Hwaelos

Hwaelos

Petr Kuběnský

okres Brno
Sbírání střepů bosou nohou

42 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Muž s kinoaparátem (1929)

    Přiblížení lidského života pomocí obrazů zkusili po Vertovovi mnozí, ale žádný z těchto pokusů nebyl tak sugestivní a precizní. Sice jsem ještě neviděl "Berlín, symfonie velkoměsta", ale přesto myslím, že můžu prohlásit, že Muž s kinoaparátem je nejlepší z městských symfonií (specifického to subžánru dvacátých let). Formálně naprosto vycizelované aneb jak řekl jeden můj známý: "Po Muži s kinoaparátem už vlastně do filmu nepřinesl nikdo nic nového. Nebo alespoň nic tak převratného, co by stálo za řeč."

  • poster

    Odpolední osidla (1943)

    "Odpolední osidla" za mnohé vděčí francouzské avantgardě, ale jdou formálně i tematicky dál než např. Andaluský pes. Maya Deren konstruuje vyprávění, které nabízí množství výkladů psychoanalytických nebo prostě metaforických. Neuvěřitelná kameramanská škola. V některých místech dokáže práce kameramana skrýt naprosto přirozeně střih. V jiných naopak střih chybí a dochází k paradoxu, kdy kontinuální záběr vlastně narušuje kontinuitu vnímání. Kdyby v takovém místě střih byl, vnímali bychom děj a prostor mnohem lineárněji. Jedná se zejména o záběry, v nichž se kamera pohybuje a zároveň odklání od vertikály. V těchto záběrech je posilován dojem - naznačený i dějově - že struktura domu je fraktálovitě zavinuta sama do sebe. Jak říkám: Neuvěřitelné.

  • poster

    Hluboký spánek (1946)

    Nějak jsem tu spoustu postav a plánů na první shlédnutí nepobral. Hawks si zřejmě tentokrát ukousl dost velké sousto. Nicméně scénář byl tak výživný a hlášky tak suché, že nemůžu jinak. Bacallová byla jako femme fatale úžasná - sexy, přesto trochu chlapská, manipulativní a s ostrým jazykem. A lepší Marlowe než Bogart ani nemůže být. Opravdu řízná detektivka.

  • poster

    Leopardí žena (1938)

  • poster

    U konce s dechem (1960)

    Asi potřebuju nahlédnout hlouběji do zákonitostí francouzské nové vlny. Bez těchto znalostí je film jen polovičním zážitkem, kde se zápletka podobá diváckému přijetí. Oba milence poutá osudová přitažlivost, která je však chladná a brousí po povrchu. Stejný pocit jsem měl já při sledování Breathless. Film byl odtažitý a citově mě vůbec nevtahoval, zároveň jsem byl připoutáván zdánlivou chaotičností a chladem. Dost zvláštní a ambivalentní pocit. Ale každého, kdo trochu rozumí filmu, musí zasáhnout zvláštní střihová skladba. Godard vypouští části dialogu, záběry, celé scény. Kamera skáče v zdánlivě chaotických sekvencích a přesto cítím, že každé stisknutí její spouště je dopředu pečlivě promyšlené. Tohle budu asi nějakou chvíli trávit... --- Tenhle komentář byl psán už hodně dávno, snad bych dneska dokázal ke Godardově majstrštyku říct něco sofistikovanějšího. Přesto se mi zdá, že původní slova alespoň vyjadřují, jak na mě film zapůsobil. Spolu s Mužem s kinoaparátem to byl můj nejiniciativnější zážitek, který mě přivedl k teoretickému zájmu o film.

  • poster

    Dokonalý trik (2006)

    Dokonalý film.

  • poster

    Věčný svit neposkvrněné mysli (2004)

    Ve Věčném svitu přichází zvláštní splynutí dvou geniálních myslí. Gondryho ryze vizuální a Kaufmanovy chladně vypočítavé. Je s podivem, že z tohoto spojení vychází velmi lidský snímek, který vypráví o nesmrtelnosti lásky a pomíjivé zrádnosti času. Kaufmanovy scénáře jsou geniální, to je bez debat. Jediní, kdo mu ve způsobu vyprávění šlapou trochu na paty, jsou bratři Nolanovi. Problém Kaufmanovských adaptací tkví jen v tom, že jsou to narativní konstrukty, kterým sice nechybí poťouchlost (viz Kaufmanovo vyprávění o Kaufmanovi v Kaufmanově filmu Adaptace), ale jinak jsou neživotné jako experimentální prózy Věry Linhartové. Naopak Michel Gondry tvoří zpravidla snímky o tom, co má rád (bez ohledu na to, kolik diváků to přitáhne) a zasazuje je do svébytného světa papundeklových kulis (viz Nauka o snech). Jeho představivost je hlavně vizuální (což dokazuje svými klipy) a v tom tkví jeho originalita, jako scenárista ale stojí za pendrek. Věčný svit má atraktivní a nesmrtelné téma, vynikající zpracování, brilantní herce a fenomenální naraci. Jde takový film nemilovat?

  • poster

    Dvanáct (2007)

    AngelAngie se plete. Než jsem Dvanáctku viděl, říkal jsem si: Proč chce někdo točit remake něčeho tak rigidně strnulého (to je kompliment) jako je soudní drama, odehrávajcící se v jedné místnosti? A včera večer jsem dostal odpověď. Protože tomu může dát novou kvalitu. Michalkovova verze si z Lumetovy předlohy bere jen základní kostru vyprávění. Podívanou kalibruje úplně jinak. V prvé řadě nezanechává zdánlivost jednoty času. Porotci stráví v poradní tělocvčině celý den. V druhé řadě nám poskytuje v sérii flashbacků možnost podívat se, co tragédii předcházelo a zároveň tím dostává diváka do reality současných čečensko-ruských vztahů. Za třetí bez nějakého násilí na plynutí děje využívá dialogy postav ke kritice režimu a ruských poměrů. Divák má možnost pomocí sofistikovaných a přesto jasných náznaků možnost vnímat, jak málo se v mentalitě Rusů změnilo za posledních dvacet let a jak neutěšená situace dokonce i v Moskvě panuje. Za čtvrté ve filmu vlastně není jen jeden nosný příběh. Je jich třináct. Každý z porotců má svůj, který se v příhodné chvíli odhalí a některé z nich svoji intenzitou překonávají tragédii uvězněného chlapce. A konečně za páté - úplně jiný konec. V něm se velmi dobře odhaluje podstata rozdílu mezi východním a západním myšlením. Lumetova verze je ve výsledku útěšnou iluzí pro diváka. Michalkov končí naopak deziluzivně a realisticky a uzavírá film jako smutnou pietu Potěmkinově vesnici, zvané spravedlnost. Bez nadsázky: První remake, který dosahuje kvalit originálu.

  • poster

    Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003)

    První setkání s Kim Ki-dukem a žasnu. Kameramana si uměl vybrat a v dvouhodinovém filmu není zbytečného slova nebo záběru. Tlesk tlesk

  • poster

    Ona (2013)

    Že je Spike Jonze vizuální talent, bylo jasné už od jeho prvních videoklipů, ale že je tak špičkovým scenáristou, se tušit nedalo. Po celou dobu sledování jsem měl za to, že scénář musí být dílem génia Charlieho Kaufmanna (ostatně, to by v Jonzeho filmografii nebyla žádná novinka). Skvěle nasnímané, myšlenkově podnětné a zatraceně emocionální, aniž by to hrálo na první signální, trénovanou hollywoodskými dojáky. Her vypráví o křehkosti uvnitř každého člověka, o tom, co se skrývá za slovy, za gesty, za fasádou, kterou vystavujeme denně svým nebližším. Zprostředkováno je to velmi chytře skrze umělou bytost v podání hlasu Scarlett Johansson, protože jde o fokalizátora prostého předsudků a povrchních hodnocení. Ještě daleko zajímavější je ale domýšlet jen letmo načrtnuté téma nemožnosti pochopení a rozumění bytosti, jejíž schopnost poznání je stovky mil před tím, co si jen dovedeme představit. Je to vlastně hrozně zajímavá polemika s tím, co ze starozákonní tradice udělalo křesťanství. Židovská víra předpokládá, že existuje-li Bůh, není možné mu rozumět, ani ho ztvárnit, protože samotná jeho existence se vzpírá jednoduchosti myšlenkových konstruktů, které jsme o něm schopni stvořit. Samotný předpoklad, že vznikne forma života, která nejenže není závislá na fyzickém těle, ale jejíž kognitivní a komunikační funkce se vyvíjejí exponenciální křivkou v závratné rychlosti, předurčuje lidstvo k roli evolučního dějinného omylu. Skvělé, fascinující, hloubavé, brilantně natočené. Tečka.

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace