Václav Čapek

ŘÍKALO SE MU »PAN KOFERENCIÉR«

Úvodníkapitola

Nevím, jestli jste si povšimli nějaké persony non grata, jež kráčí ulicí, a jak se tak zvaně slušní lidé takové osobě pro jistotu obloukem vyhýbají; a ještě častěji rovnou přecházejí na protilehlý chodník.
Mně se to kdysi přihodilo několikrát, známí se před setkáním rychle dívali jinam, anebo mě jen chladně pozdravili a strašně spěchali.
I stalo se, že jeden člověk, když mě tehdy spatřil z protějšího chodníku, se na mne usmál a nečekaně zamával. Když jsem mávání opětoval, přešel ke mně s otázkou, jak se mi daří, a já odpověděl, že jsem definitivně ztratil zaměstnání a nezbývá mi vůbec nic jiného, než jít na volnou nohu.
„To není žádná legrace," zatvářil se soustrastně, „a máš vůbec zajištěnou nějakou práci?"
„Nemám nic," odpověděl jsem, „snažím se teprve vzpamatovat z toho šoku."
„Tak víš co?" pravil, když si nechal vylíčit, jak jsem opět neprošel politickou prověrkou. „Zítra mi brnkni, já se mezitím zeptám sestry, jestli nepotřebuje zrežírovat nějakou akci."
Ten člověk se jmenuje Václav Čapek, znali jsme se z ostravské televize, kde dělával komentátora, redaktora, překladatele a především konferenciéra, dokud ho nevylili pro politickou nespolehlivost.

Mgr. Václav Čapek

• Narodil se v Olomouci (12. září 1934) v učitelské rodině, maturoval na gymnáziu v Litovli, pak vystudoval jako obor češtinu na Fakultě společenských věd v Olomouci.
• Krátce učil na gymnáziu a na devítiletce v Kladkách u Litovle.
• Již na studiích spolupracoval s Československým rozhlasem a publikoval v časopisech Mladý svět a Mladý technik.
• Za svého působení v Krajském domě osvěty v Olomouci se stal spoluzakladatelem souboru SKUMAFKA (Skupina malých forem kabaretu), kde také působil pozdější ministr kultury Pavel Dostál, který napsal několik kabaretů s hudbou Richarda Pogody; dva z nich Čapek natočil pro Československou televizi v ostravském studiu.
• Kratší dobu pracoval v Československém rozhlase Praha a od roku 1964 do roku 1971 v Ostravě.
• Od roku 1971 působí v Praze.

ZP ••  Potěšilo mě nesmírně, když jsem se někdy počátkem devadesátých let dočetl v tisku, že tě v Československé televizi jmenovali rovnou do vedoucí funkce. Přiznám se, že jsem už příliš nepočítal s tím, že se dočkáme ohromujícího a strmého pádu totality a dokonce osobní rehabilitace.

Začátkem roku 1990 jsem byl rovněž zcela rehabilitován a jmenován zástupcem šéfredaktora zábavných pořadů v Československé televizi. Vzhledem k tomu, že jsem pragmatický fatalista, tak jsem to přijal s potěšením, i když to nebylo zcela jednoduché, protože ta devatenáctiletá přestávka přece jen způsobila, že se některé věci proměnily – nejen pokud jde o tvorbu pořadů, ale především o tzv. mezilidské vztahy.

ZP ••  Jenomže na světě nic není takové, jaké si představujeme. Prošel jsi i potom docela pestrou televizní »anabází« a málokdo by uvěřil, co všechno mohou napáchat vztahy, nemohou-li se lidé domluvit. Když jsem se to dozvěděl poprvé, nechtělo se mi uvěřit, že jsou takové kotrmelce vůbec možné.

Působil jsem v ČT od roku 1990 jako zástupce šéfredaktora. Poté, když generální ředitel Ivo Mathé vytvořil tvůrčí skupiny, vznikla tvůrčí skupina Čapek-Borovan.
Pak mě nový ředitel Balvín vyhodil, ale vzápětí mi ředitel soukromé televize Železný nabídl místo dramaturga v televizi NOVA (dal mi téměř 3x větší plat než jsem měl v ČT). V Nově jsem získal Cenu stříbrného psa za nejsledovanější pořad roku Kolotoč.
Potom tam přišel Balvín a požádal Železného, aby mě vyhodil, jenže ten mu sdělil, že jde pozdě, neboť Čapkovi bylo nabídnuto místo ředitele programu v ČT.
Dělal jsem šéfa mezinárodních styků; načež vláda po stávkách a nepokojích v ČT jmenovala Balvína prozatímním ředitelem a ten mě – jak jinak - opět vyhodil.
Ministr kultury mi nabídl místo osobního tajemníka, které jsem vykonával až do jeho smrti.

ZP ••   Jsi ovšem vystudovaný lingvista nebo filolog: jak je to česky správně?

Obojí je správně

ZP ••  Prostě jsi »jazykozpytec«, jehož specializací byly a jsou dosud slovanské jazyky, takže by se dalo říci, žes měl velmi dobrou kvalifikaci, jenomže tebe to táhlo pořád trochu jinam.

Už během studií jsem překládal ze slovanských jazyků – mimo jiné i z hornolužické srbštiny: přeložil jsem divadelní hru pro děti Honače pjora – Kohoutí pera. Ponejvíce překládám z polštiny, protože v té době měli Poláci skvělé satiriky a já jsem se už v té době pohyboval v oblasti tzv. Divadel malých forem, a tak jsme používali i zahraniční satiriky.

ZP ••   Vidím, že snad každý »našinec« prošel divadelním údobím a zdá se, soudě i podle sebe, že to funguje jako jistý druh drogy, anebo snad přímo očarování.

Už jako pětiletý chlapeček v Kounici, kde můj otec ochotničil, jsem se ocitl na jevišti jako dítko v Jiráskově Vojnarce s jedinou větou textu. Ale také jsem kouzelničil a vzdělával se v Domě kouzel pana Beránka: potom jsem vystupoval v pořadech pro děti. Za studií v Olomouci jsem se věnoval divadlu i kabaretu: ve Šrámkově Měsíci nad řekou mě nechali hrát dokonce Vilíka. V té době jsem se stal rovněž členem komparzu Divadla O.Stibora, dostával za představení desetikorunu a mohl se stýkat se skutečnými divadelními osobnostmi.

ZP ••  Snahou obrovské množiny českého lidstva je alespoň trošičku mihnout se v televizi: když se to někomu přihodí, třeba když ho zabere kamera v hledišti sportovního utkání, mluví se pak o tom v jeho okolí a považuje se to za událost. O to víc se snaží dostat před kameru umělci: říká se dokonce, kdo není v televizi, jako by neexistoval, což je kruté vůči vynikajícím divadelním hercům. Z hlediska popularity je to patrně pravda, byť obrazovka nemusí být bohužel zdaleka zárukou kvality.
Začněme nejdřív tím, jak se podařilo tobě dostat se do televize.

Kdysi dávno začínala redakce Mikrofóra, kde jsem se setkal s velmi příjemnými kolegy. Spolupůsobil jsem v redakci zábavy s Jiřím Štuchalem, Zdeňkem Jirotkou a dalšími, tehdy se vysílal soutěží pořad převzatý z Rakouska Alle Neune – u nás nazývaným Sedm jednou ranou.
A protože jsem nemohl v Praze sehnat bydlení, chtěl jsem se vrátit do Olomouce, ale Ostrava mi nabídla místo redaktora i s bytem. Nu, a tehdy se ta instituce jmenovala Čs.rozhlas a televise, protože komentátoři, hudebníci, scénáristé působili tam i tam. A já vděčím ostravskému televiznímu studiu za to, že mi umožnila vyzkoušet si skoro všechno – zpravodajství, konferování, reportování, dabing, malé role v inscenacích atd.

ZP ••  Především jsi vystupoval jako konferenciér různých scénických pořadů. Já vím, že neinklinuješ k jedinému oboru, ale mne v tuto chvíli zajímá právě tohle. A víš proč? Svého času jsem totiž konferování a tvorbu zábavných pořadů vyučoval na Středočeské konzervatoři: na rozdíl od mnohých jiných scénických specializací jsme vyžadovali od konferenciéra mnohem víc než prosté uvádění, či pouhé interpretování napsaného textu nebo ohlašování jiných účinkujících.

