Hromino

„Ach, synu, synu můj nezdárný, zastav se na moment u mých nohou a vyslechni story z dob telecích, kdy se fusekle eště v sandálech Čechů nosily a trdelníky na slováckých trzích se pekly. To ti tak jednou děd Hromino léta Páně 2013 zřel takéto japonské anime, na kerý slyšel ze všech stran samý sůprlativy, zřel na něj spóstu parodií, slyšel nemálo keců týkajících se jej. A představ si, že to anime mělo hantýrovat vo tom, jak jeden naraplenej kluk chce zkopat všechny obry do kuličky, páč si jeden z nich zblajznul na jeho mutině! No né, hele, nechlámej se, synu, jako vono to téma v mý době eště všem profláknutý nepřišlo! Jó, a teď sem si to pustil, hele, tak čtyři, pět dílů – no ty vogo, to bylo tak ozajstný a mastný jak máloco! Jako kdybys viděl tu srandovnů grafiku, patetický kecy, sterilnů akcu a ..., no to by ses taky musel lochčit. Jako jó, pár postav by jako ještě šlo skůsnót, pár bylo betelnéch, ale teď si jako představ, že si dovolíš kvaltovat proti davu, jó. No málem sem dostal přes rypec, faktec. Jako někdá po dvanáctým díle sem sice hlásil loď, ále tož si říkám, že eště na pár epizód by stálo hodit čučku, ať to mám celý zkóknutý. A vono nic! Sterilná akca, hlavní charaktéry dost nuda a story hlavní… no jako nic moc. Fakt sem nezgómnul, co na tom gómají ostatní. No – vošajstlich, to je už půl osmý?! Tak, halt, a teď si synu makej robit věci do bódy. Jo jo, vím, že zítrec píšete na indexované seznamy, tak se na to kókej hodit voko, ať tě biflér zas nezpraží, že víš prd.”

Jde o velmi pohodové slice of life ze života mladého měšťáka na venkově, kde je nejepičtějším momentem celého seriálu stíhání zloděje jahod. Vážně. Na alchymii zapomeňte, tady se učí pozitivním hodnotám v příjemném hudebním doprovodu, vše občas zpestřeno i nějakým tím úsměvným momentem. Není to určitě nic, co by spustilo monstrózní hype, žádná budoucí anime modla. Je to jen pohodová záležitost z prostředí vidlákova, která si nehraje na nic víc, než čím opravdu je, a je jednoduše sympatická, převážně bez závažnějších chyb a příjemná na pokoukání. A jsem zvědav na další sérii začátkem příštího roku. –– Více v mé recenzi zde.

Kino no tabi má určitě co nabídnout. Pokud řeknu, že je atmosférou vcelku podobné seriálům jako Muši-ši či Haibane renmei, vězte, že jde o vážně myšlený a důrazný kompliment. Hlavní hrdinka Kino se svou ukecanou motorkou vyráží na cesty po prapodivných zemích, příjemným a nenuceným způsobem nutí k zamyšlení nad některými společenskými problémy a lidskými neřestmi. Seriál nám sice nepředkládá k zamyšlení kdovíjak revoluční myšlenky, ovšem jeho tvůrci je převedli navýsost povedeným a zajímavým způsobem. Svět je krásný proto, že krásný není. Nejde nesouhlasit a doporučit. –– Více v mé recenzi zde.

Velkoměsto z ptačí perspektivy, malebná večerní obloha, klavírní skladba, smutná dívka ve vlaku, sakury, kočky… Šinkai se zase svých trademarků i typických žánrů drží jak hovno košule a opět servíruje další dávku melancholična s divným koncem. A bohužel, stejně jako u minulého počinu jsem měl pocit, že se Makoto těžce sebevykrádá. Ne že by mi vadily jeho trademarky či typická témata, ale vadí mi, že stejně jako jeho poslední počin tento snímek postrádá nápad, zajímavé myšlenky… srdce. Smysl. Třeba takové Kumo no mukó, jakusoku no bašo mě sice tolik neoslovilo jako 5 cenťáků či Makotovy první kraťasy, ale nemohl jsem tomu rozhodně upřít nápad, myšlenku. Tento několikrát provařený čaj mi už ale fakt nechutnal a nebavil mě, opravdu ne. Mám takový pocit, jako by od dob onoho Makotova nepovedeného úletu za Makota dělal práci nějaký robot, který prostě vždy na přání producenta namíchá koktejl ověřených ingrediencí a bez nápadu pak výsledek vyprskne na plátno, jako tomu bylo v tomto případě. O jeho zbytečnosti svědčí i fakt, že je to sice jen pár minut, co jsem snímek viděl, ale už teď mi naprosto splývá s ostatní tvorbou Šinkaie. Ne, tohle bohužel za víc jak dvě hvězdy nebude. Nemá to srdce, nemá to smysl. A mrzí mě, že za poslední roky jde kvalita tvorby jednoho z mých kdysi nejoblíbenějších režisérů anime od desíti k pěti.

No tohle, má vysoká maličkost se ještě neosmělila k sepsání komentáře k Zemi věčné temnoty, velkolepého díla cool husté autorské dvojice Cejpek & Veselý? Proboha, nutno napravit, taktéž sobě pár prokrastinačních ran uštědřit. Tak. V prvé řadě musím ocenit hloubku samotné koncepce snímku. Ta je jakousi sociální sondou do života osamělého čaroděje ??akomora (vzhledem k fantastické artikulaci herců jsem se nebyl schopen rozhodnout, zda se jmenuje Lakomor, nebo Mrakomor), jehož obětí sexuální touhy se stává mladá dívka Ma?lenka (vzhledem k fantastické artikulaci (…) Madlenka, nebo Marlenka – a zda tudíž náhodou nejde o product placement), dívka čistá, neposkvrněná, jejíž únos čaroděj pečlivě plánuje dopředu, a vzhledem k jeho všeříkajícímu nahlížení do nitra se tak divák tomuto činu vůbec nediví. Kam se hrabe Nabokov se svou Lolitou, pche… diletant jeden. Tady na vás čarodějova strast jenom dýchá z plátna a vy ho prostě musíte pochopit. Za druhé: herecké výkony. Nevím, zda právě ??akomor, pantáta, čarodějka Margret, Ma?lenka, hrdina Jurka, Hastroš či snad lesní strašidla odvedla ten nejlepší výkon ze všech, ovšem Oscary musí Země věčné temnoty získat minimálně za nejlepší výkony v hlavní i vedlejší roli, maskách, režii a scénáři. To vím na tuty. Protože zejména ta silná katarze v závěru, která nenechá chladným ani psí koule, musí snad každého člena Akademie přesvědčit o tom, že zlaté sošky musí dostat právě tenhle nekompromisně otevřený, brilantně vymazlený filmový opus. Uf. A teď konečně něco upřímného, všeříkajícího a předchozí tvrzení stírajícího: Země věčné temnoty je zkrátka a dobře prvoligová sračka. Překvapuje vás to však u téhle rektální dvojice? Mě taky ne, nebojte.

Jaké jsou mé dojmy ze sportovního anime, které zejména přítomností hlavních hrdinů coby chlapců s velkýma, jiskrnýma očima, vyrýsovanými těly, vlasy zářivých barev a sladkými úsměvy útočícími plnou silou zejména na libida žen solidně polarizovalo anime komunitu na ty, kdož ono anime prohlásili za teplou/gay/úchylnou sračku o vodě/ho*nu, a pak na ty, kteří při pohledu na nahé hochy vřele jihnou, nadšeně je porůznu párují ve svých yaoi představách a s jim podobnými individui vášnivě diskutují o tom, který pár je ten nejlepší? Slintám nad chlapci též, či odvracím od nich zrak, jsa přesvědčen, že jde o teplou sračku? Inu, dojmy nejen mé si můžete přečíst zde.

Kukuk, kukuk, tralala. Hromino už dlouho u nějakého anime nevypěnil vzteky, a tak se nějaká banda chytráků z Japonska rozhodla, že to tak přece nemohou nechat. Tito chytráci vzali do pazour hned dvě díla Hira Mašimy, z obou děl si vzali to nejhorší, vytvořili crossover a atributy jako trapnost, nesmyslnost a fanservis umocnili do nevídaných rozměrů. Namíchali tak koktejl o naprosto vražedných ingrediencích, který by ani Halina Pawlovská nedokázala za pomoci své ambry plně strávit. Ale ne, nebuďme tak povrchní, rozeberme si do detailu, co je obsahem tohoto chrchelu. Na spoilery ani neupozorňuji, neb tady není co k spoilování, když jde o tak přízemní záležitost. Členové Fairy Tailu se zkrátka v jednom městě zkrátka potkají s postavami z Rave, baví se nad svými podobnostmi či spolu nelogicky bojují, pak se objeví těžce trapný záporák (automat, wtf?!), kterého hlavní hrdinové samozřejmě porazí jen tehdy, když se spojí a dají do toho úderu sílu přátelství. Jáj, bože můj, mám takovou chuť truhlit… zejména z toho fanservisu, v jehož výši tentokrát tvůrci vytvořili svůj rekord (i taková mature prasnice jako Jolanda by tady Lucy a Erze klidně mohla závidět jejich vemena a minisukně). A když je celé dílo umocněné u Fairy Tailu již tradičně podprůměrnou animací a jediný důvod vzniku se mi zkrátka nedaří najít, nemám o hodnocení nejmenších pochyb.

Cool mozkopustá rektální dvojice Cejpek & Veselý se opět vydala do dalekých krajin groteskních rozkoší, odkud vycucali další nevtipnou, trapnou pointu a okradli mě o celých šedesát vteřin mého drahocenného času prostřednictvím sledování další cejpko-veselské grotesky o velmi řídké konsistenci, kterážto ve mně onen nepříjemný pocit svírajícího se žaludku vyvolala a touhu napařit bezostyšně odpad vzbudila. Pravda, nevyskytuje se zde sice žádný fekální humor, debilně zpracovaná animace či nedejbože pokus o zpracování profláknutého vtipu, ovšem pokud má být onou kýženou pointou, respektive vtipným vyvrcholením snímku kurýrovo zakopnutí a hození huby vpřed před nepojízdným vozem (ha, právě jste se dozvěděli nejzásadnější a nejbolestivější spoiler celého Kurýra!), pak ať mi pánové odpustí tato nelichotivá slova, ale myslím, že po těch letech zkušeností s filmováním a jejich broušením by se vážně mohli ve vymýšlení pointy zmoci na něco inteligentnějšího, vtipnějšího a nápaditějšího. Chci toho tak moc, nebo že bych snad neměl pochopení pro pravé umění, jež pánové Cejpek s Veselým tady předkládají? No way. Prostě pitomá příšernost protkaná pekelně prkennou podhrávající persónou pospolu při podobně prázdnoty plné pointě, pročež pisatel poukázané prózy prožil prekérní pocity při pozorování prašílené pablbiny podobné přesně podanému políčku. Páčko.

Hle, co jsem nečekaně objevil! Jeden z těžce oblíbených seriálů mého mládí, jenž se vysílal jednu dobu tuším v Kouzelné školce. Pětiminutové výjevy z života kachny v papírovém světě origami podpořené neskutečně vlezlou a chytlavou hudební znělkou, která mi utkvěla v hlavě dodnes, kvůli nimž jsem jako malý tuze rád skládal papírové hrady a pořídil si knihu o origami (že by první příznaky záliby v Japonsku všeobecně?). Celkově jde o fajnovou záležitost, jež na mě i dnes působí poměrně svěže, a vůbec jsem netušil, že jde o seriál už 35 let starý, neboť kvalita animace je na tu dobu opravdu hodně nadprůměrná (původně jsem myslel, že jde o záležitost někdy ze začátku 90. let). Inu, jest pravdou, že mi ta kachna s ADHD svým gágáním někdy trochu lezla na nervy, ale stále jsou to silné 4* víceméně z velmi příjemné nostalgie. A teď mě omluvte, musím si dát další dávku nostalgie spolu s tou vlezlou znělkou.

Co by si Japonci bez těch zvláštních, výstředních škol počali. No vážně, jmenujte mi nějaký rok, v jehož průběhu se nevyskytlo ani jedno anime, v němž by hrála roli nějaká velmi nezvyklá škola. Ať už je to škola kouzel, démonů, exorcistů, nindžů, jókai či kdovíčehodalšího, čas od času se vždycky na anime políčku nějaká najde. A anime Danganronpa, které vychází ze stejnojmenné hry původně jen pro PSP, rozšiřuje tuto řadu o další kousek. Úspěšně, či neúspěšně? Inu, to si můžete přečíst v prvních dojmech na našem hipsterském webíku zde.