Rod Serling

Americký scenárista, dramatik a televizní producent, proslulý jako tvůrce a uvaděč kultovního mysteriózního seriálu The Twilight Zone.

1924–1946
Prožil idylické dětství v Binghamtonu, stát New York. Na střední škole byl editorem studentského časopisu. Ihned po maturitě v roce 1943 se dobrovolně přihlásil do armády, aby bojoval proti nacistům. Byl přidělen do parašutistického výcvikového tábora Camp Toccoa v Georgii. Během výcviku se mimo jiné aktivně věnoval boxu. Doufal, že se dostane do Evropy, aby pomohl svrhnout Hitlera. Místo toho byl odvelen do Pacifiku, kde bojoval proti Japoncům. Nadřízenými byl hodnocen jako neukázněný voják s nedostatkem bojové agresivity. Přesto byl nasazován do nejtěžších operací v jednotce přezdívané The Death Squad (Četa smrti). Účastnil se vítězné bitvy na ostrově Layte, která ukončila tříletou japonskou okupaci Filipín. Byl několikrát raněn, z toho jednou do kolena. Léčil se na Nové Guinei. Brzy se však vrátil do akce. Jeho poslední válečnou misí byla spojenecká okupace Japonska. Během války získal řadu vyznamenání, mimo jiné Purpurové srdce za zranění v boji, Bronzové srdce za statečnost a Medaili za osvobození Filipín.

1946–1950
Po propuštění z armády v roce 1946 se věnoval studiu literatury na Antioch College v Yellow Springs, Ohio. Přitom si vydělával u Amerických vzdušných sil jako testovací parašutista. Součástí jeho práce byly riskantní seskoky s padesátiprocentní šancí na přežití. V létě 1946 pracoval jako dobrovolník v newyorském rádiu WNYC. V následujících letech sbíral při studiu zkušenosti coby herec a scenárista v mnoha rádiích v Ohiu a New Yorku. Vypracoval se na produkčního společnosti Antioch Broadcasting System a v letech 1948–1949 byl hlavním tvůrcem a scenáristou všech programů rádia WJEM ve Springfieldu. Na Antiochské univerzitě se seznámil se studentkou Carolyn Louise Kramer. V roce 1948 si ji vzal za ženu a měl s ní dvě dcery, Jodi a Anne.

V květnu 1949 vyhrál každoroční soutěž o nejlepší scénář pro pořad „Dr. Christian“, vysílaný na celostátní stanici CBS. Povzbuzen prvním úspěchem, začal Serling zasílat své scénáře i do jiných rozhlasových pořadů. Všechny však byly zamítnuty pro nedostatek profesionality, případně s odůvodněním „toto by naši posluchači nechtěli slyšet“. Na podzim 1949 byl konečně přijat a celostátně odvysílán první Serlingův scénář „Hop Off the Express and Grab a Local“. Krátce nato byl realizován také jeho vítězný scénář „To Live a Dream“ pro pořad „Dr. Christian“. Díky tomu získal Serling v roce 1950 práci profesionálního scenáristy pro WLW rádio v Cincinnati s platem 75 amerických dolarů týdně. Přitom vytrvale pokračoval v rozesílání dalších scénářů. Po zkušenosti s odmítnutím své hry o boxu, kdy mu programový ředitel rádia napsal, že tento scénář by byl mnohem vhodnější pro televizi, zkoušel Serling své štěstí také pracemi pro toto médium. Nakonec se mu podařilo prodat několik televizních a rozhlasových scénářů společnosti Crosley Broadcasting Corporation, která měla pod sebou rádio WLW, v němž Serling pracoval. Jejich prodejem zároveň ale ztratil veškerá autorská práva.

1950–1955
Na podzim 1950 předložil svůj návrh na rozhlasový seriál o dvou dětech, zabitých během druhé světové války, kteří jako duchové projíždějí vlakem od města k městu a komentují současné dění ve světě. Tento nápad však byl při realizaci pozměněn, takže děti byly živé a cestovaly společně se svým strýčkem. Pořad se pod názvem „Adventure Express“ vysílal jednou týdně od října 1950 do ledna 1951. Nespokojen s prací v rozhlase přechází ještě téhož roku do televize. Pracuje pro WKRC-TV v Cinncinati. Zpočátku píše hlavně reklamy a komické skeče, později dělá i na scénářích pro živý pořad The Storm. Zároveň se pokouší prorazit jako spisovatel a rozesílá rukopisy do všemožných nakladatelství. Všude je odmítají. Přepracovává staré scénáře pro rozhlas do televizní podoby a bez úspěchu je nabizí televizním stanicím. Aby měl více času na psaní, odchází v roce 1952 z WKRC na volnou nohu.

Počátkem roku 1953 se i s rodinou stěhuje do Connecticutu, kde se živí tvorbou scénářů pro již zavedené živě vysílané televizní pořady jako Kraft Television Theatre, Appointment with Adventure a Hallmark Hall of Fame. Publicista Marc Scott Zicree k těmto scénářům poznamenal, že šlo většinou o klišovité příběhy s dvoudimenzionálními postavami, na kterých bylo ale něco trochu jinak: „Vždy tam bylo přítomno určité emocionální hledání pravdy; jakýsi pokus o vyjádření k lidskému údělu.“

Koncem roku 1955 se Serling na radu své literární agentky Blanche Gaines stěhuje do New Yorku, kde doufá, že si ho konečně někdo všimne. Krátce nato je celonárodně odvysílán Serlingův 72. scénář pro televizní pořad Kraft Television Theatre. Epizoda měla název Patterns a navždy změnila život jejího autora. Ten ani nesledoval její premiéru – s manželkou toho večera nebyli doma. Najali si chůvu na hlídání a řekli jí, že určitě nikdo nebude volat, protože se právě přistěhovali. Po odvysílání Patterns začal u Serlingů zvonit telefon a nepřestal až do rána.

1955–1958
Jack Gould, kritik New York Times, nazval Patterns jedním z vrcholů evoluce televizního média a dodal, že působivost příběhu, síla charakterizace postav a brilantní vyvrcholení dělá z tohoto díla kreativní triumf. Robert Lewis Shayon v Saturday Review prohlásil, že za ta léta, co sleduje televizi, se nikdy nesetkal s něčím, co by ho tak zaujalo, pobavilo a vyděsilo zároveň. Epizoda vyvolala u televizních diváků tak nadšené ohlasy, že musela být v krátkém čase reprízována. Hollywoodští producenti začali s televizí okamžitě vyjednávat ohledně odkoupení práv a Serling stačil do reprízy prodat téměř všechny své dosud nepublikované scénáře do všech možných médií. Následně s úžasem pozoroval jak jsou v krátké době jeden za druhým realizovány. Většina kritiků se o Serlingovi vyjadřovala jako o největší scénáristické naději současnosti a s napětím očekávala, zda překoná nastavenou laťku. Serling na tuto výzvu odpověděl v roce 1956 scénářem k boxerskému dramatu Requiem for a Heavyweight pro sérii Playhouse 90, jenž opět vyvolalo nadšenou odezvů kritiků i diváků.

V té době se už živé vysílání pomalu stávalo minulostí a televizní studia začala přecházet na moderní nahrávací technologie. Těmto změnám se nejrychleji přizpůsobili v Kalifornii, což byl jeden z důvodů, proč se tam Serling na podzim 1957 (ve svém životě už naposledy) stěhuje. Přestože je jedním z nejžádanějších scenáristů své doby, neustále se potýká se silnou cenzurou. Ta je jedním z důsledků mccarthyovského honu na čarodějnice, jenž v mnoha směrech poznamenal Ameriku 50. let. Zoufalý z neustálých zásahů do svého díla, dospěje Serling k názoru, že jediná možnost, jak tyto zásahy omezit, je vytvořit si svůj vlastní televizní pořad. Aby s cenzurou pokud možno definitivně zkoncoval, rozhodl se své nové příběhy zasazovat do sci-fi kulis, jež měly odpoutat pozornost sponzorů od údajné kontroverznosti jeho děl. Jelikož neměl žádné zkušenosti s psaním science fiction, kontaktoval v Los Angeles Raye Bradburyho, tehdy nejúspěšnějšího autora fantastiky, jenž se stal časem jeho přítelem a rádcem.

