Hromino

Hromino

Tiny Soul

Japonsko
pseudobásník s ostrými zoubky

76 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
    • 25.4.2020  12:17
    Rookies (TV seriál) (2008)
    ****

    Těžko najít v novém tisíciletí japonský seriál, který by byl „japonštější“ a ukázal vám názorněji podstatu slova šónen. Úspěch, kterému se mu na domácí půdě dostalo, je zcela zasloužený a pochopitelný, neboť je v něm vše, co chce japonský divák vidět: výborné herecké výkony, skvěle napsané postavy a jejich uvěřitelný vývoj, cit pro gradaci a střídání vážných a komediálních momentů, silné poselství příběhu a především civilnost, se kterou je dění na obrazovce podáváno. Právě díky ní není těžké ani pro nejaponského diváka promítnout do příběhu sám sebe a vžít se do jednotlivých postav, které mu připomínají chvíle, kdy se taky snažil uskutečnit své sny a cíle navzdory nepřízni osudu – byť vedle sebe možná neměl takovou podporu, jakou mají zdejší hoši v podobě učitele Kawatóa. Potud by to bylo za jasných pět – v posledních dílech se však do seriálu vkrade zcela zbytečná dramatizace příběhu s cílem přesvědčit i toho nejzatvrzelejšího osla, že ať už se mu stane v životě cokoliv, je potřeba plivnout si do dlaní, zatnout zuby a pokračovat dál. Což je škoda, protože to seriálu trochu ubere právě na oné realističnosti, kterou jsem výše zmiňoval. I tak je to však na krásné čtyři hvězdy a vřelé doporučení všem.

    • 24.4.2020  05:12
    Deadman Wonderland (TV seriál) (2011)
    *

    Ano, mohli jsme pro vás udělat normální seinen anime. A krásné. Propracovaná psychologie postav, zajímavě zpracovaná vize Japonska v morálním úpadku a potom nějaká ta kulervoucí akce. Jenomže my jsme řekli ne. Deadman Wonderland je ukázkovým příkladem anime, jehož námět sám o sobě potenciál měl, ale tvůrci jej promrhali na plné čáře a uchopili vše za špatný konec. Hlavní problém vidím v tom, že navzdory dospělejšímu námětu je seriál cílen na pubertální publikum, což s sebou přináší řadu nešvarů, které mi pravidelně při sledování takových anime zvedají žluč. V prvé řadě je to rezignace tvůrců na jakoukoli snahu o propracovaní vize světa budoucnosti. Nic nedává smysl, včetně chování postav a jejich vývoje. Kladné a záporné postavy jsou zde jasně dané, a to už od pohledu, neboť psychopatické výlevy a co nejstupidnější ksichtění přece všichni pořádní záporáci dělají, no ne? Když už je představena tragická minulost postavy, je rychle odbyta na dvouminutovém prostoru, a charakter postav je v podstatě omezen na následující čtyři projevy: roztomilost, nevinnost, krutost, oddanost. Poměr, v jakém je smícháte dohromady, je úplně nepodstatný, protože ve výsledku jsou všechny postavy jednorozměrné a zcela stupidní. Nikoho nezaráží, jak si mohou vězni v přísně střeženém podzemním vězení pěstovat květiny, jak se mohou v podstatě pohybovat, kde chtějí, otevřeně si vést rebelii, mít i vlastní bar (??!!), jak se k nim dostávají jahody a jiné jídlo a jak mohou žít evidentně velmi podobný život jako venku na svobodě, kde jim nic nechybí. Tempo děje je ukrutně rychlé, postavy v příběhu náhodně mizí a zase se objevují, ale na hlavního hrdinu všichni a všechno počká. Hrozí mu smrt? V klidu, stačí počkat a někdo ho přijde zachránit. Vedení věznice se baví tím, že připravuje vězně o orgány a končetiny pro prohraném souboji? Nu, před příchodem hlavního hrdiny evidentně nikoli, to mají všichni všechno. Chystáme se provést revoltu proti vedení věznice? Pak je přece nejlepší počkat až na tu chvíli, kdy k nám přijde i hlavní hrdina, to je jasné. Náhody střídají náhody a mou hlavu zoufalství a nuda. Jednu hvězdu dávám víceméně jen z toho důvodu, že odpad mám vyhrazen pro anime, která se nedala dodívat do konce, a pak za výborný ending.

    • 29.3.2020  09:40
    Samurai Champloo (TV seriál) (2004)
    *****

    Málokdy o nějakém anime dovedu říci, že má všechno, avšak Samurai Champloo mezi tento vzácný druh zcela jistě patří. Madsbender ve svém komentáři použil přirovnání, které jsem se chystal použít též – tedy že se jedná o takovou anime variaci na Jméno růže –, a to jednoduše proto, že si v něm každý dokáže najít to svoje. Jak naznačuje samotný název anime – čanpurú je název okinawského pokrmu, který je charakteristický svou pestrostí užitých surovin –, jedná se o stylovou jízdu napříč časem, žánry, náladami a (pop)kulturami, vystavěnou na dobře napsaných postavách, poctivé animaci a rámcovém příběhu, jenž se v závěru dočká povedeného rozuzlení. Byť většinu stopáže zaplňují epizodní příběhy, každý z nich má v seriálu své místo a divák nikdy neví, jakým směrem se s dalším dílem seriál ubere. Rozmanitost a originalitu odráží také dnes již kultovní soundtrack, na němž spolupracovala velká jména japonského hip-hopu a jehož zásluhou se mnoho západních anime fanoušků dozvědělo o legendě jménem Nujabes. Jakkoli je Watanabe adorován ponejvíce za Bebopa (jemuž rovněž nemohu odepřít kvality), pro mě zůstává jeho nepřekonatelným dílem právě Samurai Champloo, které má své pevné místo v mé top anime desítce, a jelikož o něm bylo podobně jako o Bebopovi už napsáno tolik, nezbývá než svůj komentář zakončit výzvou: prostě se na to podívejte!

    • 24.3.2020  15:53
    Eizóken ni wa te o dasu na! (TV seriál) (2020)
    ***

    Na Juasu docela slabota. Není pochyb, že je Eizóken stále nápaditější než většina děl současné anime produkce, ale to nutně neznamená, že se jedná i o zábavnou podívanou a že si Juasa může dovolit rezignovat na vytříbenost ostatních aspektů díla. Problém vidím především ve špatně napsaných hlavních postavách, které s výjimkou sarkastické Kanamori nemají žádnou hloubku a silně mi připomínají nedávné Carole a Tuesday, u nichž jsme se rovněž nedočkali za celou dobu seriálu sebemenšího vývoje – obě jsou bezmezně nadšené do svého koníčku, taky je jedna dcerou slavných a druhá nickou, taky jsou obě stejně nadané od počátku seriálu a nepotřebují se nijak zlepšovat, a když už se hlavním hrdinkám rozhodne ruka scenáristova vložit do cesty nějaké překážky, tak to působí spíše jen na efekt, aby se neřeklo a nějaká zápletka byla v seriálu přítomna. Pokud jde o představení světa anime produkce, tady bohužel seriál po většinu stopáže jen klouže po povrchu, napětí tvoří jen žvaněním a snovými sekvencemi, které sice v prvních dílech zaujmou, ovšem časem se stávají repetitivními a unylými, zvláště ve spojení se stále stejným kvílivým hudebním tématem. Škoda, očekávaní byla mnohem vyšší. Nejedná se vyloženě o špatné dílo, jistě stojí stále za zhlédnutí – ale u Juasy jsme přeci jen zvyklí na jiný standard a tento výsledek působí v kontextu jeho tvorby poněkud unaveně a chudokrevně. Velký plus však dávám za vynikající opening!

    • 9.2.2020  12:16
    Jodžóhan šinwa taikei (TV seriál) (2010)
    ***

    Jodžóhan šinwa taikei se mi hvězdičkami nehodnotí vůbec snadno. Je evidentní, že režisér Juasa je velmi vybíravý při výběru adaptované látky, a neupsal by se k něčemu zcela fádnímu, kde by neměl možnost odvázat se ze řetězu a předvést naplno svou kreativitu. Vzhledem k charakteru jeho dosavadní tvorby tak příliš nepřekvapí, že se mu zalíbil podobně svérázný autor jménem Tomihiko Morimi, který napsal mimo jiné předlohu k Učóten kazoku. Jak už bývá u tohoto pána zvykem, jeho příběhy se odehrávají v Kjótu, kjótskými reáliemi a prvky urban fantasy se v nich vůbec nešetří a jeho díla jsou doslova prošpikovaná nejrůznějšími básnickými či staršími knižními obraty a rafinovanými metaforami, takže čtení jeho románů někdy může připomínat hodiny čtení staré japonské literatury. Juasa se snažil tento styl vedle svého svérázného audiovizuálního stylu přenést na obrazovky v kombinaci s vražedným tempem ukecanosti hlavního hrdiny, takže je ve výsledku jedno, jestli jste cizinec nestíhající číst titulky nebo Japonec nestíhající luštit jazykové hříčky pálené z repráků rychlostí salvy z kulometu – oba se totiž při sledování dosti zapotíte. Originalitu a nápaditost by tomuto anime upřel jen naprostý ignorant, ale budiž jasným příkladem toho, že originalita není zdaleka vše. Originální forma totiž nemusí znamenat nutně i zábavnou podívanou, a byť příběhová schematičnost zde byla jistojistě záměrem, je toto anime svou zoufalou snahou o co největší nápaditost až příliš zatíženo a jeho sledování je místy až ubíjející. Byť se poslední dva díly snaží vybalancovat obsahovou chudokrevnost a vyvést diváka z letargie, působí tak trochu dojmem omluvy od někoho, kdo se snaží si vás udobřit poté, co do sebe během večírku kopal jednoho panáka za druhým, vyfotil u stolu váš nepřítomný výraz a hodil ho na Instagram, zpíval na stole Vínečko bílé, smíchal během vaší nepřítomnosti víno s kofolou a předstíral, že on v tom nemá prsty, snažil se dobýt do vaší kabinky na hajzlu, shodil na vás omylem sklenici s pivem, hodil venku šavli a pak usnul s jednou botou kdesi na obrubníku, sliny mu od otevřené mordy odkapávajíce. Smysl to ale rozhodně vidět má, abyste zjistili, zda vám tato velmi nápaditá hra s divákovou trpělivostí vyhovuje, nebo ne. U mě to bylo tak nějak napůl, proto volím 3*.

    • 27.1.2020  14:34
    Carole & Tuesday (TV seriál) (2019)
    ***

    Má to spoustu hudby, ale v paměti utkví jen některé skladby. Nápad se zasazením na Mars není špatný, ale potřeboval by ještě trochu propracovat. Hlavní hrdinky jsou Mary Sue jak vyšité, ale nerozčilují svou přítomností. Zajímavější jsou spíš vedlejší postavy, ale ani u nich se nedá mluvit o nějakém výraznějším vývoji. Zápletka je příšerně otřepaná, ale dá se to sledovat. Jede si to podle jasně daného vzorce, ale občas dovede překvapit. Seriál je bohatý na nejrůznější dějové kličky a zvraty, ale stejně ve výsledku působí jako prostinká pohádka. Udrželo to mou pozornost do konce, ale zároveň nepohltilo. První opening i ending dobrý, ale druhý opening i ending nic moc. Režíroval to Watanabe, ale nepůsobí to tak. Chtěl jsem víc, ale nedočkal jsem se. Lepší než leckteré hudební anime, ale od téhož režiséra je třeba mnohem lepší Sakamiči no Apollon. Zvažoval jsem dát lepší 2*, ale dávám horší 3*. Měl jsem původně chuť na ležák, ale asi si dám ale.

    • 23.1.2020  06:58
    Ping Pong The Animation (TV seriál) (2014)
    *****

    Když spojí síly dva výstřední ptáci svého oboru – anime režisér Masaaki Juasa a kreslíř Taijó Macumoto –, je přinejmenším jisté, že výsledek jejich práce bude mezi ostatními výtvory dané sezóny nepřehlédnutelný. A jsem moc rád, že je nepřehlédnutelný nejen po stránce audiovizuální, jak se dalo čekat, ale že si tvůrci dali záležet i na tom, co vlastně chtějí odvyprávět. Ping Pong není jen o tom podat příběh o hře ping pongu – on celý je totiž hra. Juasa si ruku v ruce se stránkou audiovizuální hraje se způsoby vyprávění a až na samou únosnou mez zkoumá, jak moc se dá minimalizovat prostor potřebný pro plnohodnotné odvyprávění narativu. Dialogy létají rychlostí odpáleného pingpongového míčku, průběh zápasu či důležité změny ve vývoji postavy se vypráví sekvenčně prostřednictvím rozdělené obrazovky a způsob zachycení pohybu spolu se zapojením hudby je kapitolou sám pro sebe. Devízou mang Macumota je kromě charakteristického stylu kresby také to, jak moc si dává záležet na realističnosti dialogů k vystižení hloubky charakterů a jejich postupného vývoje – a i to je zde úspěšně zachováno. Naprosto rozumím tomu, že zdejší výstřednost audiovizuální i vypravěčská nemusí být stravitelná pro každého – ostatně ani mě Ping Pong napoprvé nezaujal a ani jsem jej nedokoukal do konce –, ovšem napodruhé si mě pro změnu získal ihned. Kdybych se mu za každou cenu snažil něco vytknout, jistě by se mi to podařilo, ale proč se o to snažit za každou cenu, když pozitiva jasně převažují. Hledáte-li na poli anime něco svěžího a neortodoxního, mohu jedině doporučit.

    • 3.1.2020  09:36
    Jakusoku no Neverland (TV seriál) (2019)
    ***

    Zaslíbená Země Nezemě se mi nehodnotí snadno. Zápletka samotná zní možná otřepaně, ale její zpracování rozhodně stojí za vidění, přináší diváku nejedno překvapení a označit ho za zcela sterilní podívanou v kontextu současné japonské animované tvorby by mohl jen naprostý ignorant. Má to po většinu času hutnou atmosféru, na čemž se podílí hlavně zdařilý minimalistický hudební doprovod a ve vypjatých okamžicích i kamera z pohledu první osoby, ale k dokonalosti má toto anime hodně daleko. Proč? Po celou dobu jsem měl problém především s postavami, které jsou sice emočně nevyzrálé, ale jako Mary Sue vše hned vydedukují s minimem indicií, moralizují ostošest, nemají chybu a neochvějné správňáctví je zde prezentována jako ta jediná legitimní možnost, jak celou situaci vyřešit. Tempo vyprávění je rovněž nevyvážené, takže zatímco do poslední třetiny se seriál táhne a víc se mluví než koná (přičemž některé dějové kličky vyšumí úplně do prázdna), v posledních dílech nabere dění rychlý spád a konec přijde rychleji, než se divák naděje. Ohlášené pokračování mě nicméně zajímá, neboť právě v něm by mohli tvůrci naplno ukázat, jaké trumfy mají v rukávu, pokud tak do teď ještě neučinili. Trochu lepší 3*.

