Hromino

Nepamatuju si, kdy naposled mi připadala délka filmu tak žalostně krátká jako právě u Absolventa. Nesmírně přitažlivý mix v podobě perfektních hereckých výkonů, podmanivé kamery a vůbec tak trochu netypických režijních vychytávek Mika Nicholse, v dnešní době již klasických hitovek Simona & Garfunkela (tento komentář samozřejmě právě píši za hudebního doprovodu Scarborough Fair) a povedené zápletky, která by možná na první pohled mohla znít tuctově a divák by od ní mohl očekávat, že se nevyhne jistým klišé žánru, ale není tomu tak. Absolventa bych nepovažoval vyloženě za komedii jako takovou, kde se budete smíchy popadat za bránici a v průběhu sledování několikrát odcházet pro něco k pití, abyste si svlažili následkem několikaminutového smíchu vyschlé hrdlo, jde spíš o film, kde se vyskytuje několik úsměvných momentů, ale jako celek se jako komedie rozhodně netváří. Téma rebelie, vzepření se řádu, pravidlům, rutině a společenským systémům je zde naznačeno více než povedeně a mně nezbývá nic jiného, než sem vpálit plný počet a litovat toho, že to nemohlo být ještě o něco delší. I když ono je to tak vlastně možná i lepší. Jasný must-see film pro každého.

Děj filmu: Hrdinka se vybourá, odskočí si do lesa uvařit milá zvířátka a pak se zase vrátí na silnici, kde bude stopovat a... happy end.

Máte-li dosledovány všechny klasiky sportovních anime a roupem už nevíte, na co byste se ještě měli podívat, pak bych vám Ahiru no sora asi mohl opatrně doporučit. Jedná se ve všech směrech o průměrný, místy až podprůměrný šónen, který těžko může někoho nadchnout a k basketbalové klasice jako Slam Dunk nebo i k tomu blbému Kurokovi to má daleko asi jako Česko k platům na úrovni Německa. Příběh je naprosto tuctový, což by bylo u šónenu odpustitelné, pokud by příběhovou tuctovost dokázal kompenzovat výborně napsanými postavami. A tady je právě ten největší problém – za celou dobu jsem si v té přehlídce nudy a šedi nedokázal najít jedinou postavu, která by si získala můj zájem a sympatie. U jedné to vypadalo zprvu nadějně (Tobi), ale i ta brzy zapadla mezi ostatní šeď. Druhým zásadním problémem je animace. Sportovní anime mají tu smůlu, že se v nich velmi snadno dá odhalit nezkušenost tvůrčího týmu s tvorbou akčních sekvencí, a Ahiru no sora je v tomto ohledu přímo nahým králem – zápasy zde naprosto postrádají dynamiku, jsou v podstatě jen sledem více či méně statických obrázků, které jsou ještě k tomu tak nešťastně nasnímány a sestříhány, že se v nich špatně orientuje, a jen těžko lze vybrat nějakou scénu, která by se mi vryla do paměti. Dovedu si představit, že kdyby se produkce chopilo třeba studio Production I.G, mohla by z toho být podívaná minimálně na 3*, ale takto připomíná sledování Ahiru no sora pití čaje louhovaného z nějakého osmého, devátého nálevu. Končím po 15 dílech, neuražen, nepotěšen.

