Hwaelos

Tohle je hrozně silná věc. Na první pohled upoutá fantastická kamera, v níž se různé druhy snímání mění podle duševních stavů hlavního protagonisty, ale neméně skvělej je i perfektní soundtrack. Rozhodně bych vypíchnul maskéry, kteří dokázali uvěřitelně postaršit jak Cumberbatche, tak i Jennifer Leigh a fantasticky nesnesitelného Pipa Torrense. Především je to ale herecké odstínění různých poloh hrdiny v podání Benedicta Cumberbatche, co tomu dodává potřebnej drive. Ať už je Patrick Melrose sžíravě sarkastickej, v rauši, roztřesenej na odvykačce nebo o samotě zhroucenej, budete mu to zobat z ruky. Tady opravdu dokazuje, jak silnej hereckej rejstřík má. Tahle minisérie rozhodně není pro slabý povahy - budete střídavě naštvaní, zhrození a stočení v křečích smíchu. Je to emoční horská dráha, kterou stojí za to absolvovat.

Takové malé české plivnutí do tváře světové avantgardy. Zaklínání se Epsteinem nepomůže, pokud si snímek vystačí s "erotizující" metaforickou invencí typu "záběr na prsa - záběr na kozy" a "vjezd vlaku do tunelu" coby symbolu penetrace. S ohledem na to, že ve stejné době tvoří Hackenschmied Bezúčelnou procházku a Vávra Světlo proniká tmou (společně pak třeba Listopad), nejde ani moc přimhouřit oči s ohledem na domácí kontext.

Režie a choreografie je v Chemikálu spíš nevýrazná ale zato scénář teda nakládá. Tomáš Vorel musel na FAMU působit jako zjevení z pekla.

Obecně čím starší Sklepáci, tím víc mě to baví. Když se ohlédneme na konec 80. a začátek 90. let, má poetika divadla mnohem absurdnější rozměry a zároveň téhle partě nechybí určitá dravost, kterou už dneska nepozoruju. Ing. je svým způsobem reflexí své doby, čímž se vnějšně podobá jiným snímkům z období perestrojky, kdy už se tu a tam mohlo nahlas říkat, že je cosi shnilého ve státě dánském, ehm... československém. Ale takhle podvratnou, dadaistickou formu bychom jinde než u Vorla hledali jen těžko. Škoda toho neslaného nemastného závěru, jinak by to byla jasná pětka.

Mě tohle zcela bezostyšně bavilo. Přiznejme si, po těch spektáklech, které recyklují neustále stejnou dějovou šablonu ("XY ukradne magický krám, co může zničit/zotročit lidstvo, takže musí ABC vylepšit svou výstroj/najít svoji čtvrtou čakru, aby..." pokračujte sami), a variují stejný koncept (střídání high patosu a parťáckého pošťuchování), je tohle příjemné vybočení. S příběhem, ani motivy se tu nikdo moc nezalamuje, akce odsýpá a je hravá, humor opravdu funguje, záporáci jsou jenom karikatury (ostatně stejně jako hrdinky), je to stříknuté kapkou ženské emancipace, ale tak že to nepřebíjí jiné složky a uteče to jako voda. Víc takových filmů. Dobová poznámka: ke koronaviru jako dělaný.

Fakt jsem si v poslední době oblíbil investigativní "detektivní" dokumenty, kterým se v posledních letech Netflix a HBO věnují. Jejich obvyklou nevýhodou samozřejmě je, že podobně, jako je tomu v reálném životě, málokdy na konci stojí zadostiučinění v podobě jasného viníka (světlou výjimkou je Life and Deaths of Robert Durst). Who Killed Malcolm X je v tomhle ohledu podobný sérii The Keepers. Na konci budete vědět, kdo atentát pravděpodobně vykonal, ale o tom, kdo ho nařídil nebo kryl, budete mít jen zdařilé dohady. Nic to ale nemění na tom, že je to fajn detektivní jízda s dobrým průvodcem (je až šokující, že ústřední postava není televizní reportér, ale náhodnej fanboy), která dá nahlédnout trochu i do Malcolmova života. Ve skutečnosti, když tak nad tím přemýšlím, možná by se mi dokument, mapující to, co tenhle chlapík dokázal, líbil ještě o něco víc.

Tarantino utržený ze řetězu. Režisér vypustil tak exploitačně a situačně přepálený, náhodami překombinovaný a zároveň tak extrémně pomalu se odvíjející film, jako ještě nikdy ve své kariéře. Na první dobrou evokuje Hateful Eight Gaunery, ale opravdu jen na první dobrou - zatímco napětí bylo v Tarantinově prvotině budováno časovými skoky mezi scénami, tady vyzrálý Tarantino vystačí téměř výhradně s prací s mizanscénou. Pomohl si něčím, co by v dramatu o jedné místnosti použil málokdo - extrémně širokoúhlým záběrem, obvykle spojovaným spíš se snímky zachycujícími krajinné scenérie. Divák je nucený neustále těkat očima, aby zjistil, co kdo ve které chvíli (a v jakém obrazovém plánu) dělá a kam se záběr zrovna posouvá. To je svého druhu geniální tah.

Sama Mendese jsem posledních pár let trochu pustil z mysli. Ne, že bych poslední bondovky nesledoval (nebo neoceňoval), ale přeci jenom je to frančíza - ze své podstaty hodně odlišná od jeho předchozích filmů, kterými si mě získal (když pominu mladistvé nadšení z Americké krásy, např. Nouzový východ představuje jednu z nejbrilantnějších vztahových studií, co jsem viděl). Důvod, proč jsem na 1917 šel, byly spíš pozitivní pooscarové ohlasy. Druhá věc je, že válečné filmy nevyhledávám. Klasiky jako Stalag 17, Velká iluze, Lovec jelenů nebo Velký útěk mám sice hodně rád, ale všechny taky spojuje, že je tam té reálné války spíš míň než hodně. Takže se k podobnému filmu obvykle odhodlám jenom, když je okolo toho velký buzz (nebo když to točí Nolan, samozřejmě). Moje očekávání byla proto vlastně spíš nulová. 1917 mě nicméně natáhlo v prvních pěti minutách jak hadice od vysavače a na konci mě vyplivlo úplně vyšťaveného. Mendes využil triku, zpopularizovaného Hitchcockovým Provazem, který dodnes používá málokdo (protože je to zatraceně těžký a protože se to taky málokam hodí), kdy snímáte zdánlivě v jednom jediném záběru bez přerušení (pravdou je, že v 1917 k jednomu přiznanému časovému přerušení dojde, když je hlavní hrdina v bezvědomí). Fór je v tom, že když se vám to podaří dobře, docílíte velmi intimního sepjetí s tím, co prožívají hlavní hrdinové a navíc vám to dá možnost hrát si s očekáváními (někdy kamera vidí něco víc než postava, někdy naopak méně, což obojí vede k intenzivní práci s napětím). Přidejte k tomu opravdu skvělé herecké obsazení. To má mimochodem dvě roviny: a) ústřední duo, které vyráží na cestu, dost připomíná Froda a Sama, přičemž zdejší "Frodo" - stejně jako Elijah Wood v LotR - nepůsobí vedle svého "Sama" jako dvakrát citlivý chlápek, díky čemuž jeho emoce o to víc vyvstávají v drobných hereckých nuancích. b) Pokud vás nalákají velká herecká jména (Mark Strong, Colin Firth, Cumberbatch, Andrew Scott), je dobré vědět, že žádný z nich není v záběru déle než pět minut. O to víc zvláštní je, že se k takovému štěku upsali. Ale je radost je na plátně vidět, ne že ne... A co je taky konečně strašně silné, je samotný prožitek války. Je to tak intenzivní, že všechno to bláto, prach a špína v první půlce snímku jsou pro diváka skoro hmatatelné. Člověk si tu nejednou uvědomí, jak hrozný masomlejnek bez výsledku ta západní fronta v první sv. válce byla. Asi dva roky jsem sledoval sérii Great War, která mapovala týden po týdnu tuhle válku a nakonec jsem to vzdal, protože na té západní frontě to z dokumentárního hlediska byla prostě děsná nuda (někdo jednou za nějakou dobu dobyl nějaký kopec, za týden ho druhá strana dobyla zpátky). 1917 ukazuje tu nelítostnou realitu zbytečné války naopak velmi intenzivně.

V zásadě průměrný rom-kom s trochu hloupým spouštěčem zápletky (kdo nechá otevřenej citlivej e-mail na veřejným počítači?!) a předvídatelným vývojem děje. Co to táhne nahoru, je humor, kterej mi sedl neuvěřitelně.

Co tu píšou mnozí jiní, je pravda. Pokud jste aspoň trochu sledovali dění okolo Cambridge Analytica, tenhle dokument vás moc ničím nepřekvapí. Ale podobně jako u Before the Flood, domnívám se, že The Great Hack není ani tak určenej mně, jako spíš lidem, kteří tu kauzu prakticky vypustili, aby jim dodal základní informace v pěkným balení. A to myslím funguje.