Hwaelos

Asi nemá smysl vůbec zmiňovat, jak legračně dnes působí triková stránka, to by bylo vůči filmu nefér. Ale to jak omalovánkově vypadá Elliina návštěva vesmíru už smysl řešit má, protože to poukazuje na jeden podstatný nešvar snímku: je to zkrátka až příliš hladivý, sladkobolný Zemeckis - a příliš málo analytický a zkoumavý Nolan / Villeneuve. Nemám vůbec problém akceptovat onu lidskou, vztahovou rovinu filmu - ta mě naopak chytla velmi - ale problém mám s onou druhou rovinou, řekněme pracovní. Jodie Foster díky lehce esoterickému scénáři působí při své cestě do hlubin vesmíru spíš jako studentka prvního ročníku astrofyziky, která na katedru zabloudila úplně omylem. Za vrchol vědeckého uvažování je ve filmu divákovi předložen princip Occamovy břitvy, protože nic hlubšího by prostě nepřijal. A když Ellie vidí galaxii, začne blábolit něco o tom, že je škoda, že není básnířka. V tom ohledu ztrácí fikční svět Kontaktu definitivně jakoukoli věrohodnost. Sekundárně, ale nikoli v poslední řadě, mám problém s finálním vyzněním díla. (Spoiler) Když Ellie odchází od soudu po přiznání možnosti, že šlo o halucinaci, vítají ji na schodech soudní budovu fanatičtí "believers" s transparenty a následně (přestože to není explicitně řečeno) pravděpodobně díky téhle podpoře části veřejnosti staví v poušti obří množství teleskopů, aby mohla svoje tvrzení snad časem dokázat. A teď, kde vnímám bizarní disonanci... V první třetině filmu, když Ellie zachytí první signály z vesmíru, seběhnou se okolo základny velmi podobné fanatické davy exotů, kteří "chtějí věřit" - a film se jim vysměje. Jasně, z diváckého point of view víme, že je mezi těmi dvěma situacemi zásadní rozdíl, protože přebíráme perspektivu hlavní hrdinky, ale z vnějšího pohledu by onen finální dav měl být stejně opovrženíhodný a směšný, protože film dříve jasně deklaruje, že lidi jsou ochotní věřit čemukoliv. Ve vyústění filmu se tímto přitakáním ze sci-fi stává spíš kartářská fraška. A je to škoda, protože i přes to všechno je Kontakt skvěle natočeným, dobře zahraným a po emoční stránce fungujícím snímkem.

Dalo by se vcelku pravdivě říct, že v Hollywoodu začal Lanthimos tvořit o něco diváčtější a většinovým publikem "přijatelnější" filmy. Ke cti mu ovšem slouží, že to nebylo na úkor jejich společenské podvratnosti. To, co jeho snímky spojuje, je stále zájem prozkoumávat temnější, odvrácené stránky člověka - a právě tak rozleptávat a podrobovat zkoumání jednotlivé nitky nepsaných dohod, z níž je utkaná společnost. A právě toho se divákovi dostává vrchovatě i v Poor Things, které bych označil v mnoha ohledech jako nejvstřícnější film jeho kariéry. Ona vstřícnost je daná jednak vrchovatou porcí humoru, jednak určitým optimistickým spiritem a jednak nerealistickým settingem, který různými způsoby připomíná mix estetiky Wese Andersona, Tima Burtona, Spikea Jonzeho i Karla Zemana. Pozoruhodné ovšem je, že Lanthimos není tentokrát vůči svým postavám (a zejm. postavě Belly Baxter) jízlivý či krutý. Jistě, nastavuje nám ironické zrcadlo o tom, jaké místo vyčleňujeme v našem světě ženám a jak je coby muži bereme coby subjekt dobývání, kontroly a ovládání. Ale zároveň je Bella ve fenomenálním podání Emmy Stone vůči těmto nástrahám v zásadě imunní a připadají jí směšné - což si může dovolit díky tomu, že do do světa společenského řádu vstupuje jako tabula rasa, a protivenství nakonec slouží jen k tomu, aby je přetavila v poznání. Mužem vytvořené frankensteinovské monstrum tedy během příběhu paradoxně znovustvoří samo sebe. Jakkoli tedy Lanthimos tentokrát otupil některé své hrany, vytvořil přesto velmi chytrý snímek - v pravém slova smyslu "feministický", byť ne tak doslovný jako nedávná Barbie. Za podstatnou zmínku by stály i vizuální vyprávěcí prvky, jako je proměna záběrové distorze či proměna kostýmů ústřední postavy v souvislosti s jejím vyzráváním, ale na podrobnější rozbor bych musel vidět film znovu. Už teď ale můžu říct, že Emma Stone je moje letošní oscarová favoritka.