Konferoval jsem toho hodně – v rozhlase, v televizi, i mimo ně. Rád vzpomínám na výše uvedený rozhlasový pořad nazývaný Sedm jednou ranou, který se vysílal přímým přenosem z různých měst tehdejších krajů; z pražské redakce jsme dostávali úkoly k plnění. Ostravský kraj byl tehdy velmi úspěšný.

ZP ••   To mohu potvrdit, protože v šedesátých letech jsem měl v Ostravě možnost spolupracovat na televizních seriálech Písničky za korunu a Barevné pátky, v nichž účinkovali nejenom ostravští umělci, jako například Marie Rottrová, Luděk Nekuda nebo Buřinky, ale dojížděli tam z Přerova Pavel Novák, z Brna Hana Zagorová, z Bratislavy Pavol Hammel, z Prahy Karel Černoch, Jiří Jelínek a mnoho dalších »přespolních«. Zmíněné pořady měly velkou sledovanost v celé republice.

Pak jsme vytvářeli k výročí 700 let Ostravy, což byly pořady především zábavné, ale i velmi informativní.

ZP ••  A pak přišla tvá velká a slavná éra. U té se musíme zastavit, neboť se nesporně zapíše do dějin českého zábavného umění.

Od šedesátých let jsem se znal s Miroslavem Horníčkem, který s Milošem Kopeckým vytvářel pořad Hovory přes rampu. Já jsem s nimi občas po kraji Severomoravském popojížděl a pouze jim asistoval – rozdával jsem obecenstvu papírky a tužky na napsání otázek.

ZP ••   Z toho asistování se však posléze stala jevištní umělecká spolupráce.

Jednou jsme s Miroslavem Horníčkem seděli v Národním domě v Olomouci u oběda a on mi říká:
„Hele, skoč pro Mildu, za půl hodiny jedeme do Lipníka!"
Šel jsem tedy na jeho pokoj, zaklepal a říkám: „Mildo, vstávej, jedeme do Lipníka!"
On mi z postele odpověděl: „Já nikam nejedu".
Na to jsem ho varoval: „Mildo, vždyť je na to smlouva!"
„Tak ji zrušte!" vykřikl bolestně a tím to skončilo.
Nakonec Mirek Horníček zavzdychal: „To se dalo čekat. Budeš ho muset zastoupit!"
„Já?" polekalo mě to. „Já přece nejsem žádnej herec!"
„Však ty to zvládneš," rozhodl Horníček, „vybereš od diváků napsané otázky a až vyřadíš blbosti, budeš mi je pokládat. A dneska, prosím tě, přidej otázku: Jak jste se seznámil s Werichem, jo?"
A tak jsme to spolu několikrát provozovali. Pokaždé si Horníček řekl, o čem by chtěl mluvit, a já mu tu otázku položil.
Když jsem pak už pracoval v televizi, navrhl jsem Hlavní redakci zábavy v Praze, aby natočili s Horníčkem Hovory přes rampu. Návrh byl zamítnut. Taktéž v Ostravě i v Brně. Důvod odmítnutí zněl vždy téměř stejně: „Copak nevíš, že televize je na koukání? Na nějaké kecání je rozhlas."
Nicméně jsem se pak dohodl v Brně s Jiřím Prokelem, kterého jsem střídal v Ostravě, a on mi na to řekl: „Venco, já to s tebou risknu. V nejhorším si to odskáčeme oba."
A tak jsme v olomouckém sále Reduta natáčeli v únoru 1968 Hovory přes rampu. Odvysílání bylo nadšeně přijato a byl jsem požádán, abych s Horníčkem připravil ještě něco podobného.
On byl pak už v květnu na léčení v Mariánských Lázních; tudíž jsme s brněnským štábem natáčeli přímo v Mariánkách a okolí Hovory mezi námi.
Ostravské studio trochu zalitovalo, a tak jsme natáčeli s Horníčkem jeho povídání při výstavě Ostrava, poté v Rožnovském skansenu Setkání při živáňské, kam Horníček přivedl navíc Milana Lasicu a Juraje Satinského.
Když se režisér Janík Roháč se mnou setkal, prohlásil: „Čo nám ťaháš pražského umelca do Brna a do Ostravy? Tie Hovory budeme robiť tu! "

ZP ••  Tak vznikly slavné »Hovory H« a stěhování do Prahy.

