Míla Pačová

Její otec, zámožný architekt, podporoval svou mladičkou dceru, která se rozhodovala mezi malířstvím a herectvím. Nechal ji vystudovat malířství u Ferdinanda Engelmüllera a v Paříži. Přestože se Pačová po celý život věnovala malířství a byla uznávanou malířkou a vtipnou karikaturistkou, jako prvotní povolání si zvolila herectví. To vystudovala soukromě u Marie Hübnerové a Karla Želenského. Začínala v Uranii (1911 - 1913), aby odtud dále putovala do Švandova divadla (1913 - 1914) a vrátila se zpět do Uranie (1914 - 1918). V letech 1918 - 1921 hrála u různých divadelních společností, hostovala na pražských scénách i u ochotníků a podílela se na založení Komorní scény v Mozarteu (1919). V roce 1921 ji angažoval režisér Jaroslav Kvapil do Vinohradského divadla a odtud přešla v roce 1934 do Národního divadla, kde působila až do své smrti.

Pačová byla inteligentní a temperamentní herečka atraktivního vzhledu, jemné elegance, koketně houpavé chůze a překotně rychlé mluvy. Byla obdařena životním elánem a smyslem pro humor. Dobrou průpravou pro hereckou tvorbu jí bylo studium malířství. Výtvarné vidění jí napomáhalo nejen v mimice a gestu, ale i při uplatňování kostýmů a toalet. Do Národního divadla vstoupila jako naprosto vyzrálá herečka schopná jakékoliv herecké polohy, nicméně Národní divadlo už jí tolik přiležitostí, jaké měla na Vinohradech, neposkytlo. Z rolí, které vytvořila ve Vinohradském divadle, musíme zmínit její živočišnou Anči (Langer: Periferie) a pohybově náročnou Arielu (Shakespeare: Bouře). V Národním divadle se přehrála do rolí zralých a starších žen, jako např. Roubínková (Jirásek: M. D. Rettigová), Klásková (Jirásek: Lucerna) nebo Akulina Ivanovna (Gorkij: Měšťáci).

Součástí české kinematografie se stala Míla Pačová poměrně brzy. Poprvé se objevila ve filmu PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913). Do roku 1930 hrála ještě v dalších 6 němých filmech, ale ani jedna z rolí nestojí svou závažností za zmínku. Zvukový film jí nabídnul první roli až v roce 1935, kdy si zahrála epizodku dámy na plese v životopisném filmu MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK. Teprve od roku 1939 se začala objevovat v českém filmu pravidelněji. V melodramatu DVOJÍ ŽIVOT (1939) byla bytnou Seidlovou, v komedii ARTUR A LEONTÝNA (1940) ženou továrníka Soboty, v PRELUDIU (1941) herečkou Holmovou, v dramatu ŠŤASTNOU CESTU (1943) ředitelkou prodejního oddělení Vackovou a v melodramatu JARNÍ PÍSEŇ (1944) baronkou Giselou.

Režisér Miroslav Cikán výborně vycítil herecký potenciál Pačové, když ji poprvé obsadil, a to do své komedie U PĚTI VEVEREK (1944). Role v tomto filmu byla Pačové šitá na tělo a stala se tak její největší a zároveň nejvýraznější. Její zlá a chamtivá domácí Filoména Houbičková byla přesným opakem dobráckého manžela v podání Jindřicha Plachty a stejně přívětivé sestry v podání Růženy Naskové. Tato herecká poloha Pačové seděla a ve filmu byl tak velmi citlivě vytvořen kontrast mezi dobrem a zlem, obvzlášť když došlo na konci k nápravě nehodné manželky, ve které přece jen zůstaly náznaky její dřívější povahy a chování. Po válce se Pačová objevila už jen ve třech ne příliš výrazných rolích. V komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946) hrála Markytu, ženu inspektora Žlutického, v komedii JEŠTE SVATBA NEBYLA... (1954) Marinu Ambrožovou a v dramatu JAN ŽIŽKA (1955) byla ženou staroměstského purkmistra Tomáše. Stejně jako Národní divadlo, i český film zůstaly této herečce dlužny velkou roli, hodnou jejího vyzrálého talentu.

Z četných ocenění, které Pačová získala, jmenujme Čestné uznání ministerstva školství za hereckou činnost (1928), Státní cenu za herecké umění (1929) a titul Zasloužilá umělkyně (1953).

Petr "Bart" Bartoš