Ladislav Stroupežnický

Ladislav Stroupežnický byl český spisovatel, dramatik a první dramaturg Národního divadla.

Narodil se v jihočeské obci Cerhonice nedaleko Písku. Oba rodiče patřili i díky předkům mezi vážené občany v kraji. Otec Josef byl člověk všestranných zájmů – sbíral nerosty, prováděl rozbory půdy, pěstoval chmel, psal články o hospodářských záležitostech do regionálních časopisů. Hrál také na různé hudební nástroje a složil několik skladeb, převážně pochodů. Svou pílí se vypracoval na správce místního panství a rodinu tak finančně zabezpečil. Jako hýčkané, až rozmazlené dítě byl Ladislav prudké povahy, vznětlivý, sobecký a sebestředný. Projevoval výtvarné nadání a zálibu ve výrobě různých hraček, naopak velmi slabým žákem byl v jazyce českém. S oblibou se věnoval lovu. Začal studoval reálné gymnázium v Písku, ale ve druhém ročníku byl vyloučen, protože těžce zranil spolužáka – údajně kopnutím do břicha.

Od dětství ho pojilo blízké přátelství s bratry Mikolášem a Janem Alšovými. Obzvláště vztah se starším Janem byl během dospívání podle Alšova deníku velmi romantický: „Tvář má přirozenou, vnadnou a venkovským životem růžově zbarvenou, s pletí skoro žensky něžnou. Oko nevýslovně dojemné, vlasy samou kudrnu a tělo silně stavěné, bujaré a lepé.“ Jejich vztah byl dokonce až fyzický: „Zdržel jsem se tam pozdě, na noc musel jsem zůstati u nich a právě jsem v jednom lůžku měl stráviti noc s obdivovaným Ladislavem. Ruku v ruce v důvěrném rozhovoru trávili jsme noc, až jsme obejmuti srdce na srdci usnuli. Tak veliká je moc čisté, nepokalené přírody! Druhý den pozdě večer vyprovázel mne Ladislav domů. Naše loučení bylo divné. Opět a opět sáli jsme v dlouhých vřelých polibcích na rtech, ještě jeden žhavý polibek a rozloučili jsme se.“

Mimo tyto zápisky však nejsou důkazy o nějakém intenzivním sexuálním vztahu. Přesto dominantní Ladislav vyžadoval po příteli naprostou oddanost, což o Velikonocích v roce 1867 vedlo k tragédii. Jan se při lovu před očima své dívky zastřelil. Důvodem údajně měla být výhružka žárlivého Stroupežnického, že Janově přítelkyni „něco řekne“, bližší podrobnosti však nejsou známy. Na Janovu rakev položil zlomený mladík kytici rudých růží a pouhý půlrok po události se i jemu dramaticky mění život.

V srpnu 1867 při obhlídce polností vystřelil na domnělého pytláka. Podle jedné verze syna místního hajného sklízejícího jetel zasáhl, podle jiné verze mladík zranění jen předstíral. Nicméně u rozrušeného Stroupežnického došlo k pomatení smyslů a v domění, že zabil člověka, se pokusil o sebevraždu. Přiložil si pušku k hlavě a vystřelil. Rána mířila pod bradu, došlo k devastaci obou čelistí, poranění jazyka a roztříštění nosu. Výstřel přežil, a proto se vrhl do rybníka ve snaze se utopit, byl však zachráněn. Z těžkých zranění se léčil téměř rok, během kterého mu chirurgové vytvořili umělý chrup, zlaté patro do úst a voskový nos přidržovaný brýlemi. Ten měl ve dvou provedeních – tmavší na léto a světlejší pro zimní měsíce. Protože během léčby nemohl mluvit, ponořil se do studia literatury a historie, aby si doplnil chybějící vzdělání. Po návratu do rodné vsi je z lehkomyslného mladíka jiný člověk. V místním zámečku uspořádal rozsáhlý archiv, navázal opětovné přátelství s Mikolášem Alšem a pokouší se o vlastní tvorbu.

V roce 1871 v Humoristických listech uveřejní první povídku „Kantorovy trefuňky“, kterou ilustroval František Kolár. Postupně Stroupežnickému vychází čtyři humoristické sbírky povídek – „Humoristické čtení“ (1875), „Rozmarné historky“ (1879), „Lidé směšní a ubozí“ (1884), „Po trnitých stezkách“ (1887). V počátcích literární činnosti se živí jako bankovní úředník nebo písař na pražském magistrátě, přispívá do Šotka – přílohy Národních listů, beletristického týdeníku Lumír i humoristického časopisu Paleček. V roce 1877 měly premiéru jeho divadelní hry – veselohra „Pan Měsíček“, „Obchodník“ (3. června, Národní aréna) a „Černé duše“ (20. prosince, Prozatímní divadlo), ale bez větších úspěchů. „Černá duše“ mu byla dokonce vrácena k přepracování, což ho tak znechutilo, že další hru „V ochraně Napoleona I.“ ani nenabízel pražským divadlům a byla uváděna jen ochotnickými soubory.

