Zdeněk Mahler se narodil v rodinně kováře Karla a Marie Mahlerových. Brzy se jeho rodiče přestěhovali do Prahy na Vysočany, kde malý Zdeněk Mahler absolvoval mateřskou školku a následně tzv. Učitelský ústav. Maturitu složil na reálném gymnáziu v Karlíně a v roce 1952 dokončil Filosofickou fakultu (čeština, angličtina).
Již v době studí spolupracoval s Československým rozhlasem a vedl studentský časopis Předvoj. Do roku 1953 pracoval jako redaktor Československého rozhlasu ve vzdělávací redakci, kde působil společně s lidmi jako Ludvík Aškenázy, Arnošt Lustig, Ota Pavel či Karel Kyncl. Do roku 1955 učil marxismus-leninismus jako asistent na Akademii múzických umění v Praze, což mu dopomohlo i k funkci tajemníka ministra školství a kultury Františka Kahudy, kde pracoval do roku 1960.
V době svého působení na ministerstvu se také stal členem a dramaturgem Laterny magiky a podílel se na přípravě účasti Československa na výstavě Expo 1958 v Bruselu, kde ČSSR získala zlatou medaili, což ovšem dobové vedení KSČ neslo nevraživě, neb medaili měl přece získat SSSR. Na výstavě se Mahler také blíže seznámil s Alfrédem Radokem, se kterým poprvé spolupracoval na krátkometrážním snímku Otvírání studánek, který byl ovšem režimem shledán jako provokativní, musel se předělávat, což byl pro Mahlera důvod k opuštění Laterny magiky.
V šedesátých letech pracoval tzv. na volné noze jako spisovatel a scenárista. Věnoval se i psaní divadelních her, kde spolupracoval s režiséry jako Otomar Krejča, Jan Kačer či Jan Schmidt. Svou nejvýraznější stopu ovšem zanechal na poli filmovém.
K prvnímu scénáři se dostal přes Miloše Formana, kterému Mahler sehnal byt ve Všehrdově ulici, ve které sám bydlel a kde se postupně scházela celá tzv. nová vlna československého filmu. Forman mu doporučil napsat scénář a Mahler se ujal skutečného kriminálního případu znásilnění, ve kterém figuroval i ženich, a neváhal se setkat i s vyšetřovatelem reálného případu. Vznikl tedy scénář k film Svatba jako řemen, režie se ujal Jiří Krejčík.
Natáčení nebylo nikterak snadné, neb jak Mahler, tak Krejčík jsou, dle svých vlastních slov, cholerici a proto na place vznikaly dost vyostřené konflikty. Přesto vznikl vynikající snímek, který měl odezvu i u tehdejší Snb, jež měla k filmu ze začátku výhrady, nicméně po premiéře a následného vpuštění do kin, byli tvůrci dokonce oceněni diplomem za vzornou práci, neb film sloužil jako školící materiál pro nové členy státní bezpečnosti.
Režisér Krejčík chtěl po Mahlerovi také sepsat scénář o Janu Masarykovi, scenárista se tedy nějaký čas scházel s Herbertou Masarykovou, sbíral materiály, nicméně nakonec se k projektu nedostalo. Důvodem bylo příliš mnoho spekulací okolo smrti Jana Masaryka, kterou H. Masaryková okomentovala slovy: „Lidé nechtějí pravdu a tím Janovi upírají důležité mravní gesto...“ Toto také Mahler přetlumočil Krejčíkovi.
Dalším scénářem, do kterého se Mahler pustil, byl příběh opět inspirovaný skutečnými událostmi. Jednalo se o film Jak se zbavit Helenky, ke kterému ho přivedl příběh redaktora rozhlasu F.K. Zemana, který si psal s posluchačkami. I Jiřina Jirásková se po přečtení scénáře Mahlerovi svěřila, že takto si dopisovala s Vlastimilem Brodským.
