Rudolf Hrušínský

„Nikdo nebude trpět, spasím je všecky. Všecky je spasím! Celý svět…“

Těší se vtělené zlo v Karlu Kopfrkinglovi, když odjíždí pomáhat Nacistům uskutečňovat Konečné řešení. Právě ďábelsky a podivínsky éterický Karel Kopfrkingl, jenž se nechal zfanatizovat nacistickou ideologií, zabil svou židovskou ženu, syna a pokusil se usmrtit i svoji dceru, je nejlepší a nejúchvatnější herecká kreace Rudolfa Hrušínského staršího (i vůbec jeden z nejlepších hereckých výkonů v dějinách české kinematografie) v Herzově hororové tragikomedii SPALOVAČ MRTVOL (1968).

Narodil se 17. října 1920 v tehdejším Novém Etynku (dnes Nová Včelnice) jako Rudolf Böhm do rodiny s hlubokými hereckými kořeny, které sahají až k Josefu Kajetánu Tylovi. Už jeho narození předurčilo budoucí životní dráhu: narodil se přímo na divadelních prknech kočovné společnosti svého dědečka Václava Červíčka – Budínského. V jeho společnosti hráli i oba Rudolfovi rodiče Rudolf Hrušínský nejst. (1897 – 1956) a Hermína Červíčková – Budínská (1901 – 1989). Na ochotnických prknech hrál už od dětství. Po konečném přestěhování do Prahy studoval gymnázium, na konci tercie školu opustil, ale nepodařilo se mu dostat na konzervatoř a proto v patnácti letech zahájil profesionální hereckou dráhu.

Prošel Uranií (1935), Dětským divadlem Míly Mellanové (1935 – 1936), Hereckou školou E. F. Buriana (1936 – 1939), samotným Divadlem E. F. Burianem (1937 – 1939), Akropolisem (1939 – 1940), rodinnou kočovnou společnosti Červíčka – Budínského (1940), Divadlem na Vinohradech (1940 – 1943), Uranií v Holešovicích (1943 – 1945), opět Vinohrady (1945 – 1949), Městskými divadly pražskými (1949 – 1960) a činohrou Národního divadla (1. leden 1960 – 13. duben 1994). Hostoval např. v Divadle ABC či Viole.

Na herectví Rudolfa Hrušínského měl v začátcích největší vliv E. F. Burian a poté Městská divadla pražská, kde vytvářel velké mladické a mužské role („Věra Lukášová“, „Svatá Jana“, „Tartuffe“, „Ivanov“). V pozdějších letech se z něho vyvinul charakterní herec, jenž procházel od komediálních k dramatickým rolím a naopak. Diváky udivoval svým klidem, nulovou mimikou, rozvážnými gesty a melancholickýma očima. Duševní rozpoložení postavy a nové pohnutky dokázal přetvořit jen pouhou změnou intonace svého klidného hlasu.

Hrušínského herecký rejstřík byl opravdu neuvěřitelný: od komediálních postaviček udivujících svým temperamentem a lišáctvím až po ďábelsky strnulé záporáky, kteří nikdy nezmění výraz tváře, ale přesto z nich jde po celou dobu zloba a strach. Na divadelních prknech se např. představil v inscenacích „Křišťálová noc“, „Sancho Panza“, „Nebožtík Nasredin“, „Othello“, „Drahomíra a její synové“, „Poslední“, „Měsíc na vsi“, „Loupežník“, „Bláznivá ze Chaillot“, „Bílá nemoc“, „Andorra“, „Idiot“ nebo „Lucerna“.

Krátce po zahájení profesionálního herectví započal pravidelně i s rozmnožováním své filmografie, která čítá téměř na dvěstě titulů. Poprvé se na filmové titulky zapsal jako nezbedný starostův syn Jarka Rejlek v melodramatu Václava Binovce LÍZIN LET DO NEBE (1937) a v jeho pokračování LÍZINO ŠTĚSTÍ (1939). Zpočátku ztělesňoval různé malé roličky (jež občas hrál i v pozdějším věku) sboristy (ZBOROV), studenta Antonína Vobořila (PROSÍM, PANE PROFESORE!), marnotratného syna Bohumila Ullika (TURBINA), lupiče (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA), Jindry (PRO KAMARÁDA), diváka na boxu (VELKÁ PŘEHRADA), čeledína Vojty (MLHY NA BLATECH) i Richarda (NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA?).

Dále Matěje (ALENA), Toufara (PŘEDTUCHA), Josefa (VES V POHRANIČÍ), Spytihněva (HOSTIENC „U KAMENNÉHO STOLU“), Odona (RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY), svůdce Syrovátky (HAŠKOVY POVÍDKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ), syna purkmistra (JAN HUS, JAN ŽIŽKA), Bláhy (CIRKUS BUDE!), malíře Pláňky (MUŽ V POVĚTŘÍ), Dr. Vágnera (KAM ČERT NEMŮŽE), gestapáka Böhma (REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE), sultána (BARON PRÁŠIL), lékaře (NECHCI NIC SLYŠET), lékárníka (LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ), adepta na roli zedníka (TRHÁK), zločince Carsona (TEMNÉ SLUNCE), kmotra Morellana (BULDOCI A TŘEŠNĚ), otce Hlaváčka (ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ), dědu Malého (STRAŠIDLA Z VIKÝŘE) či Františka Josefa I. (EVROPA TANČILA VALČÍK).

