Plangi

Není tepu bez krve. A ani bez srdce. Tak čímto, že třetí Narnie, stejně bezkrevná jako její dva předchůdci, roztepe zplihlé srdce fantasy fanouška? Jako exkurze po nádherném fantaskním světě je přímo okouzlující. Jitřní poutník na svých cestách za sedmi meči zakotví na tak rozmanitých lokacích, až zamrzí, že příběh je vlastně urputně lineární a nadhozené dějové odbočky totálně postrádají smysl (Lucy a její sesterský komplex…wtf), ale zase přináší osvěžení ve vtipném glosování jinak nesnesitelného bratránka Eustace. Změnu režiséra jsem příliš nezaregistroval, stále mi vadí postavy a to jejich lobotomické chování, nebo to má na svědomí narnijský vzdoušek? No, vítr v plachtách krále filmové fantasy vane bez ztráty kytičky stále od Středozemě. 51% P.S.: Mořská potvora humus, tipuji týden špatného spaní.

Kdyby tímto způsobem bylo zfilmováno více historických událostí osobnostního charakteru, dějepisu by přibyl určitě nejeden fanoušek. Prostředí britské rodiny monarchů s sebou přináší nutnou dávku škrobenosti, jinak, řekněme si to narovinu, by to nebyl příliš snímek věrný reáliím, ale ehm, americký. Díky bohu jde o ryze britský film, jehož kouzlo stojí na scénách, jimž vévodí duo Firth-Rush. Ti dva když se sejdou, předvádějí neskutečný herecký koncert, až člověk zapomíná, že ty skvělé dialogy jim někdo napsal. Palce jsem původně držel Bertiemu v jeho závěrečném projevu. Po skončení The King´s Speech jsem je však držel i Colinovi při jeho aspiraci na zlatého paňácu. Ne nadarmo. 85% P.S.: Bylo milé vidět Colina a Jennifer Ehle opět v jednom filmu.

Že by mi nakonec byly po chuti i hudební filmy? Do nedávna nemyslitelná věc. Sametová extáze mi sice nepřivodila nic sametového, ale stav podobný extázi ze sledování (proboha po jaké době) něčeho tak výjimečně skvostného ano. I když jsem trochu pozdějšího data a glamrock přímo nevyhledávám, byla to láska na první pohled. Písně ve filmu rozvibrovávají ušní bubínky tou správnou libou frekvencí a navození sedmdesátek zvládaly bez debat. Stejně tak se Meyers a McGregor dokázali bravurně sžít se svými postavami a odzpívat většinu svých partů (potlesk). Z vedlejších postav bych možná vypíchl trochu opomenutou Toni Collette, jejíž Mandy byla správně šáhlá a posléze i správně zhrzená. Jako třešinku na dortu přináší spletitý děj pár neznámých, nad kterými si vnímavější část diváků bude jistě ráda lámat hlavu. Abych ty svoje superlativy nějak zakončil…Je to queer a gay v tom nejlepším, přeneseném i nepřeneseném slova smyslu…100% a šup do topky.

Ačkoli zpočátku mě ten National Geographic styl spolu s nesnesitelně cukrujícím novomanželským párem do varu neuváděl, po vypuštění informace o vraždící dvojici začala moje divákovská paranoia makat na 110% a jak já si hned nemyslel, že jsou všechny alternativy vyústění jasné. To jsem se zase jednou nechal utáhnout na vařené nudli. A jak rád. Netvrdím, že je snímek bůhvíjak originální, leč Twohy ví moc dobře jak být minimálně krok a půl před divákem a jak pracovat s atmosférou. Nemít pár výhrad k intru a outru, neváhal bych ke svému hodnocení tu pátou hvězdu přidat. 85% P.S.: Milla zraje jako víno…coby kráska i jako herečka.

Uvědomujeme si stejně svou lásku k někomu, když s ním jsme a když jej ztratíme? Co nás dostane ze ztráty milované osoby? Čas? Úporná snaha okolí se z toho vypovídat a sdílet zármutek společně? Nebo spíš znovu láska, nečekaná…? Bylo by pošetilé tvrdit, že Les Chansons d´Amour je pouze o tomto, nýbrž ve svých třech dějstvích právě před tyto otázky je postavena hlavní postava, mladý Ismaël. Sympatické je, že přes jistou dávku chmuru působí film příjemně a pozitivně (a hlavně emočně NElacině). Muzikály bytostně nesnáším, tudíž jsem rád, že film nedošel zdaleka naplnění tohoto žánru. Těch pár hudebních čísel mi profičelo hlavou a tak mě napadá, že je šlo úplně vypustit a spíš je použít jako hudební podkres scény. Filmu by to určitě slušelo víc. Louis Garrel a Paris mu sluší nejvíc. 80%

