Hwaelos

Úmorně doslovný, literátský přepis se všemi neduhy, které se s tím pojí. Mezititulků je skoro tolik, co běžných záběrů. Oceňuju ale zapojení Kokořínska a fakt, že se Anton poměrně důstojně vyrovnal s vyprávěním v mnoha vsuvkách a retrospektivách.

Ženy na pokraji nerv. zhroucení jsou komedií, která nejvíc doplácí na to, že je - slovy klasika - "složená ze dvou naprosto neadekvátních částí, z nichž první není vtipná vůbec (a ani se o to moc nepokouší) a druhá dosti. Snímek stojí za to vidět především proto, že předvádí Almodóvara v ranné, hledačské podobě - opojeného možnostmi záběrování a filmové skladby.

"Kdybys byl ostrov, kde bys byl?" Tohle je rozhodně zábavnej trash se vším všudy. Samotná premisa (nukleární výbuch za americké občanské války potopil Atlantidu a jaderná ponorka ji v 80. letech vytlačila zpátky na povrch) slibuje spektakulární podívanou a trojice herců připomínajících Carradina, Goldbluma a Rogera Moora z Wishe dílo zkázy dokonává. Je tam hodně záběrů na vrtulníky, spousta strašlivě špatné akce a spousta otázek, které zůstanou nezodpovězeny (Kdo je kruci Aishley? A co se stalo s uvězněnými Atlanťany, kteří vypadají jako Abba?). Dávám dvě hvězdy, ale může to být cokoli v rozpětí odpad až plná palba.

Kdo by to byl řekl, že Nolan dokáže z tří hodin dialogů obřího orloje postav uplést podívanou, která diváky přiková do sedaček a bude mít rysy existanciálního (možná až trochu nihilistického) thrilleru... Stejně tak pozoruhodná je práce se zvukem, a především - oscilace mezi mýtotvorným portrétem jedince (zejm. v první čtvrtině protkané vizionářskými záblesky narůstajícího pochopení destruktivních fyzikálních sil mladým Oppenheimerem) a výpovědí o sebezničujícím potenciálu lidstva jako takového.

Mijagawova famózní práce s kamerou mě zaujala už v Yojimbovi, ale i tak nechápu, jak dokázal ze zdlouhavé a nedějové úvodní sekvence prvního vnořeného příběhu (dřevorubec kráčí lesem k místu činu) udělat tak dramaticky stupňovanou pasáž. Nemluvě o tom, jak provedl kamerové jízdy v hustém lese. Kurosawovi zase dávám velký kredit za závěr filmu, který je téměř doslovnou variací úvodu - pouze s přechodem nálady od beznaděje k naději, kterou přináší nový život.

Příklad toho, jak udělat dokument bez standardních mluvících hlav, prostřihů na odborníky v oblasti historie a nesourodě působícího natočeného materiálu. Bojar šel odvážnou cestou, použil jen archivní ilustrativní záběry, namluvené deníkové podklady a dokonalou řemeslnou formu. Rytmizovaný střih, který využívající paralelismů i kontrastů, je sám o sobě na jedničku, ale korunu tomu dává zvukový mix, v nemž se prolínají hlasy "dabérů", minimalistické hudební plochy, ruchy a ticho jako kontrapunkt. Pravdou je, že bych ocenil, kdyby byl dokument delší, a tím pádem méně skákal v čase, ale i tak je to jeden z nejlepších zástupců žánru za mnoho let.

Asi nejpozoruhodnější na celém projektu mi připadá, že celý scénář opravdu působí jako kampaň dračáku, kterou člověk hraje, když je mu 14. Jestli je to dobře nebo špatně, si vlastně nejsem jistý. :)

Jisté je, že De Palmovi sebevědomí nechybí. Za celý dokument jsem neslyšel ani jedinkrát "udělal jsem chybu". Pokud se něco nepovedlo, je to vždycky vina někoho jiného. Ale to je v pohodě, režisérův "pal" být nemusím. Ovšem jeho tvorba v mnohém obdivuhodná je. Kvalitativně rozkolísaná? Jasně. Ale v jednom se De Palma nemýlí: co do vynalézavosti stylu a budování je skutečně pravým Hitchcockovým nástupcem. Celý dokument je vlastně jen rozbor stylových parádiček na filmech tohohle výjimečného tvůrce od počátku až po konec kariéry, což je za mě vůbec nejlepší způsob, jak k portrétnímu dokumentu o režisérovi přistoupit.

Jasujiro Ozu natočil nesmírně pomalý film, jehož děj by se dal smrsknout do jedné, nepříliš rozvité věty. Jeho hlavní síla ale tkví v lyrismu, ne nepodobnému raným filmům Jasného či Vláčila z 50. let. Pozoruhodné jsou z dnešního pohledu detaily, které ilustrují Japonsko po 2. světové válce: ať už zlom tradiční/moderní kultury (patrný např. v oblékání), nebo rozpor internacionalizované emocionality a zdvořilosti (což je i jedno z témat snímku). Z hlediska stylu mě asi nejvíc překvapilo, že většina záběrů je snímaná z úrovně pasu (nebo ještě níže) - motivací si nejsem vůbec jist, ale každopádně je to neobvyklé.

Tohle je náročné. Jako thriller to v druhé půlce funguje prakticky bezchybně. A to díky famózní kameře a střihové skladbě. Už se ani nepamatuju, kde jsem viděl tak radostnou vzpouru proti kompozičním pravidlům hollywoodské kinematografie. Jenže pak je tu scénář. A ten působí jako něco napsaného na pivní podtácek makakem po lobotomii ve čtyři ráno po třech flaškách fernetu. Dialogy jsou z jiného světa, logika postav a jejich činů dostává řádně na prdel (nebo někdo pochopil, proč má bílý kapesník přes cestu něco znamenat?) a o úvodní hodině, ve které se točí postav jako na orloji, ale většina z nich nemá pro děj žádný význam, ani nemluvím.