Martine de Breteuil

Francouzská herečka Martine de Breteuil se před kamerou neobjevovala nijak často, přesto ji můžeme z několika filmů znát i u nás. Patřila k početné ruské exilové komunitě, která ve Francii našla zázemí po bolševické revoluci v roce 1917, narodila se jako Musja Bjelinko v Charkově na Ukrajině. Řada ruských emigrantů se ve Francii prosadila v různých uměleckých sférách, stejně tak i Musja Bjelinko, která začínala koncem dvacátých let 20. století jako tanečnice, později i zpěvačka v muzikálech.

S francouzskou modifikací křestního jména Moussia pronikla počátkem třicátých let i do filmu, větší příležitost dostala poprvé v melodramatu BÍLÝ JAKO SNÍH (Blanc comme neige, 1931), poměrně velkou roli hrála ve společnosti oblíbené dvojice Meg Lemonnier – Henri Garat v komedii ON JE BÁJEČNÝ (Il est charmant, 1931) významného režiséra Louise Mercantona. S tímto párem se pak setkala i v úspěšné komedii ŠTĚDRÝ VEČER (Un soir de réveillon, 1933) českého režiséra Karla Antona. Zájem o hudební filmy vycházející z oblíbených operet brzy odezněl a tak i Martine de Breteuil omezila své aktivity před kamerou, nadále ale hrála v divadle, později své zkušenosti zúročila i jako režisérka, na podružných pařížských scénách i na postu divadelní ředitelky.

Mezitím sňatkem pronikla do aristokratické společnosti, před druhou světovou válkou se jejím manželem stal François Le Tonnelier, 9. markýz de Breteuil (1892-1972), který pocházel z kdysi významné šlechtické rodiny. Jejich syn Henri-François Le Tonnelier, 10. markýz de Breteuil (*1943) nese dnes nejen slavné jméno, především v oblasti kulturního a architektonického dědictví se také angažuje v řadě francouzských i mezinárodních institucí. Martine se s markýzem de Breteuil po několika letech sice rozvedla, jméno si ale ponechala.

Před filmovou kameru se Martine de Breteuil začala po delší přestávce vracet až koncem padesátých let, převážně v úlohách starších žen z vyšší společnosti. Ve společnosti hostů na recepci se mihla ve filmu KARAMBOLY (Les carambolages, 1963), s Louisem de Funèsem se pak objevila v epizodní roli vévodkyně d’Armantière v komedii ČETNÍK ZE SAINT-TROPEZ (Le gendarme de Saint-Tropez, 1964). V polovině šedesátých let hrála i v řadě dalších úspěšných filmů, připomeňme alespoň snímek z tvorby známého Pierra Etaixe. Kromě toho začala spolupracovat s televizí, kde v 60. a 70. letech hrála v řadě seriálů.

Z její pozdější filmografie uveďme dramatický příběh ze třicátých let POUTNICE ZE SANS-SOUCI (La passante du Sans-Souci, 1982), kde hrála menší roli učitelky hudby. Před kamerou se objevila naposledy v epizodním výstupu staré dámy v luxusním jaguáru v romantické komedii VEM SI MĚ (Épouse-moi, 2000). Zemřela v Paříži 13. listopadu 2007 ve věku 99 let.

Pavel "argenson" Vlach