Méně je opravdu někdy více…u Saturno Contro to v tom negativním významu platí dvojnásob. Ozpetek totiž v průběhu filmu zbytečně rozmáchle rozvádí několik osudů celkem početné skupiny lidí, u nichž mi je teda záhadou, jak všichni mohli přes svoji diametrální odlišnost být někdy vzájemnými přáteli, a nějakou potenciální kostru příběhu v té záplavě nedomrlých linií úplně utápí. S tím přichází druhý problém…délka. Skoro dvě hodiny nudné deprese s jedinou scénou, jež vyvolala na mé straně citovou odezvu, jsou opravdu moc. Saturno Contro se nebezpečně blíží odpadním taliánským ságám a já jsem rád, že Ferzanovi později došlo, že komediálnější cestou to jde přecejenom líp, viz jeho skvělý loňský počin Mine Vaganti. 40%

Le Refuge skončil a já si řekl „C´est tout?“ Ozon by měl psát/brát lepší scénáristický materiál, pač tomu příběhu fakt chybí šťáva a ku prospěchu vyždímání více emocí bych já trochu více přisolil ty rány osudu hlavních aktérů. Dějově mi to totiž přišlo jen nadhozené, nedomrlé, prostě mdlé…a přitom se vpohodě šlo chytnout alespoň jednoho motivu pořádně a dovést jej do zdárného konce. Abych jen neshazoval, na snímek se příjemně koukalo a i když jsem za jednáním postav neviděl moc konkrétní pohnutky, měly moje sympatie a byly dobře zahrané. 60%

Pocity, vyvolané prvním zhlédnutím, se mi v hlavě rozléhaly po jeden den a finálnímu hodnocení, tedy nejvyššímu, dopomohl až druhý zátah. Ono je totiž jednoduché Les Amours Imaginaires odsoudit jako přestylizované pozérství, k čemuž jsem prvně tak nějak inklinoval. Ve své jednoduchosti rozvržení je to snímek pro leckoho těžce stravitelný, správná nálada hraje taktéž nedílnou roli. Dolan nefláká dialogy tam, kde nemusí a mnohem větší důraz klade na výraz gest, kamery, barev, hudby, vše ruku v ruce…Inspirace Fordovým A Single Man? Je mi to celkem jedno, i zde to funguje neskutečně dobře. Dolan mi svou velice pravdivou výpovědí nahlodal mozek a způsoboval mráz na zádech, když mi při sledování byly mnohé věci povědomé, bez úsměvu na rtech. Ten se dostavil až na samý závěr. 95% P.S.: Pass this on scene the best!

Opět si dovolím být jednou z černých ovcí a nesdílet 86%ní nadšení z nového snímku Aronofského. Pro mne, jakožto člověka, jenž za jeho režijním rukopisem vidí pouhopouhou snahu o originalitu a ne genialitu, je to stále jen stylizovaný rozbor jedné dušičky, která potřebuje do své preciznosti vnést trochu vášně a hlavní otázkou zůstává, zda to unese nebo ne...a nic víc. Tvář Natalie Portman v hlavní roli mě potěšila převelice, jakožto i její baletní um, tady je nominace na minimálně jednu z prestižních cen v hlavní herecké kategorii jistá. Čtvrtou hvězdu si nechám od cesty, jelikož, ač atmosféra místy byla mimořádně dusná, měl jsem na 90 procent jasno, která bije a vlastně žádné překvapení mě po dobu sledování snímku nepotkalo. Závan nudy z těch nekonečných psych hlavní hrdinky ano. 60%

Narozdíl od některých zdejších komentujících se já na americký remake netěším, protože to prostě zkrátka a dobře už být lepší nemůže. Žvlatlat cosi o svěžím závanu severské filmové produkce taky myslím už nemá smysl, o jejich nesporných kvalitách jsem se utvrdil už nesčetněkrát dříve a těm, kteří s Män som hatar kvinnor objevili ameriku (haha), bych doporučil zašátrat hlouběji do tamějších filmových vod. Film nemá jediného hluchého místa a spíš než neokoukanost švédských tváří bych vyzdvihnul drsně namixovanou atmosféru s kapkou tajemna, kterou aby člověk v krimi žánru dnešní doby pohledal. Neodvažuji si pomyslet, jak se přilepím očima k řádkům knižní předlohy, když adaptace byla takovýto nátěr, vedle kterého bledne i značka Mulder and Scully. 95%