Plangi

Necelé čtyři hodiny s Viscontiho Ludwigem utekly, aniž bych kouknul po hodinkách, díky nádherné výpravě, zejména historicky věrným inter/exteriérům a kostýmům, které mě naplno vtáhly do druhé poloviny 19.století, kde se odehrává smutný příběh mimoňského krále Ludvíka II., jemuž vládnutí říkalo asi tolik, jako Kateřině Jacques biomasa. Jeho životem byl obdiv k hudbě, divadlu, láska k přepychu, pohádkovým hrdinům, ale i nepochopení okolí a bolest v duši. Více než historická fakta je pro Viscontiho důležité přiblížení Ludvíkových pocitů a jeho proměny během doby vlády. Jedinou vadou na kráse se nakonec zdá býti délka některých dialogů, protože se mi nejednou stalo, že jsem se v nich ztratil. To nemění nic na faktu, že mě film zanechal plného zážitků a navnadil na další Viscontiho kousky. Jen tak na okraj – patrně dostanu minimálně od jednoho člověka na budku, ale Romy Schneider na mě působila jako starší kopie Lindsay Lohan, samozřejmě tím nemyslím herecky…91%

Já vlastně ani nemůžu říct zklamání, poněvadž po Princi dvojí krve jsem přesně věděl, co od dvojky Kloves-Yates očekávat. Změny k lepšímu: zmizely bláboly typu "Harry balí servírku v café na nádru" a nebyly tak na jejich úkor vyšachovány knižní důležité momenty. Změna k horšímu: tady si adaptace vyloženě říká o chytré zakouzlení s knižním materiálem, jelikož ten je oproti svým předchůdcům daleko víc popisný. Klovesův tragický přístup, tkvící jen v umění krátit jednotlivé kapitoly, zde přímo razí, tudíž nápad s rozdělením na dvě části považuji krom komerčního hlediska za zcestný a držení se tak otrocky knihy s mírným proškrtáním úplně špatné. Yatesův šmrnc, který dodal Fénixovu řádu, aby taky člověk pohledal. Relikvie část jedna, jakožto nádech před velkým finále, tedy pouze plní nutné minimum, ale nenasírá jak předchozí díl. 65%

Co mě velice potěšilo, byla Jill St. John, moje oblíbená bondgirl z Diamonds are Forever, v roli čupr matky hlavního hrdiny. Film jako takový mě už tolik nepotěšil. The Trip byl místy fajn, žádné veledílo, prostě pohoda, ale čím víc se blížil závěr, už byl jen ucajdaný a ryze americky tragický. Nic proti, jednou za čas proč ne, ale pocity celkově spíš horší než dobré. 50%

Na filmy Ferzana Ozpeteka je jednoduché uvalit stigma překombinovaných vztahových kecaček bez děje (krátce: nuda), což se přesně mně před pár lety po letmém zhlédnutí snímku Le Fate Ignoranti stalo. Člověk asi potřebuje dozrát. A momentálně mám dojem, že tato fáze potkala už i mně…Ač jsem začal Mine Vaganti sledovat s jistou dávkou skepse, Ozpetek mě beze srandy posadil na zadek. Propojení žánrů komedie-drama funguje bezvadně, v některých momentech jsem se málem polámal smíchy, v jiných jsem byl chycen za srdce. Příběh staví na rodinných hodnotách a vztazích, odpovědnosti lidí ke druhým, k sobě samotným. To vše s patřičnou dávkou italského temperamentu, perfektním obsazením a co je důležité, bez kanonády otřepaného patosu. Co víc si přát? Opakovanou projekci a do budoucna více takových překvapení. 91%

V poslední době jsem měl tu možnost zkouknout kopu seriálů s tématikou nadpřirozena. Being Human je jiný v tom, že nesází na akčnost a plyne tak nějak reálně pomalu v dějových liniích hlavních postav, jež jsou nenuceně propleteny. Už prvotní zápletka seriálu - socializace dvou spolubydlících - upíra a vlkodlaka, jejich boj se zvířecí částí svojí osoby a setkání s duchem, jenž se nedostal na „druhou stranu“ k tomu dala perfektní odrazový můstek. Takhle fajn to šlape pouze v první sérii a dál už seriál jede trochu rychlejším tempem a razí si cestu k mainstreamovějšímu pojetí trochu provařenými zvraty v ději, přestává působit tak svěže, ale stále se pohybuje ve vodách vysokého nadprůměru. Co je svěží stále - hlavní trio: upír Mitch, duch Annie a vlkodlak George, tři úžasné postavy, které to snad i nadále budou držet takhle vysoko. Hlavně můj oblíbenec George, jehož charakter je propracován asi nejlépe a jehož potenciál je v ději využit beze zbytku. Předpokládám, že třetí série nebude zklamáním, našlápnuto strhujícím zakončením té druhé má velice dobře. 80%

