Hwaelos

Hwaelos

Petr Kuběnský

okres Brno
Sbírání střepů bosou nohou

40 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 9 18 26 34
    • 18.10.2018  03:41

    Je to trochu jako by Trier stavil pomník. Sám sobě nebo svojí kariéře. Celá ta linie se stavbou dokonalého domu vytváří chvějivou paralelu k režisérovu vlastnímu úsilí a podtrhují to i záběry prakticky ze všech Trierových filmů, které se tu v jeden moment prostřídají. Skoro to působí, jako by šlo o vlastní bilanci před koncem kariéry (to je ovšem zcela nepodložená spekulace). Nutno říct, že umělecky jde o fortelné dílo, v němž se perfektně snoubí záběry různých typů, koláže scén převzatých odjinud, voiceovery i dialogy, jakož i dějové linie, které se obratně splétají dohromady. Cinefilní srdce mi z toho plesalo a přiznávám, že množství intertextuálních narážek přesahovalo občas moje znalosti. Má to ovšem několik "ale", které mi nakonec zabránily dát pětihvězdičkové ohodnocení. Trier občas trochu moc tlačí na pilu - například v přirovnání Jacka k Hitlerovi (Mussolinimu, whatever) jde řekl bych na hranu pózy. To je spíš drobnost. Mnohem podstatnější je, že si nejsem ještě zcela jistý, nakolik se mi zamlouval doslovný závěr. Dantovské rozhovory v průběhu mi přišly nosné (i proto, že nebyly vizuálně dourčeny), ale u finálního sestupu do pekla jsem se v sedačce poněkud ošíval. Zároveň, některé rozhovory ve filmu naznačovaly (a tím se vracím k tomu, co jsem zmiňoval na začátku), že Trier mluví skrze svoje postavy za sebe (a o sobě). Vzpomeňme na misogynní monolog Jacka k Náně, který režiréra nápadně připomínal. Jakkoli by to o Trierově osobnosti vypovídalo nelichotivé věci, vnáší to do snímku divácky zajímavé napětí, kdy jde o výpověď uměleckou a kdy osobní. Což předpokládám bylo tvůrčím gestem. A i díky tomu se mi "The House that Jack Build" zaryl do paměti. Kromě toho všeho jde ale taky o pozoruhodný thriller, v němž perfektně funguje napětí, herci hrají jako o život (vynikající Dillon - nikdy mě nenapadlo, že to řeknu) a v němž se mísí hrůzné s humorným. Občas jsem si dokonce vážně říkal, co si o mně myslí další diváci, když se od srdce směju při vraždění dětí. Svoje nesoustavné zápisky uzavřu konstatováním, že pro svůj tisící komentář jsem si nemohl vybrat lepší film.

    • 22.8.2018  22:14

    Asi pět dnů jsem přemýšlel, jaké hodnocení tomu vůbec dát a další dva dny jsem si v hlavě srovnával, co mi na tom vlastně vadilo, abych to mohl nějak shrnout. No, a pak jsem zjistil, že už to za mě velmi pregnantně udělal DaViD'82. Sdílím sice názorová východiska se Spikem Leem, ale ne jeho pohled na jejich začlenění do estetické struktury filmu. Jinými slovy, nevadí mi angažovanost, vadí mi polopatičnost a doslovnost, s jakou jsou ideová východiska ve filmu prezentována. Jinak ale jde o dobrou a zábavnou filmařinu s kvalitními hereckými výkony.

    • 21.8.2018  05:10
    Westworld - Série 2 (série) (2018)
    *****

    Nolan vytvořil něco, co se myšlenkovou důsažností (alespoň měřeno tím, co se dá převést do filmového média) směle dorovnává Matrixu, nepochybně ho to i o kus předčí. Je vidět, že domácí úkoly z kyberkultury (posthumanismu zejména) dělal pečlivě. Nějaké mezery v příběhové konzistenci a výstavbě to má, ale to je ve skutečnosti méně podstatné, než samotné domýšlení filozofického jádra problému, kterým je otázka svobodné vůle (a podstaty lidskosti - čímž pádem i hranic pojmu "člověk"). Kromě toho je i samotná výstavba syžetu pozoruhodná, ale to asi jeden u Nolana tak nějak čeká - takže divák dostane všechno: chronologické skoky, znejisťující vyprávění atd. Westworld je po dlouhé době seriál, který překvapil. První série se tváří jako mix dvou esenciálně brakových žánrů, v němž jde v prvé řadě o dobrodružnou jízdu. Druhá série ale není přílepkem vytvořeným producenty, je spíš rozvinutím prologu, který tvoří první řada, a obě jsou tak nedílně propojené, že je celkem jasné, že to takto bylo plánováno od počátku. Jedná nevýhoda je, že si nedokážu představit, čím by třetí série chtěla tuhle dorovnat.

