Lillian Gish

“Nikdy jsem nebyla v módě, nikdy proto také nemůžu vyjít z módy”.

Lillian Diana Gish byla americkou divadelní, filmovou a televizní herečkou jejíž kariéra trvala plných 75 (!) let (1912-1987), která se ale zapsala hlavně jako filmová star v 10. a 20. letech minulého století. Lillian měla anglické, francouzské i německé kořeny, narodila v ohijském Springfieldu a byla starší sestrou herečky Dorothy Gishové. Jejich matka, Mary Robinson McConnellová, začala hrát (jako Mary Gish) za účelem vydržování rodiny poté, co je opustil otec James Lee Gish. Časem se k divadlu přidaly také Lillian s Dorothy a jejich pracovní cesty se občas s různými produkcemi rozbíhaly. Příležitostně obě vystupovaly také jako modelky. V roce 1912 představila Mary Pickfordová obě sestry slavnému D.W. Griffithovi a pomohla jim získat smlouvu u Biograph Studios. Lillian se brzy stala jednou z nejmilovanějších amerických hereček a ačkoli jí v té době bylo 19, udávala věk 16 let a její pravé datum narození vyšlo najevo až v roce 1984.

První role dostaly sestry v krátkém Griffithově filmu AN UNSEEN ENEMY (1912) a Lillian následně zazářila v celé řadě úspěšných Griffithových projektů jako byla dramata ZROZENÍ NÁRODA (1915), INTOLERANCE (1916), ZLOMENÝ KVĚT (1919), WAY DOWN EAST (1920) nebo DĚTI VELKÉ REVOLUCE (1921). Jeden Griffithův film také spolurežírovala: REMODELING HER HUSBAND (1920). Během prvních dvou let se objevila ve více než 25 krátkých i celovečerních filmech a stala se hvězdou, "první dámou němého plátna". Od roku 1925 pracovala pod studiem MGM, ale v roce 1928, po neúspěchu Sjöströmova snímku THE WIND (1928) a také vlivem nastupující a stále zářivější hvězdy Grety Garbo, jí společnost ukončila smlouvu. Posledně uvedený film je nyní mimochodem považován za jeden z jejích nejlepších a také za jedno z nejvýznamějších děl pozdních let němé éry.

Nástup zvuku pro ni znamenal jen průměrné úspěchy a většinu 30. a začátek 40. let minulého století strávila na jevišti, například jako Ofélie v pamětihodné McClinticově adaptaci “Hamleta” (1936) s Johnem Gielgudem a Judith Andersonovou nebo jako Marguerite v “Dámě s kaméliemi”. Uvažovalo se také o jejím obsazení do velkofilmu JIH PROTI SEVERU (1938), a sice do role Ellen O'Harové, Scarlettiny matky nebo i prostitutky Belle Watlingové. Ve zvukových filmech se objevovala sporadicky, v roce 1946 byla ovšem nominována na Cenu akademie za vedlejší roli ve hvězdami nabitém romantickém westernu SOUBOJ NA SLUNCI (1946). Památná je také její role vesnické pěstounky úporně se bránící zabijáckému kazateli v podání Roberta Mitchuma v kultovním thrilleru LOVCOVA NOC (1955) nebo Altmanova komedie-drama SVATBA (1978) s Miou Farrow a Geraldinou Chaplinovou.

“Lionel Barrymore hrál nejprve mého dědečka, později mého otce a nakonec muže. Kdyby žil, jsem si jistá, že bych hrála jeho matku. Tak to chodí v Hollywoodu. Muži mládnou a ženy stárnou.”

Od počátku 50. let působila v televizi, uznání si vydobyla v původní televizní produkci THE TRIP TO THE BOUNTIFUL (1953). Jako císařovna Marie Fjodorovna v krátce uváděném broadwayském muzikálu “Anya” (1965) a svoji kariéru završila v 93 letech po boku Bette Davisové v dramatu SRPNOVÉ VELRYBY(1987), kde představovala jednu ze dvou přestárlých sester (mnozí ze zábavního průmyslu očekávali, že za tuto roli bude nominována na Oskara, ona tehdy odpověděla, že “alespoň nemusela prohrát s Cher”). Jejím posledním profesionálním několikařádkovým výstupem bylo cameo v studiovém záznamu Kernovy THE SHOW BOAT STORY (1988) – poslední slova její kariéry byla "Dobrou noc, drahý.” Mimo hraní se na sklonku života vracela k němému filmu (“Zvuk jsem nikdy úplně nepřijala. Němé filmy svým způsobem vedly k rozvoji zcela nové umělecké formy. Nebyla to jenom pouhá pantomima, ale něco nádherně expresivního.”), přednášela a podílela se na projekci klasických děl té doby (v roce 1975 například uváděla v americké televizi pořad “The Silent Years”).

