nejen kritika, ale především diváci vynášeli do nebes jeho výkony jako Kalibana v “Bouři“, Toby Belche ve “Dvanácté noci“ nebo Koriolana ve stejnojmenné hře. Ten samý rok (1953) zemřel jeho dlouholetý přítel, velšský spisovatel Dylan Thomas, na otravu alkoholem v pouhých devětatřiceti letech. Divadelní roli ve hře POD MLÉČNÝM LESEM, již původně psal pro sebe, zahrál Richard. Hra se dočkala i zpracování pro rádio a veškeré výdělky dostala Dylanova vdova (všichni herci odmítli gáži). 1972 si roli zopakoval i v kreslené stejnojmenné verzi pro film.

V následujících letech hrál v dalších hollywoodských snímcích, ale pravidelně se vracel do Anglie ke své opravdové lásce, divadlu. 1956 získal Evening Standard drama award za titulní roli hry “Henry V“. 1957 se i se ženou Sybil přestěhoval do Céligny ve Švýcarsku kvůli příliš vysokým daním a nákladům na bydlení v Británii. Zde se jim ještě téhož roku narodila dcera Kate (později herečka). 1960 se narodila druhá dcera Jessica diagnostikovaná jako silně autistická. V březnu 1961 byl za svědka na svatbě svému příteli od láhve Laurenci Olivierovi, který se ženil s herečkou Joan Plowright.

„Mám velmi rád svou pověst, tedy tu zkaženého génia z velšské žumpy, opilce a sukničkáře... Je to velice přitažlivá podoba.“

Na natáčení do té doby nejdražšího filmového projektu studia Fox KLEOPATRA (1963) potkal svou osudovou partnerku Liz Taylor. Skandál, jenž se tehdy kolem jejich románku rozpoutal, šířil nejen světový tisk, ale otevřeně se o tom debatovalo i ve Vatikánu a dokonce americký Kongres se oběma hercům snažil zamezit v dalším vstupu do unie. Jejich vztah však přetrval veškeré bouře a KLEOPATRA následně vydělala obrovské peníze. Ještě toho roku se Richard rozvedl se Sybil a 1964 se Liz rozvedla s jejím tehdejším čtvrtým manželem (celkově byla vdaná osmkrát) Eddie Fisherem. Krátce nato se vzali.

Život se oběma náhle změnil, paparazzi je pronásledovali na každém kroku, stali se hlídanými osobami často se oběvujícími na titulních stránkách bulvárního tisku. Také rodina se rozrostla o všemožné sekretářky, kadeřníky, bodyguardy apod. Jelikož Elizabeth nemohla mít děti, adoptovali malou německou holčičku a pojmenovali ji Maria Burton (*1964). V mnoha filmech (11) hráli společně. Jejich největším úspěchem je bezesporu snímek KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ (1966), za nějž Liz získala Oskara a Richard na něj byl po páté nominován, oba za nejlepší herce v hlavní roli. Jimi ztvárněné hádky a kruté hry před kamerou dosahovaly takové realističnosti, že se spekulovalo o tom, zda vůbec hráli.

“Když hraji opilce, musím zůstat střízlivý, protože když jsem opilý, tak nevím jak jej hrát.“

V následujících letech hraje Richard ročně v průměrně třech dalších snímcích a jeho honoráře dosahují milionu i víc dolarů za jeden. S úspěchem však také přišel stín. Na Richarda, silného kuřáka (i sto cigaret denně) a pijáka alkoholu již od osmi let, dolehl alkoholismus a další zdravotní problémy. Alkoholismu se do smrti nezbavil. Jejich blízkým přítelem tehdy byl jugoslávský prezident Josip Broz Tito, v jehož vile na pobřeží trávili mnohé prázdniny a často též byli hosty v jeho domě v Bělehradě. Roku 1972 si jej dokonce zahrál v jugoslávském filmu THE FIFTH OFFENSIVE.

Roku 1970 mu královna v Buckinghamském Paláci udělila titul CBE (Commander of the Order of the British Empire). Když 1972 zemřel jeho starší bratr Ifor, na němž od dětství visel, Richard propadl alkoholu ještě víc, neohlížeje se na své zdraví ani rady lékařů či na vztah s manželkou. Od 1973 žijí odděleně a 1974 se rozvedli, aby se 1975 opět vzali a o rok později naposledy rozvedli, když našel oporu v Susan Hunt, herečce již potkal při hraní v divadle. Ale ani jejich manželství nevydrželo, přestože se Susan rozvedla se známým automobilovým závodníkem a také se jí dařilo držet Richarda z dosahu láhve. 1982 se rozvedli.

“Hrál jsem mnoho: homosexuála, sadistického gangstera, krále, prince, svatého, chátru. Vše co zbývá je vydržet filmovat. Můj poslední sen.“

Ještě téhož roku na natáčení filmu RICHARD WAGNER potkal mladou asistentku produkce Sally Hay a byl jí unesen. V půlce roku 1983 se vzali a zůstali spolu až do jeho smrti. V posledním roce života strávili se ženou dlouhou dovolenou na Haiti, po návratu dokončil adaptaci Orwellova 1984 a chystal se na hlavní roli v pokračování válečného snímku DIVOKÉ HUSY (1978). 5. srpna náhle umírá na krvácení do mozku v Ženevě ve Švýcarsku. O čtyři dny později je pohřben v rudém oděvu (národní velšská barva) doma v Céligny se souhrnným vydáním básní Dylana Thomase. Bylo mu necelých padesát devět let a za celý svůj život nikdy nepracoval na den sv. Davida (1. březen), národního velšského hrdiny. To byla jedna z podmínek jeho filmových smluv.

Přes přesvědčivý herecký projev v mnoha významných rolích nejen ve filmu drží Richard Burton společně s přítelem Peterem O'Toolem rekord v nominacích na Oskara (sedm), aniž by nějakého kdy získal. Přesto k řádu CBE obdržel i několik nominací na cenu Tony za muzikály a divadelní hry, z nichž jednu za roli krále Artuše proměnil. Za namluvení Malého prince na audiopásku dostal cenu Grammy za nejlepší nahrávku pro děti a za hlavní roli v později dvakrát zfilmované hře (s Richardem Chamberlainem a poté s Kennethem Branaghem) “The Lady's Not For Burning" získal Theatre World Award.

“Musel bych opravdu dlouho přemýšlet, než bych připadl na jméno zajímavého muže, který nepije.“

J "monolog" D