Když mě komunisté poprvé donutili k opuštění televize – po dubnovém plénu KSČ – protože jsem v srpnu 1968 pobýval na stáži ve Francii, byl ve spojení s novináři a monitoroval zpravodajství z okupovaného Československa.
Horníček mi pak nabídl spoluúčinkování v Kinoautomatu, který měl světový úspěch na výstavě v Kanadě. Střídal jsem se tam s Edou Hrubešem v uvádění s příjemnými půvabnými partnerkami. No a také jsem pak s M. Horníčkem pokračoval v Hovorech přes rampu. On nesměl do Hradce Králové, já zas do Ostravy, a tak jsme většinou jezdili po jižních a západních Čechách.

ZP ••   Konferovals´ i velké množství jiných pořadů: kupříkladu jsi uváděl dokonce festivaly v Karlových Varech, pak ve Zlíně festivaly filmů pro děti a mládež a pokud se nepletu, podílel ses i na volbách Miss Československa.

Volby Miss Československa jsem uváděl až do roku 1970, kdy to na údajný popud Gusty Fučíkové bylo zrušeno s odůvodněním, že je to »nedůstojné pro ženy socialismu«.

ZP ••  Měl jsi ovšem štěstí na návštěvy v zahraničí, což za totality bývalo pro našince věcí téměř nemožnou.

V zahraničí jsem pobýval poměrně často. V roce 1962 jsem vystupoval s několika kolegy v našem kulturním centru a v zemích tzv. východního bloku jsem byl všude. Počátkem sedmdesátých let jsem konferoval turné Waldemara Matušky a KTO po Francii – Normandie, Bretań a zámky na Loiře. Byl to pro mne na dlouhou dobu poslední výlet na Západ; cestovní pas mi byl propůjčen jen na tuto cestu, protože Waldemar se na Pragokoncertu zaručil, že dohlédne na to, abych neemigroval. (Já jsem se později za něho zaručit nemusel a on, jak známo, to udělal.)
Od roku 1992 naše televize spolupracovala na projektu Hry bez hranic, a tak jsem s naším malým štábem a soutěžícími z různých měst mohli navštívit celou řadu západoevropských zemí.

ZP ••  Vraťme se však o něco zpátky: jde mi o onu časovou propast od normalizace k něžné revoluci. Bylo to svým způsobem smutné údobí: obrovská spousta lidí nesměla vykonávat své povolání, živila se jinak, a přestože to často nebylo snadné živobytí, život chutnal i bez vyhlídek na kariéru.

Tu časovou propast jsem nejprve díky Horníčkovi i jiným přátelům prožil a přežil poměrně dobře. Nesměl jsem publikovat, vystupovat ve sdělovacích prostředcích, ale přece jen pár přátel se našlo, takže jsem kromě jiného například stále uváděl – asi 20 let – Festival filmů pro děti a mládež v Ostrově nad Ohří (dnes Festival Oty Hofmanna). Bývalo to velmi příjemné a ocenil jsem tamější představitele, když mi inspektorka kultury řekla: „My víme, že nesmíte vystupovat, ale naše děti vás mají rády, takže si to taky rádi zodpovíme."
Pak jsem se nečekaně setkal v roce 1977 s krajankou, která studovala na stejném gymnasiu jako já, v Litovli: „Od maturity jsme se neviděli, co děláš?"
Vyprávěl jsem jí, jak nemohu sehnat zaměstnání.
A ona mi na to řekla: „Vždyť máš vysokoškolské vzdělání a umíš pár jazyků. Já tě zaměstnám."
Jenomže jsem musel přiznat, že nevím, kde a co ona vlastně dělá.
Odpověděla: „Jsem ředitelkou Ústředního domu mládeže a pionýrů."
Vedle mě stál tehdy Jarda Štekl a oba jsme se rozesmáli.
„Nesměj se," řekla mi, „mám tam neprokádrované důstojníky z ministerstva, rovněž i docenta Bohuše Balajku, vyhozeného z Akademie věd... Tebe tam taky uschovám."

ZP ••   I já tam dostal příležitost, ale již díky tobě.

A tak dobře víš, že jsem tam nastoupil a v podstatě využíval zkušeností a kontaktů ze sdělovacích prostředků, produkoval a uváděl soutěžní pořady, recitační přehlídky a tak.