    • 30.12.2019  13:52
    Jowamuši Pedal (TV seriál) (2013)
    *

    Sledování YowaPeda bych přirovnal k pojídání jídla, do nějž vám někdo přidává po malých dávkách projímadlo a jen s napětím čeká, až se z toho dočista poserete. První třetina se přitom tváří docela sympaticky – umí si to místy udělat srandu ze stokrát viděných stereotypů sportovních anime, postava hlavního hrdiny dokáže pobavit svou naivitou a přehnaným entuziasmem a jeho přerod od anime otaku k cyklistickému otaku je proveden uvěřitelně, stejně jako interakce hlavního hrdiny s novými spoluzávodníky a utváření nových přátelství. Druhá třetina se nese v duchu přípravy na hlavní závod, kdy je komediálnost upozaděna a seriál se snaží ukázat, jak postavy dovedou zesílit ve snaze dosáhnout svého cíle. Zde se však naplno začne projevovat naprostá neschopnost tvůrců vybudovat jakékoli napětí, což je v případě sportovního anime zcela zásadní nedostatek. Poslední třetina je pak už jen čisté utrpení, kterému vévodí přehnané a naprosto dementní scény popírající (nejen) fyzikální zákony, ukrutně pomalé tempo, postavy napsané jak po desátém pivu, které si tahají power-upy z prdele, respektive ztrácejí či nabírají energii podle toho, jak se to zrovna panu scenáristovi líbí, a divák při sledování jednoduše neví, jestli se má dřív smát, trpět nebo zívat nudou – den před hlavním závodem je postava na kapačkách, druhý den málem znovu zkolabuje, ale stačí jí zazpívat písničku a nějaký osmdesátikilometrový (?) závod mezi horami rázem dá úplně v pohodě? Týpek zamilovaný do svých koz, který pro levou i pravou má vymyšlené vlastní jméno a láskyplně si s nimi uprostřed závodu vykládá? Závodník neschopný kohokoli předjet zleva jen proto, že mu kdysi vběhl zleva králík do cesty? … a mohl bych pokračovat. Seriálu navíc chybí i jakékoli zakončení, neboť příběh končí uprostřed rozjetého závodu asi 400 metrů před cílem (wtf?!) a na výsledek se musí divák podívat v druhé řadě. Být to plnokrevná parodie na sportovní anime od začátku do konce, tak by mé hodnocení mohlo být někde jinde, ale takto to bylo akorát vcelku slušné utrpení, které navíc trvalo dva a půl roku – přesně tak dlouho mi trvalo se přemoci to dokoukat celé. Další řady tedy s poděkováním odmítám a vřele doporučuji všem masochistům s úchylkou na sportovní anime.

    • 23.12.2019  08:51

    S Kimi no na wa. to má sice společný rok vzniku, ale to je tak vše – jinak nemá smysl tato dvě díla srovnávat, neboť každé je žánrem i formou o něčem úplně jiném a každé cílí na zcela odlišného diváka. V prvé řadě se sluší uznat, že si tvůrci Koe no katači naložili na bedra nelehký úkol. Vytvořit psychologické drama z období dospívání, které by bylo uvěřitelné (v prvé řadě tedy se zdařile napsanými postavami a jejich propracovanou psychologií), dokázalo se víc než jen hloupě a povrchně dotknout tématu inkluze handicapovaných lidí do „normálního“ kolektivu a zobrazit příčiny, průběh a následky šikany na jednotlivce i kolektiv, ale zároveň nebýt prvoplánovým mravokárným snímkem či těžkým dojákem a procházkou slzavým údolím, a do toho si ještě zachovat nápaditost, sympatické postavy a výbornou audiovizuální stránku, která se od děl KyoAni už tak nějak tradičně očekává. A světe div se, jim se to podařilo. I bez patosu. Jak správně poznamenal ve svém komentáři Larky, o ubrečenou středoškolskou romantiku se skutečně nejedná a tvůrci dobře ví, na které aspekty se mají zaměřit. Ve výsledku jsem však váhal mezi 4* a 5*, a to především kvůli na místě přešlapující prostřední části a poněkud unáhlenému závěru, ale jelikož se podobně zdařilých anime z daného žánru rodí jak šafránu (napadá mě teď z hlavy akorát Aura, která ale od druhé poloviny šla do kytek), je nutno uznat, že Koe no katači je zkrátka jinde a i za nejlepší použití The Who v anime si tu pátou hvězdu zaslouží, nuže?

    • 17.12.2019  13:54

    U každé nové řady JoJa si můžete být jisti tím, že vás oproti předchozím řadám dokáže něčím silně překvapit jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. U páté řady je tím největším pozitivem fakt, že se v ní na rozdíl od čtvrté řady objevuje minimum postav či odkazů na předchozí dění, takže pokud uvažujete o puštění se do JoJa odprostřed, protože se vám nechce prokousávat dějem od první řady, mohl by pro vás být Ógon no kaze tím vhodným odrazovým můstkem. Dalším plusem je změna prostředí, kdy se nepodíváme ani na moment do Japonska či Egypta a celou dobu zůstaneme ve slunné Itálii, kde budeme mít co do činění s mafií a samozřejmě hromadou standů. Rovněž oceňuji i to, že tato řada nestojí ani nepadá pouze na hlavním hrdinovi, jenž by svými schopnostmi výrazně převyšoval zbytek postav, ale jejich schopnosti jsou víceméně vyrovnané a všichni mají stejnou šanci se projevit. Potud bych chválil. Teď ovšem přichází na řadu to, co vidím jako největší problém této řady, a to sice že působí dojmem do počtu. Bohužel. Do JoJo světa ve své podstatě nepřináší nic nového, ba naopak působí dojmem, jako by pravidla tohoto univerza narušovala – zatímco v předchozích řadách bylo užívání standů prezentováno jako silně výběrová záležitost pro jedince, kteří mají co do činění s jistým šípem či krví Joestarů, zdejší dění působí naopak dojmem, že se uživatelem standu může stát každý druhý Lojza. Další povzdechnutí se týká první poloviny seriálu, kdy se tvůrcům vůbec nedaří navnadit diváka na následující dění a nabídnout takovou zápletku, která by vyvolala přirozenou zvědavost a hlad po dalších dílech – zatímco předchozím řadám se to podařilo vždy už v prvních dílech, této řadě se to nedaří vůbec. Souboje jsou matné, postrádají lehkost a nápad a působí natahovaně, v horším případě pak až nápadně připomínají některé souboje z minulých řad, záporáci postrádají charisma a celkově působí první polovina jen jako velmi slabý výluh z osvědčených ingrediencí, na které si fanoušci JoJa potrpí. Druhá polovina tento dojem naštěstí napravuje a nabízí mnohem svižnější tempo, nápaditější souboje, nečekané zvraty a samozřejmě řádně vypointované finále – to by už nebyl Araki, aby si tradičně nevychutnal konečné zúčtování s hlavním záporákem. Co říct závěrem? Skalní fanoušci se samozřejmě spokojí i s touto řadou, noví diváci ji zase nebudou mít s čím srovnat, takže ji pravděpodobně ocení taky, ale jelikož já nespadám ani do jedné kategorie, tak mi to v celkovém ohledu vychází na dosud nejslabší řadu. Zcela průměrné 3*.