    • 10.8.2018  01:30
    Alpy (2011)
    ****

    Lanthimosovy filmy mají úžasnou schopnost diváka neustále mást a překvapovat. Navenek často působí, jako by člověk sledoval larp, jehož postavy moc neumí projevovat divadelní emoce a nevědí, co budou v příštím okamžiku říkat (což jeho herci často opravdu nevědí, protože je to z velké části ryzí improvizace). Tady se ona hra s divákem projevuje nejzjevněji na tom, že postavy vlastně sledujeme primárně v rolích, které pod agenturou "Alpy" přijímají. Ve chvíli, kdy by měly být "samy sebou", ale není jasné, jestli vůbec kdy ze své role vystupují, zda pro ně "hra na někoho" vůbec někdy končí. Dvě Lanthimosova díla, která jsem zatím viděl, by snadno mohly sklouznout k morální tezovitosti, ale zachovávají si výkladovou vrstevnatost a nedoslovnost - a zároveň stále upozorňují na svoji mediální fikčnost, čímž jsou sebereflexivní na více úrovních.

    • 10.8.2018  01:21
    Špičák (2009)
    *****

    Lidé udělejí téměř cokoliv, aby nemuseli měnit svůj způsob života. Brilantně vyšinutá sociologická metafora v podobě jednoho filmu a jedné rodiny, která v něm vystupuje.

    • 10.8.2018  01:15

    Tohle je hodně nekompromisní podívaná. První polovina se nese ve znamení trochu bizarního sociálního dramatu a v té druhé budete zadržovat dech a v jednotlivých twistech tak trochu bojovat s nutkáním z toho hnusu zvracet. Už dlouho na mě něco tak intenzivně nezapůsobilo.

    • 10.8.2018  01:12

    Jeden z naprosto nekompromisních a nedoceněných experimentů československé nové vlny a zároveň taky jeden z obrazově nejkrásnějších českých filmů vůbec. Havetta vyrobil postmoderní koláž z různých symbolických výjevů. Paradoxně v jejich interpretaci se nemá smysl rýpat a hledat nějaký komplexnější výklad. Neboť v prvé řadě je to groteska, bakchanální oslava radosti filmového pásu a jeho kouzel (jakož i lidské hravosti jako takové). Ostatně bakchanálie jako něco, co stojí mezi uměním a svátkem, je zde klíčovým slovem. Jednalo se o slavnosti erotismu, vína a zábavy, které byly z velké části velkou divadelní improvizací, z podstaty nekauzuální, nenarativní, nesměřující k vyustění. A Havettův film je na tom velmi podobně, jenom k tomu všemu přidává i fantastickou stylovou stránku v čele s Šimončičovou kamerou, perfektní hudbou a nápaditými přechody zvuku a obrazu. Moje nadšení je podobné jako kdysi po shlédnutí Jirešovy Valérie a týdne divů.

    • 10.8.2018  00:58

    Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu.

    • 10.8.2018  00:44

    Poslední štace představuje v rámci němé kinematografie ojedinělý případ civilního herectví, které by člověk od Emila Janningse vpravdě nečekal. Nicméně zapadá to do formátu velmi komorního sociálního příběhu, který hodně bojuje o divákovu pozornost, protože se soustředí především na duševní pochody ústřední postavy. To vše však ustupuje do pozadí ve prospěch formální stránky filmu. Skoro by se chtělo říct, že pokud by se z filmů této éry dochovala jen Poslední štace, Muž s kinoaparátem a Křižník Potěmkin, nebyl by třeba pro vývoj filmového média žádný další snímek. Murnau je tu zcela utržený ze řetězu - nápaditě experimentuje s různými typy záběru, s různými typy hledisek (přičemž zahlédneme i předchůdce steadycamového záběru), s rozličnými typy víceexpozic, které propůjčují prostředí fantaskní rozměr (ano, fantastická opilecká scéna), se skutečně geniální prací s oddělením popředí a pozadí (model vlaku, který projíždí nad městem), se segmentací obrazu (snímání skrze rozdělenou dveřní výplň) a pomocí poskočného střihu zvládne napodobit i průlet okenní tabulkou, k němuž se dnes využívá virtuální kamera. Ten happy-end nemám Murnauovi za zlé - je uvozen tak ironicky, že je jasně patrné, jak se k němu stavěl. Viděno s živou hudbou hranou na staré CASIO, která tomu dodala úplně nový rozměr.

