Philcze

Philcze

Filip Klouda

Nizozemsko

homepage
Skype: phil.cze
LinkedIn: Philcze

23 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 9 12 16
    • 1.6.2020  15:47
    Kairo (2001)
    *****

    V optimistické, přitom křehké době, kdy jsme netušili, jak moc internet změní svět, vzniklo Kairo. Z obrazovky počítače, která by nás měla spojovat, ovšem přicházejí jen vzdálené nářky a prosby o pomoc. Zřejmě nejosamělejší film všech dob, v němž ani smrt nepřináší jakoukoliv úlevu od beznaděje, hnaný k dokonalosti Kurosawovou naprosto zásadní režií, ignorující veškerá pravidla žánru ve prospěch hry s mizanscénou, neskutečného rámování a proplétání hororových výjevů s ospalou atmosférou japonské každodennosti. Kurosawa jako obvykle tu skutečnou hrůzu ponechává v pozadí, v rozích místností, ošuntělých bytech a dezolátních továrnách, kde absence lidského spojení vyniká ještě drastičtěji. Jestli vyznění příběhu rezonovalo už v době vzniku, tak teď brnká na tu nejcitlivější strunu v našem nitru – ani po dvaceti letech nás totiž technologie nespasí od samoty. 100%

    • 19.5.2020  13:37
    Wichool (2005)
    *****

    Citlivé a krásné drama protkané smutkem i novou nadějí, která může přijít v ten nejnečekanější moment. Co je ale důležitější – odehrává se v magické době, kdy jste mobilem vyřídili všechno důležité, dokonce pořídili nemotorné selfie na pláži, ale nemuseli se bát, že spolykají váš život. Být někomu nablízku znamenalo být na vzdálenost jednoho telefonátu, stejně ale bylo mnohem snazší ztratit kontakt. O to víc záleželo na spojení v konkrétním čase a místě, v tomto případě kolem zasněžené nemocnice, v přilehlém hotelu a několika restauracích. Jakkoliv by April Snow po drobných úpravách zřejmě zabodoval i dnes, třeba jako jedna ze zaměnitelných netflixovských romanťáren, s odstupem tkví jeho největší síla v perfektním a místy srdcervoucím zobrazení éry, která se kvůli našemu nedůvěryhodnému vnímání času může zdát jen několik let vzdálená, ale ve skutečnosti je už dávno pryč. Třeba si na ni vzpomenete příště, až v dubnu nečekaně zasněží. 90%

    • 12.5.2020  12:56

    Ze dvou třetin čistej řez, poslední akt už ale přehnaně šponuje napětí do komických výšin (bezmála bourneovskou honičku s ruskou gorilou ten film vůbec nepotřeboval). Zasloužená chvála za nápaditou režii, proklatě ostrý střih a tu plíživou kritiku školního systému, kde odejít do zahraničí znamená zruinovat si mládí, nebo si zaplatit někoho, kdo si ho zruinuje za vás. 80%

    • 11.5.2020  20:18
    Kuru (2018)
    ***

    Nakašima pečlivě cizeluje svůj styl, ale zapomíná, že poslední krůček od slušného hororu ke skvělému bývá často pevné dodržování pravidel fikčního světa. S těmi tu hází, jak se mu zamane, ale výsledkem je stále s přehledem nejlepší j-horror posledních několika let, manifestující cyklus rodinných tragédií jako nehmotné a tajemné zlo, které je ale mnohdy až příliš abstraktní, aby vyvolalo jakýkoliv náznak děsu. Jinak skvělá výstavba příběhu a postav, elektrizující závěr a Nana Komacu. Nestěžuju si. 70%

    • 3.5.2020  12:41
    Čas lovit (2020)
    ***

    Fúze dystopického sci-fi, lehkonohé akční týmovky a seriózního psychologického thrilleru. Jenže poctivé budování světa jde po půl hodině stranou a na scénu nastupuje přímočará korejská variace na Heat, v níž sice každý výstřel zní skoro stejně lahodně jako v Mannově masterpiecu, ale schází mu propletenější a sofistikovanější příběh, aby se dala obhájit i dost rozmáchlá stopáž. I tak ale nadějná, místy ukázková hra kočky s několika myšmi, která hýří nápady (garáž a nemocnice jsou živoucím důkazem, jak by měl v moderní době vypadat Terminátor) a uchvátí osobitým vizuálem, zejména pečlivou prací s filtry. Jak občas korejské thrillery trpí vizuální zaměnitelností, Time to Hunt boduje vlastním ksichtem. 70%

