kiddo

kiddo

Česko
Národní obrození bylo omyl.

homepage

489 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Leon (1994)

    Takhle by to asi vypadalo, kdyby se Tarantino rozhodl natočit milostnou romanci :-). Neskutečně originální a emocionálně vypjatý příběh, který ukazuje, že nájemný vrah může být závislý na mléku, milovat kytku a žehlit si košili. Říkejte si, co chcete, ale Leon je o několik světelných let před Victorem čističem z Nikity. Skutečnou živoucí postavou ho dělá jeho vztah k Mathildě, která je v podání Natalie Portman nádherně smyslnou Lolitou. Stansfield Garyho Oldmana je prostě k sežrání ("Říkal, že máte zalézt." ___"Připomíná mi to Beethovena." ____ "Podívej se, cos udělal!"). Hudba je jednoduše úchvatná a dokonale spoluvytváří Leonův svět. Jeden z mála soundtracků, které se spokojují "jen" s podbarvením děje na plátně, nestrhávají na sebe pozornost a přitom dokonale souzní. Český dabing je mimořádně špatný, jelikož se mu podařilo mistrovsky přebít veškeré podtóny v projevech herců, o stylizaci Mathildy do malé ukňourané holčičky nemluvě. Milostná linie velmi zručně balancuje, takže nejste naprosto schopni určit, jestli je vztah Mathildy a Leona spíše milenecký nebo otcovský, a konec s kytkou a nádhernou závěrečnou písní mě vždycky spolehlivě uzemní. "Myslím, že tady nám bude dobře, Leone." Vzlyk.

  • poster

    Memento (2000)

  • poster

    Osvícení (1980)

    Hrozte mi sekerou, mírně nahnilou babou ve vaně, vymlaťte mi mozek z mý podělaný palice, naservírujte mi mou medicínu: horory NEJSOU Kingova doména a Osvícení NENÍ dobrá kniha. King se topí v rozvláčných a upocených popisech, které se točí na jednom místě, a přestože charakteristika postav zabírá nejvíce prostoru, z nějakého důvodu působí zkratkovitě, nevěrohodně a zlom v psychice hrdinů vyznívá neodůvodněně, zajímavý námět či jednotlivé situace jsou promarňovány a King si ani pro tentokrát nedokázal odpustit absurdní a směšné nadpřirozené „vylepšení“ scén (pro ty, co momentálně rudnou jako záplava v hotelové předsíni: míním útok pohyblivých keřů, nikoli telepatii), o chybějící atmosféře děsu nemluvě. Na rozdíl od těch, jimž se kniha líbila (pro mě osobně mimozemská záhada hodná chybějících rolí toaletního papíru na palubě Červeného trpaslíka), jsem tedy měla jednu jistotu: film NIKDY NEMŮŽE být horší než kniha. A opět mě předvídavost mého úsudku nezklamala: filmové Osvícení představuje ukázku nejčistšího hororu, výtažek čiré vykrystalizované hrůzy, která netěží z divácky vděčných rekvizit, ale inovativně objevuje a využívá nové a pronikavější prostředky k navození strachu. Film nabízí vypiplanou prácičku jak po stránce technické, tak obsahové. Falešně klidná kamera využívá rozlehlých prosvětlených interiérů hotelu k tomu, aby v divákovi vyvolala strach právě z oné přehnané dokonalosti, která se snaží vnutit nám pocit, že v takovém prostředí se nikdy nic zlého stát nemůže, a mizanscéna je prostě skvostná. Psychedelická hudba v mém přehrávači rozhodně místo nenajde: existují příjemnější způsoby sebevraždy. Herecké výkony jsou v pravdě dechberoucí, Kubrickova práce vzorovou ukázkou režijního mistrovství. Zatímco King ve své knize kladl dle mého místy až přehnaný důraz na nadpřirozenost dění a výsledek působil mírně řečeno přepísknutě, Kubrickovi se paradoxně fluidum prohnilého hotelu podařilo oživit tak, že je jako samostatný element nebral vůbec v potaz a umožnil mu existovat jen v závislosti na posunutém vnímání postav, a tak fakticky nevěrohodnému dění vtisknul i jistou realističnost. Přerod mysli hrdinů je postupný, nikoli předlohově skokový, ale vystavěný za pomoci drobných replik a nenápadných situací (a samozřejmě téměř nepostřehnutelných zákmitů ve tvářích herců). Tohle všechno tvoří dohromady úchvatný celek, který vás svou minimalističností vtáhne do sebe jako mě osobně dosud málo filmů a dá vám prožívat tak silné okamžiky hrůzy, že na konci budete mít problém vůbec obnovit své motorické funkce. Ve svém zaprášeném táboře odpůrců „mistra hororu“ si sice stojím osaměle, ale stejně budu i nadále tvrdit: Kingova kniha byla dobrá jen potud, že dala vzniknout tomuhle filmařskému skvostu. P.S: zhlédnutí director’s cut se tady stává takřka nutností. V původní verzi totiž až na výjimky není stopáž filmu limitována vypouštěním scén, ale jejich krácením. Tím se jednak ztrácí drobnosti a detaily zde ve výsledku víc než důležité, jednak dochází k přerušování a skokům do vybroušené práce herců a jednak tím značně trpí návaznost scén, takže film mnohdy působí poněkud osekaně a ve svém původním střihu si zaslouží hodnocení určitě o hvězdičku nižší.

