Vodou

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená.

Odpověď Jellinimu - říkám si, že film naopak hledá cestu, jak žít ve světě plném racionalismu a materialismu, pakliže nejste od dětství veden k životu s Bohem(ale tím nejupřímnějším způsobem) a ještě uprostřed totálně konzumní Ameriky. Tohle může být jeho podstata. Souhlasil bych s upomínkou na několik banálních scén, a jakýchsi twisterů (něco zasejete někde uprostřed a pak se k tomu emocionálně vrátíte a ono to s vámi něco udělá). Ale o Americký sen přeci nejde, dokonce si myslím, že ho autor záměrně podrývá. Můžu se plést, film jsem viděl před nějakou dobou. Koncept několikaletého natáčení není využit, ale... z děcka se vyvinul zajímavě tápající neAmeričan. A jestli mu k tomu napomohlo několikaleté natáčení a uvědomování si tématu, tak to mělo smysl.

Vlastně je to velmi zábavný film, ale základní myšlenka(nemyslím tím strukturu - smyčku - s kterou pracuje film) je úplně debilní. Je to něco, co kdysi zasel Tarantino a divákům už to nepřijde ničím zvláštní. Smrt, která by i v akčním filmu měla divákovi připadat alespoň trochu nepříjemná, je zde atrakcí, která přivádí diváka k zkreslování všech nezbytných hodnot. A film, působením střihu a sci-fi kouzel, vás navádí k domněnce, že je to celé chytře promyšlené a ještě k tomu "odpočinkové".

Jen bych dodal, že film je naopak velmi tematicky bohatý, tedy všechna ta otevřená témata spojuje jedno hlavní, které možná ani přesně nedokážu popsat, jen jsem si jistý, že tam je. Vlastně se mi nechce hledat způsob jeho pojmenování, protože všechno se dá nějak pojmenovat. Ale když film dokáže zapůsobit všemi svými možnostmi a vytvořit v člověku dojem, kterému parádně rozumí, není nutné téma okecávat. Věřte intuici, kterou ve vás ten film vytvoří. A o tom možná je ten film. A hlavně mějte důvěru v tvůrce, o to si ten film žádá. To, že film využívá jiných prostředků, než na které je divák ze současných kin zvyklý, má nějaký svůj důvod. To, že se ve filmu hodně mluví, přeci ještě neznamená, že je to ukecaný film. To, že herci neprožívají svoje emoce, přeci ještě neznamená, že špatně hrají. Naopak nevěřte ukecaným kritikám. Dlouho, po shlédnutí působící film.

Velmi průhledný film.

Podcenovany film, ktery pouziva dialogy mezi postavami k vypovedi o soucasnem svete. Realiemi a vyuzitim znamych hercu je to hollywoodsky nafouknute, ale nastesti to nevadi. Ti herci tam nejsou sami pro sebe, ale slouzi forme filmu, ktera je musim rict pomerne slozita a vyzaduje divakovu pozornost, trpelivost a spolupraci. Film R.Scotta me po mnoha strankach prekvapil, a manzelcin nasledujici sen o konci sveta s tim ma mozna cosi spolecneho.

Postavy dospěli k vulgárnosti. Film vlastně říká, že problému, který prožívají oni dva, není možné se vyhnout. Takže, jen generaci 40cátníků(a těsně před, a těsně po) utvrzuje v jakési neodvratitelné rutinně života, která se nutně musí točit jen kolem toho, o čem si ti dva(a ostatní) povídají. A divák je spokojenej, protože to vlastně taky zažívá. Jejej. A to on je spisovatel a ona jeho múza. Takhle exponovana dvojice, ve strednim veku, se dala využít daleko zapamatovatelněji.

Při sledování jsem si sám na sobě všímal, jak jsem na film naštvaný. Celou dobu mě cosi bránilo vcítit se do postav a vlastně i celého filmu. Přemýšlel jsem nad tím, proč postavy musí být zrovna upíři, přišlo mi to ze strany Jarmusche docela levný.(nemohl jsem se zbavit předsudků) Ale nakonec, a přišlo to teda chvíli až po skončení filmu, se v obrysech objevilo téma, které se najednou začalo zhmotňovat a scény, kterým jsem při sledování nerozuměl, nabyly svého opodstatnění. No, a jestli tohle Jim Jarmusch zamýšlel, pak film přijímám víc než jen pouhou variaci na upíry, a dokonce v něm vidím i naléhavé sdělení.

Viděl jsem to bez třetího D. Během filmu jsem si říkal, proč je to tak rychlé, střih střídá střih v opravdu rychlém tempu. A taky, nějak už mám pocit, že takovéto využívání současných prvků zasazených do fantazijního světa, začíná být vyčerpané. 3 nebo 4 hvězdičky. Ještě popřemýšlím.

Chránit citlivost uprostřed reality. (v trochu jiné souvislosti to řekl M.Antonioni).