Do roku 1945 pro mladého a atraktivního Rudolfa Hrušínského nalezli režiséři významné uplatnění jako Jarka Kohout v Burianově snímku VĚRA LUKÁŠOVÁ (1939), student Karel Toman v Cikánově komedii STUDUJEME ZA ŠKOLOU (1939), student a skladatel Jan Vaněk ve študácké komedii Martina Friče CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), velmi nešťastně zamilovaný student Michal v dramatu NOČNÍ MOTÝL (1941) Františka Čápa, zhýčkaný Bořík Hlavsa v dramatu BARBORA HLAVSOVÁ (1942) Martina Friče a další. Na přelomu protektorátu si za pomoci Miloše Havla zkusil i filmovou režii, která nebyla jeho nejsilnější stránkou. Po milostném melodramatu JARNÍ PÍSEŇ (1944) s Hanou Vítovou v hlavní roli se pokusil s Františkem Salzerem o parodii PANCHO SE ŽENÍ (1946), jež byla roztočena ještě za okupace, dokončena až po osvobození a v níž si Rudolf zahrál titulní roli nebojácného Pancha.

Kromě již zmíněného smrt milujícího zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla na filmovém plátně po roce 1945 skvěle ztělesnil velké a výrazné role zrádného podvodníčka Vocílky ve STRAKONICKÉM DUDÁKOVI (1955), vykutáleného vojáka Josefa Švejka v obou dílech DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) a POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957) podle románu Jaroslava Haška, hrubiánského otčíma Mlčocha ve ŠKOLE OTCŮ (1957), nenažraného sládka Pandrholy v pohádce DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959), udavače a konfidenta Zajíčka ve VYŠŠÍM PRINCIPU (1960), pana Tarzana v tragikomedii TARZANOVA SMRT (1962), svérázného předsedy MNV v komedii BÍLÁ PANÍ (1965), kriminalisty Kalaše v kriminálkách VRAH SKRÝVÁ TVÁŘ (1966), PO STOPÁCH KRVE (1969) a DIAGNÓZA SMRTI (1979), Důry v komedii ROZMARNÉ LÉTO (1967), rytíře Ryndy v historické CTI A SLÁVĚ (1968) a komunistického důvěrníka v tragikomedii z 50. let SKŘIVÁNCI NA NITI (1969), jenž se na Kladně otcovsky stará o „brigádníky“.

Po čtyřleté nedobrovolné přestávce na úsvitu normalizace v 70. letech si zahrál vojáka „Barona“ v OÁZE (1972), Dr. Meluzína v DÝMU BRAMBOROVÉ NATĚ (1976), bodrého komisaře Ledvinu v parodii ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA (1977), Dr. Radostu v komedii KULOVÝ BLESK (1978), kouzelníka Pasparta v komedii BÁJEČNÍ MUŽI S KLIKOU (1978), MUDr. Gruntoráda v POSTŘIŽINÁCH (1980), šíleného vynálezce Orfanika v parodii TAJEMSTVÍ HRADU V KARPATECH (1981), svérázného bacilonosiče Prepsla v POZOR, VIZITA! (1981), vysloužilce Pankráce v pohádce TŘI VETERÁNI (1983), lesníka France v poetické komedii SLAVNOSTI SNĚŽENEK (1983), MUDr. Skružného v komedii VESNIČKO MÁ, STŘEDISKOVÁ (1985), převozníka Proška ve SMRTI KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986), Masáka v DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ (1987), politika Jakuba Lhotu v KONCI STARÝCH ČASŮ (1989), Billa Lockita v komedii ŽEBRÁCKÁ OPERA (1991) či ředitele školy v OBECNÉ ŠKOLE (1991).

Nepostradatelná byla také jeho práce recitační (např. Máchův „Máj“), pro rozhlas („Námluvy Pelopovy“, „Plášť“, „Bílá nemoc“, „Kůže“, „Lekce“ atd.), televizi (inscenace HRY LÁSKY PLNÉ, TVRDOHLAVÁ ŽENA A ZAMILOVANÝ ŠKOLNÍ MLÁDENEC, ŠACH MAT, FAVORIT, MALÉR, WATERLOO, AMATÉR, ODSOUZENÝ Z PINKTOWNU, LÍTOST, POLSKÁ KREV, ZLATÍ ÚHOŘI, SMRT KRÁLE VÁCLAVA IV., ZIKMUND, ŘEČENÝ ŠELMA RYŠAVÁ, NÁVŠTĚVNÍ HODINY, SVĚDEK ČASU či NOC ROZHODNUTÍ a seriály SŇATKY Z ROZUMU, DNES V JEDNOM DOMĚ, MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA, LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU, ZLÁ KREV, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, RODÁCI apod.) a dabing (př. TOOTSIE). V diváckém povědomí byl znám i jako vášnivý rybář.

Jeho oblíbenost a vysoká mravní prestiž zapříčinila, že byl po roce 1968 na několik let umělecky umlčen a v letech 1990 – 1992 za Občanské fórum zvolen poslancem Federálního shromáždění Československé republiky. Za své herectví obdržel titul Zasloužilého umělce (1965), Státní cenu (1965) „Za postavy v divadelních, televizních a rozhlasových inscenacích“, Zasloužilého člena ND (1982), titul Národního umělce (1988) a Cenu Senior Prix (1993). Řadu ocenění získal díky filmovým postavám na filmových festivalech.

Krátce byl asistentem na DAMU. Své vzpomínky shrnul do knížek „Muž, který trvá na svém“ (1992), „Kronika rodu Hrušínských“ (1994) a manželka „Eva Hrušínská vzpomíná…“ (1998). Rudolf Hrušínský st. zemřel po těžké nemoci 13. dubna 1994 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti čtyř let. V herecké tradici pokračují synové Rudolf Hrušínský ml. (*1946) a Jan Hrušínsky (*1955) i vnoučata Rudolf Hrušínský nejml. (*1970) a Kristýna Hrušínská (*1985).

Jaroslav "krib" Lopour