Hwaelos

V některých momentech - zejména pak na konci - je Barbie tak ukecaně doslovná a ideově polopatistická, že to vážně mrzí. Ale tyhle chvilky rád odpustím blockbusteru, který se odvažuje být tak drze anarchisticky divný. Samosebou to není ani zdaleka nejdivnější film, který jsem viděl, ale na masovou popkornovou zábavu jde o sakramentskou odvahu. Pozoruhodné je, že ačkoli je ústřední protagonistkou a hrdinkou filmu nepochybně samotná Barbie, mám dojem, že nejtragičtější figurou, která dokáže v divákovi vybudit alespoň nějaké emoce krom pobaveného úšklebku, je antagonistický Ken (a samozřejmě Allen).

Obsahově je dokument poněkud prázdný. Asi jedinou překvapivou informaci jsem dostal na samotném začátku, když pamětníci líčili, že televize se v Rumunsku zapínala jednou denně na 2 hodiny a žádný stálý program neexistoval. Ale samotná láska k filmu a emoce zprostředkované západními béčky, které dokázaly rozsvítit šedivou realitu nejtvrdšího komunistického režimu v Evropě, ty ze snímku tryskají.

Překvapivě komorní "rašomonovské" drama, které přes velmi věrné zpodobnění středověkého světa (té akurátnosti od svícení, přes mimetickou hudbu, až po medicínské a filozofické poznatky diskutované ve filmu si nelze nevšimnout), vyznívá nakonec velmi současně. Přesnější by bylo říct, že se vyslovuje k odvěkému problému, o kterém se jen dnes, po me too, hlasitěji mluví. Přesto je téma zapojené do příběhu tak ústrojně, že ani staří bílí muži pravděpodobně nebudou hlasitě štkát na měsíc o "woke propagandě", ale užijí si skvělý film. Ostatně, velká část story je prakticky převzatá z reálného, prameny podloženého historického případu. A stranou tohohle všeho musím ještě vypíchnout onen "poslední souboj". Nevybavím si z hlavy lepší rytířskou choreografii, než kterou dal dokupy Riddleyho tým. Špinavou, brutální, nápaditou - která jednak respektuje váhu zbroje a zbraní a jednak neplýtvá střihem jen, aby zakryla nedostatky.

Přiznám se, že jsem pro sebe De Sicu po zklamání ze Zlodějů kol poněkud odepsal. Umberto D. ale podstatně zlepší moje mínění. Neorealismus mi sice stále coby doktrína přijde poněkud otravný, ale eskapády Umberta a jeho voříška dokázaly poněkud nahlodat i moje okoralé srdce. A své dílo odvedla i famózní kamerová práce. A už poněkolikáté jsem byl nucen přemýšlet, kterého poblouzněnce napadlo, že většího realismu lze ve filmu docílit obsazením neherců, jejichž tápání v projevu vždy (až na drobné výjimky) jen zvýrazňuje fikcionální charakter filmu.

Film Natalie Meščaninové je neobvykle přesný z hlediska portrétování způsobu života mladistvých a především v zachycení jejich prožívání. Hodně tomu napomáhá T. Kalinina v roli Miry, která dokázala výborně zkloubit jak dětskost hlavní hrdinky, tak i předčasnou vyzrálost vynucenou okolnostmi. Je to film, z něhož se vám jistě zvedne žaludek, ale stejně tak vás v jistých momentech přenese do dob vašeho dospívání. Meščaninova dovede velmi neotřele a výmluvně pracovat i s metaforickou a symbolickou rovinou vyprávění. Za jedinou zásadnější slabinu považuju úplný konec, který trochu vyšumí do prázdna.

Neumětelský biják, který byl i v půlnoční "trashové" sekci LFŠ poněkud zklamáním. Jednak je sám o sobě plný vaty, která střídá campově zábavné momenty a jednak ho ani živý dabing Samanthy Bifidus a Jíry Fostré příliš z bahna nepozvedl (poprvé jsem měl pocit, že tito dabéři braku neměli dobrý den).

Solidní raná kombinace akčního, komediálního a melodramatického žánru. Vzniklý mix je nejen poživatelný, ale i prudce zábavný. Po skončení projekce na LFŠ mi ale stále běží v hlavě otázka "a co se stalo s oslem?" :)

Úmorně doslovný, literátský přepis se všemi neduhy, které se s tím pojí. Mezititulků je skoro tolik, co běžných záběrů. Oceňuju ale zapojení Kokořínska a fakt, že se Anton poměrně důstojně vyrovnal s vyprávěním v mnoha vsuvkách a retrospektivách.

Ženy na pokraji nerv. zhroucení jsou komedií, která nejvíc doplácí na to, že je - slovy klasika - "složená ze dvou naprosto neadekvátních částí, z nichž první není vtipná vůbec (a ani se o to moc nepokouší) a druhá dosti. Snímek stojí za to vidět především proto, že předvádí Almodóvara v ranné, hledačské podobě - opojeného možnostmi záběrování a filmové skladby.

"Kdybys byl ostrov, kde bys byl?" Tohle je rozhodně zábavnej trash se vším všudy. Samotná premisa (nukleární výbuch za americké občanské války potopil Atlantidu a jaderná ponorka ji v 80. letech vytlačila zpátky na povrch) slibuje spektakulární podívanou a trojice herců připomínajících Carradina, Goldbluma a Rogera Moora z Wishe dílo zkázy dokonává. Je tam hodně záběrů na vrtulníky, spousta strašlivě špatné akce a spousta otázek, které zůstanou nezodpovězeny (Kdo je kruci Aishley? A co se stalo s uvězněnými Atlanťany, kteří vypadají jako Abba?). Dávám dvě hvězdy, ale může to být cokoli v rozpětí odpad až plná palba.