Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Dobrodružný

Recenze (143)

plakát

Moneyball (2011) 

Myšlenkově geniální.

plakát

Cesta do Říma (2015) 

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená.

plakát

Tři bratři (1981) 

Někdy i nadměrná sentimentalita očišťuje, když cítíte, že je upřímná. A navíc jsem nemohl spustit oči z vizuální stránky filmu(kamera, scénografie, kostýmy). Tematicky film nemůže zestárnout.

plakát

Parádně pokecal (2014) 

Jen bych dodal, že film je naopak velmi tematicky bohatý, tedy všechna ta otevřená témata spojuje jedno hlavní, které možná ani přesně nedokážu popsat, jen jsem si jistý, že tam je. Vlastně se mi nechce hledat způsob jeho pojmenování, protože všechno se dá nějak pojmenovat. Ale když film dokáže zapůsobit všemi svými možnostmi a vytvořit v člověku dojem, kterému parádně rozumí, není nutné téma okecávat. Věřte intuici, kterou ve vás ten film vytvoří. A o tom možná je ten film. A hlavně mějte důvěru v tvůrce, o to si ten film žádá. To, že film využívá jiných prostředků, než na které je divák ze současných kin zvyklý, má nějaký svůj důvod. To, že se ve filmu hodně mluví, přeci ještě neznamená, že je to ukecaný film. To, že herci neprožívají svoje emoce, přeci ještě neznamená, že špatně hrají. Naopak nevěřte ukecaným kritikám. Dlouho, po shlédnutí působící film.

plakát

Byt (1960) 

Myslím, že v některých scénách, velmi závažný a k vlastní podstatě směřující film.

plakát

Cesta pustým lesem (1997) 

Doporučuji vidět na plátně a v tichém, od okolního světa odhlučněném kině. (kvůli zvuku i obrazu, jsou pro tento film velmi důležité).

plakát

Za krále, za vlast (1964) 

Nesouhlasím s popisem obsahu - je to někde jinde, myslím, že i dál. Dá se souhlasit s první částí věty, ale je to příliš zjednodušující popis. Film nutí diváka přemýšlet o věcech, o stavu věcí, ne je jen popisovat. Tento film je příliš konkrétní na pouhé zařazení do "takovéto kategorie filmů".

plakát

Ochranné zbarvení (1977) 

Pořád přemýšlím, jakým způsobem na mě Zanussiho filmy působí, a jaké hodnocení vlastně dávat(obvykle váhám mezi 4 a 5 hvězdami). Jde o to, že se Zanussiho filmy nějakou dobu připravují. Čímž chci říci, že je film dlouho klidný, až zdánlivě kinematograficky nezajímavý. Dlouho jsem se nemohl přemluvit k tomu, že je to celé záměr. Teď už tomu věřím. Iluminace byla zřetelnější, u Ochranného zbarvení se čeká ještě o něco déle. K.Zanussi pak přesně ví, kdy realitu začít vytvářet, kdy diváka nechá vylézt na kopec, a pak ho z něj bez přípravy spustí. Není to ale jen uvědomění si toho, jací vlastně jsme, myslím, že Zanussi jde ještě dál.

plakát

Hombre (1967) 

Film, který na mě působil svým klidem(díky P.Newmanovi). A skvěle napsané dialogy.

Reklama

Reklama