Když vezmu stranou fyzickou krásu obou hlavních představitelů a jistou dávku kontroverze, kterou přináší téma lásky dvou bratrů (mají společnou matku), jež přeroste v partnerský vztah se vším všudy, na Do Começo ao Fim není zajímavého zhola nic. Zpracování je totálně nijaké, vývoj postav je nepřítomen kvůli velkému časovému skoku ve stupidním ději-neději a hudbu nejspíš spáchal nějaký německý rádoby skladatel, mající čas mezi komponováním pro adaptace podle Rosamunde Pilcher. Zkrátka, kde nic není…ani látka nezabere. The highest peak at 30%. P.S.: Největší WTF filmu - svoje poprvé si Thomás a Francisco odbyli v den matčina pohřbu, ouch.

Určitě je hodně blbé (čti těžké) točit film o tak pošahaných lidech, jakými Baeklandovi jsou. Tom Kalin to pojal jako zobrazení pravděpodobně stěžejních momentek z jejich snobsko-sobeckého života a rozmezí cca. 20 let vměstnal do hoďky a půl s takovou absolutní nenápaditostí, že to dopadlo jako potácení od ničeho k rádoby něčemu s jistou výpovědní hodnotou, která mi ale přišla hodně mimo naroubovaná na takový zvrhlý příběh, a to teď nemyslím kvůli těm incestním excesům, nýbrž celkově vzato. Takhle jsem si místo zážitku z filmu odnesl pár nových vrásek od permanentního krčení čela…20%

Je až s podivem, že z hororů/thrillerů, kterých se posledních pár let sype z Norska, právě ty „lesní“ jsou na tom kvalitativně o hodně hůř, než zbytek (Fritt Vilt...). A už jsem zmínil v komentáři ke Skjult, že potenciál, který skýtají právě ty lesní exteriéry, je nesmírný a bohužel promarněn pro špatný nebo profláklý scénář. Ani Villmark na tom příběhově není dvakrát dobře, ale zas je fajn, že se nesnaží za každou cenu polekat a nechává diváka radši v nejistotě co též a jestli vůbec to tam po lesíčku pobíhá a co má za lubem s, ehm, nebohými členy teambuildingu. Přes pár ryze účelově matoucích věcí (magnetofon, pomatenost teamleadera…atp.) jsem se dočkal nakonec kýžené míry napětí a po vypointování jsem se uchechtl nad !!!SPOILER!!! režisérovou oblibou konkrétního archetypu vraha, ne nepodobného tomu z již zmíněného Skjult. 60%

Po dlouhé době dávám bez výhrad plný počet, protože když se na Torchwood podívám jako na celek, jedná se o geniální mnohovrstevnatou záležitost s duší. Začal jako příjemná britská seriálová sci-fi pohodárna na oddych (1.řada) a postupně vygradoval v temné precizní sci-fi drama (3.řada – minisérie), podle mě jedno z nejlepších, co se za poslední dobu urodilo. Torchwood stejně tak postupem času nabývá výrazně na kvalitě děje, zpracování, a co je hlavní, drží si výbornou úroveň propracovanosti postav a vztahů, kterým přísluší jednoduše přívlastek „lidské“. A nutno dodat, že osudy hlavních postav nejsou dvakrát veselé. Jsem zvědav, kam se seriál bude ubírat ve čtvrté řadě, ale jisté je, že půjde už o jiný Torchwood. A snad i odzvoní nevybíravému řádění zubaté. Resumé: Seriál, jenž se dá prožít i užít. 95%...a stejně tolik za soundtrack.

Já tomu fakt nevěřil, že ze zápletky „zaseklí na lanovce“ se dá vykřesat něco…devadesátiminutového a zároveň koukatelného. Po zhlédnutí nadměrná spokojenost, hlavně díky netrotlím postavám, jejich pochopitelnému chování v dané situaci a taky přiměřenému ději bez zbytečných excesů. Konečně jsem zase jednou někomu přál to přežít. Jo a ta moje fóbie ze všeho, co pohybuje s lidmi ve vzduchu asi taky umocnila ten nervydrásající pocit z filmu. Ale naopak to asi fungovat nebude, zase takový nátěr to nebyl (naštěstí :-). 71%