V průběhu sledování tohoto seriálu a čekání na nové díly bylo zajímavé sledovat reakce uživatelů ČSFD či různých anime databází a porovnávat je s těmi mými. Zatímco z prvních dílů byli mnozí blahem bez sebe a seriál vyzdvihovali hodně vysoko, já jen nevěřícně ohrnoval nos nad plochými postavami, nikterak závratně krvavými scénami, téměř nepřítomnou hudbou, poněkud obstarožně vypadající kresbou a nevyhnutelným ečči. Tempo seriálu bylo velmi pomalé, děj byl jen zdánlivě posouván kupředu… nechybělo zkrátka málo k tomu, abych seriál zahodil a napařil sotva jednu hvězdu. Počínaje zhruba desátým dílem si však tvůrci náhle usmysleli, že mě začnou příjemně překvapovat, a tak představili nové, poměrně zajímavé postavy, postupně odpravili postavy nezajímavé a zbytečné, zlepšili kvalitu kresby i animace, přidali na krvi, ubrali na ečči, ba i nějaký hudební doprovod počal jsem registrovat. Nabyl jsem dojmu, že si tvůrci Akame konečně ujasnili, co ze seriálu chtějí doopravdy udělat – poctivé béčkové akční fantasy, jehož hlavní doménou jsou velmi slušné souboje, vyšší rating (množství krve srovnatelné s Berserkem ovšem nečekejte) a nepředvídatelnost osudů hlavních postav (s Georgem R. R. Martinem by si tvůrci v tomhle ohledu mohli podat ruce). Sice se rozhodně nedá říct, že by tímto mezníkem seriál eliminoval veškeré mé výhrady k němu, ale najednou jsem měl chuť si každou neděli večer nový díl pustit a uvolnit se alespoň u zdařile animovaných, svižných, dynamických a napínavých akčních pasáží. Momentem, kdy však mnoho fanoušků začalo anime posílat do pekel horoucích, byla závěrečná část seriálu, kdy se podobně jako u první adaptace Fullmetal Alchemist tvůrci odklonili od mangy a nabídli vlastní zakončení příběhu, které má děsivě rychlý spád a – jak již někdo poznamenal – trochu připomíná Battle Royale. Tady bych nejprve dal těmto kritikům částečně zapravdu v tom, že má seriál skutečně příliš rychlý spád a koncentrace úmrtí postav na díl je… hodně, hodně vysoká. Na druhou stranu však oceňuji, že se tvůrcům i přes zjevnou uspěchanost podařilo seriál zdárně uzavřít, vytvořit úspěšně katarzi a opět nějakým způsobem překvapit a překonat horizont očekávání diváka, což v období trendu téměř výhradně otevřených konců bez katarze à la „nechme to tak a uvidíme, jestli si na další řadu vyděláme” dovede příjemně potěšit. Ačkoli bych tedy seriálu mohl dát s čistým svědomím dvě hvězdy, přimhouřím v tomto případě oko a dávám tři.

Věřím, že na svou dobu to muselo být nevídané dílo nejen po grafické stránce a do té doby, než byl uveden o sedm let později Ghost in the Shell, to asi bylo pro Japonce něco jako Avatar pro diváky doby současné. A musím říct, že narozdíl od Avatara, který u mě asi už po měsíci od zhlédnutí pořádně vyčpěl, mi připadá Akira stále jako velmi živé dílo, jež za ta léta ze své působivosti rozhodně neztratilo mnoho. Působivá akce, mysterie a příběh, co mě zaujal hned od prvního obrázku a krásně stupňoval na své zajímavosti. Jasně, menší výhrady mám, ale po zhlédnutí to ve mě zanechalo opravdu veliký zážitek, navíc jsem si krásně rozšířil obzory v tom, jak má vypadat takový pořádný filmový hajzl. Závěrem jen vyjádřím svou víru v duševní zdraví amerických kolegů, kteří tak zoufale touží do hrané verze zadaptovat (čti: posrat) tenhle japonský originál. Co na tom, že roli Miyako nabídli mé milované Heleně Bonham Carter, když scénář píše ten nenapravitelný člověk jménem Steve Kloves? Ano, ten exot, který psal s výjimkou pátého dílu scénáře ke všem dílům Harryho Pottera, má v plánu vzít do svých pazourů tuhle japonskou klasiku a svou klávesnicí ji znásilnit. Boha jeho, i když pomineme spolupráci tohohle individua na projektu, nevěřím tvůrcům, že z Akiry chtějí udělat něco více než stoprocentní blockbuster, kde o nic jiného než akci nepůjde. Protože jestli mi tvůrci budou chtít tvrdit, že z toho plánují udělat film, který se bude smrtelně vážně tvářit jako filozofické drama, pak bych to s dovolením vyhlásil jako vtip roku.