Akční kriminálka, která vlastně není moc akční. A i s tou kriminálkou je to trochu pochybné - Eastwood působí mnohem víc jako bodyguard než agent a jeho pátrání po atentátníkovi se tak sestává spíš z drsňáckého nadávání do telefonu. Nemluvě o míře sexismu, která i na první polovinu devadesátek působí nepatřičně. Hodně to vyvažuje Malkovich v nejlepší formě.

Velmi solidní thriller s pořádnou porcí napětí. Bebjak už mnohokrát dokázal, že svoje řemeslo umí (byť musím přiznat, že mi to neustálé užívání tmavých filtrů přijde trochu šablonovité). A Pavel Gotthard s Petrem Bokem dodali scénář, který minisérii pozvedá nad úroveň těch hald filmů a seriálů, které se vracejí do období Gottwaldova teroru. Klíčovým atributem, kterým se Herec odlišuje od podobných děl, je ambivalence hlavní postavy. Divák od začátku tuší, že se nepotkává pouze s obětí režimu, ale scénář velmi chytře pracuje s rozplétáním přediva motivací a úmyslů, takže se několikrát stane, že když si recipient myslí, že ví, na čem se Standou je, přijde moment překvapení (odhalí se nová informace, nebo přijde nečekaná reakce). Divák je tak jednak udržován v napětí, ale jednak také musí neustále přetvářet svůj postoj k hrdinovi/antihrdinovi - a to často na podkladě pouhého dohadu o motivacích (co je pohodlnost / co je obranná taktika / co je kariérismus). Divák se tak často přistihne, že podrobuje zkoumání i své vlastní nitro ve snaze přijít na to, jak by jednal on sám. Jediné, čím mě Herec poněkud štval, byl dojem, že se seriál místy zbytečně snaží tlačit na emoční pilu (soused nemůže být jen udavačská svině, ale musí se stát i sexuálním násilníkem apod.).

Nebudu zastírat, že to mohlo být i lepší (nadupanější a bláznivější) s ohledem na to, co ona ztřeštěná zápletka slibuje - přeci jen je ve finálním snímku vícero hluchých míst - ale i tak mám dojem, že mám oblíbený vánoční film. Je to vtipné, je to od druhé poloviny i akční - a je to překvapivě i vánočně dojemné. Sám doma pro dospělého diváka se Santou a bouracím kladivem.

Nedá se svítit, ale Across the Spider-Verse je za poslední roky posledním důkazem, že vymírající subžánr superhrdinských filmů má ještě co říct. Funguje tu jak vztahově-emoční rovina, tak hlášky, tak i dechberoucí akce. Koncept multiuniversa, na němž si MCU vylámalo kompletně zuby, dovoluje scenáristům přijít s orchestrací nápadů, které zábavně posouvají story, anebo alespoň pomrkávají na diváka. Snímek si tak užijí jak děti, tak dospělí, ale i opravdoví fanatiční nerdi, na které se z plátna valí množství citací i subtilních aluzí.

Přiznávám bez mučení: velká očekávání, která jsem do filmu vkládal, zůstala z větší části nenaplněná. A mrzí mě to. Filmu jsem fandil, protože to vypadalo jako reminiscence na starší Gondryho filmy a trailery zároveň napovídaly i jistou souvislost se sociálně sžíravými kousky Rubena Östlunda. Výsledek nakonec není zlý: formanovské komediální trapno cáká z filmu každým coulem a právě takovou emoční působivost mají i některé scény v druhé půlce filmu, kde se černá komedie pomalu mění v psychologické peklo určené ústřední postavě. Největší problém ale zůstává "co tím chtěl vlastně režisér říct?" Některé pasáže mě coby diváka hned od počátku vedly k tomu, že můj odhad, že Borgli míří k společenské satiře, je správný, ale těchto pasáží je v celkové stopáži nakonec poskrovnu a pohříchu nemíří jedním směrem, takže rozmělňují svoje sdělení. Sociální sítě, mediální hysterie, využívání lidí jako marketingového produktu, postup po kariérním žebříčku... Všechna tato témata jsou ve snímku zastoupená a zesměšněna, ale vždy jen epizodicky. A samotný závěr filmu se jim všem elegantně vyhne a vytvoří mikrozápletku, která v zásadě vůbec nenavazuje na předchozí děj. Zkrátka - očekávání velká, ale dopadlo to jako vždycky. Což je škoda, zejm. s přihlédnutím ke skvělému Cageovi a (sic!) Michaelu Cerovi.

Nový Wonka má nepochybně nejlepší předpoklady stát se novou vánoční klasikou, kterou si opakovaně užijí dospělí a děti ji budou absolutně milovat. Jde o dvouhodinový snímek, v němž najdete děj tříhodinového filmu (a to přesto, že podstatnou část stopáže tvoří muzikálová čísla). Přestože se vlastně nejedná o Dahlovu adaptaci, bizarního ducha předlohy to vlastně má - s jedním podstatným rozdílem, který mi neumožňuje dát plné hodnocení. Paul King totiž snímkem hladí až příliš paddingtonovsky po srsti a snímku velmi chybí nějaké temné podtóny, které má dobrý příběh pro děti nabízet. A když už o tom mluvíme: závěr filmu s budoucí továrnou na čokoládu svádí k výkladu, že film je vlastně prequelem ke kanonickému Karlíkovi. Pokud to tak je, tak bych chtěl opravdu vědět, co se Wonkovi v budoucnu přihodí, že se z dobráckého "jollygood entrepreneura" stane monstrem. :) PS: Celý cast filmu je skvělý, ale chtěl bych víc Atkinsona a Hugh Granta (ano, byl jsem umpalumpován).

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :)

Marty je dlouhodobě můj nejoblíbenější režirsér. Přesto nepřestávám vycházet z údivu pokaždé, když se dívám na další jeho film. A uznávám, Zuřícího býka odkládám už zbytečně dlouho (ale který cinefil nemá neustále nějaké zásadní snímky z historie, které pořád neviděl?). Tentokrát mě Scorsese dostal především tím, jak neamericky působí. Jasně, Taxikář taky není úplně mainstreamová hollywoodská klasika, ale tohle... Tohle prostě vypadá jako produkt Francouzské nové vlny. A vůbec nejde o černobílý materiál a kontrastní svícení, ale především o způsob nakládání s příběhem. V základu stojí životopisný příběh, ale Scorsese se víc než na podání nejzásadnějších milníků LaMottova života soustředí na vykreslení jeho charakteru - a vypomáhá si přitom drobnými scénkami ze života a bezobsažnými dialogy. (Když už je o tom řeč: všimněte si, že jak v Zuřícím býkovi, tak i v mnoha filmech Nouvelle Vogue je realističnost dialogů vlastně iluzorní. Postavy sice používají hovorový jazyk, ale vypadají jakoby nikdy neměly o čem mluvit, protože neustále pronášejí repetetivní a vyprázdněné repliky. Ilustrativním příkladem jsou scény, v níž se LaMotta snaží sbalit Vicky a za celých pět minut prakticky neřekne nic, co byste dokázali převyprávět někomu jinému. To není ani přinejmenším kritika - jen mě zaujalo, že právě tak na mě působily dialogy u raného Goddarda, Rohmera, Mockyho či Demyho. Ve Francii jsem to přisuzoval herecké improvizaci - a přemýšlím, jestli Scorsese svoje herce vedl k témuž.) Režisérova evropská inspirace je ale patrná i v záběrování a střihu - ať už jde o vstřižené uvozující plakáty na různé akce, snímání detailů, vynechávání framů či práci s úhly kamery (v dialozích například často kamera snímá tvář herce přes rameno jeho partnera). Když to shrnu: Scorsese působí už zde jako absolutní a poučený suverén, který každý záběr precizně promýšlí a využívá všechny možnosti média. Právě tak je ale potřeba vyzdvihnout výkon herců. Pesciho rejstřík mě překvapil, ale od De Nira to byl myslím životní výkon - rozhodně nejlepší, který jsem měl doposud možnost vidět. Obdivuju nejen onu fyzickou transformaci, kterou musel podstoupit, ale právě tak práci s řečí, gesty a s emocí. A ještě o jednu věc se musím podělit: scény z ringu jsou asi nejlepším ztvárněním boxu na plátně vůbec. Box je sport, který se na plátno těžko přenáší, což snadno zjistí kdokoli, kdo se podívá na jeden reálný zápas. Box je na rozdíl od tvrdých kontaktních bojových sportů spíše mixem strategických šachů a opotřebovávací taktiky. To že údery bolí, je na kameře málokdy vidět. A stejně jako Rocky, ani Zuřící býk v tom není realistický. Co ale Scorsese a Chapman dokázali, je, že přenesli na diváka ono fyzično: bolest, únavu a emoci.