Hromino

Hromino

Tiny Soul

Japonsko
pseudobásník s ostrými zoubky と grammar nazi

77 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 10 14 18
    • 26.11.2018  14:01
    Kiznaiver (TV seriál) (2016)
    *

    S melodramaty Mari Okady je to jak na houpačce. Někdy dokáže udržet své čakry na uzdě a navzdory komplikovanému mnohoúhelníku může z jejího pera vzniknout velmi zajímavé dílo, jako například Nagi no asu kara, ale občas tato dáma dovede brutálním způsobem přestřelit a zpočátku slibnou zápletku utopit v uřvaném bordelu plném hloupých, otravných postav, jejichž charakter v podstatě tvoří jediný povahový rys, jenž musí být divákovi neustále předsouván. Kiznaiver je bohužel ten druhý případ. Okada nejspíše dostala nápad napsat anime o experimentu se sdílením bolesti mezi lidmi, ale už se jí moc nechtělo snažit se nějak hlouběji zamýšlet nad dopady realizace takového nápadu a rozpracovávat zákonitosti fikčního světa, zvlášť když měla příležitost se omezit jen na něco, co má tak ráda: melodramata! Erupce emocí! O ty přeci jde v prvé řadě! Musíme je nechat pořádně vykřičet, musíme tam narvat co nejvíce teatrálnosti a donutit diváka se co nejvíce dojmout! … nebo trpět jak zvíře. Jedna hvězda za něco jako zajímavé odhalení v posledních několika dílech, na něž však navázalo jen pitomé vyvrcholení v závěru, u nějž jsem nevěděl, zda se smát, nebo brečet, a ještě malé bezvýznamné plus za výborný opening, byť je škoda, že poslední singl Boom Boom Satellites musel být použit zrovna k takové pitomosti.

    • 22.10.2018  21:12
    Nanacu no taizai (TV seriál) (2014)
    **

    Vezměte Fairy Tail, přiškrťte trochu míru jeho pitomosti a sluníčkovosti, přidejte banální příběh a hurá, Nanacu no taizai je na světě. Stejně jako výše zmiňovaná záležitost, i Sedm hříchů představuje směs spousty zářivých barviček, postav plochých a nudných, power-upů nesmyslných a přehnaných, znásilnění značně vyšumělého příběhového mustru bez špetky invence (byť nutno sarkasticky poznamenat, že oproti FT zde aspoň nějaký příběhový posun je) a samozřejmě nesmí chybět lehčí forma ečči. U mnohých šónenů se stává, že se při sledování alespoň masochisticky ukájím nad jejich imbecilitou, ale Hříchy byly po všech stránkách natolik matnou a nudnou podívanou, že jsem se musel do každého dílu nutit tak moc, jako jsem se už dlouho do sledování nějakého anime nenutil. Tvůrci se možná snažili o fungující humor, ale když se namísto smíchu dostavuje pouze pocit trapnosti, je něco špatně. Zničen a znaven žádám, aby Meliodas a ta jeho banda už ukončili tu nervy vysilující jízdu a nechali mě vystoupit u patnáctého dílu.

    • 21.10.2018  15:49

    Tento film těžce klame tělem. Ač podle zařazení do žánru „komedie“ na mnohých filmových databázích (ČSFD nevyjímaje) i komediálního zaměření traileru by se mohlo zdát, že tento film je skutečně komedie, není tomu tak, neboť veškeré komediální scény, napočitatelné na prstech jedné ruky, jsou v podstatě obsaženy v traileru a zbytek je vážné „post-apo“ drama. A zde nastává problém, protože jsem do kina šel s očekáváním toho, že Jaguči mi připravil koňskou dávku absurdního humoru a nápaditého ztvárnění světa bez elektřiny, a při sledování stále čekal na něco, co nikdy nepřišlo. Ale budiž, jsem idiot, čekal jsem něco jiného a z traileru nepochopil autorský záměr. Bohužel, problém je ten, že ani jako vážné „post-apo“ to příliš nefunguje. Na emoce se tu sází ostošest, ale samotná vize Japonska bez elektřiny je zpracována velmi povrchně a nedočkal jsem se žádného zajímavého nápadu, což je škoda, protože tím sklouzává do roviny zcela obyčejného dramatu, kde zasazení do neobyčejného dějiště hraje jen druhé housle. Souhlasím rovněž se Zízou, že v některých ohledech jsem nad chováním členů rodiny v některých pasážích jen nevěřícně kroutil hlavou. Je to škoda, zahrané je to slušně a svým nápadem mělo velký potenciál mě zaujmout, ale ve výsledku se o mě bohužel často pokoušel spánek, z nějž mě pokaždé vytrhlo řvaní členů rodiny… anebo příjemná závěrečná písnička. (Viděno v Tóhó Cinemas Nidžó, Kjóto, 3/2017.)

    • 21.10.2018  15:35
    Omae wa mada Gunma o širanai (TV seriál) (2018)
    ****

    Znáte prefekturu Gunma? Že ne? Uklidním vás, mnoho Japonců o ní ví jen o málo víc než vy. Když se řekne Gunma, vybaví se většině jen lázeňské městečko Kusacu a to, že je jednou z mála prefektur nemajících přístup k moři. Dle průzkumů turisticky nejméně atraktivní prefektura. A toto anime se nám snaží o ní říci něco víc. Za velké pozitivum považuji samotné zaměření seriálu, respektive právě jeho široký záběr: nesnaží se vykreslit Gunmu jako nepochopenou chudinku, která toho má tolik co nabídnout, nebo ji naopak sebemrskačsky zesměšnit jako totální díru, jako to nedávno udělalo Brno. Stejně tak není jednostranně orientována jen na diváky mimo Gunmu, ale i na samotné obyvatele Gunmy, jež se rovněž snaží vzdělat a podělit se o zajímavosti týkající se jejich domoviny, které možná neznají. Se stereotypy zachází s nadsázkou a humorem, nejsou zde prezentovány jako holé a stoprocentně platné fakty. Humor funguje, prezentované reálie jsou rozmanité a zajímavé, animace i hudba představují čistý průměr a postavy jsou ploché jak žehlicí prkno, ovšem vzhledem k tomu, že z povahy seriálu zde nějaká hloubka postav nehraje prim a je zde přítomen i konec (byť sebevíc absurdní), což je na prostoru pouhých dvanácti čtyřminutovek veliká vzácnost, hážu na zmiňované nedostatky bobek a volím 4*.

    • 20.10.2018  22:02
    Boku no imóto wa „Ósaka Okan“ (TV seriál) (2012)
    odpad!

