Franco Corelli

Franco Corelli se narodil v Anconě do zcela nehudební rodiny. Jeho otec byl lodní inženýr a Franco si myslel, že půjde v jeho stopách, a proto vystudoval námořní inženýrství na univerzitě v Bologni. Hudební kariéra ho ale lákala, proto začal studovat operní zpěv na univerzitě v Pesaru u Rity Pavoni. S výsledky nebyl spokojen a začal se vyučovat sám.

Základní informace o technice zpěvu získával u svého přítele, který se osobně znal Arturem Melocchim (1879–1960). Některé zdroje uvádějí, že Corelli studoval přímo u Melocchiho. Melocchiho technika zpěvu umožňuje zcela otevřít zvukové a dýchací cesty. Melocchiho metody výuky jsou poměrně brutální. Cvičíte a pracujete na své fyzické kondici, rvete si rukama hrtan dolů. Také provozujete zápas řecko-římský, aby se ve vás probudil testosteron.

Nejznámějším produktem této školy byl slavný tenorista Mario del Monaco (1915–1982). Mario del Monaco byl jistě skvělý, ale jeho neschopnost ztišit hlas byla pověstná a tajemství pianissim mu zůstala navždy ukryta. Francovi se to moc nelíbilo. Zdokonalil techniku zpěvu sám. Corelli studoval své předchůdce Giacoma Lauri-Volpiho (1892–1979), Enrica Carusa (1873–1921) a hlavně Beniamina Gigliho (1890–1957) a dokázal to. Jeho diminuenda jsou legendární.

Franco poprvé vystoupil v divadle v roce 1951 na prahu třiceti let, to není úplně brzy a je to netypické. V roce 1952 debutoval Franco Corelli jako Maurizio v Cileově opeře „Adriana Lecouvreur“ v Římské opeře. V La Scale debutoval v roce 1954.

V roce 1957 potkal Corelli Lorettu di Leilo (1918–2013), která byla velmi krásná. Corelli ji v roce 1958 pojal za choť. Loretta se kvůli němu vzdala slibné pěvecké kariéry. Manželé spolu žili šťastně až do Corelliho smrti v roce 2003. Nutno ale podotknout, že Loretta byla velmi hyperprotektivní a žárlivá. Jako Corelliho manažerka zamezila některým slibně rozjetým projektům a nahrávkám, kvůli žárlivosti na Corelliho pěvecké partnerky (například Marií Callas).

27. 1. 1961 Franco debutoval v MET v „Trubadúrovi“. Byl to dvojitý debut jeho a Leontyne Price. Publikum je za jejich výkon odměnilo 42minutovým potleskem ve stoje. 4. 3. 1961 se v MET konalo představení Pucciniho „Turandot“ pod vedením dirigenta Leopolda Stokowského (1882–1977). Během večera bylo jasné, že jde o něco zcela výjimečného a toto představení vstoupilo do síně slávy s puncem naprosté glorioly.

15. 12. 1961 při repríze pod vedením dirigenta Ericha Leinsdorfa došlo ke známému incidentu, kdy Franco Corelli při poslední scéně dostal záchvat trémy, protože Nilsson držela při předchozím výstupu výšku déle než on. Impresário Rudplf Bing (1902–1995) Corellimu poradil, aby Nilsson při finálním polibku hryzl do ucha, což je odkaz na Mascagniho operu „Cavalleria Rusticana“ a výzva k vendetě. Bing pak v rozpacích stál za jevištní šálou v obavách, zda Corelli Nilsson hryzne. Světe div se, on jí opravdu hryzl. Nilsson pak vydala do novin humorné prohlášení, že se nemůže dalších vystoupení s Corellim účastnit, protože se nakazila vzteklinou. Je však známo, že Nillson a Corelli byli přátelé a že se na tom pravděpodobně dohodli jako na reklamním triku.

Franco Corelli naposledy vystoupil v divadle v roce 1976, což bylo přijato s určitým zklamáním. K roli Verdiho „Otella“ již nedosměřoval. Sám odchod ze scény zdůvodňoval únavou hlasu. Ale spíše se soudí, že přestal zvládat návaly trémy, kterými trpěl. V letech 1976–2003 pak učil zpěv, což je vcelku absurdní, protože celý život pohrdal učiteli zpěvu. Zlí jazykové tvrdí, že výsledky jeho výuky byly poměrně sporné, ale že se s ním výborně povídalo.

Franco Corelli zemřel v Miláně 29. 10. 2003. Jsou zde ale určité kritické body. Francova problematická povaha vedla k tomu, že prakticky nedával žádné recitály. Je to velká škoda, nahrávek mohlo být více. Corellimu bylo vytýkáno, že se příliš opájí sám sebou a že je vždy Corelli a nikoli postava, kterou interpretuje. Francova francouzština byla řekněme poněkud pozoruhodná. On ale tvrdil, že trávil ve Francii každé prázdniny a že je vše bez chyby. Francouzsky mluvící posluchači si ale nic takového nemyslí. Jeho hlas a umění budou navždy zlatým písmem vyryty do síně slávy. A zmíněné kritické body na tom nemohou nic změnit.

jiri "trilobit4" Zednik