bloom

Na rozdíl od jiných recenzentů si nemyslím, že by se Chabrol položil do svého obdivu k Hitchcockovi natolik, že by ho začal napodobovat. Ale i když je Chabrol jiný než Hitchcock, jeho Kloboučníkovy přeludy napínají i baví stejně. I díky skvělému výkonu Michela Serraulta stojí za to dám jim šanci. Více viz zde: https://normanbloom.blogspot.com/2020/08/kloboucnikovy-preludy-les-fantomes-du.html

Více zde: https://normanbloom.blogspot.com/2020/08/touha-po-zlate-la-soif-de-lor-1993.html

Více zde.

Strhující válečný příběh, u kterého se nabízí srovnání s o dva roky starším Dunkirkem. Nolanův film diváka ohromí svou promyšleností a rafinovaností (kterou si režisér evidentně užívá), ale veškeré dění podává s menším odstupem vypravěče, kterého baví, co vypráví a jak to vypráví, ale bez větší empatie k hrdinům svého příběhu. 1917 je oproti tomu film, kde se mi sice nelíbil každý detail (např. jedna dějová odbočka by se mohla úplně vystřihnout), ale dokázal mě strhnout mnohem víc i díky vyprávěcí struktuře vzdáleně připomínající válečnou počítačovou hru (hrdinové musejí přes jednotlivé "mise" splnit zadaný úkol). Jsme tak pořád po boku hrdinů - při ostřelování snajprem, jejich putování špinavými zákopy nebo opuštěnými bitevními poli pokrytými mrtvolami vojáků a dobytka. Kamera Rogera Deakinse doslova maluje neuvěřitelně působivé obrazy, ať už se jedná o hořící město nebo zelení obrostlou řeku, do které proud "uklidil" mrtvá těla. Vrcholem pro mě pak byla pocitově autentická scéna umírání jednoho z vojáků, který si uvědomuje, že mu po nečekaném zranění zbývají poslední vteřiny na tomto světě. Pochvalu zaslouží i začínající ústřední herecké duo MacKay a Chapman, které je jištěné ostřílenými hráči ve vedlejších rolích (zejména výraznými Scottem a Cumberbatchem). Kvůli tomu, co všechno jsem s nimi v tomto filmu prožil, 5 hvězdiček, u kterých rád přivřu oči nad některými muškami.

Od Raoula Taburina jsem sice nečekal druhé Mikulášovy patálie, ale ani, že se u něj budu otravovat jako u limonády podle Rosamunde Pilcher. Benoît Poelvoorde a Edouard Baer jsou velcí sympaťáci, Suzanne Clément příjemná, malebné prostředí francouzské vesničky je útulné, na nápadnice mladého Raoula se hezky kouká..., ale to je tak asi vše. Celou první půlku bez Benoîta a Edouarda jsem odolával nutkání se podívat na hodinky a ani poté se žádná masáž bránice nedostavila. Za celou dobu jsem se jednou zasmál jednou (když Benoît vtipně načasoval leknutí při fiktivním rozhovoru s manželkou) a jednou pousmál - to je na komedii dost málo. Slibný námět opraváře bicyklů, který neumí jezdit na kole, mohl zadělat na pořádnou porci situačního humoru, ale právě na ten tvůrci bohužel zapomněli, stejně jako vyjasnit si míru nadsázky. Škoda.

Na film mě nalákala chytlavá ústřední melodie skladatele Vladimira Cosmy a...Cosmova hudba je na celém filmu jednoznačně nejlepší. Jinak je tato výprava do historie francouzského ženského fotbalu spíše otravná.

Zatímco jednu polovinu Felliniho fanoušků Bílý šejk uráží tím, že jejich mistr natočil něco jako lehkou komedii, druhá polovina se jej snaží hájit jako režisérovo další mistrovské mnohovrstevnaté dílo. Jak úsměvné. :-) Bílý šejk je průměrná italská komedie 50. let se vším, co k tomu patří, včetně ukřičených hromadných scén a několika momentů, u kterých se člověku klíží oči. Felliniho první samostatná režie je méně jistá než v předchozích Světlech varieté (na kterých pracoval se zkušeným supervizorem), což se projevuje i v místy nelogickém střihu. Z herců jednoznačně vyčnívá už tehdy charismatický Alberto Sordi jakožto (pro FF typicky) nadutá mediální hvězda, zaujme i režisérův oblíbenec Leopoldo Trieste jako přesný novomanžel-bambula a Giuletta Masina v roličce,která si následně vysloužila vlastní film. Po mnoha letech použil zápletku Bílého šejka jeho velký fanoušek Woody Allen jako jednu z linek svého Do Říma s láskou a jeho nepřiznaný remake je mnohem živější a správně osekaný na menší prostor, který této téměř bakalářské historce sluší mnohem víc.

Příběh stárnoucího komika poblázněného mladou subretou, pro kterou je ochotný obětovat svou tlupu kočovných komediantů, je sice možná trochu klišoidní, ale kupodivu dokáže na hodinu a půl zaujmout. Osobně bych to ale nepřičítal na vrub Fellinimu, ale zkušenějšímu režiséru Lattuadovi, i tak lze ovšem vysledovat některé oblíbené motivy Felliniho pozdějších filmů (scény lidové zábavy, marnivý život umělců). I přes menší prostor mi z herců přišla nejzajímavější Giuletta Masina.

Musím říct, že v některých momentech mě Čertí brko upoutalo svou nápaditostí ("chytnout poezii", prohlížení obrázků na dotykovém displeji) nebo herci ve vedlejších rolích (především pánové Jeřábek a Budař v rolích záporáků). Ostatní momenty jsem však nezaujatě prozíval nebo se divil nad některými dírami v zápletce (Bonifác ví, ke kterému oknu má jít vysvobodit Markétku, ačkoliv mu to nikdo předem neřekl). Mezi Janem Cinou a Judit Bárdos to navíc po celou dobu vůbec nejiskřilo. Za tři hvězdičky, ale cíleně tuto pohádku asi vyhledávat nebudu.

Překvapivě velice příjemná pohádka, které hodně pomáhá obsazení ústředního páru. Matouš Ruml a Eva Josefíková sice mohou působit jako sázka na jistotu, ale díky jejich zkušenostem a smyslu pro komedii se divákovi z princezny a jejího nápadníka neotevírá kudla v kapse (na rozdíl třeba od toporného Zdeňka Piškuly v předchozí režisérově pohádce). Dokonce i otravnější Jakub Prachař a Maroš Kramár se dají přežít - u prvního se nesympatie snesou s postavou, u druhého jsou daní za slovenskou koprodukci. Za řadu vtipných nápadů, vhodnou nadsázku i Marka Ebena (u kterého se asi bohužel jedná o ojedinělý herecký návrat) rád přimhouřím oči nad televizním zpracováním a zaokrouhlím hodnocení nahoru.