Americký filmový institut (AFI) zařadil Lillianu Gishovou na 17. místo žebříčku největších ženských filmových hvězd všech dob. V roce 1971 získala zvláštní, čestnou cenu akademie (Honorary Academy Award) “za vyjímečné zásluhy o rozvoj filmu” a v roce 1984, jako teprve druhá herečka po Bette Davisové (a jako jediná velká hvězda němého filmu), cenu AFI za celoživotní úspěchy. Svoji hvězdu má samozřejmě také na hollywoodském Chodníku slávy.

Nikdy se nevdala ("Myslím si, že manželství je kariéra sama o sobě. Dávala jsem přednost herecké kariéře před manželskou.”) a neměla ani děti. Její vazby na D.W.Griffitha byly tak úzké, že za nimi mnozí viděli (a také o nich tvrdili) něco víc – žádný “románek” však Gishová nikdy nepotvrdila a po zbytek svého života si ho velmi vážila a mluvila o něm jako o ”Panu Griffithovi”(“Pravda, někdy jsem ho oslovovala Davide, ale vždy jsem o něm smýšlela jako o Panu Griffithovi. Jako generál se už narodil. Jeho hlas byl hlasem velitele: rezonující, hluboký a plný.”). Zapletena byla s producentem Charlesem Duellem (který později vyvolal skandál, když bulvárnímu tisku poskytl podrobnosti o jejich vztahu) a kritikem a redaktorem Georgem Jeanem Nathanem (se kterým se údajně rozešla pro jeho židovský původ).

Byla věrnou stoupenkyní Republikánské strany a aktivní antikomunistkou. Až do své smrti odmítala tvrzení, že ZROZENÍ NÁRODA, které bylo bráno také jako oslava Ku-Klux-Klanu, bylo rasistickým filmem a během natáčení dramatu ROMOLA (1924) se v Itálii setkala s Benitem Mussolinim, kterého velmi obdivovala. Od počátku 2. světové války byla aktivní členkou Prvního amerického výboru (America First Committee), kontroverzní protiintervenční organizace jejímž hlavním mluvčím byl letecký průkopník Charles Lindbergh a v roce 1940 odmítla volit jak Roosevelta tak Wendella Willkieho, protože ”oba se více zajímali o cizí země než o svoji vlastní.”

Se svojí sestrou si byly blízké během celého života a těsné styky udržovala i s další hvězdou němého filmu, Mary Pickfordovou (1893-1979), se kterou se kamarádila už od dětství. K jejím nejbližším přátelům patřila také herečka Helen Hayesová (1900-1993); Gishová byla kmotrou jejího syna Jamese MacArthura. Lillian Gishová zemřela ve spánku v 99 letech a pohřbena byla po boku svojí sestry Dorothy (1898-1968) v kolumbáriu krypty episkopálního kostela Sv. Bartoloměje na Manhattanu. Majetek, který odkázala Hayesové a která zemřela necelý měsíc po ní, obnášel několik miliónů dolarů a stal se z něj fond pro oceňování vyjímečných uměleckých kvalit.

Zajímavosti: Griffith se zprvu domníval, že ona a Dorothy jsou dvojčata a - podle jejího životopisu – aby je odlišil a mohl před kamerou lépe vést, každé z nich uvázal do vlasů mašli jiné barvy * během natáčení WAY DOWN EAST musela několik hodin strávit na ledu, který plul po řece a ve studené vodě jí prý tehdy nenávratně promrzly nervy v zápěstí * v ohijském Massillonu, ve kterém žila v začátcích své kariéry, mají dnes po ní pojmenovanou ulici * na Univerzitě Bowling Green (Ohio) od roku 1976 sídlí “Gish Film Theater and Gallery”, který je věnován Dorothě a Lillian Gishovým * každým rokem v den jejích narozenin promítá newyorské Muzeum moderního umění nejméně jeden její film nebo televizní inscenaci * debutní album skupiny The Smashing Pumpkins' “Gish” (1991) je pojmenované po ní.

“Domnívám se, že nezbytnými předpoklady k výkonu mojí profese jsou: záliba, talent a vytrvalost. Myslím, že jsem měla trochu od všech tří."

Marek "džanik" Janík