  • poster

    Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966)

    ´Tis the refuge we take when the unreality of the world sits too heavy on our tiny heads. Truth or illusion, George? Doesn't it matter to you at all? Problém „Virginie Woolfové“ je, jak snadno ji lze označit za antimanželský snímek o vyčpělém vztahu uřvané vychlastané semetriky a univerzitního profesůrka. Je jen posilován tím, že vidíme pouze poslední stadium událostí, jejich rozuzlení a katarzi; vše, co jim předcházelo, je nám pouze naznačováno, tyto náznaky navíc vždy nesou pel možné lži a propadají k nám skrze síto psychotických her Marty a George, jež nejsou projevem jejich nefunkčního vztahu (ve skutečnosti zjistíme, že nejenom že nejsou schopni s někým druhým žít, ale ani komunikovat), ale (sebe)destruktivní mstou vlastním slabostem a tomu druhému, který je s láskou ochotně toleruje. Svět Marty a George není světem vzájemné nenávisti, ale strachu přijmout realitu takovou, jaká je, a vyrovnat se s ní. Ono ani to deprimující množství vypité brandy není náhoda. Odmítat realitu ale nejde napořád, stav absolutního obelhávání je prostě neúnosný a George jako paradoxně ten silnější si to uvědomuje (jeho poslední úder vedoucí k „zabití“ iluze, jež je Martinou součástí, mimo jiné vrhá světlo na důvody toho, co v mládí spáchal) – ne nadarmo se film odehrává za hluboké noci a končí s prvními ranními paprsky. Vždyť „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ = „Kdo se bojí života v pravdě“.

  • poster

    Collateral (2004)

    Klíčem k filmu je vztah Maxe a Vincenta, v němž se střetávají zcela odlišné pohledy na svět. Přes svůj okázalý nadhled a cynismus je Vincent životem zklamaný nihilista, který útěchu nalézá ve velkohubých kecech, jež ho ale každému vnímavějšímu člověku prozrazují jako smutného losera, který (a ne Max) již dávno rezignoval na snahu riskovat a něco se svým životem podniknout a jehož řeči o bezvýznamnosti lidské existence jsou nikoli nezaujatým komentářem, ale hlubokou lítostí. Vincentova profesionální kariéra je pak logickým projevem psychického stavu (I do this for a living). Maxova relativní spokojenost v životě a schopnost jednat pramení naopak z neochoty si podobné existenciální otázky připouštět – jeho pozdější činy jsou motivovány jednak touhou dokázat Vincentovi, že nemá pravdu, jednak přáním neskončit jako on, a jednak (což se moc nezmiňuje) ho za jeho nesnesitelné žvásty nasrat. Rozdíly mezi Maxem a Vincentem Mann zprostředkovává velice jemně, nestydí se nás při našem hodnocení postav svádět na scestí a hrát si s našimi prvními dojmy – např. Vincentově charakterizaci Maxe coby „muže činu, ne slov“ se nejprve vysmějeme, později ji ale musíme uznat jako pravdivou (což nejlépe ilustruje úžasná scéna s vlkem: Vincent o životě jen mluví, Max mu činem vzdá hold). Konec nemůže překvapit, protože žít si zaslouží jen ten, kdo má k životu úctu. A navíc, jak pregnantně sdělí reklamní leták, life is too short for long names.