    • 15.12.2019  15:58
    Kimecu no jaiba (TV seriál) (2019)
    ***

    Rád bych dal víc hvězd, tuze rád, ale bohužel. Na souboje je radost pohledět, návrhy postav i kresba jsou poutavé, hudba Kadžiury zní konečně po letech svěže (přibrání ještě jednoho skladatele do holportu byl evidentně výborný tah), a pokud bychom hodnotili jen audiovizuální stránku, tak je to na jasných sedum, tedy vlastně pět. Scénář sice už taková koukačka není, zápletka je prostinká, nepříliš originální, a ačkoli hlavní hrdina je šónenovský tvrdohlavec jak vyšitý, umí překvapivě používat mozek a získat si divákovy sympatie, stejně jako jeho sestra. Tempo vyprávění je nastaveno rozumně, žádné přešlapování na místě se nekoná a seriál si jde jasně za svým – alespoň tedy první polovinu. Do té doby se jedná o povedený, sebevědomý šónen, který na jednu stranu sice dodržuje nepsaná pravidla žánru, ale nebojí se místy přitlačit na pilu a být mnohem temnější a expresivnější, než je zvykem – v tomto ohledu jsem si nejednou vzpomněl na podobně nápaditého Hunter × Hunter. Bohužel od poloviny se tempo vyprávění velmi zpomaluje, přibývají nové postavy s přehnanými charaktery, infantilní humor, hloupá klišé a scenáristické kličky a začíná být jasné, že jakkoli seriál zprvu vypadal, že by za 26 dílů mohl být celý příběh odvyprávěn, tak se nám ve skutečnosti za tu dobu odkryla jen špička ledovce a konce se dočkáme možná až tak za nějakých sto dílů. Je mrzké, že v případě původní mangy při pohledu na stoupající zájem čtenářů vydavatel evidentně zatlačil na autora, aby do té doby rozumně dávkovaný příběh natáhl a udělal jej více přístupný pro mladší diváctvo – těžko si tu náhlou změnu jinak vysvětlit. Pomalé tempo, nové šablonovité postavy, ksichtění, přehánění a stupidní fóry zaplňující klidně i polovinu dílu, nikterak charismatický hlavní záporák a chybějící finále bohužel hodně sráží dobrý dojem, kdy za první polovinu dávám velmi silné 4*, za druhou polovinu jen zklamané 2*, tedy ve výsledku 3*. Na chystané pokračování se sice podívám, ovšem nevkládám v něj příliš velké očekávání. A jen tak mimochodem – vzhledem k tomu, že se má seriál odehrávat v období Taišó (1912–1926), tak bych čekal, že se v seriálu objeví mnohem víc z tamních reálií než jen jedna lokomotiva a tokijská ulička všehovšudy na pár minut…

    • 2.9.2019  16:58
    Tenki no ko (2019)
    ****

    Navzdory původnímu záměru nezačnu svůj komentář srovnáním s minulými díly Šinkaie (a zvláště tím posledním), nýbrž začnu tím, čím je tento film oproti jeho předchozím počinům jedinečný. Nuže: čím film rozhodně vyniká, je výborné vyobrazení snah o předčasné dospívání a konfliktu naivních hlavních hrdinů s realitou, kdy zjišťují, že skutečně dospělým se nějaký patnáctiletý floutek zkrátka nestane ze dne na den – nejednou jsem si při sledování vzpomněl na čtení Kafky na pobřeží, kde se Murakamimu podobnou problematiku podařilo rovněž skvěle zpracovat. Další zářez si Šinkai zaslouží za jedno z nejpreciznějších zpracování japonských reálií, jaké jsem kdy v anime viděl – západní divák to možná tolik neocení, ale nešlo si nevšimnout, jak se i japonští diváci v sále pochichtávali nad tím, s jakou nečekanou pečlivostí a smyslem pro nejmenší detail Šinkai vyobrazuje život v důvěrně známém Tokiu ve snaze zachytit co nejvěrněji realitu, stejně jako je pozoruhodné, u kolika známých firem a jejich výrobků si vyjednal užití ve filmu bez zkomoleného názvu. A komu snad nelahodila příběhová mnohoznačnost, zamotanost a osudovost v Kimi no na wa., ten by měl zvážit zhlédnutí, protože Tenki no ko nabízí o poznání čitelnější, snad by se dalo říci civilnější příběh, který je přístupnější širšímu publiku než jeho předchůdce (a teď to nemyslím jako kritiku). Naopak Šinkaiovy trademarky, které byly přítomny v předchozích filmech – Tokio, vlaky, melancholie, klavírní hudba, západy slunce, déšť –, jsou samozřejmě přítomny i zde a opět v koňské dávce, přičemž počasí zde hraje dokonce hlavní roli. A jak tedy vychází ze srovnání s Kimi no na wa.? Styčných bodů se nachází mnoho (hlavní hrdina z předchozího filmu se tam dokonce i na chvíli objeví!), takže se srovnání vyhnout zkrátka nejde, ale Tenki no ko z tohoto srovnání kupodivu nevychází vůbec špatně. Jedná se o řemeslně velmi dobře zpracované dílo, které sice už neobsahuje ten „wow efekt“ jako jeho předchůdce, a byť věřím, že se do jisté míry mohlo jednat o záměr, tak mi ve filmu také chybělo pečlivější představení rodinného zázemí postav, zvláště pak u Hodaky, a nějaká silnější katarze v závěru – Šinkai bohužel vyložil trumfy asi o 10 minut dopředu a samotný závěr tak už neměl čím překvapit a zasáhnout diváka. Sečteno podtrženo – film, který rozhodně stojí na svých vlastních nohách a stojí za to jej vidět, jen má tu smůlu, že navazuje na velmi úspěšného předchůdce a jsou u něj očekávání nastavena proklatě vysoko. Silné 4*. (Viděno v Shinjuku Piccadilly, Tokio, 8/2019.)

    • 30.7.2019  08:48
    Boku no Hero Academia (TV seriál) (2016)
    ***

    Čirý destilát toho, co si představíte pod pojmem šónen, a to se všemi jeho plusy i mínusy. U komentářů k první řadě HeroAca často čtu či slyším, že její začátek je těžkopádný, nudný, pomalý, utahaný jak jelení říje a že Deku je otravný hlavní hrdina, přičemž postupně to naopak začne být zajímavé. Můj názor je přesně opačný: začátek si plně získal mou pozornost právě tím, jak příjemně civilně představuje alternativní svět superhrdinů a věnuje velkou pozornost psychologickému vývoji hlavního hrdiny, který si navíc své speciální schopnosti musí oproti mnohým jiným šónenovským hrdinům zasloužit a poctivě odedřít. V této části pro mě tkvěla největší síla tohoto anime a právě díky ní si HeroAca získalo mou plnou pozornost. Žel bohu, po nástupu na superhrdinskou školu se zprvu nadějný seriál zvrhne do stokrát viděného mustru „šónen hrdina na divné škole“, což neznamená nic jiného než interakci s divnými spolužáky a divnými učiteli, kteří jsou ztvárněni těmi nejprovařenějšími typy postav, které v generickém anime o divné škole prostě nesmí chybět – šikanátor, srdcař, chudák s mindrákem, grázl, postava tajemná jak hrad v Karpatech, premiant, třídní idol, obdivovatelka hlavního hrdiny a tak dále, inovace nula nula. Tyto postavy napsané jak přes kopírák se tak společně s hlavním hrdinou vrhají do stokrát viděných situací, jež si příběhová šablona o divné škole opět žádá, a tomu všemu vévodí zcela mdlé finále, z nějž si už kromě směšného hlavního záporáka nevybavuji žádný moment, žádný zajímavý souboj. Ze zvědavosti jsem se podíval i na prvních pár dílů druhé řady, které však bohužel jen potvrdily mé obavy, že se bude pokračovat ve stejném duchu jako druhá polovina první řady. Pokud si potrpíte na šónen jak řemen nebo jste jich naopak ještě moc neviděli, pak jste na správné adrese, ovšem pokud čekáte něco víc než jen generickou podívanou, doporučuji zalovit v jiných vodách. Neurazilo, nenadchlo.

