kiddo

Jeden z těch filmů, o kterých je mnohem větší zábava přemýšlet, než se na ně dívat.

Pořád se mi nedaří vysledovat ten moment, kdy Burton změnil optiku, přestal si z ýbrvážných, ýbrhlubokých gotických postav typu Lydie dělat tak trochu srandu a začal místo toho točit prefabrikované fantazie, které jako by z deníčku nějaké podobně unylé slečinky vypadly. Ve všech Burtonových stereotypních nuďárnách po roce 2000 dohromady se neskrývá ani zlomek originality a nápaditosti, jaká je právě v Beetlejuice.

První skutečné pokračování původního Ramba. Každý, kdo fňuká po osmdesátkové akci, je idiot a může mi políbit prdel.

Ráda bych, aby vešlo v obecnou známost, že americká stand-up comedy nemá NIC společného se scénkami nacvičenými na školní besídku.

Banální, stokrát omletá myšlenka předžvýkaná samoúčelným efektním stylem pro jistotu stopadesátkrát, aby ji pochopil i ten nejposlednější moula.

Klíčem k filmu je vztah Maxe a Vincenta, v němž se střetávají zcela odlišné pohledy na svět. Přes svůj okázalý nadhled a cynismus je Vincent životem zklamaný nihilista, který útěchu nalézá ve velkohubých kecech, jež ho ale každému vnímavějšímu člověku prozrazují jako smutného losera, který (a ne Max) již dávno rezignoval na snahu riskovat a něco se svým životem podniknout a jehož řeči o bezvýznamnosti lidské existence jsou nikoli nezaujatým komentářem, ale hlubokou lítostí. Vincentova profesionální kariéra je pak logickým projevem psychického stavu (I do this for a living). Maxova relativní spokojenost v životě a schopnost jednat pramení naopak z neochoty si podobné existenciální otázky připouštět – jeho pozdější činy jsou motivovány jednak touhou dokázat Vincentovi, že nemá pravdu, jednak přáním neskončit jako on, a jednak (což se moc nezmiňuje) ho za jeho nesnesitelné žvásty nasrat. Rozdíly mezi Maxem a Vincentem Mann zprostředkovává velice jemně, nestydí se nás při našem hodnocení postav svádět na scestí a hrát si s našimi prvními dojmy – např. Vincentově charakterizaci Maxe coby „muže činu, ne slov“ se nejprve vysmějeme, později ji ale musíme uznat jako pravdivou (což nejlépe ilustruje úžasná scéna s vlkem: Vincent o životě jen mluví, Max mu činem vzdá hold). Konec nemůže překvapit, protože žít si zaslouží jen ten, kdo má k životu úctu. A navíc, jak pregnantně sdělí reklamní leták, life is too short for long names.

Gilliamův um se plně vyčerpal na vymýšlení, jak obechcat Smrtku, takže není divu, že zbytek je jen mdle navoněný kýč a lá hodně špatný Burton, který zapomínám, už když se na něj dívám. Nabízí se srovnání s Počátkem, který je sám takovým produktem imaginária, narozdíl od tohohle filmu nám ale nenabízí prefabrikovanou fantazii pečlivě opatřenou rozcestníky a iluzi prostoru pro vlastní snění. Nápady Gilliam sice má, ale ukočírovat je neumí.

Pojďme si na následujících řádcích SPOILERoidně vysvětlit, proč je Svatební váza klasickým konfliktem liberálních a konzervativních hodnot a tragédií vztahu mimo tradiční instituce alá Faust a Markétka, a nikoli samoúčelným rádoby šokujícím experimentem, jak by se snad mohlo některým prosťáčkům zdát. Zkušená, životem protřelá svině nechce skončit jako svobodná krůta, kterou si může obskočit, kdo chce a kdy chce, je si vědoma, jakého drbání je schopna místní silně konzervativní drůbež, přesto ve chvilkové slabosti podlehne svodům předmanželského sexu iniciovaného nepraktickým snílkovským usmrkánkem. Se znalostí toho, že usmrkánek je neschopný závazku a vážného vztahu, se nejprve pokusí jako klasická tragická hrdinka oběsit na zvonu, načež se vydá trucovat na seník. Nezodpovědnost partnera je dále ilustrována tím, že si jde raději pouštět draka, než aby pomáhal s kojením čerstvě povitého potomstva. Tlačen do sňatku a buzerován konzervativně založenou sviní podléhá laciné roztomilosti potomků, kterým nakonec dává přednost před láskou. Jeho iluze jsou ale konfrontovány s drsnou realitou, když zjišťuje, že na výchovu rozjívených dětí nestačí, na koníčky dávno nemá čas a že vůbec v přejímání tradičně ženských povinností selhal na plné čáře. Věren svému charakteru se problém pokusí definitivně eliminovat. Žalem šílená svině to pak vezme Viktorka style a muži nezbývá, než se dát na pokání. Takže: tradice a společenské zvyklosti si z fouňovského pocitu svobodomyslnosti porušujte, ale buďte připraveni si doslova vyžrat, co jste si nadrobili, protože jedině přijetím zodpovědnosti se dostanete do nebe (což je z pohledu prasnice jistě šílená nespravedlnost).

Napodruhé se s tím, že Scorsese nenatočil nic většího nebo menšího než film, u kterého opakovaně jednou za čas s potěšením vypnu mozek a nechám se tupě jako dítě vést bludištěm, vyrovnávám podstatně lépe. Edit: a zhruba na podvacáté se z toho stává jedna z nejoblíbenějších scorseseovek. Na první zhlédnutí standardní detektivka, která se na to druhé zaměřuje na vyhledávání přehlédnutých vodítek, ale s každým dalším se pravé jádro filmu čím dál víc upevňuje, až se z Prokletého ostrova nakonec stane plnohodnotné drama o vině a sebeklamu, kterému může být nějaká detektivní zápletka upřímně u zadku. Jednorázovým hříčkám typu Šestý smysl se o něčem takovém může jen zdát.

Nulový příběh, panoptikum zbytečných nebo nijakých postav, zvorané pokusy o vtipnost, mizerná kamera a akce, u které nudou z nepřehlednosti radši studuju strukturu plátna. Asi si ta osmdesátková béčka pamatuju jinak než Stallone.