dormouse

Pomalé, ztěžka dopadající, smutné, nemilosrdné. Konec je silný hlavně vzhledem ke kontextu, hlavní herečka, scénáristka a režisérka Ronit Elkabetz dva roky po natáčení filmu zemřela na rakovinu.

Jakoby se film inspiroval McCormacovými romány, jehož hrdinové jsou nemilosrdní zabijáci, protože to je jediný způsob jak přežít. Moc dobré, ale Christianu Baleovi jsem tak úplně nevěřila, stejně jako Rosamund Pike. Ale to bude nejspíš můj osobní problém.

Neviděla jsem původní seriál, takže nemůžu srovnávat. Film je ale spíš psychologickým rozborem vztahu ženy-muži, kdy muži jednoznačně prohrávají, vztahů mezi bílými a černými, kde prohrávají obě strany, a náhlednutím do politického podhoubí, kde jsou jen bezpáteřní bídáci a ještě větší bezpáteřní bídáci. Ale jinak se mi to moc líbilo. Role obsazeny atypicky, zvláště Daniel Kaluuya je skvělý. Leccos zůstává nevyřčeno, to se mi také líbí, a vedení kamery je neotřelé.

Pro mne nejlepší Hanekeho film (viděla jsem Láska, Čas vlků, Utajený, Pianistka, Funny games). Film jsem viděla dvakrát a teprve podruhé jsem plně docenila jemný humor. Velké nadšení.

Takový kulinářský dokument. Vzhledem k tomu, že jsem ramen jedla před představením, nemohu říct, že by ve mně vyvolával až tak hluboké emoce. Ale exkurse singapurskými trhy a jídelnami byly krásné, při nich jsem slzičku zamáčknout musela. Co se týče hereckých projevů, přišlo mi to celé spíš odrecitované, jediná postava, která byla alespoň trochu zajímavá a zahraná, byl strýček, jehož jméno jsem zapomněla.

Film je dost pomalý, rytmus se blíží spíš velmi pomalému waltzu nežli foxtrotu. Prostřední pasáž odehrávající se na hranici, se mi líbila, zvláště taneční scéna na skladbu Que rico mambo, tady opět žádný foxtrot. Líbila se mi podivná atmosféra a absurdita místa. Úvodní a závěrečné části s Johnatanovými rodiči byla hrozné a s prostřední pasáží mi vůbec neladily.

Naprosto povrchní film, který staví na kostýmech (Toni Collette má jedny krásnější šaty než druhé) a zajímavých lokalitách, ale tím to končí. Děj a myšlenka nemohou být více plytké, konec vyloženě iritující, spousta logických nedostatků, například jak se Toni Collette dokázala vyšplhat ve střevíčkách na vysoký sloup, aby na něm dekorativně usedla, nebo údajně geniální mladičký virtuoz, který nakonec zahrál nijak složitou Dvořákovu skladbu Když mne stará matka). Tonni Collette je zbytečně černobíle pitomá, jakoby měla na čele napsáno Omezená husa. Jediným plus je Rossy de Palma, jak vystřižená z Almodovarových filmů.

Geniální! Ale není to film pro mladé diváky. Ocení jej až starší generace, která už si nějakou tou krizí středního věku prošla. Marion Cotillard je naprosto úžasná a poprvé mi nevadila. Film má takové perličky, jako návrat ke klasickým fórům, to jest někdo jde a spadne a kupodivu to pořád funguje. Rozhovor s novinářkou, s Guillaumovým otcem, pohled do filmu, který Guillaume točí a který je nesmírně blbý, pohled do seriálu o krokodýlech, to jsou takové krásné drobosti, které naplnily mé srdce radostí. Místy to připomíná Bláznivou střelu (hudební vstupy), je to mix humoru a společenské satiry, který nemusí každému vyhovovat, mne však nadchl.

Patřím k těm staromilcům pro které byl a je původní Blade Runner kultovní záležitostí. To, co jej dělalo tak mimořádným, byla neokoukanost, Vangelisova hudba, poetika drsnosti, krása Sean Young, monolog Roye v podání Rutdgera Hauera. Tears in rain vstoupily do historie filmu a skalní fanoušci je znají zpaměti stejně jako Alenčina Žvahlava. Místo toho divák dostal skoro tři hodiny nudy, logicky pokulhávajícího příběhu se zbytečnými pro děj nedůležitými scénami, jako je narození nové replikantky, která je svým tvůrcem hned odsouzena k zániku. Škoda času i peněz.

I když je téma detektiva s Aspergerovým syndromem už trochu profláklé, stejně to pořád táhne.