    • 7.8.2018  03:18

    Hrozně nemám rád inscenované dokumenty - s každým dalším filmem Remundy a Klusáka víc a víc. Ale v tomhle případě je to sympatické. Zčásti proto, že se nejedná o investigativu, zčásti proto, že inscenování situací vnáší do dokumentu havettovskou hravost. O režisérovi se toho vlastně člověk moc nedozví, alespoň na rovině faktografické ne, ale dokument vypovídá něco zajímavého o Havettově osobnostní nátuře - a především diváka baví (což je u vzpomínkových medailonů vždycky nelehká věc). A závěrem úsměvná drobnost: jak mám rád Jakubiskovy (starší) filmy, tak nemůžu vystát jeho narcistní povahu. Dokonce i když má mluvit o svém kamarádovi ze školních let, mluví vlastně pořád jen o sobě.

    • 7.8.2018  03:11

    Ideální start letošní Filmovky. Podle režiséra chtěl Bo Andersson docílit soudního zákazu promítání filmu, což je zvláštní, protože z toho ruského bordelu vlastně vychází jako kladná postava. V každém případě jde o skvělou sondu, která elipsou (neintencionálně) zkoumá, jak moc komunistický režim poznamenal myšlení lidí, kteří v něm vyrůstali. Což je stejně zajímavé a platné pro Rusko, jako pro naše země.

    • 7.8.2018  02:58
    Mrtvý bod (1970)
    ***

    Není těžké pochopit, proč Deadlock zaujal Tarantina a Jodorowského. Jde o neo-western, který postrádá kauzualitu a v mnohém připomíná práci S. Leoneho (těžko věřit, že nezáměrně). I když v tomhle případě bychom spíš mohli mluvit o variantě "Blbý, zlý a ještě zlejší". Jestli je absence kauzuálních souvislostí (v rovině motivovanosti událostí, ale i v rovině časoprostorových vazeb) záměrná, nebo ne, těžko soudit, ale atmosféru Klickův film každopádně má. Konečné rozuzlení tak ale zůstává neuspokojivě otevřené (proč se nakonec Sunshine vzdal zbraně?, proč nechal Kid zavraždit svou holku?), což mě dráždí. Velkým kladem je skvělá hudba.

    • 7.8.2018  02:50

    Meditace o smyslu lidského konání a o tom, jaké důsledky má pro život existence či neexistence Boha. Geniálním, jakkoli jednoduchým, nápadem bylo vystavět film na protikladu dvou sympatických postav - žíznivého hledače Blocka a jeho přízemního panoše. Pro mě samotného jde o klíčové životní otázky, takže prozatím pokládám Sedmou pečeť za vrcholný Bergmanův opus.

    • 7.8.2018  02:45
    Dogville (2003)
    *****

    Geniální studie plíživých stupňů dehumanizace, které jsou tak dobře zdokumentovány na příkladu židovské genocidy za druhé světové války. V tomhle ohledu jde o film, který by měl být pomůckou ve výuce dějin nebo společenských věd. Experimentální stránka věci je samozřejmě postavená primárně na určitých estetických předpokladech, které se dotýkají primárně vývoje divadelního umění ve 20. století, přesto je ale její užití dobře odůvodnitelné i z pohledu snímku jako takového. Absence reálného prostoru, předěleného zdmi, dává divákovi hmatatelný pocit, že všem vidí až do talíře (a tedy, že obnažuje zplna pohnutky a povahové rysy všech postav). Otázkou pouze je, zda té divadelnosti není tak moc, až se ztrácí sama podstata filmového média (rozdělení snímku do dějství, průvodní vypravěčské monology). Co mi patrně utkví v paměti, je ovšem etická otázka, kterou Trier vznáší: nakolik je omluvitelné páchat "zlo" (tedy jednat v rozporu se společenskými úmluvami založenými na dobrovolném omezení osobní svobody, která končí tam, kde by omezovala svobodu někoho jiného), je-li příčinou takového jednání vnější podmínka (např. výchova). Zážitek z toho, vidět Dogville na velkém plátně, poněkud kazila projekce testovacích scén před samotným filmem, protože to odhalilo klíčové zvraty dopředu (viděno na LFŠ 2018).

    • 7.8.2018  02:29
    Hodina vlků (1968)
    ****

    Here is the Thing: horor je ve své nejhlubší podstatě realistický žánr; monstrum (ať je jím vlkodlak, zombie nebo vraždící panenka) musí dodržovat určité zákonitosti. Může si je v některých případech přiohnout - být rychlejší nebo předvídavější, než oběť, případně využívat svých nadpřirozených schopností - díky čemuž získává navrch, ale to je tak vše. Bergman se takovému omezení obloukem vyhnul, jeho děsy využívají logiky snu (jakkoli v jiném duchu, než jak ji chápou surrealisté). Noční můře totiž uniknout nelze - oběť je v ní předem znevýhodněná, protože prostředí hraje proti ní (časové a prostorové zkratky, absence kauzuality). Ne, že by byl výsledek zákonitě děsivější... ale rozhodně je to osvěžující přístup. Výsledkem Bergmanova experimentu je spíš psychologická studie (jak už to tak u něj bývá), ale v jiném podání, než jsme zvyklí. Příjemným bonusem je samozřejmě brilantní Nykvistova geniální kameramanská práce, na kterou může člověk pět etudy do omrzení.

    • 6.8.2018  04:14

    Interpretačně asi nejvíc nejednoznačný Bergman, kterého jsem zatím viděl. Film s pomalým plynutím a prošpikovaný symbolikou. Zatím jsem v sobě nenašel uspokojivý výklad, což je vždycky dobré znamení, protože se k Šepotům mám tendenci vrátit.

    • 6.8.2018  04:11
    Svatá Jana (studentský film) (1963)
    ***

    Ateliérové cvičení, zajímavé snad jen pokud chcete proniknout k počátkům Havettovy tvorby.

    • 6.8.2018  04:08

    Nedá se říct, že by příběh působil nějak šablonovitě nebo vyfabrikovaně. Dialogy nešustí papírem a film předkládá situace, které působí tak nějak "jako život sám". Přesto (nebo spíš právě proto) se mi zdá, že toho divák dostává trochu málo, protože má jít přece o filmovou fikci. Obecně ale nejsem fanda přílišné realističnosti, takže cílové publikum dramat ze života si může klidně hvězdu přičíst.

    • 6.8.2018  04:03

    Silný, zručně natočený příběh, žádné velké umčo. Ale kdyby takhle vypadal český mainstream, nebylo by nač si stěžovat.

    • 6.8.2018  03:46

    Intelektuální komediální porno pro mileniály. Celý večer po projekci jsem neměl slov a nebyl si jistý, jestli tomu dát jednu hvězdu nebo pět. Obří bizár srovnatelný jen s Kellyho Apokalypsou, ale zároveň neuvěřitelně vtipný mix. Člověku může být jenom líto, že to nesledoval pod vlivem drog. Intenzita narážek je hustší než v Kahnově videoklipu "Knights of Cydonia". Najednou mi Scott Pilgrim přijde jako pomalý film.

    • 6.8.2018  03:42

    Úmysl podat zprávu o naprosto disfunkčním sociálním systému se mi - coby levicově orientovanému liberálovi - zamlouvá. Blbé je, že provedení prostě nedrží pohromadě. 20 minut záběrů na naroubovaný pochod polských nacionalistů patří spíš do nějakého dokumentu a hledání zaběhnutého psa mě zajímalo tak pět minut z celkové stopáže.

    • 6.8.2018  03:36
    Tichá noc (2017)
    ****

    Tak trochu variace na slavný film Dogmy 99 "Festen". Domalewského počin je možná až trochu moc přetížený dramatickými situacemi (linka s milostným trojúhelníkem by tam už být nemusela), ale jako komentář k aktuálnímu problému, s nímž se Poláci vyrovnávají, je to trefa do černého. Ideální, chytrý film i pro mainstreamového diváka.

    • 6.8.2018  03:31

    Příběh se dá shrnout jednou větou s variací na písničku od Muchy: "Týpek zabije člověka a pak je mu to léto." A mně je to málo.

    • 6.8.2018  03:27

    Film Věž. Jasný den hezky balancuje na hraně filmu o rodinných tajemstvích (a drobných peklech domácího krbu) a hororem. Atmosféra plíživého zla je tady opravdu hodně povedená, problém jenom je, že těch náznaků, které by divákovi daly do ruky interpretační klíč k roli postavy Kaji, je velmi málo. Oproti tomu oceňuji drobné narážky, které režisérka divákovi podsouvá (povšimněte si např. že Kajina dcera dostává jako dárek k přijímání knihu s titulem Trickster). Konec filmu je natolik zvláštní, až mě napadá, jestli to vlastně není míněno jako alegorie současného stavu polské společnosti, která (většinově) následuje slepě silného vůdce. Celkově jde o poněkud nevybalancovaný snímek, ale jako debut (v žánru, který je pro střední Evropu netypický) je to velmi slibné.

    • 5.8.2018  20:08
    Nahý (1993)
    ****

    Leighův film je vlastně alegorie na druhou. Jednak po vzoru antického Odyssea (ovšem s tím rozdílem, že hlavní hrdina na konci návrat do Ithacy zavrhne), jednak po ironizujícím vzoru Joycova Odyssea, který je vlastně rovněž sledem náhodných setkání bez konečného výsledku. Z toho je možná patrné, že jsem si mnohem víc užíval koncept, než film samotný. Ale to bych pomíjel briskní a chytré dialogy, které je třeba ocenit o to víc, že vznikaly z větší části improvizovaně.

    • 5.8.2018  20:01

    Můj ty Tondo západoněmeckej... Příběh agenta Zemana tentokrát ze Západního Berlína. Nikdy víc.

    • 5.8.2018  19:50

    Banální námět o mladém, dravém muži, kterého žene touha po slávě a uznání, načež ho přivede na scestí, ale v poslední chvíli si uvědomí, že rodná hrouda a tradice jsou to nejdůležitější, je jako vystřižený z moralistních románů 19. století. Jenom je tu navíc ropa. Jakási "papírovost" celého konceptu je podtržena i rozdělením do struktury divadelních aktů. Oproti tomu je zde už patrné Murnauovo filmařské nadání, které se projevuje citem pro dobově neobvyklé kompozice (zprostředkování POV postavy, která shlíží z vyvýšeného okna nadhledem apod.).

    • 5.8.2018  19:38

    Hned po projekci jsem si říkal, že vidět tohle v deseti letech, bezmezně to miluju. Opravdovej předchůdce Stranger Things, rovnou měrou roztomile naivní (a tak trochu osmdesátkově nablblý), jako zábavně napsaný (humor Shane Blacka je už tady patrný).

    • 5.8.2018  19:34

    Překvapivé je, že je to vlastně spíš nemuzikál. Zpívaných a tanečních pasáží je tam (až na závěrečnou část) vlastně pomálu a mnohdy jde jen o "zkoušená" čísla pro muzikál v preprodukci. Stejně tak nejde o příběhový film, podstatnější je tu pocitová stránka. Scheider je tady překvapivě skvělej a skutečně jde o vrchol jeho kariéry. Fosse se svým týmem předvádí skvělý cit pro střih a záběrovou skladbu.

    • 5.8.2018  05:19

    Z mojí dosavadní zkušenosti vyplývá, že zralou Bergmanovu tvorbu lze rozdělit do jakýchsi tří skupin: filmy rodové (např. Podzimní sonáta), filmy o lidském údělu (Sedmá pečeť) a výrazné experimenty (Persona). Fanny a Alexander pro mě spadá do oné první škatulky, která mi přijde nejméně zajímavá. První dvě třetiny filmu jsou věnované pomalému odvíjení rodové ságy a z mého pohledu by tuto část mohl autor výrazné zkrátit, protože jde vlastně o expozici pro závěrečný kontemplativní part, který je naopak možná tím nejsilnějším, co jsem z Bergmana viděl. Právě tahle nevyrovnanost mi brání hodnotit film jako celek lépe.

<< předchozí 1 2 3 4 9 18 26 34
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace