Recenze (684)
Adamova jablka (2005)
Pro mne jednoznačně ****** (6 hvězd). Lahůdka, která jistě není stravitelná pro každého, ale pro mne vždy zůstane na vrcholu filmové produkce. Hodně drsná komedie o hodně smutných věcech. Jen takhle, na pozadí černočerného humoru se dá naservírovat obrácení neonacisty v lepšího člověka. A nám všem to dodá víru, že i z nás mohou být lepší lidé, a za odměnu že se snad dočkáme dalších podobných úžasných filmů.
Adrienna Pálová (2010)
Nejen, že je film neuvěřitelně depresivní, ale navíc jsem jej vůbec nepochopila. Nepochopila jsem, proč se chytrá a hezká ženská nechá vláčet osudem od lednice do márnice, proč to číslo nakonec vyhodila a zda se rozhodla snížit přísun uhlohydrátů ve stravě.
Aféra (2014) (seriál)
Během první serie jsem to chtěla zabalit, protože mi nevěra jako jediné téma seriálu připadalo málo a postavy byly navíc nesympatické. V druhé serii ale jakoby se vše kouzlem změnilo a seriál dostal úplně jiný charakter. Byl víc psychologický, víc detektivní, bylo v něm méně červené knihovny a víc drobnokresby. Každý díl byl trochu odlišný, podrobněji se probíraly i vedlejší postavy a rozmotávalo předivo složitých vztahů a motivů. Jakoby člověk vstoupil do domu a čím v něm postupuje dál, tím je vnitřní prostor větší. Líbila se mi i psychologická vsuvka z terapeutického sezení. V závěrečném díle pak scéna, kdy Scotty zpívá House of the rising sun-ta má lynchovskou atmosféru, což už tady, myslím, někdo psal. Třešničkou na dortu pak pro mne byla postava doktora Ullaha, cynického, pragmatika holdujícího alkoholu, krásným ženám a chirurgickému noži.
Aféra Thomase Crowna (1999)
Velmi milá detektivka, v niíž je milionář a sběratel umění Thomas Crown obviněn z ne právě počestného druhu sběratelství. Jeho protivníkem je Catherine Banning pracující pro pojišťovnu a zjišťující okolnosti krádeže Monetova obrazu. Pierce Brosnan i Rene Russo jsou přesvědčivě zarputilí a stejně přesvědčivě zamilovaní. Osobně mám pochybnosti, zda by milovník umění vystavil plátno takovým útrapám, jako ve filmu, ale budiž. Závěrečná scéna s komplikovanou výměnou a krádeží obrazů v galerii s hudebním pozadím skaldby Sinnerman v podáni Niny Simone je zlatým hřebem filmu.
Alenka v říši divů (2010)
Jedna hvězda znamená hluboké rozhořčení milovníka knižní předlohy, člověka, který s Alenkou vyrůstal, pietně ji oprašoval, u všech účtu si vždy dával heslo Kloboučník a i na ČSFD má jméno Dormouse, což je plch, spící zvířátko podivné čajové společnosti, z kterého se Tim Burton rouhodl udělat činorodou samičku typu Chip a Dale. Půvab knížky, kterou milovali surrealisté, tkví v jejich kouzelných dialozích, v nichž si fantasie pohrává se slovy a pojmy, aby je pak obrátila naruby a zasadila dle logiky na správné místo. Knižní Alenka je dvanáctiletá dívka žijící ve světě snů a fantasie, kde dětské říkánky (které znají anglické děti nazpaměť) nabývají hmatatelné podoby a školní poučky a básničky vyplavou na povrch vědomí ve zančně změněné a zkrásněné podobě. Z těchto verbálních skvostů zůstalo ve filmu jen Alenčino "Stále více úžasnoucnější (překlad Aloys Skoumal)" a přesvědčení, že dokáže uvěřit až šesti nemožnostem před snídaní. Co se týče filmových postav, ty pozbyly veškerý knižní půvab, veškerou snovou logiku (v niž se nezapře, že se Carroll věnoval matematice) a veškerou návaznost na dětská říkadla (Tweedle dee and Tweedle dum) a na Alenčin skutečný svět (rozsypané šachové figurky). Místo toho se Burton rozhodl "obohatit" film o podivnou bytost Pentlochňapa, postavičku jak vystřiženou z Příšerek s.r.o., o psí rodinku a o sentimentální scénky se všemi uvedenými. Nevím, zda po úspěchu filmu stoupne čtivost předlohy, ale divák se asi dost podiví, že čtení na papíře je nejen jiné, ale "divoucnějsí a divoucnější" (překlad Jaroslav Císař) než jakákoli 3d kdy dokáže poskytnout.
Alois Nebel (2011)
Pro mne absolutní jednička. Dějový i výrazový minimalismus představovaný minimalistickým hereckým projevem Miroslava Krobota, ale obsahující poselství o svítání lepších časů, o konci samoty i normalizační doby. Film je stejně čistý a upřímný jako Neckářova písnička, která udiví svým prostinkým textem ale i zasáhne hrudní koš. Mně osobně se velmi líbila scéna, kdy dospělí diváci dojetě sledují v kině Tři oříšky pro popelku.
Americká krása (1999)
Už dlouho se mi nestalo, že by u mne film s roky takhle získal na emoční síle. Po 14 letech jsem si z něj sedla na zadek. Vždycky jsem hledala myšlenkové či filosofické vyjádření víry u člověka, který nevěří v Boha. Film je odpovědí.
Americký sniper (2014)
Už jen skutečnost, že někdo natočí film o chlapovi, který je označován za hrdinu jen proto, že postřílel nejvíc lidí včetně civilistů a dětí, je úchylná. Film je ke všemu dlouhý, tady v Evropě asi nebude tak snadné ztotožnit se s klukem, kterýého nevzali na školu, takže se nechal nalejt do armády a pak se proslavil tím, že se neučil střílet. A rodiče, místo aby mu řekli "takhle jsme tě vychovali? to se nestydíš?" na něj jsou pyšní. A v neposlední řadě by mohli autoři trochu té délky z filmu věnovat přiblížení konce příběhu divákovi-nechci se šířit abych nerozsévala spojlery a nesklízela rány. Bradley Cooper není žádný herec.
Andělé a démoni (2009)
Opravdu mám sto chutí dát jen dvě hvězdy, ale to už je v mých očích úplný odpad. Pod tři se schová slušný biják i hloupá slátanina. A tou jsou v mých očích Andělé a démoni. Pravda, už kniha mi připadala nesírně hloupá a četla jsem ji z čirého masochismu, proč jsem šla na film, to vážně netuším. Změt nesourodých rádobyzajímavých nápadů, které do sebe nezapadají jako díly rozdílných stavebnic. Rytmus filmu je jednotvárný, na odpočívadlech upocené honičky si divák-já říká, kolik toho, proboha ještě zbývá uběhnout do cíle. A to se režisér neobtěžoval zodpovědět otázky typu: jak to bylo přesně se smrtí papeže? Ale oceňuji, že dokázal natočit film i přes zákaz točení ve Vatikánu relativne věrohodně.
Andělé s ocelovým hlasem (2004)
Film o něčem. Ráda jsem se poučila a ráda jsem sledovala skvělé herecké výkony všech představitelek.