Marcello Mastroianni

„Nechápu, proč ti Američané tolik trpí ztotožňováním se s postavou. Já prostě jdu a hraji. Je to skvělá zábava. Není v tom žádné utrpení.“

Mezinárodní hvězda po více než tři desetiletí zanechávala obraz kultivovaného, sofistikovaného Itala s nenuceným šarmem. Svým pohledem říkal mnohem víc, než mohly vyjádřit dialogy. Ve filmech i ve skutečnosti působil dojmem světaznalého a sebe ironického muže, který se o své osobě rád vyjadřoval uštěpačně a posměšně. Tváři, kterou si vytvořil zůstal věrný po celý život. Nikdy by však nevolil jiné povolání, protože hraní rolí mu bezpečně umožňovalo stát se někým jiným. Natočil skoro sto padesát filmů a v každé ze svých rolí zanechával kus sebe sama, přímo je podřizoval osobitosti Marcella Mastroianniho. Pracoval s nejslavnějšími režiséry Fellinim, Viscontim, Ferrerim, de Sicou a vedle nejkrásnějších hereček. Ve třinácti filmech vytvořil nezapomenutelný pár se Sophií Loren, častou partnerkou mu byla Claudia Cardinale, po jeho boku se objevovala Gina Lollobrigida, Monica Vitti, Catherine Deneuve, Brigitte Bardot, Jeanne Moreau, Virna Lisi, Romy Schneider, Ornella Muti, Annie Girardot nebo Michèle Mercier. Vznikl dojem dokonalého italského svůdce dramat i komedií, až se Mastroianni nakonec musel ohradit výrokem „Nejsem závislá oběť sexu.“

Vždycky ho přitahoval svět setmělého biografu, od dětství chtěl být jedině hercem, o herectví se však nikdy nevyjadřoval jako o vysokém umění, ale jako o komediantství, jež má v krvi každý Ital. Narodil se 28. září roku 1924 v městečku Fontana Liri, v kraji odkud pocházel i jeden z jeho životních režisérů Vittorio De Sica a hrdinka De Sicova dramatu Horalka, za níž dostala Sophia Loren Oscara. Jeho otec Ottorino Mastrojani se však stěhoval za prací a jeho rodina s ním. Truhlářskou dílnu si nejprve otevřel v Turíně, později v Římě. Od roku 1933 tedy malý Marcello Vincenzo Domenico Mastrojanni, jak se původně jmenoval společně se svým bratrem Ruggeroem poznával věčné město Řím s jeho hospodami, kabarety, varietními divadly, nevěstinci a biografy. Od začátku si přivydělával jako komparsista nejrůznějších filmů.

Psala se třicátá léta a Marcellova matka se spřátelila s Marií de Sica, sestrou herce Vittoria De Siky, v té době vyhledávaného filmového milovníka, až později slavného režiséra. Marcello i Ruggero se tak stále více přibližovali ke svému snu. Ruggero se stal střihačem, který spolupracoval s mnoha uznávanými režiséry. Nikdo ještě netušil, že malý Marcello stále De Sicovi v patách, herce v těchto rolích už za pár let nahradí a De Sica přejde na druhou stranu kamery, aby Mastroianniho režíroval. Zatím chodil na stavební průmyslovku a po jejím absolvování se zapsal na ekonomickou a obchodní fakultu, ovšem za účelem stát se členem Univerzitního divadelního klubu. Za druhé světové války byl poslán do německého zajateckého tábora, ale podařilo se mu uprchnout do Benátek. Po válce nechal studia, hlavně díky finanční situaci rodiny a vzal místo účetního v britské filmové distribuční společnosti. Průběžně bral malé, bezejmenné role, které sotva překračovaly úlohy statistů a po večerech hrál zase v Univerzitním divadelním klubu. Jeho partnerku hrála Giulietta Masini, tehdejší žena Federica Felliniho a právě díky ní se dostal k profesionálním divadelním souborům, kde byl uměleckým ředitelem Luchino Visconti. Mezitím byl z místa účetního dávno propuštěn pro časté absence.

„Ráno pro vás přijede limuzína, vezme vás do studia, dostanete krásnou ženu do náruče...  tohle je povolání? Tak jdeme na to.“

V letech 1948 - 1956 se živil jako profesionální divadelní herec a současně obcházel producenty a režiséry se svými fotografiemi v ruce. První skutečná filmová role přišla v Bídnících (1947) a následovalo množství nijakých titulů, na které si nikdo nevzpomněl, už když odcházel z kina. Z padesátých let však zůstaly známými Kronika chudých milenců (1954), v Monicelliho režii  téměř současně vzniklé komedie Otcové a synové s Vittoriem de Sicou a kriminální komedii s Claudií Cardinale Zmýlená neplatí. Sympatický a fotogenický Marcello ovládl typy slušných, příjemných, zamilovaných, poctivých a veselých mladých mužů, jejichž snoubenkami byly další začínající hvězdy jako Lollobrigida nebo Cardinale. Od roku 1948 byl ženatý s divadelní herečkou Florou Carabella, matkou jejich jediné dcery Barbary. O dva roky mladší Carabella natočila až v sedmdesátých a osmdesátých letech několik italských filmů a formálně zůstala Mastroianniho manželkou až do jeho smrti v roce 1996. Barbara Mastroianni se nějaký čas věnovala filmovým kostýmům.

Když skončila desetiletá divadelní etapa jeho života, Visconti na něj nezapomněl a natočil s ním a Jeanem Maraisem drama Natálie (1957), v němž Mastroianni dokázal, že nepatří jen do komedií a sentimentálních příběhů, ale že zvládá i komplikovanější a křehčí postavy. Setkání s Fellinim bylo obdobně rozhodující jako kdysi s Viscontim na divadle. Vzniklo přátelství a spolupráce mezi hercem a tvůrcem, které otevřelo velký prostor pro Mastroianniho ztvárňování mnohavrstevných postav. Se Sladkým životem (1960) skončily Mastroianniho role sympatických mladíků. Hlavní hrdina, bulvární novinář Marcello Rubini, kterého ztělesnil, prochází otevřeným průřezem italskou společností bez ohledu na všechna dosavadní tabu ve sféře morální, náboženské a erotické. Mastroianniho Marcello je okouzlující a současně vulgární, vždy s cigaretou, neustále na stopě senzace a skandálu, visící na telefonu a kroužící okolo slavné hvězdy. Přesto Marcello vnímá svoji duchovní prázdnotu a uvědomuje si zmizení svých někdejších literárních cílů, ale není schopen už nic udělat. Do světa moderního filmu vtrhla revoluce, v Itálii snímek vyvolal skandál, katolická církev mu udělila verdikt zapovězeného filmu nepřístupného všem. Vzápětí jej však ocenili na festivalu v Cannes a Sladký život se stal komerčně nejúspěšnějším Felliniho snímkem. O dva roky později vyjádřil Fellini opět skrze tvář Mastroianniho svá traumata vlastní existence a vlastní tvorby režiséra (8½) a Mastroianni bez potíží předvedl současně suverénního a současně o sobě pochybujícího tvůrce.

Ačkoli se vždy vídali i mimo svět filmu, dvacet let od doby Sladkého života si Federico Fellini vzpomněl na přezdívku Snaporaz, kterou tehdy oslovoval přítele Marcella Mastroianniho a natočil Město žen (1980), v němž Mastroianni ztělesnil profesora řecké mytologie právě jménem Snaporaz. Je zde již postarší padesátník, ale stále hledá svůj ideál ženy, který je nelítostně rozbit typem ženy, která popírá klasickou představu ženství. Vzájemná důvěra ve schopnosti toho druhého umožnila Fellinimu a Mastroiannimu vytvořit příběhy maximálně přesvědčivých postav, novinář Marcello (Sladký život), režisér Guido (8 ½) a profesor Snaporaz (Město žen) jsou tři zásadní typy, jež můžeme nazvat Felliniho stejně tak jako Mastroianniho postavami. Jejich myšlenkový svět se dokázal propojovat natolik, že ve filmu o Felliniho tvůrčí krizi 8 ½ dokonce dokázal napodobovat jeho zvyky a vystupování.

Obdobně dobře se dokázal ztotožňovat s představami režiséra Marco Ferreriho. Jeho groteskně tragické absurdní příběhy plné samoty, sebevražd, obžerství, patologických jedinců neschopných zdravého vztahu k ženě počítali se stálými herci jako Ugo Tognazzi, Michel Piccoli, Catherine Deneuve nebo právě Mastroiani, který hrál už v jeho komedii Dnes, zítra a pozítří (1965), Lize (1972), Velké žranici (1973) a o rok později v téměř nezměněné sestavě herců i v Nedotýkej se bílé ženy, v komedii s Gérardem Depardieu Ciao maschio (1977) a v životním příběhu herečky Piery Degli Espositi (Storia di Piera, 1983), který však byl plný patologií a živočišnosti stejně jako předchozí filmy.

Po Sladkém životě se zbavil strachu, že zůstane uvězněný v typu dobyvatele, milovníka a hosta nočních podniků a objevil skutečnou radost ze střídání diametrálně odlišných rolí. V Noci, snímku z Antonioniho trilogie citové vyprahlosti si vedle Moniky Vitti vyzkoušel postavu neschopnou navázat hlubší vztah s okolím a s nadšením přijal u Bologniniho roli krásného, ale impotentního mladíka z patricijské sicilské rodiny, kterou odmítl francouzský herec Jacques Charrier (Krásný Antonio). Antonio, marně se pokoušející připravit o panenství vlastní ženu ale nezůstal jedinou nečekanou Mastroianniho postavou nadlouho. V komedii Rozvod po italsku (vynesla mu oscarovou nominaci) vytvořil postavu uhlazeného, sicilského barona, který se snaží zbavit se manželky v době, kdy neexistovaly rozvody, intrikami tedy dožene ženu k nevěře, aby ji pak mohl potrestat smrtí. Mastroianni s vážností a tikem ve tváři dosáhl komického efektu nového rozměru.

V šedesátých letech byl vyhledávanou italskou hvězdou, známou nejen svými rolemi, ale přes snahu skrývat se v poskytovaných rozhovorech za cynismus a sebeironii, také četnými románky se svými krásnými kolegyněmi jako Faye Dunaway. Jako pravý Ital své doby se však nikdy nerozvedl a ironicky se vyjadřoval: „Vždycky jsem považoval manželství především za instituci, oženil jsem se s optimismem a bez velkého přemýšlení. Je to pro mne cosi nevyhnutelného, jakási daň, kterou člověk v určité etapě života musí splatit a také splácí. Nikdy jsem si nelámal hlavu nad tím, že ztrácím svobodu. Myslím si dokonce, že vztah mimo manželství člověka zbavuje svobody možná ještě víc, protože nedává pocit bezpečí.“ V letech 1971 – 1975 vytvářel stálý pár s francouzskou herečkou Catherine Deneuve a natočili spolu několik filmů. Jejich jediná dcera Chiara Mastroianni se narodila v roce 1972 a už jako sedmiletá se objevila ve filmu A nous deux. Dnes má na svém účtu téměř tři desítky filmů. S otcem, Sophií Loren a mnoha dalšími hvězdami se objevila v Altmanově Prêt-à-Porter (1994), o dva roky později hrála s matkou ve Zlodějích a v Hledání ztraceného času (1999), kde se objevil i Catherinin syn Christian Vadim. Chiara docela navazuje na své rodiče, v roce 1996 se jí narodil syn a v roce 2002 se tato příležitostně zpívající modelka provdala za zpěváka a skladatele Benjamina Bioleyho. Svoji tvář, stejně jako matka občas propůjčuje značkové kosmetice a parfémům. Když dvaasedmdesátiletý Marcello Mastroianni v roce 1996 umíral na rakovinu slinivky, Deneuve a Chiara byly přítomny do poslední chvíle.

„Před kamerou se cítím vážný a spokojený, za kamerou prázdný a bezradný.“

Jako uznávaná hvězda se Mastroianni stále rád pouštěl do projektů, které od začátku neměly naději na větší komerční úspěch. Ovšem, pokud nebyl současně jejich producentem, jako si to vyzkoušel třeba u Viscontiho Cizince. „Dokud se nepokusíme věnovat trochu důvěry mladým filmařům, dokonce i těm, jejichž nápady se mohou zdát nesrozumitelné, nic se nezmění. Publikum jde do kina jen na zvláštní film, jinak zůstane doma a dívá se na televizi.“ I když rád zdůrazňoval radost nad filmovými honoráři, zisk nebyl vždy tím hlavním, co ho zajímalo, točil bez přestávky celý život a bral i role ve filmech, které se daly označit za nedostatečné jeho talentu a schopnostem. Někdy pro možnost natáčet s přáteli, někdy pro zábavnou roli nebo právě pro peníze - takovou příležitost nazýval obchodní operací a nebylo jich málo. Zařazoval sem Soukromý život, v němž Louis Malle využil popularity jeho a Brigitte Bardot,  Risiho Knězovu manželku se Sophií Loren nebo De Sicovy Milence s Faye Dunaway.