    • 28.7.2019  16:28
    Ušio to Tora (TV seriál) (2015)
    *

    Inu – když dva dělají totéž, není to totéž. Pokud se mám k tomuto anime vyjádřit více než jednou větou, zákonitě se nevyhnu srovnání se starší verzí z roku 1992, která navzdory svému stáří paradoxně působí mnohem svěžeji než remake z roku 2015. Ten představuje oproti povedené původní verzi až nečekaně odbytou, vyšeptanou, lacinou a tupou ilustraci původní předlohy bez chuti, u níž by se snad dal za jedinou devízu považovat „retro feel“ příběhu a kresby – osobně bych však ani s tímto nesouhlasil, neboť se tento feel beznadějně ztrácí pod tíhou všech těch audiovizuálních fekálií, které se na mě valily z obrazovky. Tak chudokrevný a produkčně nezvládnutý šónen jsem už hodně dlouho neviděl – akční scény ve většině případů končí dřív, než vůbec začnou, veškeré napětí je zabito nadměrným používáním statické animace, čímž se ztrácí všechen akční potenciál scény, tempo vyprávění je naprosto vražedné (aby taky ne, když se tvůrci snaží nacpat dění 33 svazků mangy do 39 dílů anime), o nějakém vývoji postav, jejich důkladném představení divákovi či katarzi scén se nedá vůbec mluvit (jaký to rozdíl oproti původní verzi, kde mi příběh tří kamaitači ještě do teď rezonuje v paměti!), a ačkoli má seriál rating PG-13 (pro televizní šóneny naprosto standardní), tak z nějakého neznámého důvodu mnohé scény vypadají, jako by se snažily vyhovět tomu nejnižšímu ratingu pro předškolní děti. Pokud vás zaujal námět a chtěli byste tomuto dílu dát šanci, tak si radši přečtěte mangu nebo pusťte starší verzi, která ačkoli adaptuje jen část celého příběhu, tak to dělá o parník zdařileji než tato fušeřina. A to, že může remake starší látky při zachování ducha původní předlohy dopadnout dobře, dokazuje v posledních letech třeba Kiseidžú nebo novější řady JoJa. Tohle je ale zkrátka velký špatný, u nějž mě nenapadá jediné výraznější pozitivum, kvůli kterému by stálo za to věnovat mu čas. Po 23 dílech a celých 4 letech překonávání se k dalšímu sledování ve víře, že se to nějakým způsobem postupně zlepší, už Hromina nadobro opustila naděje i nervy, se seriálem nasraně končí a zanechává po sobě jednu hvězdu, víceméně z úcty k původnímu dílu.

    • 28.7.2019  09:10
    Hóseki no kuni (TV seriál) (2017)
    ***

    Velmi neotřelý a poutavý námět, vynikající CG animace, z níž se vám při akčních sekvencích přímo tají dech, krásně padnoucí atmosferická hudba a příběh plný tajemství. Potud to zní přesně jako to anime, na které čekáte jak slepice na zrní a které míří hodně vysoko. Potud bych byl naprosto spokojen, leč co naplat – oč vypiplanější je audiovizuální stránka, o to otřesnější je scénář spolu s až neuvěřitelně špatně napsanými postavami. Ty se v čele s uřvanou neschopnou hlavní hrdinkou, kterou bych si skromně dovolil nominovat na jednu z nejotravnějších a nejhůře napsaných hlavních postav anime všech dob, chovají s prominutím jak po lobotomii a jejich chování a výroky mají mnohdy asi takovou vnitřní logiku jako Jolandiny věštby. To, co u hlavní hrdinky mělo zřejmě představovat vývoj charakteru, ve skutečnosti žádný plynulý vývoj není, ale pouze změna chování o 180 stupňů pomocí lusknutí prstů hlavního scenáristy; přichází úplně zničehonic z dílu na díl a působí zcela nevěrohodně. Stejně tak i původní cíl hlavní hrdinky po pár dílech mizí, místo toho dělá celou dobu naprosté blbosti, což však nikomu z ostatních postav nevadí, přičemž když už to vypadá, že se schyluje k nějakému nastínu děje, tak seriál skončí posledním dílem bez jakékoli katarze. A tak se v podstatě za těch 12 dílů téměř nic neodehraje. Pokud se budete na celé anime dívat jako na eye-candy k nějaké hře, pak není v rámci hodnocení co řešit, ale běda vám, jestli se pokusíte nad dějem, pravidly tamního světa a logikou v chování postav hlouběji přemýšlet, běda vám! Ač nerad, musím zde přiznat totální vítězství formy nad obsahem a udělit smutné 3*. Podobný případ jako před léty K a ohromně promrhaný potenciál stát se jedním z nejlepších anime posledních let, škoda.

    • 23.7.2019  20:39
    Grand Blue (TV seriál) (2018)
    ****

    Však to známe – jednou za čas se vždy vynoří z produkce krajiny nadržených chapadlovitých stvoření, přerostlých ještěrů s radioaktivním dechem a rozlícených devítiocasých lišek na první pohled zcela nevinné anime, které však nejednoho diváka zaskočí košilatostí vtipů a explicitností některých scén. Což o to, i Hromino je rád za jakékoli tvůrčí osvěžení v jinak poněkud stojatých vodách japonské animované tvorby, leč to by ve většině případů nesmělo bohužel dopadnout tak, že zoufalá touha tvůrců diváka za každou cenu oplzlým způsobem šokovat postupně přebije všechny ostatní kvality, které by divák od seriálu očekával, pomyslný oř vytrhne se z otěží a stane se z toho jen další smrdutá sračka, jež svým chtíčem neustále provokovat působí jak jeden nejmenovaný exhibicionista v důchodovém věku z Vysočiny, který se nějakým omylem vydrápal na nejvyšší ústavní funkci v Česku. Grand Blue je v tomto ohledu čestnou výjimkou, jež navzdory početnosti scén s nezřízeným pitím alkoholu a vrcholově košilatým vtipům dokázala odhadnout jejich rozumnou míru a udržet si úroveň. Zdařile balancuje mezi vážněji laděnou zápletkou s kurzem potápění – a scénami bez jakéhokoli hlubšího smyslu, které mají prostě a jen diváka pobavit a snad mu i připomenout některé zážitky z vysokoškolských let; kdo má zkušenost s hromadným pitím s Japonci, jistě mi dá za pravdu, že se jedná v mnohých ohledech o poměrně realistické anime… Ve výsledku tedy svěží 4*, které podtrhuje ještě vynikající opening s příchutí léta a (nejen) letních dobrodružství!

