Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Recenze (1 129)

plakát

Q: V oku bouře (2021) (TV seriál) 

Hoback měl veliký kus štěstí, že si ho aktéři dokumentu pustili tak blízko k tělu ve snaze učinit ho součástí jejich hry. A právě to je to velké zjištění: nikoli to, kdo přesně za tím stojí, ale to, že QAnon je vlastně jen jednou velkou hrou, která se proporčně vymkla kontrole. Věc, která odstartovala bandou obskurních trollů na devadesátkovém fóru, kde se sdílí memy a porno, skončila útokem na Kapitol. A Hoback to krok za krokem zachycuje - nedívá se do zpětného zrcátka, ale provádí diváka děním několika let, kdy se z bizarní zábavy dvou mimoňů stal nechvalný fenomén. Své závěry dokladuje, nikomu se nevysmívá (ostatně tahle bizarní sebranka se zvládá ztrapnit zcela sama) a nakonec se jeho snaha vyplácí. Jedinou drobnou výtku bych snad měl k zbytečně velkému prostoru, který věnuje osobnímu životu zakladatele 8chanu, Freda. Celé to deduktivní úsilí vlastně nápadně připomíná The Jinx, kde Robert Durst doplácí na totéž narcisistní přesvědčení, že zvládne ve hře na kočku a myš dokumentaristy obehrát.

plakát

Annette (2021) 

Jsem trochu rozpolcený. Na jedné straně vnímá Annette vlastně trochu jako ironický výsměch muzikálům - v některých ohledech nepodobný Janičce z Arku. Zatímco ale Dummont svoji podvratnou vizi podložil důslednou bezdějovostí a inspirací v rapu a metalu, Carax staví spíš na opeře a namísto rozvleklých, zčásti nerýmovaných písní používá naopak nekonečné repetice téhož verše. Na straně druhé jde ale Annette klasickým muzikálům naproti poměrně přímočarým (a nutno dodat: relativně silným) příběhem o lásce a smrti. Očekával jsem větší artovou divočinu. Jediným opravdu ostře vybočujícím prvkem je nahrazení dítěte dřevěnou loutkou (což na konci filmu získá opodstatnění). Za "vizionářské" nebo "zásadní" dílo bych to neoznačil, ale celé ústřední trio (Driver, Cotillard, Hellberg) hraje jako o život a jistá nekompromisnost filmu nechybí. Už jen ve srovnání s několik let starým midcultem La La Land musí člověk nějakou tu hvězdu přidat.

plakát

Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) 

Přiznám se, že úvodní snaha šokovat a následná třetina filmu, v níž učitelka bloumá po ulicích mě přiměly k úvahám, jestli jsem nevolil špatně, když jsem si kupoval vstupenku. Ale následná montáž 100+1 náhodných faktů o Rumunsku mi úplně spravila chuť. S trochou nadsázky bych řekl, že to surreálnou potměšilostí lehce evokovalo Švankmajera. A poslední část filmu, kde se konečně začne inkriminovaná nahrávka řešit a která silně připomínala náhodnou diskuzi pod článkem na facebooku moji spokojenost jenom podtrhla. Radu Jude klame tělem. O samotné porno vůbec nejde, ale portrét současného Rumunska, které nápadně připomíná divoký západ devadesátek v Čechách, je znamenitý.

plakát

Žít (1952) 

Kdo by to byl řekl: Kurosawa v mladším vydání by mohl směle fušovat do řemesla Franku Caprovi. A stejně jako v případě Sedmi samurajů mu sekunduje na skvělá Nakaiova kamera.

plakát

Mortal Kombat (2021) 

Čistej fan servis - snad jen s tím rozdílem, že na samotný turnaj ani nedojde. Jsou tam typické pohyby a kouzla z her (dokonce vcelku smysluplně vysvětlená), jsou tam fatality, jsou tam typické hlášky. Co tam ovšem citelně schází, je rozumnej scénář. Všechno je děsně uspěchané, motivy na sebe nenavazují a dialogy jsou výtvorem lobotomizovaného makaka (v tomto případě dvou). Kvalita nasnímání akce se mezi scénami hodně liší - některé scény jsou super, jiné spíš tragické. CGI je na tom podobně. Mám k MK nostalgickej vztah, takže by mi nevadilo pokračování, ale pod dohledem zkušeného režiséra a alespoň základně gramotného scenáristy.

plakát

Mission: Impossible II (2000) 

Když se na to člověk dívá zpětně, je pozoruhodné, jak moc se liší tradice, z nichž jednotlivé díly původní trilogie vychází. De Palmova jednička ze všeho nejvíc připomíná sedmdesátkové a osmdesátkové špionážní filmy, kde měli tvůrci (inspirovaní evropskou školou a solitéry jako Hitchcock) poměrně volnou ruku. Naopak John Woo... je John Woo. Jeho akce je mnohem dynamičtější a vtahující, než mohl divák sledovat v prvním dílu. Jenže - De Palmův přístup je sice archaický, ale přesto uvěřitelný a zajímavý, kdežto jeho následovník použil postupy platné pro osmdesátkové a devadesátkové akční filmy, jejichž protagonisté prováděli natolik nerealistické kousky, že se to pro nové tisíciletí jeví jako hodně over the top. Připočtěme k tomu mizerný scénář a kýčovité... všechno (od hudebního podkresu až po mizerné dialogy), a dojdeme snadno k tomu, že jde o zdaleka nejslabší díl celé série.

plakát

Ikony (2020) (TV seriál) 

Ikony jsou počinem, který bych rád viděl i na naší straně hranic. Ohlédnutí za mimořádnými díly brutalistní architektury a bruselského stylu, je něco, co navzdory jisté módnosti tématu v posledních letech, stále potřebujeme. (Byť jsem zaslechl, že něco se chystá okolo Vladimira518.) Série jako taková je bezpochyby zajímavá, byť trpí nedostatkem koherence a stylového sjednocení. V posledních letech stále častěji vznikají dokumentární seriály, v nichž každý díl točí jiný tvůrce. Uznávám, že je to skvělá příležitost pro mladé režiséry, ale zároveň pak divák nevyhnutelně dostane produkt, kde bude každý díl jiný - v duchu "hit'n'miss". Viděné díly: Dušan Kuzma 3*, Iľja Skoček 4*, Ivan Matúšik 2*, Ján M. Blaha 4*, Vladimír Dedeček 4*, Viera Mecková 3*, Ferdinand Milučký 4*, manž. Ondreičkovi 1*, Štefan Svetko 4*, Pavol Merjavý 3*, manž. Marcinkovi 4*, Kusý a Paňák 4*.

plakát

Liga spravedlnosti Zacka Snydera (2021) 

Tak si shrňme, co jsme vlastně viděli... Viděli jsme onu "vizi" Zacka Snydera, o které plačtivě mluvil, když šel do kin Whedonův cut? Asi sotva. Žádné příčetné studio v žádném vesmíru by mu nepřislíbilo, že bude promítat čtyřhodinovej biják. Takže ne, tohle vážně není návrat k vizi. Je to prostě jen jinak uspořádané pískoviště, kde někdo jednomu dítěti nechal volný prostor na hraní se střihem a dotáčkami. Co se od předchozího filmu nezměnilo? Pořád máme generického záporáka (resp. v tomhle případě tři generické záporáky). Pořád máme spoustu nepříliš dobrého CGI, které zejména ve finálním souboji spíš připomíná promo k videohře. A co je nejhorší: pořád máme ultraploché postavy a nulovou chemii mezi mezi nimi. Žádný z členů ligy nemá čas projevit jakýkoli charakterový rys, nikdo ani trochu nezavtipkuje, prakticky žádná postava (snad s výjimkou Cyborga) nemá vývoj. Povšimněme si, že všechny tyhle neduhy, zvládají marvelovky na jedničku: stojí na postavách a výměnách mezi nimi, mívají až na výjimky dobré záporáky, kombinují patos s humorem a dolary, utracené na digitálních efektech, jsou vidět. Tady se Snyder nemá na co vymlouvat: stříhal materiál, který sám natočil. Takže: co se změnilo k lepšímu? Přiznám režisérovi jednu věc: příběh je mnohem koherentnější a dává víc hlavu a patu. Jenže fakt, že na to potřeboval 4 hodiny divákova času, je naprosto neospravedlnitelný. Pokud nezvládne odvyprávět poměrně přímočarý akční děj za 2,5 hodiny, je to narcis, a ne dobrý filmař.

plakát

Mechanický pomeranč (1971) 

Pikareskní román na ploše geniálně nasnímaného filmu s božskou avangardně kýčovitou výpravou.

plakát

Ponorka (1981) 

Ve své pomalosti až hypnotický film. Trvalo mi dlouho se na něj naladit, ale pak mě to úplně vcuclo. Přispěla k tomu rozhodně krajní subjektivizace, kterou Ponorce Wolfgang Peterson dal. Není tu jediný záběr, který by mířil mimo loď, vyjma těch, které jsou zprostředkovány skrze point of view postav. Nepřátele vidíme jen, pokud je vidí i postavy, když je ponorka vynořená. To má pro diváka zásadní důsledky: napětí, chaos a bezmoc jsou mnohem víc internalizované, zažíváme je přímo z první ruky. A celou tuhle magii ještě posiluje geniální kamera Josta Vacana, který si musel poradit se stísněnými prostory a přesto provádí naprosto šílené, brilantně zorchestrované průlety chodbami plnými pohybujících se postav.

Reklama

Reklama