ZP ••   Já se musel také trochu přeorientovat, když jsem dostával jako zakázku režii zábavných scénických pořadů zejména hudebních, protože na rozdíl od divadla nebyl režisér uváděn v programu ani na plakátech. Velice pečlivě jsem si vybíral konferenciéry, protože oni představovali »spirutus agens« večera a zaručovali jeho hladký průběh díky svým znalostem a schopností okamžitě reagovat na nepředvídanou událost a improvizovat. Kromě tebe jsem měl opravdu štěstí na skutečné mistry, z nichž musím jmenovat Saskii Burešovou, Tomáše Slámu, Mirka Kovaříka, Miloše Frýbu, Jardu Suchánka, Přemka Podlahu, Edu Hrubeše, s nimiž jsem pracoval nejčastěji.
Dnes se bůhvíproč namísto »konferenciér« říká »moderátor«. Co říkáš na to, že se tímhle slovem často označují i hlasatelé zpráv a dokonce i rosničky přes počasí?

Nemám rád výraz »moderátor« – jak známo tento termín používají jaderní fyzikové pro zpomalování jaderních reakcí, tvůrci pianin umisťovali vedle klaviatury táhlo s tímto výrazem pro tlumení zvuku a v presbyteránské církvi se toto označení používá pro podobnou funkci, jakou má v církvi římskokatolické kostelník.

ZP ••  Nejde mi do hlavy, proč dochází k jazykovým sémantickým zmatkům, jako by redaktoři v médiích neznali česky. Udivuje mě, že by mohly rosničky v televizi zpomalovat počasí, anebo hlasatelé, co čtou faktické a objektivní zprávy, jako by chtěli sdělované zprávy usměrňovat či přitlumovat si je.

Já rovněž hlasuji pro označení konferenciér, protože vychází ze spojení conferro, česky spojuji. Hlasatel hlásá nebo hlásí zprávy, informace, výzvy, upozornění a tak dále.

ZP ••  Nemám přehled o vydávané knižní literatuře: není divu při tak obrovském počtu titulů týdně na pultech knihkupectví. Zdá se mi však, že je spíš vydávána anglosaská beletrie; slovanská jako by ustoupila do pozadí. Mýlím se?

Nemýlíš se, i když se tu a tam objeví publikace našich i slovanských autorů – současných i klasických. Bohužel, chybí o tom pečlivější informovanost, čili jak říkají Slované: publicity.

ZP ••  Myslíš to po česku vyslovované »pablisídy«? Proč se směješ?

Jistěže »pablisídy«! Jak také jinak, že?

ZP ••  Když jsme u těch jazykových tematik: máš některého ze slovanských - tebou překládaných - autorů oblíbeného tak, že využiješ těchto řádek, abys nám ho přiblížil? Každý týden vycházejí desítky nových knižních titulů a byla by škoda, kdyby nám v té záplavě unikal nějaký dobrý spisovatel.

Překládám i z jiných jazyků. Z franštiny, němčiny a před mnoha lety také z dánštiny (s pomocí němčiny) jednu z pohádek H. Ch. Andersena, která předtím nebyla nikdy přeložena do češtiny; zdramatizoval jsem ji a několik našich divadel ji hrálo pod názvem Červené střevíčky.
Ale vraťme se k tvému tématu.
Přeložil jsem, jak už bylo řečeno, několik slovanských autorů; v roce 2008 také známého polského autora a scenáristy Leszka Mazana: Polská Praha. On totiž říkal: „Vy, Pražáci, tvrdíte, že Praha byla vždycky německá a židovská. Není to tak docela pravda. Praha byla ponejvíce polská, nejen díky Jagelloncům."

ZP ••  Koho ze spisovatelů považuješ za svou »jedničku«?

Myslím si, že každý z nás má určitá období, kdy upřednostňuje toho či onoho spisovatele, a pak se náhle setká s některým jiným, kterého si oblíbí buď natrvalo, nebo na čas. Kdybychom se museli nechávat inspirovat kritiky nebo kvantitativní informatikou, to by asi nebylo ideální.
Jak známo, náš nejpřekládanější autor je Jaroslav Hašek (67 jazyků), a přesto jsou i u nás tací, kteří mají i oblíbenější autory – třeba Karla Čapka, který byl překládán méně (do 27 jazyků).

ZP ••  To byl dobrý příklad a nutí mě k úvaze, jež mě dosud nenapadla. Nerad bych se totiž dostal do situace, abych musel čistě akademicky volit mezi Haškem a Čapkem. Vím už sice, čí knihu z těch dvou spisovatelů bych si vzal na opuštěný ostrov, což veřejně neprozradím, nicméně blahořečím osudu, že v národním kulturním pokladu máme oba.

Máš pravdu, to by byla nesmírně obtížná odpověď.

ZP ••  Žádný z těch dvou neznal ovšem televizi a její obrovský významový dosah. Na kterého z televizních autorů nejraději vzpomínáš?

To je také těžké, záleží na situaci a období, do kterého autor zapadl.

ZP ••   Já ti rozumím, proč považuješ za obtížnou i tuhle otázku. Ne vždycky jsem mohl přitakat například ideovým motivům scenáristy Jaroslava Dietla, což ovšem neznamená, že by i po letech neměl patřit k absolutní špičce autorů televizních her i seriálové zábavy.
A na kterého režiséra by neměli čeští diváci zapomenout?

Režiséra? Měli jsme a máme poměrně hodně režisérů, ale u každého z nich jistě najdeš věci skvělé, neopakovatelné, ale i takové, na které je lépe hned zapomenout. Mimochodem, když jsem začínal v ostravském televizním studiu, tak se tam tehdy tvrdilo: »Za dobrý pořad může dramaturg, za špatný režisér«.

ZP ••   Vidím, že z tebe žádné jméno nevydoluji. Někdo na spolupráci s určitým režisérem nadává, byť mívá vynikající výsledky, kdežto jiný, koho si herci pochvalují, protože je »takovej tuze hodnej«, má často dost rozpačité výsledky.
Co říkáš současné komercionalitě v umění? A tvůj názor na reality show?

Komercionalita má několik výkladů a názory na ně jsou také početné a velmi různé. A také: jak v kterém umění. V podivném žánru reality show se pranic nevyznám.

ZP ••  Škoda, zajímalo mě, co tomuto prapodivnému žánru říká důvěryhodný redaktor zábavných pořadů. Já sice žádnou reality show nesledoval pravidelně, ale stalo se mi, že jsem si tento typ pořadu z velké zvědavosti naladil. V něm ve dne i v noci sledovaly skryté kamery skupinu lidí, kteří žili pohromadě v uzavřeném prostoru; už po malé chvíli mi z toho bylo nevýslovně trapně a dodnes je mi záhadou, kam až jsou lidé ochotni klesnout... Dál jsem to nemohl sledovat, chování osob v té »show« vzdorovalo elementárnímu vkusu i slušnosti a ve mně se cosi ježilo.

Do soukromí lidí se nemá koukat, ani se nemá někomu vnucovat, aby ho kopíroval a posuzoval. Stejně si myslím, že ti účastníci, když vědí, že jsou pozorováni kamerami i na záchodě, tak leccos předstírají, snaží se svým jednáním napodobovat zhlédnuté televizní a filmové příběhy, domnívaje se, že si jich všimne některý ze slavných režisérů a obsadí do některé z rolí ve svém příštím díle.

ZP ••   Koho dodnes považuješ za svůj vzor?

Vzorů bylo a je mnoho, otázkou je, dokáže-li si člověk vybrat ten správný. Já měl štěstí na pár výborných přátelských vzorů: Miroslav Horníček, Josef Bek ...

ZP ••  Zažil jsem Josefa Beka na jedněch soukromých narozeninách, kde se bez přemlouvání ujal zábavy a neúnavně vydržel pět hodin vyprávět příhody ze svého vlastního života, přičemž se všichni přítomní váleli smíchy až do naprostého vyčerpání.
Už jsem zažil i viděl ledacos a Beka znal hlavně z budovatelských filmů, a přesto mě jeho bavičství překvapilo, udivilo a vlastně přímo zaskočilo; byl naprosto jiný než ve schématech nejednoho filmu, prostě vyzařoval jakousi neobyčejně očišťující životadárnost...

Ještě jsem se svým výčtem neskončil! Chci přidat další jména svých vzorů: dr. Jan Pixa, Vladimír Dvořák, Jiří Skalička, Josef Kobr, Zeno Dostál a mnoho dalších.