    • 20.7.2019  16:23
    Barakamon (TV seriál) (2014)
    ***

    Nemyslím si, že je zcela na místě vychvalovat hlavní tvůrce Barakamonu za jejich schopnosti – stačí ostatně pohlédnout do jejich filmografie a posoudit, jakými dalšími výtvory se ve svém portfoliu mohou „pochlubit“. Spíše si odvážím tvrdit, že při daném námětu v podstatě nešlo na tomto anime co zkazit, ledaže by měli tvůrci na to pokažení vysloveně talent. Spíše tedy než o precizně vyrobené anime se jedná o kousek, u nějž zkrátka tvůrci vsadili na stokrát osvědčené ingredience, jimiž věděli, že vykompenzují své průměrné tvůrčí schopnosti a zavděčí se co nejširšímu spektru diváků. Příběh o rozjíveném mladém floutkovi z velkoměsta, který se napravuje a hledá nový smysl života na tom největším vidlákově mezi srdečnými vesničany a ještě nezkaženými dětmi je prostě tutovka, která se snaží diváka zahřát u srdéčka svou rádoby bezprostředností a vytlačit z něj emoce, leč mnohem vydařenějšími kousky zhýčkaný idiot Hromino se spíš po většinu sledování cítil jako paní Ivana z Kolotoče, kolem které to celé jen plynulo. Scénář a napsané postavy, jejich psychologie a interakce, hloubka příběhu, kvalita animace, hudba – to vše se pohybuje ve vodách průměru daného žánru, což má za následek, že jsem sice během sledování ani jednou nevyletěl z kůže nad mizerným scénářem, na druhou stranu mi Barakamon ani ničím výrazněji neutkvěl v paměti – na rozdíl třeba od Gin no sadži nebo Usagi Drop. Pustil jsem, viděl jsem, smazal jsem.

    • 13.7.2019  23:58
    Sarazanmai (TV seriál) (2019)
    ****

    Ikuhara si zase rozvibroval svou sedmou korunní čakru, přesedlal do dalšího animačního studia, představil novým spolupracovníkům svůj nový psychedelicko-LGBT-symbolistický maglajz a zabordelil jím statisíce animačních políček. Ale co naplat, on baví! U žádné postavy ani náhodou nečekejte náznaky normálnosti, naopak si je všechny představujte jako chodící schránky na mindráky a nejrůznější fetiše, na každém políčku se libě ukájejte luštěním sexuálních symbolů a buďte připraveni na všechno, a to včetně teplých draků Aleše Fajxe či vesmírných korábů Aštara Šerana. Prvních 5 dílů vás čeká pozoruhodná expozice výsledku šetření produkčních nákladů sofistikovaně skrytých za umělecké vyjádření, které vás má přimět k pochopení pravidel Ikuharovy hry, pak repetitivní fronta odchází a přichází smrtící koktejl v podobě… nečekaně srozumitelného příběhu, který vás svou nebývale vysokou mírou čitelnosti až šokujícím způsobem přiměje se na další díly začít konečně těšit a užívat si je! Nezavoní-li vám tedy první díly, avšak přesto cítíte, že byste mohli vydržet ještě jistou dávku ozáření extrahovanými kuličkami z anusů nadpřirozených bytostí, zkuste se překonat a uvidíte, že nebudete litovat. S přibývajícími díly do sebe začne vše až nečekaně dobře zapadat a ve výsledku se z mé kloaky vyloudily zcela nevídané čtyři hvězdy, které sem tímto radostně mrsknu!

    • 13.7.2019  23:20
    Kaze ga cujoku fuiteiru (TV seriál) (2018)
    *****

    Toto otaku komunitou poněkud nepovšimnuté anime bývá někdy srovnáváno s Haikjú!!, imho oprávněně. Obě díla se velmi zdařile věnují vykreslování vývoje postav a budování vztahů uvnitř jistého týmu na pozadí sportovních událostí, navíc spolu sdílí i významnou část tvůrčího týmu. Oproti výše zmiňovanému předchůdci však Kaze ga cujoku fuiteiru neadaptuje stále vycházející mangu, nýbrž ucelenou, již před drahnou dobou vydanou knižní předlohu, což má za následek přesně odměřené tempo vyprávění; příběh se nikde nezadrhává, nikam nechvátá, nic nepřebývá a každá scéna má zde své místo. V tomto seriálu je rovněž podobně šikovně zpracována psychologická stránka postav – zatímco v případě volejbalového zápolení hochů z Karasuno už od počátku žádný z hráčů nepochybuje o tom, že chce hrát volejbal, zde jsou postaveni nájemníci podezřele levné koleje před dilema, jak se vyrovnat s nechtěným závazkem vůči svému kolejovému chlebodárci, který si chce prostřednictvím sestavení běžeckého týmu realizovat svůj mokrý sen, dále si všichni musí nějakým způsobem poradit s velmi křehkou skupinovou harmonií, jež by mohla být odmítavým postojem byť jediného člena snadno narušena, a s tím související toliko typický japonský střet loajality a vlastních ambicí zde rovněž potrápí mysl nejednoho jinocha. Tyto vnitřní konflikty společně s dalšími osobními problémy každou z hlavních postav vrhají do úvah, kým vlastně jsou, jaké jsou v životě jejich priority a co pro ně ten tajemný koncept jménem „běh“ vlastně znamená – prostředek k získání uznání od okolí, pouze vyžadovanou povinnost, prostou zábavu a formu odreagování, možnost jisté formy seberealizace, šanci někam zapadnout… nebo snad nástroj k získání moci? Právě tato rovina je zpracována výborně s citem pro detail a představuje jednoznačně největší devízu seriálu, a byť se nedá říct, že by potenciál rozvinutí psychologické roviny postav byl u všech deseti členů týmu rovnoměrně naplněn, nepředstavuje to výraznější slabinu, která by jakkoli kazila celkový dojem – ostatně na prostoru 23 dílů by se tento cíl realizoval jen velmi těžko a méně je někdy více. Úroveň animace i kresby je dle očekávání na vysoké úrovni (studio Production I.G odvádí u tohoto typu sportovních anime skutečně skvělou práci), původní hudba taktéž. Úvodní znělky mě příliš neoslovily, zato ty závěrečné až možná příliš – má sluchátka by mohla vyprávět. Celkově se jedná o vynikající, leč hrubě nedoceněnou záležitost, která funguje od začátku do konce jako pečlivě namazaný stroj a ani na moment nepolevuje ze svého tempa v důsledku dobře promyšleného plánování, přičemž v závěru zanechává v divákovi velmi silnou katarzi. A ona ta nedoceněnost možná ani tolik nevadí, protože tohle je přesně ten typ anime, u nějž máte dojem, že by mu velká popularita mohla být až ke škodě a u kterého si vlastně ani nepřejete druhou řadu, neboť tato byla natolik dobrá, že by případné pokračování mohlo jen pokazit celkový dojem. A nezapomeňte: hory v Hakone jsou ty nejstrmější!

    • 9.7.2019  20:29
    Haikjú!! (TV seriál) (2014)
    *****

    Přesně mířená dělovka mezi oči všem těm, kteří jsou přesvědčeni, že sportovní anime nejsou nic pro ně a vyhýbají se jim jak čeští voliči volbám do Senátu. Haikjú!! je sportovní anime, ale není to anime o sportu. Ne tedy primárně. Volejbalové tréninky, turnaje a zápasy zde vytvářejí jen příběhový rámec, respektive pozadí, na němž se odehrává to hlavní, oč tu jde – a to je vývoj perfektně napsaných postav a interakce mezi nimi. Ač je zde sice přítomen někdo, koho by šlo označit za hlavní postavu, tlačí se hned v závěsu mnoho dalších postav, z nichž nikdo není upozaděn a každý z nich je vykreslen co nejrealističtěji a co do největší hloubky. Děj Haikjú!! představuje především střet různých motivací, překonávání vzájemných rozdílů a nevraživosti, nacházení společných vlastností a hledání stále nových možností ke zlepšení spolupráce v týmu. Tvůrci nechávají hrdiny vyhrávat i prohrávat, kategorizování na hodné a zlé si hned od prvopočátku odpouštějí a dění, které vidíme na obrazovce, překračuje hranice sportu a dá se zevšeobecnit na jakoukoli skupinku lidí, kteří se snaží něčeho společně dosáhnout a v prvé řadě se o to snaží tím, že se pokouší změnit oni sami. Do popředí zde tak vystupuje především realističnost, takže se ani v samotných zápasech nemusíte bát žádných exhibicí nadlidských schopností a technik s překomplikovanými, směšnými názvy, jak bývá někdy v žánru zvykem. Vše výše zmiňované je ještě okořeněno příjemnou dávkou humoru a napínavými zápasy, které vás nenechají vydechnout, povedenou hudbou, sympatickou kresbou i plynulou animací – a o hodnocení není pochyb. Ač si i ostatní řady drží vysokou kvalitu, považuji právě první řadu za tu nejzdařilejší kvůli tomu, že je zde nejvíce prostoru pro to, v čem tkví působivost tohoto anime – a tím je již zmiňovaný vývoj postav a budování vztahů mezi nimi. Patříte-li tedy mezi ty, kteří se na sportovní anime dívají skrze prsty, doporučuji zříti Haikjú!! jakožto výborný způsob prozření.

    • 28.5.2019  14:20
    Mob Psycho 100 - Season 2 (série) (2019)
    **

    Uzívané a téměř zbytečné pokračování, které nad vodou totální zbytečnosti drží pouze prostřední část týkající se vývoje vztahu mezi Mobem a Reigenem. Pouze tato část dává existenci druhé řady smysl, byť se nabízí otázka, zda by namísto rozplizlých 13 dílů nešlo vytvořit kratší OVA, které by se zaměřovalo právě jen na vývoj těchto dvou postav. Zbytek totiž tvoří jen uzívaná vata, v níž se oproti první řadě výrazně šetří vtipy, zajímavými postavami i dějovými posuny, a tak se v této vatě i pozitivní dojem z povedené předchozí části výrazně ztrácí. Animátorští onanáši z Bones se sice tradičně utrhli ze řetězu a okázale předvádí své schopnosti zejména v akčních sekvencích, ale stejně tak jako z rozmazaného psího exkrementu nutellu neuděláš, tak ani šikovní animátoři nemohou svými ódami na radost vykompenzovat nulový děj korunovaný extrémně plochým záporákem, který byl tak matný a nudný, že už si ani nepamatuji, jak se jmenoval. Těžká špaténka a slabé 2*.

    • 28.5.2019  13:10
    Aozora Yell (2016)
    ***

    Šikovně namíchaný koktejl těch zaručených ingrediencí pro typické japonské středoškolské drama – nic víc, nic míň. Originalitu můžete zkusit hledat na obrazovce lupou, ba i zkusit pátrat pod sedačkou, ale smůla – během prvních deseti minut si v případě zkušenosti s podobným typem snímků snadno uděláte obrázek, jak bude vypadat zbytek filmu, a postupně si jen potvrzujete, že tady se žádné překvapení skutečně konat nebude. V rámci žánru řemeslně dobře natočená generická záležitost, do které jsou postupně vsypávány nezbytné ingredience daného žánru (vybírání si školních kroužků, milostné vyznání, odmítnutí, problémy své i problémy okolních postav a hledání řešení…) a která ve vás hlubší zážitek ani omylem nezanechá, ale na kterou se především díky výborným hereckým výkonům hlavní dvojky alespoň hezky dívá. (A tvůrcům dávám malé bezvýznamné plus za závěrečný cover mé oblíbené písně na karaoke.)

    • 26.11.2018  14:01
    Kiznaiver (TV seriál) (2016)
    *

    S melodramaty Mari Okady je to jak na houpačce. Někdy dokáže udržet své čakry na uzdě a navzdory komplikovanému mnohoúhelníku může z jejího pera vzniknout velmi zajímavé dílo, jako například Nagi no asu kara, ale občas tato dáma dovede brutálním způsobem přestřelit a zpočátku slibnou zápletku utopit v uřvaném bordelu plném hloupých, otravných postav, jejichž charakter v podstatě tvoří jediný povahový rys, jenž musí být divákovi neustále předsouván. Kiznaiver je bohužel ten druhý případ. Okada nejspíše dostala nápad napsat anime o experimentu se sdílením bolesti mezi lidmi, ale už se jí moc nechtělo snažit se nějak hlouběji zamýšlet nad dopady realizace takového nápadu a rozpracovávat zákonitosti fikčního světa, zvlášť když měla příležitost se omezit jen na něco, co má tak ráda: melodramata! Erupce emocí! O ty přeci jde v prvé řadě! Musíme je nechat pořádně vykřičet, musíme tam narvat co nejvíce teatrálnosti a donutit diváka se co nejvíce dojmout! … nebo trpět jak zvíře. Jedna hvězda za něco jako zajímavé odhalení v posledních několika dílech, na něž však navázalo jen pitomé vyvrcholení v závěru, u nějž jsem nevěděl, zda se smát, nebo brečet, a ještě malé bezvýznamné plus za výborný opening, byť je škoda, že poslední singl Boom Boom Satellites musel být použit zrovna k takové pitomosti.

    • 22.10.2018  21:12
    Sedm smrtelných hříchů (TV seriál) (2014)
    **

    Vezměte Fairy Tail, přiškrťte trochu míru jeho pitomosti a sluníčkovosti, přidejte banální příběh a hurá, Nanacu no taizai je na světě. Stejně jako výše zmiňovaná záležitost, i Sedm hříchů představuje směs spousty zářivých barviček, postav plochých a nudných, power-upů nesmyslných a přehnaných, znásilnění značně vyšumělého příběhového mustru bez špetky invence (byť nutno sarkasticky poznamenat, že oproti FT zde aspoň nějaký příběhový posun je) a samozřejmě nesmí chybět lehčí forma ečči. U mnohých šónenů se stává, že se při sledování alespoň masochisticky ukájím nad jejich imbecilitou, ale Hříchy byly po všech stránkách natolik matnou a nudnou podívanou, že jsem se musel do každého dílu nutit tak moc, jako jsem se už dlouho do sledování nějakého anime nenutil. Tvůrci se možná snažili o fungující humor, ale když se namísto smíchu dostavuje pouze pocit trapnosti, je něco špatně. Zničen a znaven žádám, aby Meliodas a ta jeho banda už ukončili tu nervy vysilující jízdu a nechali mě vystoupit u patnáctého dílu.

    • 21.10.2018  15:49

    Tento film těžce klame tělem. Ač podle zařazení do žánru „komedie“ na mnohých filmových databázích (ČSFD nevyjímaje) i komediálního zaměření traileru by se mohlo zdát, že tento film je skutečně komedie, není tomu tak, neboť veškeré komediální scény, napočitatelné na prstech jedné ruky, jsou v podstatě obsaženy v traileru a zbytek je vážné „post-apo“ drama. A zde nastává problém, protože jsem do kina šel s očekáváním toho, že Jaguči mi připravil koňskou dávku absurdního humoru a nápaditého ztvárnění světa bez elektřiny, a při sledování stále čekal na něco, co nikdy nepřišlo. Ale budiž, jsem idiot, čekal jsem něco jiného a z traileru nepochopil autorský záměr. Bohužel, problém je ten, že ani jako vážné „post-apo“ to příliš nefunguje. Na emoce se tu sází ostošest, ale samotná vize Japonska bez elektřiny je zpracována velmi povrchně a nedočkal jsem se žádného zajímavého nápadu, což je škoda, protože tím sklouzává do roviny zcela obyčejného dramatu, kde zasazení do neobyčejného dějiště hraje jen druhé housle. Souhlasím rovněž se Zízou, že v některých ohledech jsem nad chováním členů rodiny v některých pasážích jen nevěřícně kroutil hlavou. Je to škoda, zahrané je to slušně a svým nápadem mělo velký potenciál mě zaujmout, ale ve výsledku se o mě bohužel často pokoušel spánek, z nějž mě pokaždé vytrhlo řvaní členů rodiny… anebo příjemná závěrečná písnička. (Viděno v Tóhó Cinemas Nidžó, Kjóto, 3/2017.)

