Plangi

Film, který nepotřebuje nějaké hlubší rozbory. Prostě je, těší masy a mne. Drží se zaběhnutých schémat, která obohacuje svěžím obsazením, neotřelým vtipem a skvěle padnoucím soundtrackem. Osobně bych uvítal trochu víc intimní (rozumějte méně exponovaný) akt "Jacques finally meets Blue" a krapet větší drama spojené s nuceným coming outem hlavního hrdiny. Holt nemohu mít vše...ale ten moc fajn pocit po opakovaných projekcích ve mne zůstává. 5*

Další srdcovka do sbírky. Ačkoliv se jedná o 100+1 krát viděné téma, navíc pojaté velice minimalistickým způsobem (málo dialogů, jedna dvě vedlejší dějové linie...), film je natočen s neskutečným citem, který buďto divák přijme, nebo ne. Já osobně byl emočně odbourán.

Člověk si může do nekonečna opakovat, že manipulovat sebou nenechá, ale vždycky je to právě většina populace, která do toho spadne rovnýma nohama, ať už vědomě či nevědomě. Pubescenti s nevyhraněnými názory na cokoli jsou cíl snadný, už proto je celkem jasné, kam se bude ubírat „malý“ experiment učitele, který se snaží svoje studenty vytrhnout z apatie ozvláštněním výuky praktickou zkouškou autokracie. Možná mi trochu vadila ignorace dospělých ke skutečnosti, že se v kolektivu rodí něco hodně nezdravého a že jejich roli musí suplovat dvě dívky, které už v prvopočátku prozřely, že nejde o nic „cool“. To nemění nic na faktu, že jsem po celý čas zíral s otevřenou pusou, jak pro poblázněný dav není pomalu nic překážkou a i když je postup děje trochu zrychlený, výpovědní hodnota je tak silná, že nemám problém Ganselově Die Welle mrsknout 5*. Povinně promítat ve školách! 91%

Ne všechno zlato se třpytí, chce to jen vyleštit si zrak…dovolil jsem si známé přísloví upravit, jako krátké shrnutí mých pocitů z Dedication. Vezmu-li to obšírněji, tak bych začal tím, že jsem byl prvních pár minut zhrozen, co jsem si to vlastně pustil, než jsem se trochu zorientoval a přivyknul stylu režisérského debutanta Therouxe, který se s divákem rozhodně nemazlí a bez nějakého vysvětlujícího intra začne sázet rychlým špinavým střihem příběh „jak si přes počáteční nevraživost k sobě cestu nacházeli“. Člověk by si řekl romantická komedie-klasika. Ano i ne. Dějová linie se invenci vyhnula obloukem, zato postavy aby jinde pohledal. Právě kvůli nim a pár dalším vychytávkám se dostavuje pocit, že sledujete něco výjimečného. Netřeba to příliš okecávat, veškerou pozornost si právem krade Billy Crudup, který zde v roli trochu psycho autora dětských knížek totálně smazal hranici mezi hercem a postavou. Rozhodně poklad mezi romantickými filmy, který si plný počet zaslouží. 91%

Že by mi nakonec byly po chuti i hudební filmy? Do nedávna nemyslitelná věc. Sametová extáze mi sice nepřivodila nic sametového, ale stav podobný extázi ze sledování (proboha po jaké době) něčeho tak výjimečně skvostného ano. I když jsem trochu pozdějšího data a glamrock přímo nevyhledávám, byla to láska na první pohled. Písně ve filmu rozvibrovávají ušní bubínky tou správnou libou frekvencí a navození sedmdesátek zvládaly bez debat. Stejně tak se Meyers a McGregor dokázali bravurně sžít se svými postavami a odzpívat většinu svých partů (potlesk). Z vedlejších postav bych možná vypíchl trochu opomenutou Toni Collette, jejíž Mandy byla správně šáhlá a posléze i správně zhrzená. Jako třešinku na dortu přináší spletitý děj pár neznámých, nad kterými si vnímavější část diváků bude jistě ráda lámat hlavu. Abych ty svoje superlativy nějak zakončil…Je to queer a gay v tom nejlepším, přeneseném i nepřeneseném slova smyslu…100% a šup do topky.

