Hwaelos

Kdyby nešlo o prvotinu, v níž hrají prakticky neznámí herci, vsadil bych se, že bude mít Okupace podobně kultovní status jako třeba Samotáři. Tohle je suverénní debut.

Hrdý pozůstatek kinematografie atrakcí. Fantomasovská série nestojí na motivovaném jednání aktérů. Naopak. V centru je akce, která vytváří kostru pro děj. Musel Fantomas vyrábět dýchací trubici z prázdné lahve, aby se ukrýl v nádrži s vodou (když posléze jednoduše vyskočí oknem)? Museli se Juve a Fandor skutálet v prázdném sudu do vody, když byl pobřežní pás zcela prost ohně? Tyhle otázky je zcela zbytečné na film klást. Ale už vím, kde byl jistě jeden z hlavních vzorů pro Adéla ještě nevečeřela!

Definice slova "camp". Nebýt uondané poslední třetiny, dám snad plnou palbu, jak královsky jsem se bavil.

Téměř dokonalý film, kterému podráží nohy jen nelogické zkratky (proč by Blanche házela z okna dopis, když má sousedku na dohled atd.). Ale rozhodně rozuzlení, ze kterého mrazí.

Rozhodně ideální průvodce základy Švankmajerovy tvorby, který pokrývá všechny její důležité fasety od fascinace hmatovostí (prvotním smyslem tak přítomným prakticky v každém záběru od tohoto tvůrce), přes pozoruhodnou recepci Š. filmů v Japonsku, neustálé odkazy na "žravost" konzumní civilizace, až k stěžejním konceptům freudianství (eros a thanatos). Nejvíc mi utkvěla věta, která odráží Švankmajerův vztah k médiu filmu: "Film je typický homunuklus, tj. oživování neživé věci".

Hoback měl veliký kus štěstí, že si ho aktéři dokumentu pustili tak blízko k tělu ve snaze učinit ho součástí jejich hry. A právě to je to velké zjištění: nikoli to, kdo přesně za tím stojí, ale to, že QAnon je vlastně jen jednou velkou hrou, která se proporčně vymkla kontrole. Věc, která odstartovala bandou obskurních trollů na devadesátkovém fóru, kde se sdílí memy a porno, skončila útokem na Kapitol. A Hoback to krok za krokem zachycuje - nedívá se do zpětného zrcátka, ale provádí diváka děním několika let, kdy se z bizarní zábavy dvou mimoňů stal nechvalný fenomén. Své závěry dokladuje, nikomu se nevysmívá (ostatně tahle bizarní sebranka se zvládá ztrapnit zcela sama) a nakonec se jeho snaha vyplácí. Jedinou drobnou výtku bych snad měl k zbytečně velkému prostoru, který věnuje osobnímu životu zakladatele 8chanu, Freda. Celé to deduktivní úsilí vlastně nápadně připomíná The Jinx, kde Robert Durst doplácí na totéž narcisistní přesvědčení, že zvládne ve hře na kočku a myš dokumentaristy obehrát.

Jsem trochu rozpolcený. Na jedné straně vnímá Annette vlastně trochu jako ironický výsměch muzikálům - v některých ohledech nepodobný Janičce z Arku. Zatímco ale Dummont svoji podvratnou vizi podložil důslednou bezdějovostí a inspirací v rapu a metalu, Carax staví spíš na opeře a namísto rozvleklých, zčásti nerýmovaných písní používá naopak nekonečné repetice téhož verše. Na straně druhé jde ale Annette klasickým muzikálům naproti poměrně přímočarým (a nutno dodat: relativně silným) příběhem o lásce a smrti. Očekával jsem větší artovou divočinu. Jediným opravdu ostře vybočujícím prvkem je nahrazení dítěte dřevěnou loutkou (což na konci filmu získá opodstatnění). Za "vizionářské" nebo "zásadní" dílo bych to neoznačil, ale celé ústřední trio (Driver, Cotillard, Hellberg) hraje jako o život a jistá nekompromisnost filmu nechybí. Už jen ve srovnání s několik let starým midcultem La La Land musí člověk nějakou tu hvězdu přidat.

Přiznám se, že úvodní snaha šokovat a následná třetina filmu, v níž učitelka bloumá po ulicích mě přiměly k úvahám, jestli jsem nevolil špatně, když jsem si kupoval vstupenku. Ale následná montáž 100+1 náhodných faktů o Rumunsku mi úplně spravila chuť. S trochou nadsázky bych řekl, že to surreálnou potměšilostí lehce evokovalo Švankmajera. A poslední část filmu, kde se konečně začne inkriminovaná nahrávka řešit a která silně připomínala náhodnou diskuzi pod článkem na facebooku moji spokojenost jenom podtrhla. Radu Jude klame tělem. O samotné porno vůbec nejde, ale portrét současného Rumunska, které nápadně připomíná divoký západ devadesátek v Čechách, je znamenitý.

Kdo by to byl řekl: Kurosawa v mladším vydání by mohl směle fušovat do řemesla Franku Caprovi. A stejně jako v případě Sedmi samurajů mu sekunduje na skvělá Nakaiova kamera.

Čistej fan servis - snad jen s tím rozdílem, že na samotný turnaj ani nedojde. Jsou tam typické pohyby a kouzla z her (dokonce vcelku smysluplně vysvětlená), jsou tam fatality, jsou tam typické hlášky. Co tam ovšem citelně schází, je rozumnej scénář. Všechno je děsně uspěchané, motivy na sebe nenavazují a dialogy jsou výtvorem lobotomizovaného makaka (v tomto případě dvou). Kvalita nasnímání akce se mezi scénami hodně liší - některé scény jsou super, jiné spíš tragické. CGI je na tom podobně. Mám k MK nostalgickej vztah, takže by mi nevadilo pokračování, ale pod dohledem zkušeného režiséra a alespoň základně gramotného scenáristy.