    Představte si, že by v Česku vzniklo anime, které by mělo prezentovat zbytku republiky jižní Moravu. A to následujícím způsobem: všichni tam zákonitě cpou do každé věty nějaký silně nářeční výraz, celé dny jen imrvére chlastají víno, slivovici, meruňkovici, ořechovici, třešňovici… zkrátka vše, co najdou na zahradě a dá se z toho udělat ohnivá voda, a když nechlastají, tak zrovna pálí nějaký ten špiritus. Všichni chodí každou neděli do kostela, každý má vinný sklípek až po strop naplněný chlastem, ideálně i nad bytovým jádrem namalované žudro, každé dítě nebo teenager v cimbálce či národopisném souboru, nadšeně křepčící v kroji, a když zrovna nepijí, tak nemají nic jiného na práci než nadávat na Prahu. Znělo by vám to jako otravná a nevtipná nuda? Přesně s takovou neochvějností k těm nejhloupějším a nejotřepanějším stereotypům je v tomto anime představována Ósaka a všechny mýty, které se k ní a k jejím obyvatelům váží, v čele s vrcholně nesympatickou, uřvanou hlavní postavou. Proti prezentování stereotypů týkajících se obyvatel nějakého města nebo oblasti nemám nic, pakliže se to nepředhazuje divákovi jako holé fakty, které ještě k tomu mají za cíl jej vzdělat (?) a posloužit mu jako jakýsi průvodce Ósakou, přitom jsou buď opravdu hloupě generalizující, nebo vysloveně zavádějící – zejména okénko do ósackého nářečí, které místy představuje výrazy, které skuteční Ósačané používali někdy v 80. letech nebo o kterých dokonce nikdy neslyšeli. Blbost na n-tou. (Pokud byste měli zájem zhlédnout mnohem povedenější dílko na podobné téma, mohu doporučit následující anime o prefektuře Gunma.)

    • 20.10.2018  21:24

    A to už jsem málem zanevřel na člověka, o němž jsem byl přesvědčen, že zažívá postupný úpadek tvůrčích sil a míří nevyhnutelně na dno umělecké propasti. Pakliže si lze vysvětlit všechny Makotovy tvůrčí nezdary posledních let utápějící se v matnosti a vyšeptalosti tím, že si jen šetřil a sbíral síly na tento skvost, budiž mu tyto nedomrlosti odpuštěny a nadšeně poplácán po zádech. To, co jsem od něj čekal, jsem přirozeně dostal i nyní: vycizelovaná vizuální stránka, plynulá animace, západy slunce a malebné oblohy hraničící s kýčovitostí, spousta záběrů na vlaky, plno melancholie a vynikající hudba, byť tentokrát v podání mých oblíbených Radwimps; to vše ovšem nyní ruku v ruce se zajímavou zápletkou, která ač zdaleka není kdovíjak originální a kdekdo by ji mohl označit za směs nejrůznějších anime klišé, je zpracována nadmíru zdařile a nabízí nejrůznější interpretace příběhu, čímž v divákovi film silně doznívá i po zhlédnutí. Je to hravé, milé, vtipné, ale netlačí to prvoplánově a hloupě na city. Je to typicky makotovské, všechny jeho trademarky jsou tu a ve vysoké míře, ale zároveň je to svébytné a v kontextu Makotovy tvorby nezaměnitelné dílo. Je to eintopf, který balancuje na tenké hraně povrchní líbivosti, kdy v něm lze vidět jak pouze audiovizuálně podmanivou příběhovou patlanici, tak mnohovrstevnaté dílo, jež vás nenechá ani na minutu v klidu a bude ve vás rezonovat delší dobu – a Micuha a Taki si mě jasně přetáhli k sobě na tu druhou stranu. Po hodně dlouhé době konečně jeden hype, se kterým souzním a na jehož vlně jsem se taky nechal svézt. Malé bezvýznamné plus za to, že mě Šinkai donutil si po devíti letech koupit jak nějaký film na DVD, tak jeho soundtrack. A menší mínus za to, že jsem se tím fenoménem nechal semlet opravdu drtivě a nedokázal odolat vypláznutí nechutného množství jenů za návštěvu tematické kavárny a koupi hromady blbostí typu bločky, propisky a pohledy. Takový drzý film! (Viděno v Tóhó Cinemas Nidžó, Kjóto, 11/2016.)

    • 14.1.2017  12:38
    HIV AIDS (amatérský film) (2007)
    odpad!

    Původně bylo v plánu napsat k dalšímu z vysoce erudovaně podaných edukačních opusů Veselého a Cejpka vyčerpávající a rádoby vtipný komentář, jímž bych si nakouřil svůj e-penis, ale této mozkopusté rektální dvojici se opět podařilo zbořit má očekávání a způsobit, že mi na dostatečně výstižný popis dojmů nebudou stačit slova. Snad bude někdo z jiných kolegů či kolegyň úspěšnější. — K vidění zde.

    • 28.3.2016  15:06
    Hai to gensó no Grimgar (TV seriál) (2016)
    *****

    Nevěda, jak se vlastně dostal k seriálu, jehož synopse zaváněla více než průserem, animační studio rovněž nevzbuzovalo dvakrát velké naděje, plakát s trailerem snad se i zajídaly, však jméno režiséra vyvolávalo asociace na kýčovitost kresby předchozího filmového počinu jeho, nevěřícně píše Hromino komentář s úsměvem na rtech a nastřelenou pětihvězdou, po dvou letech nějakému anime udělenou. Náramně příjemné překvapení, zpětně se jevící jako vydařený pokus vyvarovat se chyb, kterými trpělo jiné anime téhož studia s podobnou tematikou. Grimgar je seriálem zaměřeným primárně na uvěřitelnost postav, pro jejíž dosažení neváhá obětovat akční scény, vyšší tempo vyprávění či epičnost příběhu. Rozporuplné reakce diváků jsou na místě, neboť očekávání výše zmíněného a následné zjištění, že toto vše je v Grimgaru úplně či zcela absentováno, může přirozeně u nejednoho vyvolat pocit zklamaní. U mě však naopak. Postavy jsou vrženy do neznámého světa, ocitajíce se takříkajíc na stejné lodi coby looseři mající problém zabít byť jen malého goblina, na neznámý svět donuceny si tak zvyknout. Kromě cizího světa si však musí zvyknout také samy na sebe, aby nesourodá skupina dokázala působit soudržně; a právě budování vztahů mezi sebou, naslouchání si, snaha si navzájem přes averzi jeden k druhému porozumět, adaptace na dalšího člena či naopak vyrovnávání se se ztrátou jiného člena se podařilo tvůrcům zobrazit na jedničku. Vše působí přirozeně, uvěřitelně, plynule, netlačí se na pilu, ticho a nevyslovenosti zde rovněž plní funkci vyprávění, a spolu s tím, jak si mezi sebou postavy tvoří vazby, zvyká si na postavy i sám divák. Za další důležitý prvek vyprávění považuji to, že se zde v podstatě nenachází jediný hlavní hrdina, jenž by svými schopnostmi nebo zaměřením děje na svou osobu zastiňoval ostatní postavy. Máme zde sice postavu komentátora děje, Haruhira, ale ta má do skutečného „hrdinství“ více než daleko; oproti zbytku týmu neoplývá žádným zvláštním nadáním, děj kolem něj spíše jen plyne a z hlediska příběhové významnosti je na něj kladen stejný důraz jako na ostatní členy týmu, takže se zde naštěstí neopakuje problém schopnostmi přebujelé postavy, s níž by neměl divák žádnou potřebu sympatizovat. Pokud by však měl někdo pocit, že je Grimgar látkou vyžívající se jen v komentování perného života chudáků uvízlých v cizím světě, mýlil by se; spolu s pochopením ostatních členů skupiny se zlepšuje i duševní vyzrálost postav a jejich bojové schopnosti, což je nám názorně dokázáno v poslední, akčnější části seriálu. A připočteme-li k dosud jmenovaným pozitivům ještě velmi zdařilou kresbu i hudební doprovod, máme k dispozici skvělý chod, který jsem si dávkoval s velkou chutí každý týden. Dala by se mu sice vytknout místy poněkud úspornější, statičtější animace, stejně jako pár vokálních skladeb, které působily v daných scénách spíše rušivě, ale na výsledném dojmu – a finálních pěti hvězdách – to naštěstí nic nemění. Bude-li někdy vytvořena druhá řada, mohou se mnou tvůrci coby s divákem opět počítat.

