Vodou

"...to vy tu střílíte do obrazů?...vypadněte..."

Ta nespoutanost a svoboda a hravost je příliš, příliš chtěná. Vadilo mi to. Musím ale říct, že mnoho záběrů Spielbergovi dýchalo - což nemyslím vůbec ironicky, vzhledem ke kvalitě, v které jsem ten film viděl. Ale, že jsou vypravěčsky kulaté.

Byl jsem po letech v letním kině.

Stále čekám.

Eric Rohmer zřejmě toužil po tom natočit si historický film. Pro vymodelování tehdejší Francie stvořil svět, který náladou a použitou technologií podobá se filmům Karla Zemana. V tomto filmu šel úplně proti své tezi kdy říkával, že "Divák nemá pociťovat umělcovo úsilí, vše má vypadat přirozeně." Vše je stvořené, velkolepé, i když příběh sám o sobě zůstává komorním. Herci mi taky přišli tak trochu neRohmerovsky stylizování, excentričtější než si možná příběh zasluhuje. Francouzština - řeč - byla literárně velkolepá. Film vznikl ve velké produkci - Pathé, o Les films du Losange žádná zmíňka. Když jsem se pak koukal na dokument o filmu, na place vždy bylo velké množtsví lidí - kostyméři, natěrači, pomocníci, komparz... a tu a tam se mezi nimi objevil i Eric Rohmer.

Film jsem viděl jen v ruštině, takže jsem mu z 90% nerozuměl( no dobře z 95) :-) . Ale ta odvaha ve filmu najednou udělat to, co si režisérka dovolila udělat, mě ještě leží v hlavě. Ten film pak vypráví o postavičkách, takovým řekl bych až Felliniovým způsobem, který jsem u filmu pocházející z velké východní země neviděl, snad ani neslyšel. Vznikla z toho taková komicko-tragická freska.

Musím říci, že jsem první části filmu moc nerozumněl, teda spíš jsem přesně nevěděl, o čem ta holka přemýšlí, a proč to panoptikum kolem ní, a jak je to vyprávěno. Ale se scénou, kdy se setká s o pár let starší ženou, se ten příběh stane najednou pro mě vjemově dotknutelným. Nevím jestli jsem té holce pak rozumněl víc, ale začal jsem to s ní prožívat, a těm ostatním postavám jsem rozumněl. Od tohohle momentu jsem měl pocit, že se ve vyprávění filmu něco změnilo, ale jenom tak nepartně, nepostřehnutelně, nepojmenovatelně. No... PS: druhá půlka je delší. :-)

Film je možná o hledání věčnosti, lásky, citu. Ale možná taky ne. Svojí formou a "dopadem" na diváka je tento film blízký předešlému Godardovu snímku Pěstuj si pravačku.

Myslím, že v některých scénách, velmi závažný a k vlastní podstatě směřující film.

Jeden z nejsilnějších závěrů filmu, které jsem kdy viděl...A zbytek, o nic horší. A Giulietta Masina je prostě nádherná.