1958–1964
Prvním z fantastických příběhů, které Serling následně vyprodukoval, byl v roce 1958 hodinový televizní film The Time Element. Původně to měla být pilotní epizoda pro Serlingem zamýšlený vlastní seriál, avšak díky výhodné nabídce byl příběh o muži, jenž se vrátí v čase do dne předcházejícího útoku na Pearl Harbor, odvysílán v rámci nového pořadu Westinghouse Desilu Playhouse. Epizoda měla takový úspěch, že CBS nabídla Serlingovi možnost natočení vlastního seriálu. A tak se v roce 1959 zrodil The Twilight (Zóna soumraku), první čistě fantastický seriál pro dospělé v historii televize. Serling celý projekt produkoval, osobně uváděl každý necelou půlhodinu trvající díl a zpočátku psal ke každému z nich i scénáře. Brzy mu ale bylo jasné, že sám to všechno neutáhne a tak požádal o scenáristickou výpomoc Raye Bradburyho. Ten byl ale ochoten spolupracovat pouze pod podmínkou, že mu v jeho scénářích nebude změněno ani slovo. Nakonec se nedohodli, ale zůstali přáteli. Bradbury mu dokonce doporučil několik mladých spisovatelů fantastiky z okruhu svých známých. Ti na rozdíl od svého mistra projevili o práci na The Twilight Zone velký zájem. Třemi nejdůležitějšími muži v Serlingově týmu byli Richard Matheson, Charles Beaumont a George Clayton Johnson. Každý z nich přispěl několika klasickými, nezapomenutelnými epizodami. Za všechny jmenujme alespoň takové klenoty jako Nick of Time (Matheson), Living Doll (Beaumont) nebo Kick the Can (Johnson). Největší břímě však stále spočívalo na Serlingovi, který napsal dohromady zhruba 70 % ze všech 156 epizod seriálu. K jeho čistě autorským dílům patří takové majstrštyky jako např. A Stop at Willoughby, Eye of the Beholder, The Silence, The Obsolete Man a mnoho dalších.

Ačkoliv v The Twilight Zone převládala v drtivé většině původní autorská tvorba, několik proslulých epizod bylo adaptacemi již existujících povídek. Ty se díky Zóně soumraku následně proslavily ještě více. Patří k nim např. Time Enough at Last, It's a Good Life, To Serve Man nebo Five Characters in Search of an Exit. Do scénářů je všechny přepisoval Rod Serling osobně. A nebyly to vždy jen povídky. Epizodu Twenty Two například inspirovala stará anekdota, připisovaná Bennettu Cerfovi. Jeden z nejvíce ceněných horrorových dílů, The Hitch-Hiker, vznikl podle rozhlasové hry Lucille Fletcher z roku 1941. Serling zde pro účely scénáře (napsaného za pouhých šest hodin) změnil pohlaví hlavní postavy, původně představované Orsonem Wellesem, a roli obsadil Inger Stevens, mladou herečkou švédského původu. Ta se později objevila ještě v jednom díle.

A nebyla v tom sama. Ve vícero epizodách účinkovalo i mnoho dalších herců. Nejslavnější z nich je Burgess Meredith, později známý jako Rockyho trenér Mickey Goldmill. Stejně jako Serling byl i on válečným veteránem a během druhé světové to dotáhl až na kapitána letectva. Hrál celkem ve čtyřech epizodách The Twilight Zone. Dvě z těchto rolí (obrýlený knihomol Henry Beamis a hrdý knihovník Rodney Wordsworth) se staly legendárními. Budoucí startrekovský kapitán Kirk, William Shattner, se rovněž objevil ve dvou slavných epizodách. Scénáře k nim napsal legendární horrorový autor Richard Matheson a jednu z nich (Nightmare at 20,000 Feet) režíroval budoucí tvůrce horrorového majstrštyku Omen, Richard Donner.

Zóna soumraku sofistikovaně reflektovala znamení doby, příznačné strachem z nukleární války, ničivé síly atomové bomby a následků jejího použití, stejně jako paranoiou z infiltrace komunistických špionů, hrozbou politické totality či absurditou mccarthyovských soudních procesů. Nastiňovala sugestivní mysteriózní a horrorové náměty, přicházela s promyšlenými sci-fi příběhy a zároveň se nerozpakovala občas si ze stejných témat vystřelit. Seriál se setkal s nadšenou odezvou jak u kritiky, tak u diváků a získal cenu Emmy (obdoba Oscara u seriálů) v letech 1960, 1961 a 1963. Pozitivní ohlasy ze všech stran zaskočily dokonce i Roda Serlinga. Ten se na první udílení cen Emmy dostavil neoholený, protože vůbec nepočítal s tím, že by mohl vyhrát. Během let 1959–1964 bylo odvysíláno pět sérií a pojem „zóna soumraku“ v Americe doslova zlidověl. Ačkoliv se seriál, jehož pilotní díl měl premiéru 2. října 1959, zdá být na první pohled úzce spjatý s dobou vzniku, získává si i dnes stále nové příznivce, příjemně překvapené jeho sílou a nadčasovostí.

1964–1975
Krátce po ukončení seriálu prodal Serling práva na Twilight Zone společnosti CBS. Jeho dalším projektem byl v roce 1965 westernový seriál The Loner, který však neměl úspěch, protože byl příliš realistický a málo akční, takže byl ukončen po první sérii. Serling si poté dopřál tvůrčí pauzu, během níž se věnoval vyučování na univerzitě v Ithace. V té době se také zapojil do protestnich aktivit proti válce ve Vietnamu a podporoval protiválečné politiky. V roce 1968 napsal společně s Michaelem Wilsonem scénář k ceněné sci-fi klasice Planeta opic.

V roce 1969 přišel s novým televizním projektem, kterým byl horrorový seriál Night Gallery. Rod Serling v něm osobně uváděl jednotlivé epizody (stejně jako u Twilight Zone) a napsal řadu scénářů. Tentokrát však už neměl nad projektem takovou tvůrčí kontrolu jako v případě Zóny a během natáčení se často dostával do konfliktů s producentem Jackem Lairdem. Později k tomu řekl: „Všechno, co bylo špatně v Twilight Zone, byla moje chyba. Nic z toho, co bylo špatně v Night Gallery, nebyla moje chyba.“ Seriál byl vysílán v letech 1969–1973. Dostalo se mu pozitivních ohlasů od kritiky i diváků a byl nominován na cenu Emmy. Za scénář k pilotnímu dílu dostal Serling Cenu Edgara Allana Poea. Jeden díl s Joan Crawford v hlavní roli režíroval mladý Steven Spielberg. Epizodu The Caterpillar nazval Stephen King jednou z nejstrašidelnějších záležitostí v historii televizního vysílání.

Rod Serling se objevil také v několika menších hereckých úlohách. Za zmínku stojí role v jistém televizním skeči, kde vystupuje pod jménem Mr. Zone (pan Zóna) nebo účast v seriálu Ironside (1972), kde si v jednom díle zahrál majitele okultního krámku. V této epizodě se společně s ním objevila také mladičká Jodi Foster.

Jméno Roda Serlinga není spojeno pouze s prostředím televize a rozhlasu. Byl také úspěšným autorem scénářů k celovečerním filmům. V této oblasti má, krom svého nejslavnějšího zářezu v podobě Planety opic, na kontě např. ceněný western Johna Sturgese Saddle in the Wind (1958) s hudbou Elmera Bernsteina, nové zpracování Requiem for Heavyweight (1962) s Anthony Quinnem v hlavní roli a slavný politický thriller Johna Frankenheimera Sedm květnových dní (1964).

Zóna soumraku se v letech 1983–2019 dočkala tří seriálových remaků, jednoho televizního a jednoho celovečerního filmu. Mnoho scenáristických nápadů a ideí, které se zde objevily úplně poprvé, bylo později využito v nejednom úspěšném snímku moderní kinematografie. Twilight Zone se stal vzorem prakticky všem pozdějším seriálům podobného zaměření, počínaje Krajními mezemi. Inspiraci hrdě přiznávají také tvůrci hitu Black Mirror. Vděčné parodické odbytiště pak nalezla Zóna soumraku zejména v animovaných seriálech Simpsonovi a Futurama.

Důkazem nadčasovosti a působivosti Twilight Zone budiž mimo jiné fakt, že žádný její pozdější remake či klon nedokázal překonat Serlingův originál. Celovečerní film z roku 1983 působí dokonce dojmem, že vznikl jen proto, aby ukázal, jak si na předělávkách příběhů z původní Zóny dokážou vylámat zuby i takoví režiséři jako Steven Spielberg, John Landis nebo George Miller. Spousta epizod Serlingova originálu působí technicky spíše filmově než televizně. Mnohé z nich se vyznačují takovou estetickou vybroušeností, s jakou se u televizních projektů dodnes setkáváme jen výjimečně.

Během vysílání „horrorové verze The Twilight Zone“, jak bývá občas nazýván seriál Night Gallery, nikoho nenapadlo, že jde o labutí píseň Roda Serlinga. Bohužel, bylo tomu tak. „Pan Zóna“ opustil tento svět v roce 1975. Oficiální zpráva uvádí, že zemřel ve svých padesáti letech na infarkt. Fanoušci Twilight Zone však dobře vědí, kam ve skutečnosti odešel.

J.J. "Mr.Apache" Apache