    • 25.3.2016  11:05
    Boku dake ga inai mači (TV seriál) (2016)
    ***

    Po zhlédnutí Sword Art Online jsem měl o schopnostech Tomohika Itóa značné pochyby, po zhlédnutí první řady Gin no sadži jsem se pro změnu jemně uchýlil k názoru, že se možná jen v případě SAO tento režisér chopil poněkud nešťastné látky, a po zhlédnutí Boku dake ga inai mači se k témuž názoru kloním s definitivní platností; přesvědčen, že téže látce bych v podání jiných režisérů a studií bez většího váhání dokázal udělit pouhou jednu hvězdu. Itó zde dokazuje, že i z pochybné kočkopsí předlohy rádoby psychologického, rádoby sci-fi a rádoby detektivního rázu dovede vytvořit dobře prokomponovaný vyprávěcí celek a předložit divákovi podívanou, která – ač pracuje s postavami ne vždy logicky uvažujícími a motivacemi uvěřitelnými – mi postavy přece činí sympatickými, která – ač nepevnými pravidly cestování v čase na příběhové nelogičnosti si postupně zadělávající – přece dovede držet nějakým způsobem pohromadě, a která – ač identitu vraha velmi zřetelně prozrazuje na dlouhé míle dopředu – přece napětí nezabíjí, ale naopak s ním výborně pracuje, umí si udržet divákovu pozornost v relativně vysoké míře až do konce a je k tomu velmi zdařile naanimovaná a ozvučená. Do budoucna bych si přál, aby Itó spolu s hlavním scenáristou vytvořili nějaké původní dílo, nezávislé na jakékoli předloze, kde by mohli naplno ukázat své tvůrčí schopnosti. Režisér je to totiž vynikající a z látky s mnoha dírami a hloupými chybami dokázal přece vytvořit dílo, které minimálně na silné 3* má.

    • 29.12.2015  11:30

    Zapisuji si další anime na seznam děl, která měla vskutku nemalý potenciál mě oslovit, leč potenciál byl tvůrci brutálním způsobem promrhán. Subete ga F ni naru má slibný rozjezd, výbornou kresbu i animaci, vcelku slušnou hudbu a jeden z nejvyvedenějších openingů, jaké jsem měl doposud tu čest ve světě japonské animované tvorby spatřit, ovšem pokud režisér a zejména scenárista nemají zrovna dobrý den, těžko se divák výše uvedeným po celých jedenáct dílů dovede beze zbytku nasytit. Dovedu si sice vcelku dobře představit, jak by mohla látka v rukou jiných tvůrců vypadat, stejně jako chápu důvody úspěchu knižní předlohy v Japonsku, ale její anime adaptaci bohužel nemůžu nepovažovat za scenáristický paskvil, jehož sledování bylo úmornější než cestování s Českými drahami, a závěrečná pointa – sama o sobě jinak velmi zajímavá – byla pro mě pomyslným vysvobozením z této cesty. Nevím, zda byl scenárista tak líný, že výsledek jeho práce působí jako otrocký přepis knihy, či zda byl prostě jen neznalý nepsaných pravidel filmových adaptací knih, každopádně vytvoření tolika nefunkčních, prázdných keců a bezobsažných scén je pomalu na předání nějaké anticeny; ruku v ruce se scenáristou i režisérovi, jehož absolutní necit pro gradaci děje, posedlost opakováním určitých scén do zbláznění a neschopnost na plátně vykreslit hloubku postav, které se tak diváku jeví jako nesympatické, otravné a přechytralé, by měly být rovněž náležitě oceněny. Vlivem všeho výše uvedeného se tak u mě dostavil zážitek podobný jako u ostatních níže komentujících: nezájem přemýšlet, při odhalení vraha jen „hm, tak fajn“, potřeba posunout seriál kupředu a taktéž potřeba zavřít postavám ústa. Velká škoda promarněného potenciálu dané látky, která si zasloužila být zpracována mnohem lépe. Nemastné, neslané 2*.

    • 26.12.2015  21:31

    Touží-li někdo zvěděti, kterak scenáristická bezradnost a zmatenost srovnatelná se zmateností Gora před Tokiem vypadá, tomu mohu vřele ke zhlédnutí doporučiti druhou řadu Owari na Seraph. Ne že by má očekávání po první řadě kdovíjak vysoká byla – do druhé řady pustil jsem se ryze ze zájmu dovtípiti se, zda tvůrcům náhodou nepovedlo se popustiti trochu otěže nápaditosti a učiniti tuto divácky co nejvděčnější směs dobře známých šónenovských klišé dílem svébytnějším –, avšak takové křeče tvůrčí, jakých se mi zde dostalo, jsem zdaleka neočekával. Prvních devět dílů neděje se zhola nic, děj nikam neposouvá se; pouze se diváku předhazuje před čumák vata generická složená ze zběsilého žvanění, tréninku a drobných půtek či soubojů bezvýsledných, aby pak v závěru na poli tří dílů tvůrci vygradovali děj zběsilým tempem a nacpali do nich co nejvíc událostí, jež konečně děj posouvají vpřed, leč zde naopak bez jakéhokoli objasnění; snad aby divák po zhlédnutí seriálu byl o to víc jat na oře jménem manga přesedlati (příhodně až do poslední kapitoly dohnaného) a dovtípiti se, co vůbec se mu před oči a uši tvůrci seriálu naservírovalo. A takovým přístupem divákovo srdce trpí, když už divák, poslední díl zhlédnuv, zvídá, že přeci jen měli tvůrci s čím se vytasiti. Někdy však divák naopak pobaven je: pateticky směšně se mu jeví interakce hlavního hrdiny s jeho přítelem, byť tak trochu tuší, že ze strany tvůrců o záměr mohlo se jednati. Někdy naopak zvídá, že ještě zdaleka ne všechny aspekty díla zaměřeného na co nejširší diváctvo do té doby naplněny byly: to když poznává dvou postav nových, velmi ženských, velmi vyvinutých. Úroveň kresby, animace a hudby jeví se mu pak kvality s první řadou víceméně stejné. V závěru pak hořce lamentuje a nad tvůrci láme hůl, však podvědomě cítí, že až třetí řada vyjde, on jak oř s klapkami na očích slepě přec se na ni podívá, pročež silnou hvězdu jednu dává.