Po zhlédnutí Květů zla jsem se ujistil v tom, že podobná anime o narušených jedincích nejsou nic pro mě. Sledovat náhodné vyšilování postav, jež v prvé řadě nejsou důkladně diváku vykresleny (zde to může být myšleno i doslovně), nejsou sympatické ani v roli antihrdinů a jsou opravdu nádherně „vyhrabané”, mě nudí, což dokazuje i fakt, že jsem se k tomuto anime vrátil asi až po půl roce od doby, kdy jsem si musel udělat po sedmém díle voraz. Abych nějak hezky sesumíroval důvody, proč jsem tak učinil: zaprvé, v tomto anime snad není jediná postava normální. Ani ta paní, co ve třetím díle projížděla na ulici na kole, ba ani ten pán s červenou kravatou ze čtvrtého dílu, co si zavazoval na chodníku tkaničky. Kdyby dostali více prostoru, ukázalo by se zajisté, že i jim dali scenáristé do hlavy seno. Prim zde totiž podle tvůrců hrají přehnané výlevy těch nejzákladnějších emocí, prostřednictvím nichž máme nejspíš hrdiny pochopit, byť nám pohnutky zůstanou neznámy. Že jsou postavy labilní, to by mi nevadilo, kdyby byla aspoň lehce naznačena příčina jejich deviantního chování či třeba přímo explicitně řečen onen důvod, ale tak tomu zde není; zde promlouvají postavy jen těmi výlevy a působí tak silným, nepříjemným dojmem samoúčelnosti. Proto bych prosil administrátory, aby z profilu seriálu oddělali štítek „psychologický”, neboť v této rovině seriál navzdory očekávání naprosto fatálně selhává. A za druhé: logika. To souvisí s již zmíněnou „vyhrabaností” hrdinů. Uvedu konkrétní příklad za všechny: postava Nakamury má výrazné brýle, výraznou červenou barvu vlasů, kterou žádná jiná postava v tomto anime nemá, a všeobecně se o ní ví, že je úplný blázen. Jednoho dne vyleje na hlavního hrdinu, který má právě rande, kýbl plný vody a uteče. A světe div se, nikdo ji z toho jednoho, dvou metrů nedokáže identifikovat, nikdo si nedokáže dát jedna a jedna dohromady, jen se vzájemně ptají, kdo to asi tak byl. Logika zařvala. Jediné, co na seriálu dokážu ocenit, je použitá technika rotoskopie, která anime dokázala ozvláštnit, stejně jako pomalý ambientní doprovod a závěrečná znělka, jež k atmosféře seriálu dobře sedí. Za zajímavý audiovizuál tedy dávám 1*, ovšem pokud si vyloženě nelahodíte v seriálech se samoúčelně psychicky labilními jedinci, tak bych vám Květy zla nedoporučil. Alespoň ne jako seriál. Raději si přečtěte básnickou sbírku od Baudelaira, která má co nabídnout.

Člověk si celých jedenáct dílů říká, zda to vůbec dělal Urobuči, když se mu před oči a uši servíruje jen vcelku prostoduchá mecha rubačka s primitivním námětem, mizerně napsanými postavami a absencí nějakých zajímavých myšlenek či nečekaných smrtí postav, jež bývají Urobučimu často tak vlastní, dokud nepřijde poslední díl. A právě až v posledních minutách onoho dílu se z obrazovky a speakerů ozve: „This is Urobuchi!” — a bum, prásk, najednou zjišťuji, že na tohle jsem celou dobu čekal. Jen škoda, že jsem se toho dočkal až v posledních minutách, neb předtím mě čekala jen nudná podívaná plná nejrůznějších chyb, povětšinou úplně zbytečných. Výše jsem již zmínil primitivní námět a lineární děj. Byl opravdu takový problém jej trochu rozvést či přidat nějakou tu dějovou kudrlinku? Vysvětlit, proč celou Zemi zachraňuje pár puberťáků (ti zejména) a pár dospělých z Japonska a nikdo jiný? Nebo snad napsat trochu zajímavější postavy? Plejádu postav zde tvoří jen provařené kusy typu neohrožený, inteligentní tvrďák s pestrým fondem výrazů, jenž ochraňuje urozenou dívku s naivními světonázory, mezi nimiž to zákonitě musí zajiskřit, dále postava, která chce pomstít smrt nějaké blízké postavy, a samozřejmě nesmí chybět nějaká ta postava, která neví, na čí straně má stát… a mohl bych pokračovat. Akční scény, jichž opravdu v seriálu není málo, jsou občas nepřehledné, poněkud rozplizlé, napětí se v nich tvůrci často pokouší tvořit jen halekáním rozkazů a proseb, což se ale v mém případě míjí účinkem. Hudba budování napětí taktéž příliš nepomáhá, z velké části je jen recyklací sebe samé, předchozích soundtracků od téhož skladatele a náhodných soundtracků k hollywoodským akčním filmům. Opět jsem se tak utvrdil v názoru, že by se měl Hirojuki Sawano věnovat jen psaní skladeb pro svůj vybraný harém zpěváků a zpěvaček, neb instrumentální kousky z jeho pera jsou ve většině případů nudným opisováním a sebevykrádáním. Ve výsledku bych tak ocenil jen úvodní znělku od Kalafiny, asi dvě vokální skladby z OST, návrhy postav, kresbu (i když některé CGI modely občas trochu ublížily mým očím) a již zmiňované zajímavé zakončení. Z vlastního zájmu zkusím v lednu mrknout na začátek druhé řady, abych zvěděl, zda se tvůrcům podařilo dobře navázat na konec první řady. Pokud tomu tak nebude, bezesporu trpce zklamán budu. — Edit: Trpce zklamán jsem. Tvůrci zakončili první řadu velikým cliffhangerem, jenž naznačoval, že by se druhá řada mohla vyvíjet rozumněji než ta první, ale po zhlédnutí prvního dílu druhé řady se ukazuje, že onen cliffhanger sloužil jen na efekt a druhá řada bude zřejmě pokračovat ve stejně stupidním duchu jako velká část první řady. Se seriálem tedy končím, dávám 1* a nedoporučuji, pokud nejste vyznavačem či vyznavačkou prostoduchých děl, kde mizerně napsaná parta malých fakanů s mechy zachraňuje celý svět před hrozbou z vesmíru.

„My name is Lester Burnham. This is my...” –– Jasně, však to všichni známe dál. Nemá smysl se k tomuto filmu nějak více rozepisovat, takže budu vesměs stručnej. Není to samozřejmě jen americká krása, co tam vidíme, a myslím, že hodně z nás v některé postavě poznala sama sebe nebo aspoň někoho z okolí, není-liž tak? A na scény jako večeře po vyhazovu z práce, zastávka s matčiným přítelem u fastfoodu nebo právě začátek či konec jednoduše nelze zapomenout. Plný počet hvězd.

„Jářku, to nám zase dlouho nějaká postava v anime nedostala výpadek paměti, tak proč tento prudce neotřelý nápad neoprášit, nepoukázat na tento bryskní nápad hned v názvu a celý seriál nenaplnit snahou získat znovu ztracené vzpomínky?”, říkali si asi tvůrci tohoto seriálu, když dostali za úkol zadaptovat stejnojmennou vizuální novelu. Ztratit vzpomínky, to je nepochybně hrozivé, ovšem uchopit to za konec namočený ve vodách reverse harému s vystylovanými bišíky nebyl podle mě zrovna dvakrát dobrý nápad. Upřímně, byl to totálně praštěný nápad, ale rozeberme si to hezky od podlahy. Máme tu hrdinku, která utrpěla ztrátu paměti, nic si nepamatuje, má velmi malou slovní zásobu, jen málokdy ve svých větách používá více než tři slova a ráda by své vzpomínky získala zpět. Normální člověk by s takovým problémem zašel do nemocnice, ovšem jeden chytrý elfík (pozor, máme tu i fantasy!), který se vedle hrdinky zjeví, prohlásí, že v nemocnici by jí naopak jedině ublížili a že by naopak měla před všemi utajit, že ztrátu paměti utrpěla. To dá přece rozum, že to nikdo nepozná, když máte totálně vygumovaný mozek, že jo. Taky by se dalo čekat, že člověk stižený amnézií by prvně chtěl najít místa a lidi, ke kterým je zakořeněn – a to sice rodinu a domov –, ovšem hrdinka najust ne, ta si dělá největší starosti s tím, proč na ni jeden černovlasý hezounek pořád tak nesměle kouká. Vždyť ona je tím hezounkem tak zmatená, ona neví, proč ji líbá a proč prohlašuje, že spolu chodí! Ba ne, pozor, ono těch hezounků je vlastně hned několik, všichni mají outfity jak utečenci z cirkusu a jsou tak hubení, že by si s Glumem mohli klidně potřást pravicí. Hrdinka má pro změnu bohatě zdobené šaty služebné, jako služebná pracuje i v jednom podniku, kde i přesto, že je úplné kopyto a zmaří, co se dá, ji mají všichni rádi a ani je nenapadne ji vyhodit z podniku. A že by získala zpátky své vzpomínky prostřednictvím vyprávění těch, kteří ji znají? To také nehrozí. Raději ať se k nim provzdychá sama na konci seriálu, ať je ten seriál dramatičtější. –– Oh my god, tohle bylo na mě moc silné kafe. Stejně jako Chinese Ashio jsem přemýšlel, za co bych mohl dát tu jednu hvězdu, ovšem žádná přednost hodná celé jedné hvězdy mě nenapadla. Hudba mi připadala těžce průměrná, kvalita animace ucházející, opening a ending mě nezaujaly… napadlo mě dát hvězdu za místy nechtěné pobavení na účet tvůrců, ovšem v tom případě bych na revers musel zase spálit hvězdu za velmi nudné pasáže, kde hlavní hrdinka jen vzdychala a vrhala na svůj harém rozličné pohledy. Inu, co se dá dělat. S kufry trpělivosti vystupuji na páté stanici, dál už mě to ani za mák neláká.

V roce 2007 používat 3D grafiku na úrovni jak někde z Baltie? A zaměřovat to na děti? Cpát jim do hlav hlody o Jádře? Pfff... navrhuji to přejmenovat na Vomitmania.