Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Recenze (1 219)

plakát

Stovky bobrů (2022) 

Stovky bobrů jsou jedním z těch mála klenotů, které dokázaly svoje produkční omezení proměnit ve ctnost. Vystačí si se skvělým scénářem, v němž je tolik vtipných nápadů, že by to jinde vyšlo na tři filmy, a skvělým hercem v hlavní úloze. S ohledem na nízký rozpočet se Cheslikova parta vykašlala na byť jen náznak realistické výpravy klasických grotesek a šla spíše cestou Zemanových verneovek s papundeklovými kulisami. Díky tomu si divák může s bolavou bránicí vychutnávat zástupy plyšových bobrů budujících ve své hrázi vesmírný program. Miluju na tom filmu úplně všechno...

plakát

Zóna zájmu (2023) 

Rok 2023 byl opravdu rokem filmových událostí - a Zóna zájmu to jen podtrhuje. Přiznám se, že už hodně let nedržím Jonathana Glazera ve svém hledáčku. Kdysi mi uhranuly jeho experimentální, na hraně genilaity balancující, videoklipy, které točil pro Radiohead a Jamiroquai, ale Under the Skin navzdory pochvalným ohlasům z řad kritiků už dlouho odkládám. Proto je pro mě Zóna zájmu o to větším zjevením - pomalým artovým jednorožcem, které člověk v kině téměř nevídá. Extrémně dlouhé záběry byly Glazerovým poznávacím znamením už od jeho začátků - a pro tuhle látku se perfektně hodí, protože prostřednictvím nich můžeme dobře pozorovat banalitu všedního života rodiny rozežírané zevnitř, aniž by to bylo na první dobrou vnějšímu pozorovateli patrné. A samozřejmě také banalitu nacistického zla, odehrávajícího se tam za zdí. Glazerovi samozřejmě v tomto úsilí vydatně vypomohl kameraman Łukasz Żal, který ve své domovině pracoval na vizuálně výjimečných snímcích Ida a Studená válka. Zajímavým vizuálním řešením je i využití desaturovaných barev, které připomínají válečné barevné fotografie. Řekl bych ale, že ještě podstatnější složkou filmu je zvuk. Právě ten se stává hlavním nositelem sdělení. Zatímco totiž na obraze defilují všedodenní výjevy a z tváří postav se prakticky nedá nic vyčíst, zvuková stopa nám neustále připomíná že zdánlivá idyla v domě má vedle sebe konstantní připomínku hrůzy odehrávající se v sousedním koncentračním táboře. Kakofonie výkřiků, sténání a občasných výstřelů tvoří kontrapunkt k obyčejným výjevům ze života rodiny, u níž pouze z náznaků usuzujeme, že realita mikrosvěta kolem každého z jejich členů mentálně rozleptává. Matčino fanatické upnutí se k zvelebování zahrady jsme nuceni postupně chápat jako mechanismus popření, otec se zdá být citově zcela vyprahlý a má problémy se spaním, dcera je naopak sleepwalker a u syna se dají tušit násilnické sklony. Tohle všechno je ale mistrně jen naznačeno. O ničem důležitém nepadne ani zmínka. Což platí i pro ostatní obyvatele domu, kteří si naopak hrůznost celé scenerie uvědomují: ať už jde o vychovatelku, služky nebo babičku, která raději v noci potají uteče. Jediné, co se v dialozích občas zjeví je velmi, velmi černohumorné pomrknutí na diváka - třeba když matka kleje, že toho plevele na zahradě se přes vší snahu nemůže zbavit. Ale to je opravdu temný humor, určený netoliko pro zasmání jako spíš metaforické podtržení sdělení. Sečteno podtrženo: Zóna zájmu je rozhodně jedním z nejintenzivnějších filmů o holocaustu, jaký jsem viděl. A je tomu tak přesto, resp. právě proto, že je v něm utrpení přítomné po celou dobu, i když ho nevidíme. A rozpojení auditivní a vizuální složky z na pohled neokázalého snímku dělá i jeden z nejzajímavějších experimentů posledních let.

plakát

Indiana Jones a nástroj osudu (2023) 

Překvapivě důstojné zakončení série. Akce funguje velmi dobře, nostalgie i patosu je tak akorát, dobrodružná puzzle linka baví jako dřív. Jestli něčím film trpí, je to nedostatek prostoru pro postavy a rozvoj vztahů mezi nimi - a navzdory tomu jsem měl pocit, že stopáž je neúnosná. Jako stařecká pocta Indymu je to vlastně super - ale v kategorii "příliš starý hrdina se vydává na poslední dobrodružství" pro mě bude vždycky jednička Rocky Balboa.

plakát

Úkryt (2002) 

Na komorním home invasion dramatu prokázaná kinematografická masterclass páně Finchera. Vlastně je mi s podivem, že jsem tenhle skvost neviděl už dávno. Menší nedostatky má - nutno přiznat - scénář. Lupič Jareda Leta osciloval příliš na hraně parodie, a naopak tajemná postava Raoula byla ve své konečné slabošskosti jistým zklamáním (čekal jsem po sundání kukly nějaký Singerovský mindfuck). Stejně tak by bylo zajímavé rozehrát další linku, která by zvyšovala dramatické napětí, po scéně s policisty u dveří. Ale zároveň chápu, že pro Finchera představovalo zajímavější výzvu držet celý děj uvnitř domu. Když si ale odmyslím tohle, zůstane mi precizně záběrově vysoustružené dramatické hutno, v němž pozorný divák objeví spoustu prvků, po nichž bude plesat srdce cinefilovo: ať už jde o kompozici úvodního aktu, v němž je kompletně představeno prostředí čtyřpatrového domu, nebo práci s distribucí předmětů, které budou hrát v pozdějších částech filmu roli, do děje.

plakát

Gran Turismo (2023) 

Kdybych to hodnotil jako reklamu, musel bych jít samosebou mnohem výš. Nejen, že to je výborný product placement pro hned několik značek, ale i závodní rush to zpracovává řemeslně skvěle. Bohužel jako vyprávění a jako emocionální podívaná je to ploché jako dráha, na níž postavy filmu závodí.

plakát

Kontakt (1997) 

Asi nemá smysl vůbec zmiňovat, jak legračně dnes působí triková stránka, to by bylo vůči filmu nefér. Ale to jak omalovánkově vypadá Elliina návštěva vesmíru už smysl řešit má, protože to poukazuje na jeden podstatný nešvar snímku: je to zkrátka až příliš hladivý, sladkobolný Zemeckis - a příliš málo analytický a zkoumavý Nolan / Villeneuve. Nemám vůbec problém akceptovat onu lidskou, vztahovou rovinu filmu - ta mě naopak chytla velmi - ale problém mám s onou druhou rovinou, řekněme pracovní. Jodie Foster díky lehce esoterickému scénáři působí při své cestě do hlubin vesmíru spíš jako studentka prvního ročníku astrofyziky, která na katedru zabloudila úplně omylem. Za vrchol vědeckého uvažování je ve filmu divákovi předložen princip Occamovy břitvy, protože nic hlubšího by prostě nepřijal. A když Ellie vidí galaxii, začne blábolit něco o tom, že je škoda, že není básnířka. V tom ohledu ztrácí fikční svět Kontaktu definitivně jakoukoli věrohodnost. Sekundárně, ale nikoli v poslední řadě, mám problém s finálním vyzněním díla. (Spoiler) Když Ellie odchází od soudu po přiznání možnosti, že šlo o halucinaci, vítají ji na schodech soudní budovu fanatičtí "believers" s transparenty a následně (přestože to není explicitně řečeno) pravděpodobně díky téhle podpoře části veřejnosti staví v poušti obří množství teleskopů, aby mohla svoje tvrzení snad časem dokázat. A teď, kde vnímám bizarní disonanci... V první třetině filmu, když Ellie zachytí první signály z vesmíru, seběhnou se okolo základny velmi podobné fanatické davy exotů, kteří "chtějí věřit" - a film se jim vysměje. Jasně, z diváckého point of view víme, že je mezi těmi dvěma situacemi zásadní rozdíl, protože přebíráme perspektivu hlavní hrdinky, ale z vnějšího pohledu by onen finální dav měl být stejně opovrženíhodný a směšný, protože film dříve jasně deklaruje, že lidi jsou ochotní věřit čemukoliv. Ve vyústění filmu se tímto přitakáním ze sci-fi stává spíš kartářská fraška. A je to škoda, protože i přes to všechno je Kontakt skvěle natočeným, dobře zahraným a po emoční stránce fungujícím snímkem.

plakát

Chudáčci (2023) 

Dalo by se vcelku pravdivě říct, že v Hollywoodu začal Lanthimos tvořit o něco diváčtější a většinovým publikem "přijatelnější" filmy. Ke cti mu ovšem slouží, že to nebylo na úkor jejich společenské podvratnosti. To, co jeho snímky spojuje, je stále zájem prozkoumávat temnější, odvrácené stránky člověka - a právě tak rozleptávat a podrobovat zkoumání jednotlivé nitky nepsaných dohod, z níž je utkaná společnost. A právě toho se divákovi dostává vrchovatě i v Poor Things, které bych označil v mnoha ohledech jako nejvstřícnější film jeho kariéry. Ona vstřícnost je daná jednak vrchovatou porcí humoru, jednak určitým optimistickým spiritem a jednak nerealistickým settingem, který různými způsoby připomíná mix estetiky Wese Andersona, Tima Burtona, Spikea Jonzeho i Karla Zemana. Pozoruhodné ovšem je, že Lanthimos není tentokrát vůči svým postavám (a zejm. postavě Belly Baxter) jízlivý či krutý. Jistě, nastavuje nám ironické zrcadlo o tom, jaké místo vyčleňujeme v našem světě ženám a jak je coby muži bereme coby subjekt dobývání, kontroly a ovládání. Ale zároveň je Bella ve fenomenálním podání Emmy Stone vůči těmto nástrahám v zásadě imunní a připadají jí směšné - což si může dovolit díky tomu, že do do světa společenského řádu vstupuje jako tabula rasa, a protivenství nakonec slouží jen k tomu, aby je přetavila v poznání. Mužem vytvořené frankensteinovské monstrum tedy během příběhu paradoxně znovustvoří samo sebe. Jakkoli tedy Lanthimos tentokrát otupil některé své hrany, vytvořil přesto velmi chytrý snímek - v pravém slova smyslu "feministický", byť ne tak doslovný jako nedávná Barbie. Za podstatnou zmínku by stály i vizuální vyprávěcí prvky, jako je proměna záběrové distorze či proměna kostýmů ústřední postavy v souvislosti s jejím vyzráváním, ale na podrobnější rozbor bych musel vidět film znovu. Už teď ale můžu říct, že Emma Stone je moje letošní oscarová favoritka.

plakát

S nasazením života (1993) 

Akční kriminálka, která vlastně není moc akční. A i s tou kriminálkou je to trochu pochybné - Eastwood působí mnohem víc jako bodyguard než agent a jeho pátrání po atentátníkovi se tak sestává spíš z drsňáckého nadávání do telefonu. Nemluvě o míře sexismu, která i na první polovinu devadesátek působí nepatřičně. Hodně to vyvažuje Malkovich v nejlepší formě.

plakát

Herec (2020) (seriál) 

Velmi solidní thriller s pořádnou porcí napětí. Bebjak už mnohokrát dokázal, že svoje řemeslo umí (byť musím přiznat, že mi to neustálé užívání tmavých filtrů přijde trochu šablonovité). A Pavel Gotthard s Petrem Bokem dodali scénář, který minisérii pozvedá nad úroveň těch hald filmů a seriálů, které se vracejí do období Gottwaldova teroru. Klíčovým atributem, kterým se Herec odlišuje od podobných děl, je ambivalence hlavní postavy. Divák od začátku tuší, že se nepotkává pouze s obětí režimu, ale scénář velmi chytře pracuje s rozplétáním přediva motivací a úmyslů, takže se několikrát stane, že když si recipient myslí, že ví, na čem se Standou je, přijde moment překvapení (odhalí se nová informace, nebo přijde nečekaná reakce). Divák je tak jednak udržován v napětí, ale jednak také musí neustále přetvářet svůj postoj k hrdinovi/antihrdinovi - a to často na podkladě pouhého dohadu o motivacích (co je pohodlnost / co je obranná taktika / co je kariérismus). Divák se tak často přistihne, že podrobuje zkoumání i své vlastní nitro ve snaze přijít na to, jak by jednal on sám. Jediné, čím mě Herec poněkud štval, byl dojem, že se seriál místy zbytečně snaží tlačit na emoční pilu (soused nemůže být jen udavačská svině, ale musí se stát i sexuálním násilníkem apod.).

plakát

Šílená noc (2022) 

Nebudu zastírat, že to mohlo být i lepší (nadupanější a bláznivější) s ohledem na to, co ona ztřeštěná zápletka slibuje - přeci jen je ve finálním snímku vícero hluchých míst - ale i tak mám dojem, že mám oblíbený vánoční film. Je to vtipné, je to od druhé poloviny i akční - a je to překvapivě i vánočně dojemné. Sám doma pro dospělého diváka se Santou a bouracím kladivem.