Velmi zásadním a dlouho připravovaným filmem, na kterém se Mahler podílel nejen scénářem, ale prakticky celou realizací, byl film Nebeští jezdci. Vojtěch Jasný nejdříve psal scénář s Jindřichem Polákem, nicméně po pár pokusech byl přivolán Mahler, aby vše zachránil. Scénárista pojal vše nově a příběh nepostavil, jak bylo do té doby zvykem, na jednom hrdinovi či hrdinském činu. Např. sám vymyslel postavu Prcka (Jiří Hrzán), který měl sice postoj „švejkovský“, nicméně ve finále jeho postava vyznívá nejtragičtěji. Film měl rozpočet 3 500 000 korun, což obsahovalo i sestavení letadla Wellington. Mahler sháněl i dokumentární záběry z anglického archivu, který za ně chtěl 300 liber, ty ovšem tvůrci neměli. Angličanům tedy byla přislíbena kopie originálu filmu, který jim byl po premiéře zaslán.
Premiéru chtěli tvůrci na 28. řijna 1968, nicméně po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se vše konalo až v listopadu. Na premiéře byli i skuteční českoslovenští letci, kteří se účastnili i natáčení a podařilo se jim přemluvit režiséra Jasného, aby jim dovolil odletět poslední záběr s letadlem, tedy ono nouzové přistání. Na premiéře byl přítomen i generál Fajtl, který sloužil u stíhacích letců královského letectva a film i Mahlera zhodnotil slovem „Pašák“ , což Mahler považuje za největší životní vyznamenání.
Dalším jeho psaným počinem byl scénář k filmu Flirt se slečnou stříbrnou. Napsané na základě Škvoreckého rukopisů, pod názvem Lvíče. Sám Škvorecký film viděl až po listopadu 1989 a dle jeho slov byla Marie Drahokoupilová přímo magická.
Zdeňka Mahlera pojilo dlouhé přátelství také s Evaldem Schormem, se kterým se oslovovali důvěrně „Kmocháčku“. Schorm měl dlouho materiál, který chtěl zfilmovat. Jednalo se přepis zápisků jednoho rakouského psychiatra, který prošel koncentračním táborem, nicméně Mahler zpracování zdráhal. K realizaci se vše dostalo po srpnu 1968, kdy Mahler v návalu emocí vše napoprvé sepsal a Schorm se ihned po prvním přečtení pustil do natáčení.
Začal tak vznikat film Den sedmý, osmá noc. Natáčelo se v obci Zdislavice u Vlašimi. Tvůrci chtěli točit skoro dokumentárním způsobem, v místě nalézali skvělé prostory, jako např. sklad pneumatik, kam ve filmu zasadili zasedání bezpečnostního výboru. Toto silné psychologické podobenství bylo ovšem shledáno jako „vrchol socialistické pornografie“, konkrétně panem Tomanem, který byl na Barrandově dlouhá léta takovým katem svobodného umění. Film se tak stal jedním z důvodů, proč Mahler musel opustit svět československého filmu.
I tak se ale dostal k realizaci několika filmů a TV filmů. Na konci sedmdesátých let se díky režiséru Krejčíkovi dostal k realizaci filmu Božská Ema. Podílel se také na scénáři k filmu Miloše Formana Amadeus a pracoval jako publicista a pracovník československé televize. Po roce 1989 se věnoval hudební publicistice. K jeho největším posledním tvůrčím úspěchům patří nepochybně film Lidice z roku 2011.
Zdeněk Mahler se také dočkal několika ocenění. V roce 2005 byl zvolen do předsednictva Masarykova demokratického hnutí, byl mu udělen čestný doktorát na Univerzitě J. E. Purkyně a za trvalý přínos pro českou kulturu obdržel roku 2003 od ministra kultury ČR Pavla Dostála resortní medaili Artis Bohemiae Amicis. Dne 28. října 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
Zdeněk Mahler zemřel 17. března 2018 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze v požehnaném věku 89 let.
Tom "mchnk" .