    • 21.10.2018  15:35
    Omae wa mada Gunma o širanai (TV seriál) (2018)
    ****

    Znáte prefekturu Gunma? Že ne? Uklidním vás, mnoho Japonců o ní ví jen o málo víc než vy. Když se řekne Gunma, vybaví se většině jen lázeňské městečko Kusacu a to, že je jednou z mála prefektur nemajících přístup k moři. Dle průzkumů turisticky nejméně atraktivní prefektura. A toto anime se nám snaží o ní říci něco víc. Za velké pozitivum považuji samotné zaměření seriálu, respektive právě jeho široký záběr: nesnaží se vykreslit Gunmu jako nepochopenou chudinku, která toho má tolik co nabídnout, nebo ji naopak sebemrskačsky zesměšnit jako totální díru, jako to nedávno udělalo Brno. Stejně tak není jednostranně orientována jen na diváky mimo Gunmu, ale i na samotné obyvatele Gunmy, jež se rovněž snaží vzdělat a podělit se o zajímavosti týkající se jejich domoviny, které možná neznají. Se stereotypy zachází s nadsázkou a humorem, nejsou zde prezentovány jako holé a stoprocentně platné fakty. Humor funguje, prezentované reálie jsou rozmanité a zajímavé, animace i hudba představují čistý průměr a postavy jsou ploché jak žehlicí prkno, ovšem vzhledem k tomu, že z povahy seriálu zde nějaká hloubka postav nehraje prim a je zde přítomen i konec (byť sebevíc absurdní), což je na prostoru pouhých dvanácti čtyřminutovek veliká vzácnost, hážu na zmiňované nedostatky bobek a volím 4*.

    • 20.10.2018  22:02
    Boku no imóto wa „Ósaka Okan“ (TV seriál) (2012)
    odpad!

    Představte si, že by v Česku vzniklo anime, které by mělo prezentovat zbytku republiky jižní Moravu. A to následujícím způsobem: všichni tam zákonitě cpou do každé věty nějaký silně nářeční výraz, celé dny jen imrvére chlastají víno, slivovici, meruňkovici, ořechovici, třešňovici… zkrátka vše, co najdou na zahradě a dá se z toho udělat ohnivá voda, a když nechlastají, tak zrovna pálí nějaký ten špiritus. Všichni chodí každou neděli do kostela, každý má vinný sklípek až po strop naplněný chlastem, ideálně i nad bytovým jádrem namalované žudro, každé dítě nebo teenager v cimbálce či národopisném souboru, nadšeně křepčící v kroji, a když zrovna nepijí, tak nemají nic jiného na práci než nadávat na Prahu. Znělo by vám to jako otravná a nevtipná nuda? Přesně s takovou neochvějností k těm nejhloupějším a nejotřepanějším stereotypům je v tomto anime představována Ósaka a všechny mýty, které se k ní a k jejím obyvatelům váží, v čele s vrcholně nesympatickou, uřvanou hlavní postavou. Proti prezentování stereotypů týkajících se obyvatel nějakého města nebo oblasti nemám nic, pakliže se to nepředhazuje divákovi jako holé fakty, které ještě k tomu mají za cíl jej vzdělat (?) a posloužit mu jako jakýsi průvodce Ósakou, přitom jsou buď opravdu hloupě generalizující, nebo vysloveně zavádějící – zejména okénko do ósackého nářečí, které místy představuje výrazy, které skuteční Ósačané používali někdy v 80. letech nebo o kterých dokonce nikdy neslyšeli. Blbost na n-tou. (Pokud byste měli zájem zhlédnout mnohem povedenější dílko na podobné téma, mohu doporučit následující anime o prefektuře Gunma.)

    • 20.10.2018  21:24

    A to už jsem málem zanevřel na člověka, o němž jsem byl přesvědčen, že zažívá postupný úpadek tvůrčích sil a míří nevyhnutelně na dno umělecké propasti. Pakliže si lze vysvětlit všechny Makotovy tvůrčí nezdary posledních let utápějící se v matnosti a vyšeptalosti tím, že si jen šetřil a sbíral síly na tento skvost, budiž mu tyto nedomrlosti odpuštěny a nadšeně poplácán po zádech. To, co jsem od něj čekal, jsem přirozeně dostal i nyní: vycizelovaná vizuální stránka, plynulá animace, západy slunce a malebné oblohy hraničící s kýčovitostí, spousta záběrů na vlaky, plno melancholie a vynikající hudba, byť tentokrát v podání mých oblíbených Radwimps; to vše ovšem nyní ruku v ruce se zajímavou zápletkou, která ač zdaleka není kdovíjak originální a kdekdo by ji mohl označit za směs nejrůznějších anime klišé, je zpracována nadmíru zdařile a nabízí nejrůznější interpretace příběhu, čímž v divákovi film silně doznívá i po zhlédnutí. Je to hravé, milé, vtipné, ale netlačí to prvoplánově a hloupě na city. Je to typicky makotovské, všechny jeho trademarky jsou tu a ve vysoké míře, ale zároveň je to svébytné a v kontextu Makotovy tvorby nezaměnitelné dílo. Je to eintopf, který balancuje na tenké hraně povrchní líbivosti, kdy v něm lze vidět jak pouze audiovizuálně podmanivou příběhovou patlanici, tak mnohovrstevnaté dílo, jež vás nenechá ani na minutu v klidu a bude ve vás rezonovat delší dobu – a Micuha a Taki si mě jasně přetáhli k sobě na tu druhou stranu. Po hodně dlouhé době konečně jeden hype, se kterým souzním a na jehož vlně jsem se taky nechal svézt. Malé bezvýznamné plus za to, že mě Šinkai donutil si po devíti letech koupit jak nějaký film na DVD, tak jeho soundtrack. A menší mínus za to, že jsem se tím fenoménem nechal semlet opravdu drtivě a nedokázal odolat vypláznutí nechutného množství jenů za návštěvu tematické kavárny a koupi hromady blbostí typu bločky, propisky a pohledy. Takový drzý film! (Viděno v Tóhó Cinemas Nidžó, Kjóto, 11/2016.)

    • 14.1.2017  12:38
    HIV AIDS (amatérský film) (2007)
    odpad!

    Původně bylo v plánu napsat k dalšímu z vysoce erudovaně podaných edukačních opusů Veselého a Cejpka vyčerpávající a rádoby vtipný komentář, jímž bych si nakouřil svůj e-penis, ale této mozkopusté rektální dvojici se opět podařilo zbořit má očekávání a způsobit, že mi na dostatečně výstižný popis dojmů nebudou stačit slova. Snad bude někdo z jiných kolegů či kolegyň úspěšnější. — K vidění zde.

<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19