  • poster

    Blade Runner (1982)

    Noční město. Studený déšť. Neony. Kouř. Opuštěné chátrající mrakodrapy. Hnědé mraky zahalující noční nebe. Zapadlé uličky. Kontrast nočního ticha a zvuků města, ruchu lidského hemžení, jekotu v čínských čtvrtích. Vezměte všechny pocity, které ve vás tato spojení vyvolávají, smíchejte je dokonalým Vangelisovým hudebním podkresem dohromady a získáte přibližnou představu, jaký dojem ve vás vzbudí zázrak jménem Blade runner. PS: pokud si z nějakých pofidérních důvodů chcete sehnat původní verzi z roku 1982, klidně se na to vykašlete. Co odlišuje první verzi od druhé, jsou tu a tam vypuštěné scény (díky čemuž například hříčka s origami jednorožce ztrácí jakýkoli smysl), ukázkově kýčovité deux ex machina na závěr a voice-over, který přes své sporadické využití pokazil, co se dalo. Deckard, třebaže hlavní postava, není tím všeurčujícím elementem, jehož pohled by měl v podobě voice-overu určovat hledisko filmu. Nejenže v-o nepodává žádné informace pro film nezbytné, ale nahrazuje jakýsi literární popis postav a vyjmenovává to, co později samo vyplyne z děje. Pokusy o srozumitelný výklad scén náročnějších na vcítění vyznívají rušivě, působí jako akademický rozbor filozofického podkladu po skončení filmu a kazí atmosféru, která vyžaduje od diváka především ztišení a intuitivní vnímání. Je to jen další důkaz, že mlčení někdy vydá za tisíce slov.

  • poster

    Serenity (2005)

    Abych volně citovala: každý, kdo Serenity hodnotí bez znalosti Firefly, je Liou coe shway duh bia-tze huh hoe-tze doo bun ur-tze. Mezi světové záhady, které nejspíš až do smrti nepochopím, patří skutečnost, že typický hollywoodský liberál Whedon natočil snad nejlepší obhajobu libertariánského pohledu na otázku svobody, vlastní vůle a možnosti nuceně napravovat nízkost a přízemnost člověka (btw tomu, že Malcolm Reynolds je v podstatě klasický benevolentní patriarcha, a všichni včetně feministek ho přesto žerou, se svou neskutečností rovná už jen hipsterská obliba Tonyho Starka). Pátá hvězda málem unikla o vlásek, přesněji řečeno o zbytečný a neemocionální kůl zaražený na úplně blbé místo. Nezbývá než doufat, že teď po Avengerech nějaké studio konečně Whedonovi zaplatí dvojku. Do té doby si se svým novým oblíbeným drsoněm už nějak vystačím. PS: pokud bych si měla vybrat scénu, z níž se mi spodní svaly stahují nejvíc, pak volím úvodní čtyřminutový, dokonale hudebně podbarvený a pro Whedona zřejmě typický nepřerušovaný záběr na přistání Serenity, průlet rozpadající se lodí a perfektní představení členů posádky. Na tohle už ani ti Avengeři nemají.

  • poster

    Gauneři (1992)

    Tarantino se tak trochu zapřel ve svém typickém humoru a natočil film, jenž je na první pohled zdánlivě zcela obyčejný, kterému ale vypiplaná hračička Pulp Fiction nesahá ani po kotníky (což je, uznávám, „smělý tvrzení“). V kontextu jeho pozdější tvorby je debut Gauneři překvapivě nejlepší a pochybuju, že jej QT vůbec někdy překoná. Vyhrál si tu totiž s motivy, které už nikdy potom nepoužil a které PF, Jackie, Billa nevyjímaje, postrádají: syrovostí a jakous takous přirozeností děje i násilí, klaustrofobickým prostředím a skrytými emocemi, které každou chvíli hrozí vybouchnout. Děj je neočekávaně vcelku pravděpodobný, vynikající a uvěřitelné postavy ztvárňují výborní herci, kteří všichni do jednoho bez výjimky podávají Výkony s velkým V (zmiňme už jen Rotha, který velkou část stopáže tráví roztřílený na hadry v kaluži „vlastní“ krve a jehož práce s hlasem a mimikou je neuvěřitelná). Ale hlavně: Tarantino si z děje a postav (většinou!!) nedělá srandu a bere je skutečně vážně. Ty nejpůsobivější okamžiky těží z klaustrofobie a psychiky vynervených figur, jejichž emoce jsou v nezvyklé situaci krajně vypjaté a jejich nervy hrozí každou chvíli rupnout. Průběh dění, který už ten, kdo má celý tenhle průšvih na svědomí, nedokáže nijak ovlivnit, nezadržitelně spěje k sebedestruující katarzi a lá Hodný, zlý a ošklivý a závěr patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděla. Ale nebojte: přes nezvyklou vážnost je to pořád Tarantino. Najdete tu jak vtipné dialogy, tak občasnou vyhrocenost násilí, zpřeházenou chronologii, nechybí obvykle přesná hudba (Little Green Bag rulezz). Jen upozorňuju ty, kdo čekají klasickou tarantinovku s neustálým uchichtávání se: ten úsměv vám hodně rychle zmrzne na rtech.