Pocity, vyvolané prvním zhlédnutím, se mi v hlavě rozléhaly po jeden den a finálnímu hodnocení, tedy nejvyššímu, dopomohl až druhý zátah. Ono je totiž jednoduché Les Amours Imaginaires odsoudit jako přestylizované pozérství, k čemuž jsem prvně tak nějak inklinoval. Ve své jednoduchosti rozvržení je to snímek pro leckoho těžce stravitelný, správná nálada hraje taktéž nedílnou roli. Dolan nefláká dialogy tam, kde nemusí a mnohem větší důraz klade na výraz gest, kamery, barev, hudby, vše ruku v ruce…Inspirace Fordovým A Single Man? Je mi to celkem jedno, i zde to funguje neskutečně dobře. Dolan mi svou velice pravdivou výpovědí nahlodal mozek a způsoboval mráz na zádech, když mi při sledování byly mnohé věci povědomé, bez úsměvu na rtech. Ten se dostavil až na samý závěr. 95% P.S.: Pass this on scene the best!

Narozdíl od některých zdejších komentujících se já na americký remake netěším, protože to prostě zkrátka a dobře už být lepší nemůže. Žvlatlat cosi o svěžím závanu severské filmové produkce taky myslím už nemá smysl, o jejich nesporných kvalitách jsem se utvrdil už nesčetněkrát dříve a těm, kteří s Män som hatar kvinnor objevili ameriku (haha), bych doporučil zašátrat hlouběji do tamějších filmových vod. Film nemá jediného hluchého místa a spíš než neokoukanost švédských tváří bych vyzdvihnul drsně namixovanou atmosféru s kapkou tajemna, kterou aby člověk v krimi žánru dnešní doby pohledal. Neodvažuji si pomyslet, jak se přilepím očima k řádkům knižní předlohy, když adaptace byla takovýto nátěr, vedle kterého bledne i značka Mulder and Scully. 95%

Necelé čtyři hodiny s Viscontiho Ludwigem utekly, aniž bych kouknul po hodinkách, díky nádherné výpravě, zejména historicky věrným inter/exteriérům a kostýmům, které mě naplno vtáhly do druhé poloviny 19.století, kde se odehrává smutný příběh mimoňského krále Ludvíka II., jemuž vládnutí říkalo asi tolik, jako Kateřině Jacques biomasa. Jeho životem byl obdiv k hudbě, divadlu, láska k přepychu, pohádkovým hrdinům, ale i nepochopení okolí a bolest v duši. Více než historická fakta je pro Viscontiho důležité přiblížení Ludvíkových pocitů a jeho proměny během doby vlády. Jedinou vadou na kráse se nakonec zdá býti délka některých dialogů, protože se mi nejednou stalo, že jsem se v nich ztratil. To nemění nic na faktu, že mě film zanechal plného zážitků a navnadil na další Viscontiho kousky. Jen tak na okraj – patrně dostanu minimálně od jednoho člověka na budku, ale Romy Schneider na mě působila jako starší kopie Lindsay Lohan, samozřejmě tím nemyslím herecky…91%

Na filmy Ferzana Ozpeteka je jednoduché uvalit stigma překombinovaných vztahových kecaček bez děje (krátce: nuda), což se přesně mně před pár lety po letmém zhlédnutí snímku Le Fate Ignoranti stalo. Člověk asi potřebuje dozrát. A momentálně mám dojem, že tato fáze potkala už i mně…Ač jsem začal Mine Vaganti sledovat s jistou dávkou skepse, Ozpetek mě beze srandy posadil na zadek. Propojení žánrů komedie-drama funguje bezvadně, v některých momentech jsem se málem polámal smíchy, v jiných jsem byl chycen za srdce. Příběh staví na rodinných hodnotách a vztazích, odpovědnosti lidí ke druhým, k sobě samotným. To vše s patřičnou dávkou italského temperamentu, perfektním obsazením a co je důležité, bez kanonády otřepaného patosu. Co víc si přát? Opakovanou projekci a do budoucna více takových překvapení. 91%

Po dlouhé době dávám bez výhrad plný počet, protože když se na Torchwood podívám jako na celek, jedná se o geniální mnohovrstevnatou záležitost s duší. Začal jako příjemná britská seriálová sci-fi pohodárna na oddych (1.řada) a postupně vygradoval v temné precizní sci-fi drama (3.řada – minisérie), podle mě jedno z nejlepších, co se za poslední dobu urodilo. Torchwood stejně tak postupem času nabývá výrazně na kvalitě děje, zpracování, a co je hlavní, drží si výbornou úroveň propracovanosti postav a vztahů, kterým přísluší jednoduše přívlastek „lidské“. A nutno dodat, že osudy hlavních postav nejsou dvakrát veselé. Jsem zvědav, kam se seriál bude ubírat ve čtvrté řadě, ale jisté je, že půjde už o jiný Torchwood. A snad i odzvoní nevybíravému řádění zubaté. Resumé: Seriál, jenž se dá prožít i užít. 95%...a stejně tolik za soundtrack.