    • 28.4.2020  12:53

    Občas stačí málo. Jeden trapný moment, nesprávný pohled, zbytečné odseknutí, a co mohlo být navěky, vyšumí stejně rychle, jako to udeřilo. Kdo bude hledat důvody, neodejde spokojen. 80%

    • 20.4.2020  02:07
    Kaili blues (2015)
    ****

    Podobný dojmy jako z Journey Into Night. Nádherná lyrika, která mě ale přes všechnu podmanivost a režijní bravuru moc nedojímá. Esence filmu, o kterým si milerád přečtu esej, abych ho i nadále mohl z dálky obdivovat, ale nemusel jsem se na něj znova koukat.

    • 7.4.2020  11:26
    Seinaru mono (2017)
    ***

    Začínající režisér si vypěstuje fascinaci představitelkou hlavní role, ve skutečnosti němým přízrakem bez osobnosti. Paralela s japonským zábavním businessem víc než zřejmá, ale Isora Iwakiri jde dál, vynášející narativ do meta rovin hodných Šiona Sona. Svérázná parodie nuzných podmínek nezávislé filmařiny, říznutá popíkovským muzikálem a náznaky j-hororu. Je to trochu guláš a ne každé kreativní rozhodnutí úplně dává smysl, ale kdo se odváží vstoupit, odejde s úsměvem na rtech a minimálně dvěma j-pop songy zažranými hluboko v mozku. 70% (Film je pod názvem The Sacrament legálně a zdarma k zhlédnutí na japanesefilmfest.org v rámci propagace současné japonské nezávislé produkce)

    • 31.3.2020  01:19

    Found in translation.

    • 26.3.2020  16:02

    Asako I a II. Povznášející a iritující. Realistická a alegorická. Rozprostřená mezi fantazií a skutečností, trochu jako my všichni. Pokud během filmu zjistíte, že nenávidíte Asako I, pravděpodobně aspoň částečně porozumíte Asako II. Jenže co když je ta obyčejná každodennost, s níž se všichni musíme smířit, vlastně lepší, než se nekonečně hnát za snem? 80% P.S. Mytí nádobí je masterclass.

    • 28.2.2020  23:14
    Rizi (2020)
    ****

    The slowest of slow cinema. I když jsem se většinu času nepokrytě nudil, odcházel jsem s pocitem vnitřního klidu. Test trpělivosti, který se mohutně vyplácí, pokud přistoupíte na jeho pravidla. (Berlinale 2020)

    • 26.2.2020  23:55

    Předlouhé drama o osobním i kolektivním truchlení uvnitř japonské společnosti, kterému podráží nohy rozkouskovanost i naprosto fatální absence charakterizace hlavní hrdinky. A když se po táhlých dvou hodinách konečně dostaví emocionální vrchol, otupělost už působí tak silně, že s vámi stejně nijak nezamává. 50% (Berlinale 2020)

    • 12.2.2020  00:30
    Giri / Haji (TV seriál) (2019)
    ***

    Hrozivej mess. Co začíná jako slibný jakuza drama o cti a vykoupení, se po dvou dílech láme v poměrně nahořklou limonádu, kde se vyskytuje mnoho prvků moderní "quality TV" podle šablony (nečekaná a nepravděpodobná romance, LGBT romance naprosto do počtu bez většího propojení na příběh, drogová závislost). Ta klíčová dualita mezi dvěma bratry, spravedlností a zločinem, Británií a Japonskem, tomu nakonec láme vaz na mnohem víc frontách, než tvůrci zamýšleli. Vychází z toho dost schizofrenní mix japonskýho kriminálního dramatu a ritchieovský černý komedie, kde relativně přízemní příběh postupně vykvétá do dost absurdních výšin (Kenzovo zapojení do války gangů, únos mrněte z jakuzáckého sídla, závěrečná scéna na střeše). Od úplný ztráty času to svépomocí zachraňuje fenomenální Rodney, hutná a zábavná postava, kterou podává Will Sharpe tak labužnicky, až jí budete přát vlastní show. Jinak prototyp snadno sledovatelný show na Netflixu, která vás zaháčkuje ještě předtím, než stihnete zrušit autoplay, abyste si po osmi hodinách uvědomili, že to nestálo za to.

    • 30.1.2020  12:37

    Neo-noirová laskomina stvořená pro plátna, odehrávající se v místě bez zákona, kde mezi gangstery existují jen ty nejkřehčí aliance. Dějová přímočarost leckoho odradí, ale Diao sází jednu ikonickou scénu za druhou (low-budget akirovská honička v úvodu, trh neonových tenisek, projížďka na jezeře), které o současné Číně říkají víc, než by se na první pohled mohlo zdát, zejména o místní policii, vykreslené tak akorát nekompetentně a protirežimně, aby se film dostal do zahraničí. Only God Forgives bez Refnovy mánie (IFFR 2020).

    • 27.1.2020  15:31

    Pomalejší rozjezd je jenom předzvěstí mimořádně vykutálené podívané nešetřící brutalitou ani krutými osudy postav. Zas a znovu, Korea does what Hollywon't. (IFFR 2020)

    • 18.1.2020  23:29
    1917 (2019)
    ***

    Deakinsův famózní demo reel v místy příliš uhlazený první světový. První půlka spolehlivě prodává tísnivou atmosféru, druhá už přechází od atrakci k atrakci, přitom prakticky bez napětí. Ta čtvrtá hvězda visí na tenounkym vlásku. EDIT: *žuch* 70%

    • 10.1.2020  13:57
    Door 3 (1996)
    ****

    Jedna z prvních Kurosawových výprav do říše hororu, kde mu pak pěkných pár let bylo nejpohodlněji. Omamná atmosféra a poměrně netypické korporátní prostředí se promítá do konzistentně znepokojivého zážitku, jemuž kraluje scéna bytové hrůzy, kterou Kurosawa později dotáhl k dokonalosti v Pulsu. Podobná kritika hypersexuality v japonském businessu by dneska poslala do kolen celý Indiewire a Letterboxd, ale v téměř pětadvacet let starém zapadlém hororu samozřejmě nikoho nezajímá. Pro pozornější diváky ale představuje stvrzení, že Kurosawa vždycky ťal do živého. 80%

    • 28.12.2019  14:11
    Drahokam (2019)
    *****

    Safdie bros sebevědomě pokračujou ve válcování americký nezávislý scény. Doufám, že tyhle diamanty jen tak někdo brousit nebude. Nejlíp jim to hraje podle vlastních pravidel.

    • 20.12.2019  15:43

    Silničář Abrams záplatuje tuhle drncavou vozovku, jak mu síly stačí, ale na světlo stejně vyplouvá fakt, jak moc celé trilogii chyběla koncepce. Všechna čest Ridley a Driverovi; je poznat, že do toho dali maximum, ale proti absolutnímu korporátnímu bankrotu kreativity se bojuje marně. 50%

    • 6.12.2019  01:37

    1. povídka – dobrýzvládámto/10, 2. povídka – okužtomocnezvládám/10, 3. povídka – Takakizvolilšpatně/10

    • 13.11.2019  23:20

    Místy to trochu skřípe, zvlášť mezi kultem pseudoupírů vysávajících živou esenci, ale ta vkusná a smysluplná rekontextualizace Osvícení v poslední půlhodině hodně nakládá. 70%

    • 20.10.2019  02:38
    Les lásky (2019)
    ****

    Asi bylo naivní si myslet, že si Sono po prodělaném infarktu naordinuje jemnější látku. Místo toho dosahuje nového vrcholu zvrácenosti a hnusu, kde se tucet motivů mísí v jeden pekelný horečnatý sen. Není komu fandit. Není o co stát. Nezbývá než zírat nad vrstvením hrůzných výjevů a doufat, že tahle horská dráha jednou zpomalí. Divácky asi tak přívětivé jako Funny Games od Hanekeho, jen s větší dávkou masturbace, rozkládání lidských těl a řezání žil mincí. Bavím se představou toho, že tohle ďábelské crescendo nenávisti a psychopatie bude něčí první zážitek s Netflixem po kompletní české lokalizaci.

    • 13.10.2019  15:15
    Būsu (2005)
    ****

    Neprávem mohutně přehlíženej j-horror z doby, kdy už byly vrcholy žánru dávno venku. Zde ale naprosto ukázková práce s napětím a prostorem rádiového studia, odkud si moderátor Shogo (brilantní Ryuta Sato) konstruuje vlastní verzi událostí a postupně se propadá do šílenství. Křehkost lidské psychiky a její neustálá snaha vycházet ze všeho jako oběť, nikoliv pachatel, na ploše skromné hodinky a čtvrt a ještě skromnějšího rozpočtu. Jedna dějová zákruta působí nadbytečně, ale to už je jistá povinná oběť žánru, kterou kvůli strhujícímu průběhu milerádi odpustíte. Jestli na tuhle page někdy omylem narazíte a tři místní hodnocení vás nepřesvědčí, jestli tomu dát šanci, tak... jděte do toho. 85%

    • 4.10.2019  15:11
    Joker (2019)
    ***

    Řekl jen tolik, aby vyvolal pozdvižení, ale ne tolik, aby prodal vážnější myšlenku. Ukázal jen tolik, aby navodil atmosféru starších fláků, ale ne tolik, aby stál na vlastních nohou. Nemohl se rozhodnout, jestli bude komiksovým originem, nebo falešnou introspekcí blázna z ůstavu. Ve výsledku byl tak trochu vším a vlastně ničím. Celou dobu jsme mu říkali Joker, ale on sám se představil jako Two-Face. 60%

    • 19.9.2019  23:10
    Ad Astra (2019)
    *****

    Režijně zdaleka nejsuverénnější film roku. Grandiózní a sebevědomá vize dotažená do posledního šroubku. Dokonalá symbióza ohromující audiovizuální stránky s intimním příběhem o odloučení, ztrátě a nepřipuštěném hněvu. I kdybych nebyl odzbrojený osobní rovinou (což jsem byl), stejně bych vyzdvihoval většinu dramatických sekvencí, brilantně úsporného Pitta a Hoytemovo fenomenální rámování. Masterpiece, bohužel předem odsouzený k zapadnutí kvůli jisté odtažitosti vůči širokému diváctvu, jemuž teď z bůhvíjakého důvodu vadí doslovnost a nepřevratnost dějových myšlenek, přesto budou v příštích letech zas a znovu chodit na filmy s totožnými dramatickými oblouky a ještě jednoduššími sděleními, které ale možná budou o něco větší "zábava". 100%

    • 23.7.2019  18:44
    Tenki no ko (2019)
    ****

    Viděno v japonštině bez titulků, takže zatím bez definitivního verdiktu, ale Šinkai tentokrát rozhodně neriskuje a servíruje vizuálně dechberoucí, pevně vedenou variaci na svůj dosavadní opus magnum Your Name. Na rozdíl od předchůdce tomu drobně schází silnější ústřední konflikt, ale Šinkai ví, za jaké nitky zatahat, aby ve finále udeřil stejně silně jako minule. Nejvíc ale boduje nečekaně depresivním úvodem, jako vystřiženým z jiného filmu, na hony vzdálenému jinak dojímavé, ovšem ne naivní fantasy romanci s parádním podkresem od Radwimps. (Toho Shinjuku, 24. 7., zatím za 4*)

    • 25.4.2019  00:16

    Disassembled.

    • 5.4.2019  15:31

    Úvod na špici, vrcholící jednou z nejpřekvapivějších bitek v jinak ryze neakčních filmech. Prostředek podmanivý a vtahující, s nádhernou kamerou a jiskřícími emocemi, pak téměř zabitý přiblblou epizodkou ve vlaku. Banální doslov to shodí někam na úroveň ambiciozního průměru. 60%

    • 8.3.2019  17:57

    Nejlepší film, který už nikdy neuvidím znovu. Čtyři hodiny a nechtělo se mi odcházet. Pohlcující vize světa jako místa čisté beznaděje, v němž se lidé pohybují jako pěšáci na šachovnici, kteří se dobrovolně odevzdávají vyřazení. Světlo na konci tunelu ale v nějaké podobě čeká na každého. 100%

    • 28.2.2019  15:06
    James White (2015)
    *****

    Destrukce. Koupačka v ledový vodě pro všechny bezcílně potácející se mileniály. Devadesátiminutovej zmar, ve kterým byste se s Jamesem klidně topili další dvě hodiny. Nezbývá než dokouřit cigaretu a jít dál. 100%

<< předchozí 1 2 3 4 5 9 12 16