  • poster

    Klub rváčů (1999)

    „Naše generace nemá svou velkou válku nebo svou velkou krizi, ale vedeme, máme svou velkou válku ducha. Máme svou velkou revoluci proti této kultuře. Naší velkou krizí jsou naše životy.“ Tenhle film by se asi hodně líbil Nietzscheho teorii o nadčlověku. Lidská civilizace dosáhla (přinejmenším ve vlastním sebehodnocení) dokonalosti, není již kam jít, o co bojovat, a tím pádem se nespokojenost jedince a jeho krkolomné putování životem jeví jen jako zanedbatelná šmouha na lesknoucím se štítu bezchybně fungujícího systému. Jedinou možností vzpoury proti dokonalosti je zdánlivý paradox: návrat k primitivitě pravěku, násilí a boje o holou existenci, přičemž tento boj má ve svém původním pojetí veskrze lidský, očistný a pozitivní charakter (jednoduše z toho důvodu, že se jedná o svobodnou volbu). Vždyť co může být pozitivnější, než mít možnost svobodně zcela fyzicky nakopat prdel systému v osobě člena Klubu rváčů? Klub rváčů vehementně popírá platnost jakýchkoli hodnot vštěpovaných nám zvykem a společností a místo zažitých jistot staví do popředí nestabilitu, motiv destrukce jako okamžiku života, vzniku něčeho nového a teprve opravdového (úsloví porvat se se životem tu získává zcela odlišný nádech). Uprostřed našich vypulírovaných a naleštěných existencí tak vzniká trhlina, kterou může konečně začít vnikat žití v celé své hnusné kráse. Svojí organizovaností ale původní koncept ztrácí charakter individuální vzpoury a postupně se vtěluje do podoby nového řádu, obludnějšího a fanatičtějšího než ten původní, neboť tento nejenže nedává člověku jinou volbu, ale ještě ke všemu ho nutí nesvobodně přijmout své (třebaže snad i pravdivé) pojetí svobody (Tyler s pistolí v ruce přinutí ušlápnutého nýmanda splnit si svůj životní sen). Trošku problém s platností téhle interpretace nastává ve chvíli, SPOILER kdy si uvědomíme, že vypravěč je schizofrenik jako kráva (to staví do odlišného světla i původní pojetí revolty jako něčeho pozitivního a celá první polovina tak nabývá značně skeptického a absurdního ducha). Tehdy vstupuje na jeviště (minimálně myšlenkově) přijatelnější Fincherova práce s vyprávěcí strukturou; motivy paranoie, insomnie a Jekyll & Hydeovského konfliktu (nejenom Jack a Tyler, ale i boj lidskosti a fanatismu uvnitř jediného člověka) natolik určují hledisko hlavní postavy, že nejenže nemáme nejmenší šanci odhalit pointu předem, ale tento způsob nazírání dokonce obhajuje i logické kiksy ve ztvárnění kontaktu Jacka a Tylera. Žel bohu, právě tímto popřením už odvyprávěného „jsme právě unikli životu“, neb řkouc, že nabízená možnost stisknout si na přehrávači lidstva „rewind“ je vlastně čistou utopií, je to nejkrutější, s čím se mohl Fincher vytasit.

  • poster

    Moje sestra vlkodlak (2000)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace