POMO

Blbé od uší k patě, a ještě si to v závěru hraje na velkou myšlenku.

Vyšší rozpočet a lépe zpracovaná bitva by to dostali ještě výš, ale i bez nich film válí. Pomalým vyprávěním, psychologicky pečlivě sleduje změnu uvažování a postoje bohémského pacifistu ve krutého válečníka, který chce ustát svoji čest. Přátelství, ctižádost, intriky, ztráta něčeho blízkého za nabytí něčeho méně cenného, ale osudem předurčeného. Zároveň historicky hezky vystižená anglická a francouzská “politická povaha”. Skvělí herci ve všech čtyřech klíčových rolích. Edgerton jako spoluscénárista a spoluproducent otcem díla. Výborné.

Coby horor vás Christine úplně nevyděsí. Ono to snad ani nejde, udělat seriózní horor o starém červeném autě, které se po rozbití samospravuje jako Transformer. Ale jednu lekačku si užijete a napětí také - na tak absurdní námět až překvapivě fungující. Carpenterovi se podařilo vystihnout i bizarní kouzlo námětu, typické pro Kingovy předlohy. Zde detailně zaměřené na fetišistické propadnutí outsiderského mladíka autu, které se stane jeho modlou a pomůže mu najít sebe sama. Na čem taky Christine staví a co v ní funguje dobře - a že je to vyprávěcí parametr, na který současní tvůrci hororů spíše kašlou - jsou postavy, jejich proměna, motiv snahy zachránit přítele a podobně.

Možná až přepáleně nepravděpodobná spleť fucked-up osudů, provázená zbytečně častým a doslovným voice-overem. Už tak je v příběhu několik důležitých propojení osudů odhadnutelných, a neustálý, všechno dovysvětlující voice-over diváka obírá o vlastní podnětné úvahy. Doslovné vysvětlování pocitů postav má místo v knize, kde nevidíme obličeje herců. Tady je navíc a zbytečné. Pokud ale toto přespříliš pohodlné, monotónně plynoucí vyprávění přijmete, čeká vás solidní drama se spoustou utrpení, ošklivými plody náboženského fanatismu, lehce cynickým použitím uvolněné dobové hudby (které evokuje Coenovic bros.) a výbornými herci. Především Jason Clarke a Pattinson zde excelují ve vedlejších, pro ně atypických záporních kreacích. Hlavní postava Toma Hollanda mi paradoxně přišla výrazem upozaděná, což bych nedával za vinu jemu jako herci, ale režisérovi. Tři a půl hvězdy.

Banální zápletka, ve které dvě postavy (muž a žena s chemií) mluví normálně a všichni ostatní v takových šifrách, aby se dala bez okatých nelogičností rozvinout v dějově ultra-sofistikovaně působící spektákl plný nečekaných situací a nevídaných vizuálních atrakcí. Respektive jedné nevídané atrakce, kdy v jednom záběru běhají jedny postavy dopředu a jiné pozpátku a nevypadá to ani směšně ani divně, ale naopak naotřele a efektně. Nolan se vyznal svému fetišu k časovým paradoxům přehledně a smysluplně v Inception a nyní ho už jenom variuje do jiných teoretických rovin a prolíná jej novými subžánrovými prvky (zde Bondovky). A čím dál více mlží, předstírá, uměle komplikuje a nafujuke kam až to jde, aby vše posunul ještě dál a výš než naposledy a současně lišácky skryl absenci nosného dějového podkladu (jakým byly v Inception sny). Pomrkávání na přemýšlivého diváka hláškami typu “Ty vůbec netušíš o čem mluvím... Odpověď: Ne, ale zní to nesmírně důležitě.” je pak možné chápat jako alibizmus, ale já ho vnímám spíše jako prosbu o shovívavost k vědomým logickým nedostatkům a naopak docenění jeho odvahy a výjimečné žánrové progresivity. TENET je totiž skutečně techno-thriller z jiné dimenze. Poslední scéna s Pattinsonem mi v kontextu s diváckým rozpoložením z filmu, který mě místama málem rozesmál svojí cheesy absurditou, připoměla Caspera Van Diena ve Starship Troopers. A vlastně to bylo to nejlepší, co mě u TENETu mohlo potkat, pokud ho mám mít rád. P.S. Göransson válí, dal tomu říznější a inovativnější tón, než bychom se dočkali od Zimmera (který by byl ale příjemnější pro samostatný poslech).

Hravost a svižnost vyprávění spolu s dobrými hereckými výkony baví, ale v poslední čtvrtině už ty opětovné zatýkání, věznění a útěky nudí repetitivností a jako celek film působí mnohem delší než je. Do komična či kýčovité romantiky laděných gay scén je v něm především v první polovině přehršel a v podání Carreyho a McGregora působí bizarně, ale jde si na ně zvyknout.

Popravdě jsem od Dánů čekal něco hlubšího než revenge střílečku s kamerovým kroužením jak od Baye a okatě malovanými panoramaty či digitálním ohněm. Ale pobavit pobavilo, všeříkající pohledy Mikkelsena a Evy Green dodali filmu koule osudovosti i bez mluvení.

Sociálně-právní konflikt dvou rodin, který vyústí ve vyhrocenější drama než byste čekali. Ovšem právě k tomu nabušenému finále se dostane jaksi samovolně, bez náznaků a logiky, což ho dělá buď nepravděpodobným, anebo odvyprávěným s nedostečně přesnou expozicí (jelikož jde o real story, druhá varianta je pravděpodobnější).

Koukatelná, ale diskutabilně obsazená a ne moc vzrušivá variace Prvotního strachu s lehkým odstínem Prokletého ostrova. Obojí ale pouze a jenom částí námětu. Kdyby jim jako soudce zasedl kamarád Seth Rogen a pořádně se všichni zhulili, udělali by líp.

Hezká story o charakterově velmi odlišných postavách bratrů, kterých složité spolužití rozhřeší drama vysoko v horách. Výpravná i komorná, v návaznosti scén při výstupu nelogická, ale v detailech v jednotlivých pasážích dobře ukazující technikálie lezení po staru - s krompáčem místo cepínu a kladivem ze stodoly na zatloukání jištění do skal. Tahounem filmu je životem ošlehaný, řebříčkem hodnot uvědomělý děda Spencer Tracy. S hůře obsazeným a méně odevzdaným hercem by film neměl takovou duši.