    • 24.12.2015  23:32
    Přehlídka smrti (TV seriál) (2015)
    **

    Death Parade je krásnou ukázkou toho, že snaha o rozvinutí krátkometrážního díla na poli plnohodnotného televizního seriálu nemusí být vždy původnímu dílu ku prospěchu. Kulečník smrti sice nebyl kdovíjak prvotřídním dílem, z něhož by mi napětím a nadšením praskly kšandy, ale právě díky dobře budované tajemné atmosféře, krátké stopáži a otevřenému konci, jenž rozehrává v divákově mysli nejednu otázku a stará se tak o slušnou katarzi, vystupuje Kulečník jako dílo zcela svébytné, po jehož zhlédnutí mě zdaleka nenapadlo dožadovat se přídavku v podobě plnohodnotného seriálu. A ten bohužel hodnotu původního díla nikterak neobohacuje. K mému zklamání seriál postupuje téměř po celou dobu podle hloupého a mně osobně těžce nesympatického schématu: hodit do dílu nějakou hru, která ještě nebyla ukázána, vybrat vždy takové dva účastníky, aby se jejich interakcí vyvolalo na obrazovce i u diváka co největší dojetí, s čímž souvisí co nejexpresivnější ukázání emocí, vylití citů, vykřičení patosu a rádoby filozofických keců, jež jsou ale opět jen prostředkem pro samoúčelné dojetí diváka. Na takovou hru s tvůrci odmítám přistoupit. Nejsem si jist, zda i původní Kulečník trochu trpěl tou hloupou vykalkulovaností, každopádně pokud ano, rozhodně ne v takto vrchovaté míře. Vyloženě za pochvalu tak stojí jen soundtrack spolu s úvodní znělkou a vydařená vizuální stránka, což ovšem zdařilý seriál ještě nedělá. Propracované postavy, psychologie, minimum repetitivnosti, hlubší příběh? Ale kdepak, jen prvoplánová snaha za každou cenu diváka dojmout. Za hudbu, kresbu a to dobré, co z původního Kulečníku.zbylo, dávám velmi slabé 2*, jinak mohu v podstatě odkázat na komentář yenna.

    • 24.12.2015  17:35
    Kekkai sensen (TV seriál) (2015)
    ****

    Dámy a pánové z Bones se opět nezapřeli a naservírovali další vizuální bordel převážně epizodického rázu, jenž mi svou hravostí imponoval i tentokráte, leč dvakrát po sobě se jim vyloženě do černého trefit nepodařilo. To však budiž nebráno jako výtka, neboť stejně jako u Dandyho mi bylo dopřáno zajímavých postav, kvalitní kresby i animace, všudypřítomné atmosféry tvůrčí nespoutanosti a ódy chlebíčka animátorského na radost, prosťounkého námětu přetaveného do narativních i animačních hrátek a v druhé polovině seriálu i zdařilé gradace děje. Když se k tomu přidá i dobrá hudba – jak samotný soundtrack, tak úvodní i závěrečná znělka –, jest u mne na čtyři hvězdy zaděláno, sic trochu slabší: zejména v první polovině seriál totiž trpí syndromem druhé řady Dandyho – postrádá dějovost na mou vkus až nadmíru a je příliš zahleděn do svých vizuálních hrátek, což možná v jednom díle oko diváka potěšit dovede, na ploše více dílů již ne tolik. Díky však lidem z Bones za to, že od sebezahleděnosti počínaje dílem o houbovém mužíčku upustili a výtečně mi spravili chuť, která vydržela až do konce.

    • 13.9.2015  22:20
    Inari, konkon, koi iroha. (TV seriál) (2014)
    **

    … aneb kterak někdo do studia dobrý námět přinesl a tvůrčí tým nadchnul se pro věc, leč na cestě za jeho ztvárněním do podoby desetidílného anime těžce narazil na útes a veškeré ambice zařvaly. I Hromino byl prvními díly příjemně potěšen, naděje do Inari vkládal a snažil se být hodným divákem, jenž tvůrcům nějaké ty lapsy pro dobrý zážitek ochotně odpustí, ovšem vida, že postupem dílů se zpočátku mírně neotřelé anime mění v uzívanou, stokrát viděnou podívanou, nad jejímž závěrem si už jen musel studeným hadříkem zchladit čelo, smutně sklopil zrak, nešťastně si povzdychl a pro jednou musel vcelku souhlasiti s komentářem uživatele SonGokussj. Celkem přirozeně se nabízí srovnání s dalším anime z předchozí sezóny, které se taktéž odehrává v prostředí šintó svatyně, hlavním hrdinou je mladá dívka a je v něm co do činění s nadpřirozenem, přičemž Gingicune z něj vychází určitě lépe; především sympatičtějšími, prokreslenějšími a lépe využitými postavami, víceméně vyrovnanou kvalitou dílů a příjemnou, uvolněnou atmosférou. Inari na mě oproti tomu působí dojmem nekonsistence a jakési neopracovanosti a bezradnosti tvůrčího týmu, kterou jako by autenticky reflektovala rostoucí bezradnost hlavní hrdinky v průběhu seriálu. Po vizuální stránce je anime poutavé, po hudební stránce ucházející, tradiční šintó božstva Susano'o, Amaterasu a Uka-no-mitama jsou zde znázorněna velmi zajímavě a humorná stránka v první polovině seriálu je více než dobrá, leč vše zajímavé budiž utopeno v polovině druhé, kde se dočkáme jen uspěchaného, odbytého, pohádkového závěru, přestřižení několika dějových linií, řádné dávky klišé a spousty nevyužitého potenciálu. Škoda, škoda toho, seriál měl rozhodně na víc.

    • 7.9.2015  21:59

    Jsa v očekávání, že Noruda bude celovečerním filmem, bylo výsledných 27 minut na liště přehrávače již takovou první předzvěstí toho, že má očekávání nebudou nejspíš tak úplně naplněna. A věru: byť za vizuální stránku budiž Colorido pochváleno a hudební skladatel rovněž dle očekávání chlapácky poplácán po hřbetě, nad scenáristou nechť vznese se fekální jamka. Po přečtení synopse jsem čekal lecjaké rozuzlení, ale tak debilní, hloupé a na hlavu postavené v kombinaci s otravnými klišé bych snad nečekal ani od některých mnou vysmívaných tvůrců. Možná kdyby byla Noruda ztvárněna právě do podoby celovečerního filmu, mohlo by to zklamání být alespoň trochu rozmělněné a jinak zcela nezajímavé postavy – i včetně hlavní hrdinky, kolem které se to celé motá! – mohly být diváku aspoň trochu bližší než z několika minut krátkometrážního filmu, ale co naplat. Plusové body u mě tedy stejně jako u předchozího díla téhož studia mají tvůrci za zdařilou vizuální a hudební stránku (zvláštní pochvalu má závěrečná skladba od skupiny Galileo Galilei, skrze niž jsem se vlastně o Norudě dozvěděl), leč to k dobrému kraťasu rozhodně nestačí. Velmi, velmi slabé 2*, které budou po plném vstřebání snímku možná ještě poníženy na 1*. Ke zhlédnutí (byť ne v té pravé kvalitě) zde.

    • 22.6.2015  21:00

    Pokud vám imponovala svou tematikou už Išidova prvotina Fumiko no kokuhaku, ale uvítali byste trochu vážněji laděné dílo, možná se vám vaše tužby s tímto snímkem naplní. Išida opět servíruje dílo se dvěma malými školáky, spoustou červenání, dramatickými výlevy emocí, trably s vyznáním lásky, zběsilým utíkáním, létáním ve vzduchu, leč tentokrát o poznání vážněji a poněkud poetičtěji než předtím. Za sebe ovšem říkám, že mě Išidova poetika opět poněkud minula. Přestože snímek jest zdařilý po vizuální i hudební stránce a leckdo by mohl prohlásit, že ve své jednoduchosti je vlastně opravdovou krásou na pohled i poslech, více než lepší 2* ze sebe zkrátka nevymáčknu, neboť by mě musel snímek něčím více oslovit. A to se nestalo. Na poli výrazně menším než 18 minut jsem viděl mnohem nápaditější, zajímavější a poutavější dílka, která byla navíc bez zbytečného patosu, a ještě bychom pro ně nemuseli chodit ani nijak daleko – vizme třeba Išidův předchozí Rain Town. Pokud si však na rozdíl ode mě potrpíte na co nejexpresivnější vyjádření emocí, křičení a patetické výjevy, mohlo by se vám Hinata no aošigure líbit. Ke zhlédnutí zde.