V roce 1882 se na doporučení nového ředitele F. A. Šuberta stal prvním dramaturgem Národního divadla, toho času obnovovaného po požáru. V této funkci byl nesmlouvavým a přísným kritikem, autorům často seškrtával a měnil hry a celkově byl velmi neoblíben. Jeho nekompromisní zásahy například velmi těžce snášel Julius Zeyer. Podle jiných však touto „cenzurou“ zajistil Národnímu divadlu od počátku vysoký kredit tvorby. Před otevřením ND je v roce 1883 ve vinohradském Novém českém divadle úspěšně uveden jednoaktový „Zvíkovský rarášek“. Zajímavostí je, že když hru převedl do operní podoby skladatel Vítězslav Novák, její první uvedení v Národním divadle v roce 1915 bylo označeno za fiasko. Přesto se později stala jednou z nejhranějších oper.

První Stroupežnického hrou na jevišti obnoveného ND se stal v únoru 1884 „Triumf vědy“. Hra však naprosto propadla u diváků i kritiky a musela být stažena. Stroupežnický v reakci nabídl svou rezignaci na místo dramaturga, ale ředitel Šubert ji nepřijal. Naopak velký úspěch zaznamenala veselohra „Paní mincmistrová“ (1885), podle které Otakar Vávra natočil film Cech panen kutnohorských (1938). Pod původním názvem se hra dočkala i dvou televizních adaptací v roce 1955 a 1961. V květnu 1887 je v ND uveden nejznámější Stroupežnického kus – „Naši furianti“, zasazený do jihočeského kraje a de facto rodných (Cer)Honic. Přes prvotní výtky k provokativního vyznění obsahu, obhroublému slovníku a hlučnému chování postav, byla hra velmi úspěšná a je považována za první české realistické dílo. V roce 1937 vznikl stejnojmenný film v režii Vladislava Vančury a Václava Kubáska a v letech 1902 a 1949 i operní adaptace.

Hra „Sirotčí peníze“ (1887) z období třicetileté války měla pouze 4 reprízy a po pěti měsících byla stažena. Mnohem lepšího přijetí se dočkalo drama „Václav Hrobčický z Hrobčic“ (1888), které nadšeně uváděly divadla i ochotnické spolky. Drama „Zkažená krev“ (1891) mu schvalovací výbor vrátil k přepracování. Hra byla uvedena až po jeho smrti (1894–1896) a ani poté neslavila velký úspěch. V roce 1913 byl podle ní natočen němý film – první pokus o zpracování literární předlohy do filmu. Po smrti Stroupežnického je také uvedeno drama „Na Valdštejnské šachtě“ (1893) ve kterém se inspiroval dílem Henrika Ibsena „Nepřítel lidu“ (1882).

O soukromí Ladislava Stroupežnického se ví velice málo. Kromě tragického „vztahu“ s Janem Alešem není známa žádná žena, se kterou by se sblížil. Na vině spíš než občas zmiňovaná odlišná sexualita bude znetvořený obličej z mládí a povaha dramatika. Měl sice okruh přátel, se kterými se dokázal bavit a žertovat, ale díky umělému patru špatně mluvil, často mu nebylo rozumět a také jeho vzhled i přes operace a protetické pomůcky nepůsobil přitažlivě. Proto se žen stranil a byl považován za starého mládence. Překvapení proto v roce 1890 vyvolal jeho sňatek s herečkou Národního divadla Annou Turkovou (1855–1909). Důvodem byli patrně rodiče – otec zemřel v roce 1888 a nemocná matka měla starosti, kdo se bude o syna starat. Zemřela půl roku po svatbě syna s Annou.

Bezdětní manželé žili ve vlastním domě na Vinohradech. Zlé jazyky tvrdily, že se Ladislav před manželkou zamyká v ložnici. Pravdou však bylo, že když Stroupežnický v roce 1892 onemocněl tyfem, požádal manželku, aby do jeho ložnice nevstupovala, protože kvůli nemoci musel odkládat umělý nos a nechtěl ji děsit svým vzhledem. Nevědomky ji tak uchránil od nákazy, které sám 11. srpna 1892, přesně 25 let od sebevražedného pokusu, podlehl. Pohřben je na Olšanských hřbitovech, kam byla po smrti uložena i Anna Turková.

V obci Cerhovice, kde se Ladislav Stroupežnický narodil, zemřela v roce 2004 herečka Zdenka Sulanová.

kenny.h