Vodou

Tři krátké filmy, které na mě fungují jako matematika.

Po shlédnutí filmu jsem měl velkou touhu se k němu vyjádřit. Z filmu jsem totiž cítil, že režisér věděl, jak z tohoto příběhu, udělat 5* zážitek. Ale možná pod tlakem studia, úplně nemohl. Nicméně, je to film, který je velmi citlivý, i když se odehrává v Bohem zapomenuté době. Soustředí se na pouto mezi synem a otcem a potkávání událostí, a to mě mile překvapilo. Cesta je jen jakýmsi motivem. Co filmu vytýkám je jakási schématičnost, ale jak už jsem psal, režisér by mohl a věděl by jak. Taktéž bych se přikláněl k tomu, že by film mohl mít o nejméně 45m delší stopáž. Příbuzné filmy - Koktebel, a doufám, že nikoho nepopudím, vzpomněl jsem si na Stalkera, ale to jen velmi velmi vzdáleně...ve smyslu toho, jakým způsobem se nemusí zneužít lákavé téma(postapokalyptický svět) ve prospěch prvoplánové dramatizace příběhu. počátek roku 2011 - stále si myslím, že film měl být delší. Některé scény nejsou zapotřebí a nějakými by bylo dobré film obohatit.

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená.

Doporučuji vidět na plátně a v tichém, od okolního světa odhlučněném kině. (kvůli zvuku i obrazu, jsou pro tento film velmi důležité).

Pro mě film zůstal stejně poetickým, jako když jsem ho viděl před zhruba 15 dlouhými léty. Oceňuji i český dabing, protože jsem měl dojem, že musel být stylizovaný tak, aby se zachovala podstata postav. A ono se to zvládlo velmi dobře.

Na němou éru, velmi náročný scénář.

Nasnímat nevinnost jako Pier Paolo Pasolini.

Andrej je jeden z mála svědomitých autorů, který ví, že by se realita ve filmu neměla kopírovat, ale vytvářet. Jeho filmy mají velmi originální a citlivé vnímání. Kéž by dostal na Famu šanci...

Když jsem se ráno po shlédnutí tohohle filmu probudil, tak se mi v hlavě ještě přehrávaly některé obrazy. Nechtělo se mi vůbec otevírat oči.

Někdy se v kukučích těch pařížských žen objevují krásný věci. :-)