O De Sicovi se však vyjadřoval s úctou a nostalgií: „Byl pro mě vždycky něco jako strýček, nikdy jsem mu nedokázal tykat, zatímco on mně ano, bylo to skoro jako příbuzenství, snad proto, že jsem se s ním cítil spjat už od dětství.“ Možná ne uznávanými, ale zato legendárními zůstaly komedie vzniklé většinou v produkci manžela Sophie Loren Carlo Pontiho a ze spolupráce trojúhelníku Mastroianni, De Sica a Loren. V jejich povídkovém filmu Včera, dnes a zítra o třech rozdílných párech ztělesnil Marcello všechny tři rozdílné muže a Sophia všechny ženy. V Manželství po italsku hrál egoistického, samolibého sukničkáře a současně muže podléhajícího mateřskému kouzlu rázné prostitutky (opět Sophie Loren), jež ve skutečnosti řídí jeho život a v sentimentálnějším dramatu Slunečnice byl jejím pohřešovaným manželem a vojákem v Rusku.  V roce 1977 se se Sophií Loren ocitli ve filmu Etore Scola Zvláštní den a role rozhlasového hlasatele Gabriela, stíhaného fašistickým režimem pro homosexualitu vynesla Mastroiannimu další oscarovou nominaci. Snímek málem nevznikl, protože jeho nedějovost, jediné prostředí v němž se odehrává a spočinutí na dvou hlavních interpretech nevzbuzovalo důvěru producentů. Loren a Mastroianni však byli množstvím společných filmů ověřená dvojice a Mastroianni předvedl lidské hodnoty své postavy a strach před pronásledováním bez laciných charakteristik hraní si na homosexualitu.

Kromě všech složitých rolí nebo i v rámci nich byl celý život obsazován do rolí svůdců. Téměř třikrát do jeho života zasáhla úloha legendárního Casanovy. V Monicelliho komedii Casanova 70 vytvořil hlavní roli legendárního svůdce, tentokrát důstojníka NATO, který se může milovat jen v nebezpečných situacích (ozdobami filmu byla Michèle Mercier a Virna Lisi). Fellini uvažoval o Mastroiannim jako o jednom z představitelů postavy Casanovy, jehož chtěl ve svém filmu Casanova di Federico Fellini z roku 1976 představit v několika podobách, ale pak se rozhodl jen pro jediného Casanovu – Donalda Sutherlanda. Nakonec se k roli Casanovi v dobovém provedení přece jen dostal, když mu Ettore Scola svěřil zestárlého svůdníka v historickém filmu Noc ve Varennes o nezdařeném útěku Ludvíka XVI. z Francie. Když už si vyzkoušel jak vypadá na plátně jeho stáří, zahrál si u Felliniho zestárlého tanečníka, imitujícího Freda Astaira (Ginger a Fred).

Jeho osobní život splýval s životem hereckým, hrál do poslední chvíle, i když jeho dvorní režiséři postupně odcházeli. V posledním období svého života spolupracoval například s Bertrandem Blierem nebo Nikitou Michalkovem, za jehož Oči černé (1987) byl potřetí nominován na Oscara. Konečně si více jist svojí angličtinou natočil několik cizojazyčných filmů Maccheroni s Jackem Lemmonem, japonsko-americkou komedii Svatba nebo pohřeb a Altmanovo Prêt-à-Porter. Poslední velkou příležitost mu dala komedie Tři životy a jedna smrt z téhož roku, kdy zemřel. Celý život rád zlehčoval společenské a politické proměny, o své práci se vyjadřoval zcela neuctivě a říkával, že povolání herce člověku umožňuje, aby zůstal celý život dítětem. Šťastné dítě Marcello Mastroianni si hrálo plujíc dvacátým stoletím a zanechalo nám tu tolik skvělých postav, které nás dokáží stále stejně pobavit.

ČSFD.cz