    • 21.6.2015  22:47
    Owari no Seraph (TV seriál) (2015)
    **

    Kdybych měl nějakým způsobem zkoumat míru originality Owari no Seraph oproti jiným šónenům (nejen vůči Šingeki no kjodžin, s nímž bývá asi nejčastěji srovnáván), jsem přesvědčen, že bych se dostal nejen k číslu nula, ale snad i do záporných hodnot; dalo by se říct, že v tom, jak moc seriál v ničem nevyniká, vlastně ve výsledku jako jediným vyniká. Metrosexuální upíři, lidstvo v prdeli, odboj malých smradů za záchranu světa, hlavní hrdina impulzivní idiot, k němu ufňukané zavazadlo, nějaká samičí domina, charismatický vůdce, nečekaný power-up, zbraně v podobě démonů, náhodně osudová setkání… to vše tu už bylo stokrát, a proto těžko seriál vyloženě doporučit někomu jinému než zapálenému sledovači šónenů, jemuž nevadí vidět totéž postoprvé, a samozřejmě nějakému nenáročnému otaku, kterému ke spokojenosti stačí třeba jen hezky nakreslené postavy. Pokud však do žádné z těchto kategorií nespadáte a nějakým způsobem jste se u sledování Owari no Seraph ocitli, vězte, že utrpení to určitě nebude, spíš jen s největší pravděpodobností poněkud zapomenutelný zážitek. I přes výše zmiňovaná negativa mi totiž hlavní hrdinové rozhodně nepřišli otravní, jako mi přišli například hrdinové právě v Šingeki, ba skoro bych až řekl, že si získali trochu mých sympatií; atmosféru a napětí seriál i přes silně hmatatelnou recyklovanost úplně nepostrádá a lapsů v ději spolu s těmi nejotravnějšími klišé v rámci šónenu se tvůrci relativně vyvarovali. Kresba i návrhy postav jsou povedené, úroveň animace s občasnou statičností obrazu místy pokulhává, hudba včetně úvodní a závěrečné znělky je na poměry Hirojuki Sawana velmi zdařilá. Celkově jde tedy o snadno zaměnitelný seriál, na který si s velkou pravděpodobností za pár let vzpomene jen málokdo, ale jde o seriál bez sebevětšího traumatu sledovatelný. Na druhou sezónu se podívám z principu, abych zvěděl, zda náhodou se tam konečně trocha originality nevyskytla. Solidní 2*.

    • 23.5.2015  16:08
    Durarara!!×2: Šó (TV seriál) (2015)
    ***

    Největším úskalím nové Durarary je – stejně jako už od druhé poloviny první série – to, že se všechny další příběhy a zápletky ani zdaleka kvalitou zpracování nerovnají zpracování prvního příběhu o založení Dollars. Přestože srdce divákovo po pěti letech z nostalgie zaplesá, uvidí-li staré známé postavy v starých známých situacích, tak postupně zjišťuje, že nová snaha Ómoriho a spol. o vytvoření dalšího komplexního příběhu se tentokrát zase o něco více míjí účinkem. Zatímco nových postav značně přibylo a dějových linek je přítomno nemálo, oproti první sérii mě příliš neoslnila ani samotná změť zápletek a vyšší tempo vyprávění, které seriálu spíše uškodilo a vzbudilo ve mně dojem, že se tvůrcům tentokrát příliš nepodařilo ukočírovat své dílo. Některé linky i postavy jsou poněkud nevyužity (Kida), některých význam ve zpětném ohlédnutí vyšumí trochu do ztracena (Ruri), některé postavy zas mají na plátně hodně prostoru, ale divák se o nich samotných příliš nedoví (Aoba, Izajovy sestry), a to stejně jako horší kvalita animace i kresby poněkud zamrzí. V již dobrém a známém soundtracku jsem nezaznamenal nějakou novou skladbu, opening mě moc nezaujal, ending zaujal naopak velmi. Přesto jde v celkovém pohledu o záležitost, kterou jsem si navzdory výše zmíněným nedostatkům užil a opět se rád zasmál s oblíbenými postavami, byť zdaleka ne v takové míře, jako tomu bylo v případě řady první. Jsem tedy zvědav na červencový chod, kterak na tento chod naváže, a zda nějakým způsobem přehodnotí můj celkový názor na druhou řadu. Zatím tedy průměrné 3*.

    • 9.5.2015  17:00
    Punch Line (TV seriál) (2015)
    *

    Při komentování některých anime občas přemýšlím nad tím, že bych ve svých komentářích mohl zavést po vzoru „one-hit wonder” termín „one-episode wonder”. Přesně takový termín by totiž v mých očích vystihl nejedno anime, kupříkladu právě Punch Line. První díl nabídne diváku bláznivou jízdu s komediálním nádechem a zajímavou premisou, která naznačuje, že by se seriál mohl zaměřit na parodii již otravných klišé zejména v šónenu, a povedený opening i ending rovněž úspěšně uvrhávají bláhového Hromina do iluze toho, že si užije i zbytek seriálu. Leč Hromino již druhým dílem zjišťuje, že je to opravdu jen iluze, když vidí, kterak je pozornost místo na perverzní číču a hlavního hrdinu s jeho hledáním tajemné knihy, která má schopnost navrátit mu zpět tělo, zaměřena na úplně triviální a nezajímavé problémy mladých obyvatelek domu, jež nejsou ani vtipné, ani zajímavé. Ovšem teprve vida pátý díl, Hrominova trpělivost hlásí loď. Z bláznivého, nápaditého začátku jsme se dostali do bodu, kdy ho hra tvůrců již přestala bavit. Kvůli emocionálním výlevům dívek a náladám, které má divák zjevně brát smrtelně vážně, na něj Punch Line zpětně působí jako velmi prvoplánový a zcela nedomyšlený projekt. Po pátém dílu končí s tím, že je mu vlastně jedno, jakou punch line na konci tvůrci vymyslí, neb při cestě za ní se těžce zklamal a unudil.

    • 6.4.2015  18:28
    Kiseidžú: Sei no kakuricu (TV seriál) (2014)
    ***

    … ale nemuseli jste si, dámy a pánové z Madhouse, šetřit to nejlepší až na konec, když chudák Hromino někdy kolem dílu patnáctého už málem nevěřil tomu, že ze zpočátku slibné premisy bude vyždímáno něco víc než jen čím dál nezajímavější trable jednoho lůzra s parazity a jednou těžce otravnou spolužačkou. Málem nevěřil, však s hlavou vztyčenou hrdě do konce vytrval; a ve výsledku se dočkal velmi milého překvapení na mnoha frontách. Postava Šin'ičiho konečně projde opravdovým osobnostním vývojem a stane se postavou, jež má sympatie a není mi zcela lhostejná, jako tomu do té doby bylo (děsil jsem se toho, že Šin'iči zůstane druhým Kanekim); Murano nejen že přestane být tupou a otravnou stíhačkou, ale promění se v sympatickou, vyspělou dívčinu; a samotné dějové vyvrcholení je jednoznačně laděno více do míry intimna nežli epična, což v korespondenci s duševním vývojem hrdiny ústí v rozumné rozhodnutí, jež si zaslouží mé uznání. Nad tím, že by bylo anime hrozně deep a těžce filosofické, jak tu někteří zmiňují, bych ovšem polemizoval; naťukne se zde sice pár myšlenek. které stojí za zamyšlení, ale určitě nikterak složitých, neznámých či převratných. Převážně elektronická hudba je fajn a nečekaně dobře mi k duchu seriálu pasovala, kresba i animace byly taktéž slušné, akční pasáže nápadité a zajímavé (byť ne vždy), napětí seriál v klíčových momentech nepostrádal, leč hororem zdaleka nebyl. Budete-li tedy při sledování stejně jako já váhat nad tím, zda má cenu do konce vytrvat, vězte, že i přes slabou prostřední část to cenu má. Silné 3*.

    • 7.3.2015  16:53
    World Trigger (TV seriál) (2014)
    *

    Nemyslím si, že by byl World Trigger až takový průser, jak o něm někteří tvrdí, spíš je jen trestuhodně nevýrazný a máločím překvapující. Banální zápletka o tom, kterak jistým dnem počínaje začnou skrze interdimenzionální brány v jednom japonském městě proudit do našeho světa mimozemské příšery a kterak proti nim bojuje skupina lidí s nadpřirozenými schopnostmi, zvedne ze židle asi jen velmi nenáročného diváka, zatímco jakýkoli malinko náročnější divák si položí otázku: a co dál? Čím to bude tentokrát jiné oproti filmům a seriálům s prakticky identickou zápletkou, čím to tvůrci ozvláštní? A tady právě naráží kosa na kámen. Tvůrce zřejmě nic opravdu zajímavého nenapadlo, a tak se rozhodli, že ohraný námět ozvláštní alespoň okecáváním a vysvětlováním struktury organizace Border, jež bojuje proti mimozemským nestvůrám, respektive vysvětlováním podstaty nadpřirozených schopností, aby to vypadalo deep a divák měl pocit, že se právě dívá na velmi sofistikované dílo, nad nímž bylo při utváření vyvinuto mnoho úsilí a prolito mnoho potu, kupříkladu stejně jako v Mahóce. Proč pak ale má divák pocit, že členové Borderu jednají jak děti v mateřské školce, jejich činění nedává moc smysl a bezpečnost města je pro ně zjevně až někde na vedlejším místě? Skutečně by obyvatelům kteréhokoli města v jakékoli zemi nevadilo, že čas od času se v jejich městě objeví nebezpečná obří mimozemská potvora, která je v klidu může zabít? Nemyslím si. Že by tedy aspoň audiovizuální stránka stála za to? Taktéž si nemyslím. Hudba ujde, kresba poněkud mdlá, návrhy postav ujdou, úroveň animace je zpočátku velmi tristní (první díl tvoří v podstatě jen statická animace), pak už je jen průměrná. Jelikož jde navíc o dílo od studia Tóei Animation, které je „přeborníkem” v roztahování příběhu do mnoha dílů pomocí nejrůznějších rekapitulací a opakovaček už nějaká ta léta, divák se neubrání dojmu, že kdyby si tento projekt vzalo pod palec studio jako třeba Bones nebo Madhouse, mohlo jít aspoň o zajímavou podívanou minimálně po audiovizuální stránce – kdyby byli tvůrci odvážnější při adaptaci předlohy a uchopili ji za správný konec, tak by mohl být World Trigger zajímavý snad i po stránce příběhu. Bohužel, takto musím na seriálu vyloženě pochválit jen absenci ečči a postavu bělovlasého Kugy, který je jednak skvěle namluven, má smysl pro humor a jeho postava má jako jediná v seriálu nějaký rozměr, ovšem to ostatní je zkrátka jen stokrát viděná šeď, ze které si na zbylých třicet pět dílů na zadek zkrátka nesednu. Po 15 dílech tedy končím a dávám lepší 1*.

    • 7.3.2015  13:50

    Po delší době se mi povedlo objevit zase jeden nenápadný kousek ze sorty devadesátkových bojovek, který se nevyznačuje bojovými scénami roztahanými za pomoci ubohých způsobů na mnoho dílů, rovněž není pln směšného patosu, hlavní postavy jsou i včetně dvou mladých slečen sympatické, úroveň kresby a animace je s ohledem na dobu vzniku velmi slušná, hudba je fajn, o humor není rozhodně nouze a onen těžko specifikovatelný feeling, jenž na dílech z let devadesátých cíleně vyhledávám, je zde přítomen v celé své kráse. Největším trumfem seriálu je bezpochyby humor a s ním přímo související skvěle namluvená postava jókaie Tory, která se spolehlivě stará o většinu humorných eskapád pramenících zejména z jeho neznalosti současného světa a prapodivného vztahu s Ušiem. Bojové scény mají spád a napětí, záporáci mají povětšinou charisma, a přestože se v seriálu objeví pár nelogičností (když Tora udeří pěstí do země, tak se v ní objevují velké pukliny, ale když udeří vší silou do výlohy obchodu, tak se o ni Tora rozplácne?!), není problém se přes ně přenést, neb celkový dojem nijak zvlášť nekazí. Ve výsledku dávám trochu slabší 4*, neboť mi zejména ke konci trochu vadil epizodický ráz seriálu a absence nějakého většího příběhu, což ale nic nemění na tom, že jsou málo známí Ušio a Tora v mých očích minimálně o dvě třídy výše než mnohými tolik vyzdvihované Yu Yu Hakusho.

    • 14.2.2015  19:08
    Šingeki no Bahamut: Genesis (TV seriál) (2014)
    ***

    Nezřídka se mi při sledování anime stává, že nadávám nad rozplizlostí a prázdnotou děje, jeho nulovým vývojem, přešlapováním na místě a nezajímavými postavami. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že Bahamut v tomto ohledu představuje opačný extrém – děj se zde řítí jak splašený kůň ve snaze vměstnat se do dvanácti dílů, přestože by seriálu daleko více slušela dvojnásobná délka, kdy by postavy a zejména fantazijní svět dostaly větší prostor k rozvinutí a předvedení se v plné kráse; takto má divák po zhlédnutí dvanáctého dílu pocit, že viděl vlastně jen nějakou krátkou ochutnávku z universa, které může rozhodně více nabídnout. Ke srovnání se nám z téhož roku nabízí Čajka, kde tvůrci taktéž stvořili fantasy svět zřejmě tak, že smíchali dohromady náhodné nápady a prvky, co jim zrovna přišly pod ruku, skoro jako by si mezi sebe přizvali ducha Tristana Tzary, leč v obou případech vznikly zajímavé světy – ten Čajčin je více nápaditější a bláznivější, ten Bahamutův se více drží fantasy kánonu a bere se o něco vážněji. Na Čajce byla z postav zajímavá jen Čajka, ovšem u Bahamuta mají své kouzlo a vnitřní rozměr všichni čtyři hlavní hrdinové. A pokud se konečně bavíme o audiovizuální stránce, patří pomyslná vítězná cena jednoznačně Bahamutovi, neboť zdařilejší a poctivější kresbu a animaci jsem již delší dobu neviděl (dokonce i zakomponování CGI postav se až na lesního draka vcelku povedlo) a soundtrack často a zdařile podkresluje scény. Ve výsledku je tedy největším kamenem úrazu ona uspěchanost, vlivem níž se divák nemůže zbavit pocitu, že se neustále dívá jen na špičku ledovce, přestože by od příběhu a fantazijního světa spolu s postavami mohl dostat mnohem více, vlivem čehož se v samotném závěru místo silné katarze dočká spíše jen pocitu nedopovězenosti, nedokončenosti autorské výpovědi. Nic to však nemění na faktu, že jsem se po delší době dočkal zdařilejšího fantasy anime bez zbytečného fanservisu a ečči, bez nesmyslných zvratů, se zajímavými hrdiny a výbornou audiovizuální stránkou. Pokud bude nějaké pokračování, mohou se mnou tvůrci rozhodně jako s divákem opět počítat. Lepší 3*.