ZP ••  Máš či měl jsi dobré vzory. Dovol však, abych využil tohoto rozhovoru k tomu, abych se společně se čtenářem POZITIVNÍCH NOVIN dozvěděl cosi navíc takříkajíc z první ruky.

Ptej se.

ZP ••  V čem vidíš největší problémy současné televize? Co se daří ČT? Co se příliš nedaří v ČT?

O ČT by se dalo hovořit dlouho a popsat mnoho stránek.
Mně osobně nyní vadí kromě jiného i to, že jsme kdysi patřili v mnoha žánrech k nejúspěšnějším televizím Evropy (ba i světa).
Já jsem pár let působil v mezinárodní porotě zábavných televizních pořadů Rose d´Or de Montreux – dnes už se soutěž pořádá v jiném švýcarském městě, a my jsme přitom po mnoho let vozili téměř každý rok některou z cen.
A dokonce v jednom roce jsme dostali všechny udělované ceny, včetně ceny diváků, poroty i novinářů.
Nyní už pár let tam nemáme co posílat.
Na druhé straně zase po mnoho let pořádáme v Praze mezinárodní soutěž hudebních pořadů Zlatá Praha – i když se už několikrát ozývaly hlasy tzv. televizních odborníků, že bychom tu soutěž měli zrušit, protože je to organizačně i finančně pro televizi příliš náročné.

ZP ••   To by byla věru škoda, protože televizní film, na jehož scénáři jsem pracoval, získal na tomto mezinárodním festivalu druhou hlavní cenu a já si toho dodnes velice považuji.

Samozřejmě, že ČT má i dnes pořady úspěšné a prospěšné, kupříkladu Pošta pro tebe.
Poněkud pominula úspěšná spolupráce s evropskými televizemi veřejné služby. Kdysi jsme měli záviděníhodné úspěchy v účasti, podílu i přípravě pořadů Hry bez hranic; byla to velmi úspěšná i prospěšná spolupráce.

ZP ••  Hodí se do veřejnoprávní instituce čím dál četnější reklamní bloky? Lidem vadí, že si koncesionářským poplatkem hradí propagaci zboží, o nějž nestojí.

Jak známo, uvažuje se již o tom, že v blízké době se reklama v ČT zcela zruší. V některých televizích veřejné služby se v určitých zemích povoluje reklama nebo propagování pouze pro věci lidem pomáhající, společnosti svědčící, případně se zaměřením výchovným, vzdělávajícím a estetickým.

ZP ••  Prozradíš Pozitivním novinám něco o své rodině? Třeba jak snášela tvé »nepopulární« údobí a jak přijímala to již populárnější a slavnější.

Co bych měl prozradit o své rodině?
Ženil jsem se poměrně pozdě – až po prvním vyhazovu z televize.
Se svou ženou jsem se poznal v Přerově na ČAJFu (Český amatérský festival jazzu), který jsem tam kdysi konferoval.
Syn se dnes zabývá počítačovými systémy. Dcera je provdaná v Řecku (její manžel v Praze studoval), a můj tamější vnuk samozřejmě mluví perfektně česky i řecky.
Nepopulární období, zrovna jako populární, jsme nechávali za dveřmi. Doma se má rodina věnovat rodině.

ZP ••  Na závěr rozpravy si vyslechni velmi osobní otázku.

Mám se bát?

ZP ••  Samozřejmě, protože mužům v Rozpravách kladu stejné otázky: chci znát tvůj oblíbený nápoj. A jak si představuješ ideální dovolenou?

Mým oblíbeným nápojem je bílé suché víno a tomu se u nás na Moravě daří lépe, než leckde jinde...

ZP ••  S tím se dá souhlasit, ovšem pro »mléko starců« nejsou vůbec marné ani české oblasti: Roudnice, Žernoseky, Mělník, Karlštejn a v posledních létech rovněž v Chrámcích na Mostecku, kde se rodí čím dál lepší réva.
A ideální dovolená?

Ideální dovolená? Těžko se definuje, každý má své ideály, ba i takové, které nedokáže pojmenovat. Ale asi si představuji panující mír, klid a žádné starosti o to, co se děje tam či onde, jestli počasí bude lepší nebo horší.