foto

Dalibor C. Vačkář

  • nar. 19.9.1906
    Korčula, Chorvatsko, Rakousko-Uhersko
  • zem. 21.10.1984 (78 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Dalibor C. Vačkář se narodil 19. září 1906 v Korčule v chorvatské Dalmácii jako Dalibor Cyril Vačkář do rodiny hudebního skladatele Václava Vačkáře (1881 – 1954). Často se psal i jako Dalibor C. Faltys, Pip Faltys, Petr Filip, Tomáš Martin a Karel Raymond. Po otci zdědil hudební nadání. Odmaturoval v roce 1923, v letech 1923 – 1929 vystudoval housle u Rudolfa Ressiga a skladbu u Otakara Šíny na pražské Státní konzervatoři.

A 1929 – 1931 housle u Karla Hoffmanna a skladbu u Josefa Suka na Mistrovské škole. Začínal jako houslista v orchestru Jaroslava Ježka Osvobozeného divadla (1931 – 1932), dirigent v nuselském Tylově divadle (1932 – 1933) a člen Symfonického orchestru Čs. rozhlasu (1933 – 1945).

Ještě v letech 1945 – 1947 se Vačkář stal filmovým scenáristou a dramaturgem. Od roku 1947 setrval ve svobodném povolání a věnoval se hlavně skladatelské činnosti a práci pro film. Výrazná hudba D. C. Vačkáře se vyznačovala srozumitelností, melodičností, instrumentálním zvukem, provedením a i se svěžím rytmem.

Řada jeho melodií a písní se stalo populárními. Největší slávy se Vačkářovi dostalo ve filmovém oboru, kdy složil komediální i dramatickou hudbu k dodnes oblíbeným snímkům. Jako filmový spoluscenárista se pod jménem Dalibor C. Faltis mj. podepsal pod nedokončeným Binovcovým filmem BLUDNÁ POUŤ (1945) a pod dramatem podle Boženy Němcové DIVÁ BÁRA (1949) Vladimíra Čecha. Jako dramaturga můžeme Vačkáře – Faltise číst u okupačního dramatu Václava Kubáska V HORÁCH DUNÍ (1946).

Kromě toho jako hudební skladatel psal hudbu symfonickou („Smoking symfonie“), vokální („Chudobky“, „Dětský hlas“, „Rozmarné písně“, „Prostá píseň“), komorní („Klavírní trio Jaro“, „Dialogy“, „Aria“, „Jaro 1938“, „Monogramy“), orchestrální („Jazzový koncert“, „Appelatio“, „Preludium“, „Musica concertante“), jazzovou („Air“, „Partita“), koncertantní („Oboe concertante“, „Z dětského světa“), varhanní („Tři eseje“), scénickou pro divadla („Jitřní paní“) a rozhlas („Krysař“, „Dámy a husaři“), balety („Švanda dudák“, „Sen noci svatojánské“), sbory („Revoluční písně“), písně („Vzhůru do vesmíru“), pochodové („Šťastnou cestu“), masové, ale i pro housle („Monolog“) a klavír („Čtyři portréty“, „Smoking sonáta“).

Filmovou hudbu Vačkář psal už od začátku 30. let (například Krňanského STARÝ HŘÍCH). Po krátkém návratu na začátku okupace, u filmu Václava Binovce PÍSEŇ LÁSKY (1940), se pravidelně do našeho filmu zapojil až u poválečných znárodněných titulů.

Vačkář komponoval pro snímky režisérů Václava Kubáska (V HORÁCH DUNÍ a MILUJEME), Jiřího Slavíčka (PODOBIZNA a DVAASEDMDESÁTKA), Vladimíra Čecha (NEROZUMÍM, DIVÁ BÁRA, EXPRES Z NORIMBERKA, NEZLOB, KRISTINO!, KDE ALIBI NESTAČÍ, ALIBI NA VODĚ), Miroslava Cikána (ALENA, O ŠEVCI MATOUŠOVI) a také Vladimíra Slavínského (DS – 70 NEVYJÍŽDÍ).

Neopomněl ani na Martina Friče (PAST, TAJEMSTVÍ KRVE, HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK, NEJLEPŠÍ ŽENSKÁ MÉHO ŽIVOTA), Pavla Blumenfelda (MALÝ PARTYZÁN), duo Jána Kadára a Elmara Klose (HUDBA Z MARSU), Miroslava Hubáčka (ROZTRŽKA) a pak zejména na mladého režiséra Bořivoje Zemana (PYŠNÁ PRINCEZNA, DOVOLENÁ S ANDĚLEM, ANDĚL NA HORÁCH, SLEČNA OD VODY, krátký titul NASTUPTE, PROSÍM!).

Rokem 1968 (okupace ho zastihla ve Švýcarsku), šestnáct let před smrtí, skončila Vačkářova práce pro film. Nejčastěji tvořil pro Vladimíra Čecha (6x), Martina Friče (4x) a Bořivoje Zemana (5x). Ovšem u diváků jsou nejoblíbenější právě snímky Bořivoje Zemana.

Kromě těchto aktivit se opět pod jménem Dalibor C. Faltis realizoval i jako dramatik, spisovatel a básník, napsal básnické sbírky „Chorál deště“, „Zlatá brána“, „Ruku na srdce“, „Blýskání na časy“, dále dramata „Veronika“, „Stanice Gordian“, „Mraky na nebesích“, „Piráti“, „Císař a slavík“, „Sněženka“, „Poklad na ostrově“ nebo „Chodská nevěsta“, povídky „Příběhy hrobníka Filipa“, hudebně – teoretické publikace „O instrumentaci symfonického orchestru a hudby dechové“, časopisecké studie a kritiky.

Za svojí práci též získal titul Zasloužilého umělce (1966). Jeho syny byli skladatel a malíř Tomáš Vačkář (1945 – 1963) a překladatel, novinář a scenárista Martin Vačkář (*1947). Hudební skladatel, básník, dramatik, scenárista a dramatik Dalibor C. Vačkář zemřel 21. října 1984 v Praze ve věku sedmdesáti osmi let.

Jaroslav "krib" Lopour

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace