Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Recenze (1 164)

plakát

Hra o miliony (1970) (TV film) 

Prorocký film, řeklo by se, ale samotný princip extrémních reality shows přinesly spíše sci-fi knihy, z nichž ostatně tenhle kousek vychází. Hra o miliony se mi ale i tak líbila - bavila mě svou bizarností a přepáleností. Už jen ty šílené reklamy, které předělují příběh, mě nutily do křečí smíchu... Přesto mám ale dojem, že potenciál snímku zůstal trochu nevytěžen. Rušila mě především nekonzistence fikčního světa. Přestože je celý film rámovaný jako metafikce, kde rovinu aktuálního dění zosobňuje živý přenos ze studia a rovina hlavního napínavého příběhu o honu na člověka je nám předkládaná pomocí vsuvek do živého přenosu, je v mnoha pasážích jasné, že kamera, která hon snímá, často není diegetická (tj. nepatří televiznímu štábu). Nemluvě o tom, že stejně tak nejsou součástí fikční televizní relace záběry z televizního ústředí, kde se tvůrci pořadu hádají, jak vyřešit tu či onu krizovou situaci. Stejně tak by mě divácky potěšilo, kdyby tvůrci použili ruční kameru, aby navodili alespoň pocit, že jde o "reálné" vysílání z terénu. To jsou celkem zásadní chyby, ale myslím si, že Hru o miliony si dokážete divácky užít i tak. Je vlastně neuvěřitelné, že jde o televizní film, natočený v roce 1970, a ještě k tomu v SRN!

plakát

Smutek a radost v životech žiraf (2019) 

Nízkorozpočtovka z Portugalska, kterou ve světě zřejmě málokdo uvidí - a je to škoda. Je to hravý film jako od Gondryho, ale s bizarními dialogy z Naprosto osvětleno a s feelingem Amélie z Montmartru, kdyby byla Amélie odvážnějším filmem. Vlastně ta paralela sedí jen částečně: zápletka Amélie je postavená na tom, že hlavní postava mění svým nekonvenčním chováním a náhledem na svět lidi okolo sebe, kdežto v tomhle snímku naopak dospívá skrze podobné typy interakcí hlavní hrdinka. Svým způsobem je to vlastně bildungsroman, ale jeden z těch opravdu vyjímečných, kde si užijete každou minutu.

plakát

Hora (2017) 

Hory, hory, všude samé hory... A přece vnímám dokument Jennifer Peedom především jako portrét duše člověka, který se, ať už z lásky k horám nebo z popudu ovládnout a kontrolovat svět okolo sebe - anebo dokonce kvůli adrenalinovému puzení -, vydává do vysokohorských poloh, aby vstoupil do kontaktu s nejstarší matérií, která tvoří základ naší planety. Peedomové (a Robertu Macfarlanovi, který je autorem komentáře) se podařilo zdatně vystihnout právě tuto efemérní podstatu: totiž vystihnout "proč". Proč vstupujeme do téhle nehostinné, ale nádherné pustiny. Jsem jeden z těch horských bláznů, o nichž se ve snímku mluví, takže jsem se na tuhle notu dokázal velmi dobře naladit.

plakát

Na plný úvazek (2021) 

Lola běží o život meets Štěstí na dosah. Přiznávám, nejsem velký fanda sociálních dramat (bratři Dardennové mě např. celoživotně míjejí, jakkoli doceňuju řemeslnou stránku jejich filmů), ale tohle je festivalový masterpiece, který se mě dotkl. Drama s velkým D, které frčí na speedu tak, že vám nedá vydechnout. Gravel umí emoce přenést za pomocí neurvalé ruční kamery na diváka tak, že budete neustále uvnitř stažení úzkostí, jak tenhle boj dopadne. A jako třešnička na dortu přichází tak nějak samovolně také portrét stávkami sužované současné Francie.

plakát

Písně o lásce (2021) 

Velmi silný debut, který vznikl s minimálním rozpočtem. Člověk si říká, proč proboha u nás takovéhle filmy nevznikají: proč neumíme na malé ploše vykreslit plastické charaktery se všemi jejich vadami, proč neumíme pracovat s nedořečeností, proč se tváříme, jakoby nová média ani neexistovala, když tvoří tak podstatnou část našich životů. Habowski tohle všechno ve svém filmu má a prostřednictvím těchto prvků se mu podařilo vystavět přesvědčivé komorní drama. Klobouk dolů.

plakát

Přízrak svobody (1974) 

Samotný princip filmu, jehož narativní struktura je určovaná řetězením prvků či postav, které přecházejí mezi dějstvími, a ničím jiným, je velmi osvěžující. Do značné míry tak opravdu odpovídá naší zkušenosti se sněním. Jako určitý problém ale vnímám (a to se týká v zásadě všech Buñuelových filmů, které jsem doposud viděl) obsahovou nevyrovnanost, kdy je do krátkého úseku vměstnána řada gagů a nápadů, a hned v dalším obrazu propadá divák poněkud nudě. Stejně tak mám pocit, že má-li být dílo institucionální kritikou (a do nějaké míry tomu tak je u tohohle režiséra vždy), bylo by třeba tento typ obsahu poněkud rozvést a dát do popředí.

plakát

Bod varu (2021) 

Vpravdě pekelná jízda - a to neplatí zdaleka jen o nekonečné jízdě kamery. Lidský mikrokosmos zaměstnanců restaurace během jednoho večera vám nedá vydechnout. Ramsayho Hell's Kitchen je proti tomu pro děcka.

plakát

The Gray Man (2022) 

Film dělá čest svému názvu. Je tak nějak šedivě průměrný. Jako akční výplach to docela dobře funguje, byť se sluší poznamenat dvě věci: 1) akční scény jsou místy přepálené tak, že by i v MCU působily trochu směšně (zdravíme přestřelku v pražské tramvaji), 2) nečekejte bojové scény jako z Johna Wicka nebo Bourna - tady nedostatky choreografie zakrývá rychlý střih. Ale nebýt toho konce, šel bych i na tři hvězdy - a pak na film nadobro zapomněl. Jenže nelogický konec tam prostě je a nechává v ústech hořkou pachuť. Nejdražší film Netflixu? Ještě se pořád někdo diví, že to není profitabilní služba?

plakát

Jak se mění vědomí (2022) (seriál) 

Viděl jsem už řadu dokumentů na tohle téma. Mnohé byly v dílčích aspektech zajímavé, ale žádný nebyl tak přesvědčivý a zároveň neuměl zprostředkovat tak věrně psychedelickou zkušenost jako tahle série. A to je její hlavní klad. Nepřináší zásadně nové informace, ale předává je uceleně a s jasným vědomím toho, co je hlavním smyslem série: vypovídat o tom, jak můžou psychedelika rozšiřovat naši mysl (v transcendetálním, léčebném i duchovním smyslu).

plakát

Berlín: Symfonie velkoměsta (1927) 

Na Ruttmannově příspěvku k subžánru městských symfonií je patrné jeho hudební zázemí. Jednotlivé segmenty jsou po vzoru hudební terminologie nazvané "akty" (ostatně i jeho dřívější Lichtspiel Opusy jsou stavěné jako rytmizované obrazy, tj. vizuální ekvivalenty hudby). Napříč jednotlivými akty je možné i vysledovat proměny frekvence (na rovině střihu záběrů i na rovině jejich rychlosti). Rovinami bychom mohli vést několik typů řezů: ten nejzřetelnější je samozřejmě časový (akty zachycují různá období dne velkoměsta), ale v rámci aktů jsou zřejmé i tematické bloky (doprava a pohyb, různé druhy práce, výroba, hry, kabaretní život atd.). O něco méně patrné jsou pak řezy napříč třídami, které Ruttman užívá kontrastně při střídání záběrů (chudá matka s dětmi, které se dožadují jídla vs. prostředí restaurace s luxusní kuchyní). Nabízí se srovnání s Vertovovým Mužem s kinoaparátem. Dalo by se říct, že Ruttmann je lyričtější a méně experimentálně divoký než jeho ruský kolega. Nenechává se tolik opájet filmovými možnostmi a spíše sleduje hlavní účel filmu (portrét života v konkrétním městě vyjádřený jako filmová partitura). Zároveň je Ruttmann také mnohem víc fokusovaný na život člověka, než na ideologickou reprezentaci tříd jako u Vertova. Pokud chcete nakouknout pod pokličku života v metropoli Výmarské republiky, určitě po tomhle klenotu sáhněte.

Reklama

Reklama