    • 3.2.2015  22:12
    Birdman (2014)
    ***

    Birdman je ukázkovým příkladem filmu, který si mě sice získal svou nápaditou, hravou audiovizuální formou a vynikajícími hereckými výkony, ovšem samotným obsahem mě absolutně minul. Dovedu si představit, že pro Iñárritua musela být jedna radost vymýšlet technický scénář a ještě větší jej realizovat a kochat se spolu se štábem konečným výsledkem, stejně jako já se v kině kochal a rozkošnicky vrněl nad hravou kameru, hezky „líným” střihem, zdařilým střídáním, respektive přímým prolínání reality a fantazijních představ, stejně jako nad kakofonickými perkusemi, které až nečekaně výtečně podkreslily atmosféru jednotlivých scén; taktéž si dovedu představit, že alespoň jedna z hereckých nominací bude zcela zaslouženě proměněna. Ovšem prosím, ať jsou Oscary za scénář a nejlepší film svěřeny do jiných rukou. V kontrastu s perfektní formou je samotný příběh jen slepencem provařených a divácky věčných témat a klišé, jež mě v posledních letech už poněkud unavují, postavy se nám vykreslují jen pomocí hysterických výlevů, košilatých keců a věčných iterací a variací slůvek sh*t a f*ck, což mě unavuje neméně, a zřejmě jediná opravdu zajímavá postava filmu, tedy postava Edwarda Nortona, je ve druhé polovině k mému údivu téměř úplně zazděna. Škoda to veliká, že si Iñárritu tolik jako s formou nepohrál i se samotným obsahem filmu – kdyby mi měl film opravdu co říci (a stačilo by jen málo), šel bych s hodnocením bez váhání a milerád výše; takto musím dát jen prosté 3*.

    • 28.1.2015  10:33
    Aura (2013)
    **

    Ach, nebýt toho konce… nebýt toho konce, mohlo být mé hodnocení o jednu, možná i o dvě hvězdy vyšší, žel co naplat – když si tvůrci řeknou, že do té doby zajímavě se rozvíjející neveselý, střízlivý, krásně atmosferický příběh o školní šikaně a snahách o její nápravu rychle zakončí nabubřelým, přehnaně sluníčkovým koncem, který z hlavních postav udělá idioty, z diváka se pokusí akorát vyždímat emoce a uvést jej v přesvědčení, že kopa patetických keců a jedna pusa dokáže rázem vyřešit všechny problémy a zamést s celou šikanou…, nemůžu bohužel pomýšlet o vyšším hodnocení. Je to opravdu škoda, neboť s výjimkou maličko těžkopádného začátku šlo do té doby o velmi slušnou podívanou, navíc s pěkně vyladěnou audiovizuální stránkou, jen opravdu škoda toho konce, jehož podobu si dokážu vysvětlit jen tak, že tvůrci zjevně při vymýšlení scénáře uvízli na mrtvém bodě a nevěděli, kam příběh dál posunout, až jeden z nich navrhl: „Hele, už jsme na tom se stopáží přes hodinu, tak se s tím už nebudeme párat. Prostě to ukončíme. Prostě tam hodíme nějakou těžce vypjatou scénu. Prostě to uhrajeme na emoce. Prostě to na diváka určitě zabere a odpustí nám to.” Nezabralo, neodpustím vám to. Osvětlení rodinného zázemí Rjóko proběhlo „jen tak mimochodem, aby se neřeklo”, scéna na střeše byla na jeden veliký facepalm, chování třídního učitele taktéž, peripetie s partou zlomyslných spolužaček vyšuměly úplně do prázdna a zcela sluníčkový konec pochoval většinu mých pozitivních dojmů. Obrovská škoda promarněného potenciálu. Nad tím budu asi ještě nějakou dobu truhlit. Bohužel, ve výsledku jen silné 2*.

    • 23.1.2015  21:00
    Toaru hikúši e no koiuta (TV seriál) (2014)
    **

    Tuze rád bych tomuto seriálu dal vyšší hodnocení než 2*, neb po zhlédnutí prvních několika dílů byly mé naděje nemalé; nejen díky poutavému zasazení příběhu do prostředí polofantastického (nějaké meditativní rozjímání ve vzduchu à la The Sky Crawlers ovšem nečekejte), ale i postavám, které byť nedosahují v rámci anime kánonu nějakých převratných, nevídaných rozměrů, tak jsou v rámci možností vykresleny velmi dobře. To by se ale ovšem po zhruba pátém díle nesměl do animačního studia vkrást zřejmě nějaký šotek, jenž ukradl většinu potenciálu seriálu do té doby vlastní. Jakmile se totiž seriál zlomí v polovině své stopáže, divák zjišťuje, že tvůrci najednou jaksi neví, kam děj dále posunout, s roztříštěností příběhu a splétání dějových linek si neví rady, plot twisty, jež mají být pro vývoj příběhu zásadní, se odehrají „jen tak mimochodem”, a to, co by se asi dalo nazvat „finále”, se odehraje nějaké dva až tři díly před koncem, přičemž samotný konec vlastně už ani diváka vzhledem k předchozímu materiálu svou otevřeností a absencí jakékoli katarze nepřekvapí. Je to škoda, neb tvůrci měli skutečně na víc. Postavy hlavní i vedlejší jsou vesměs sympaťáci, časoprostorové zasazení příběhu je zajímavé a po hudební stránce jde o celkem fajnovou záležitost, stejně jako po stránce výtvarné (byť občas se na pozadí objevil nějaký ten nehezky nakreslený ksichtík), leč k čemu to jest, když příběh ve výsledku nevede odnikud nikam. S přáním zdařilejšího pokračování dávám lepší 2*.

    • 22.1.2015  21:07

    Kouti železo, dokud žhavé jest – v duchu tohoto hesla se zřejmě tvůrci Fate/Zero – tedy studio ufotable – pustili plni odhodlání do adaptace původního vizuálního románu Fate/stay night, z něhož se zaměřili na cestu Unlimited Blade Works, jsa přesvědčeni, že věrností k adaptovanému dílu sklidí nadšené ohlasy a předchozím adaptacím od studia Deen to prostě natřou. Inu, coby nečtenář (nehráč?) předlohy sice nemohu posoudit, jak pohnojená adaptace z roku 2006 byla, ale určitě bych ji i jako potenciální čtenář nikterak nezatracoval jen kvůli „nevěrnosti”. Mnou právě komentovaná snaha studia ufotable je možná předloze věrnější a z hlediska vizuálního oku více lahodící, ale jinak jde o utahanou, nepříliš svébytnou frašku plnou vaty, která mi oproti Fate/Zero nebo adaptaci z roku 2006 zdaleka tak neučarovala. Chápu, že se tvůrci snažili napravit mnohdy UBW filmu vytýkanou zkratkovitost a šílené tempo, leč v tomto případě se jim podařilo jen totéž vyhnat do opačného extrému, navíc ještě s hloupým cliffhangerem. Tvůrci jako by se řídili filosofií „čím více, tím lépe” – jaké scény šlo natáhnout, ty natáhli, kam šlo v rámci rozpočtu přidat výplň, tam ji přidali. Prostě to natáhneme. Prostě to zařídíme. Prostě zabijeme atmosféru a napětí. Jistou natahovaností trpěla už i adaptace z roku 2006, o tom žádná, ale zde opravdu předvedli tvůrci rekord ve skoku dalekém. Navíc mi přijde, že tato adaptace ještě více omezila prostor pro jiné postavy než Rin a Širóa, přičemž Širó je zde ještě nesympatičtějším a nesamostatnějším hrdinou, jemuž záchrannou ruku nabídne téměř vždy deus ex machina. A to je mrzuté. Po vizuální stránce vynikající, po hudební stránce velmi dobré, ale jinak poněkud meh. Věda, co ve druhé sérii přijde, ponechávám hodnocení na slabých 3*, jsa si ovšem vědom, že bych objektivně měl jít ještě níž.

    • 4.1.2015  00:58

    Po první řadě, k jejímuž dokoukání jsem se postupem dílů musel čím dál více přemáhat, jsem se zařekl, že na tu druhou se už nepodívám, opravdu ne. Leč co naplat, když se přiblížilo léto a začaly vycházet první díly, já pod vlivem některých čtenářů light novel, kteří mi tvrdili, že zápletka ve Phantom Bullet bude fakt dobrá, vydal se přeci vstříc druhé řadě jak kůň s klapkami na očích, očekávaje tedy dobrou zápletku. A věru, první díly skutečně – byť malinko – naznačovaly, že by se příběh druhé řady přeci jen mohl rozvinout jako poupě, jež budu jako divák možná i velebit, že s nějakým potenciálem bych určitě počítat měl. Mohl se rozvinout, a taky že se rozvinul – v nechutný sopel, který je utahán jak jelení říje. Děj postupuje vpřed vskutku tak pomalým tempem, že se o mě při sledování prakticky v jakoukoli denní dobu pokoušela únava a spánek. Přestože se má první část příběhu profilovat jako nějaký thriller, napětí aby v ní člověk lupou pohledal, stejně jako cokoli, co by mělo diváka posadit pevněji do židle. Sinon nám odhalí svou jakože temnou minulost, která má vysvětlit její motivy a konání, leč zdravý rozum a logika opět zařve, koncentrace nesmyslů na jeden díl se prudce zvýší, dávka prapodivných plot twistů se zas dostaví – a hle, najednou závěr a „rozřešení” celého „tajemství”, jež bylo tak šokující, že… už si ani nepamatuji, kdo že ten hlavní záporák měl nakonec vůbec být. Fakt. Tak povedený závěr to byl. A samozřejmě by to nebyli tvůrci SAO, aby nám po této traumatizující jízdě ještě nenaservírovali další dávku nesmyslů, jimiž by dovršili „příběhovou” torturu diváka. Takovou, která mě po 17. díle donutila vzdát se kompletně všech nadějí a snů na lepší zítřky v ALO. Rezignovaně jsem pak už jen zhlédl poslední díl, abych zvěděl, že jsem skutečně naprosto o nic nepřišel. Nebo počkat, vlastně přišel; těmi – suma sumárum – 18 díly jsem přišel nenávratně o kus svého brožovaného života. Slabá 1*, kterou dávám jen a pouze za slušnou vizuální stránku. A do třetice mě už opravdu, ale opravdu na tyto potrhlé scenáristické hrátky živého nedostanete.

    • 2.1.2015  18:29
    Inferno Cop (TV seriál) (2012)
    ***

    O seriálu Inferno Cop koluje již nějakou dobu v některých „otaku” kruzích pověst nejepičtějšího anime, jež tento svět kdy uzřel, byť jich ještě není tolik jako vyznavačů Boku no Pico. U Inferno Copa se nedočkáte tolika něžných, láskyplných scén, nýbrž řádného potrollení prakticky v každé vteřině a každém snímku, což vysvětluje onu silnou polaritu v uživatelských hodnocení na různých anime databázích, neboť prakticky cokoli, co Inferno Copovi může jeden člověk vytknout, může někdo jiný považovat za významnou přednost; záleží jen na tom, zda jste či nejste naladěni na stejnou trololo frekvenci jako tvůrci. Vyhnáno do mezí absurdna je zde téměř vše, na co lze pomysleti: kresba a animace (objekty se pohybují staticky, postavy vůbec nemají mimiku, výbuchů je zde jak ve filmech Michaela Baye…), postavy a hlasové obsazení (těhotnou ženskou dabuje chlap), hudba (závěrečná znělka zpívaná lámanou, komickou, skoro nesrozumitelnou němčinou) a samozřejmě i „příběh”, který… no, však se přesvědčte sami, jak je to s tou jeho „epičností”. Za sebe dávám silné 3*, neboť mi tato šílenost byla určitě po chuti (a chystá-li se pokračování, samozřejmě si ho nenechám ujít), jen je škoda, že se našlo i několik poněkud „hluchých” dílů, jež tak trololo nebyly. Závěrem si ještě dovolím přihodit link na český překlad tohoto díla, jenž ještě úspěšně umocnil koeficient trololo.

    • 2.1.2015  16:53

    Zkuste hádat, jak může dopadnout snaha vměstnat sto kapitol mangy (či téměř čtyřiceti dílů původního seriálu) do dvou filmů o třičtvrtěhodinové stopáži. Říkáte, že fatálním neúspěchem? Tak bodejť, máte samozřejmě pravdu. Tvůrci tohoto remaku ohlodali hlavní dějovou linii Kenšinovy výpravy do Kjóta až na kost, spoustu věcí vynechali, mnohé pozměnili, z původního seriálu si vzali pár hudebních motivů (vymyslet nové se neobtěžovali) a nabídli divákovi novou kresbu, která je sice v detailech prostředí pěkná, ale samotné návrhy postav jsou vyloženě zmrvené a ze soubojů mi v hlavě (oproti seriálu) neutkvěl žádný. Stejně jako uživatel diodoros, s nímž v drtivé většině výtek souhlasím, bych rád věděl, komu mělo být toto dílo určeno. Divák neznalý mangy či původního seriálu sotva pochytí, že je to o nějakém Kenšinovi, který chce pomoct nějaké holce, která hledá nějakého mistra, který má něco do činění s nějakým Šišiem, který má co do činění s tímto Kenšinem, a o tom, jak jdou do Kjóta, přičemž vše ostatní okolo pro diváka bude španělská vesnice; znalí mangy či anime si zase budou po většinu času jen klepat na čelo nad zběsilou rychlostí děje, spoustou necitlivě vystřižených, okleštěných či značně pozměněných scén (v drtivé většině případů k horšímu) a celkovou nesourodostí tohoto díla. Snad jediné výraznější pozitivum oproti původnímu seriálu zde vidím ve střízlivějším vyobrazení obra Fudžiho, jehož výška byla v seriálu hodně přehnaná, ale k čemu to je, když se o něm v těchto filmech nic bližšího než to, že je veliký, nedozvíme. Pokud tedy stojíte o to vidět Kenšina v důstojnější adaptaci, volte původní seriál či nově trilogii hraných filmů.

<< předchozí 1 2 3 4 5 10 14 18
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace