Hromino

Abyss má tu smůlu, že první řada a následný film nasadily kvalitě série tak vysokou laťku, že se při očekávání druhé řady dalo těžko ubránit vysokému očekávání. To bylo navíc podpořeno tím, že autoři dávali zčásti explicitně, z větší části implicitně na srozuměnou, že s postupujícím dobrodružstvím do hloubi propasti budou růst nechutnosti a hrůzy, které tam na naše nebohé průzkumníky čekají. Právě mistrovská práce se strachem, napětím a tajemnem byla vždy nejsilnější zbraní Abyssu a spolu s fikčním světem a příběhem připomínajícím RPG hru a skvěle padnoucí hudbou dokázal Abyss okouzlit i mě. Tím si však na sebe zároveň upletl bič, protože – a tím se dostáváme k jádru problému – druhá řada neumí pracovat s tou hlavní předností, a to strachem. První řada dokázala nečekaně šokovat, napínat a na konci děsit Bondrewdem, jemuž byl následně věnován samostatný film, ve kterém se pečlivě budované napětí proměnilo v zážitek blízký pěti hvězdám. Ve druhé řadě nic takového neexistuje. První díly si sice ještě umí udržet onu děsivě tajemnou atmosféru, na kterou jsme zvyklí, minulost a současnost se prolíná a divák je tak v neustálém napětí, co přijde. Jakmile se však hrdinové dostanou do vesnice, jde napětí postupně do kopru. Stále se jen vykecává, tempo děsivě zpomalí, na scéně se prohlubuje nouze o zajímavé postavy, a když hlavní roli převezme vrcholně otravná sosu, chladne mé počáteční nadšení někam na hodnotu „anime, které lze sledovat při vaření“. Ačkoli se s nějakými šokujícími odhaleními a morbidními scénami setkáme i tentokrát (bez nich a spousty chlupatých stvoření by ostatně Abyss nebyl Abyssem), je jejich míra značně okleštěna a ve srovnání s tím, co zakusili naši hrdinové dříve, působí výsledek poněkud chudokrevně a antiklimaticky. I ten závěr, ve kterém tvůrci obvykle vyložili trumfy, na mě zapůsobil tak, že… vlastně skoro nijak, i když jsem ho viděl teprve před chvílí. Zatímco film měl náběh na plný počet, tady musím dát zklamané 3*. Bohužel.

Aneb opět se potvrdilo, že když si vezme adaptaci sportovní mangy do parády Production I.G, lze počítat s tím, že to bude zážitek minimálně za 3*. Nejde přitom jen o spoleh na kvalitu animace, jejíž hravost a vymazlenost hraje u sportovních anime podstatnou roli (takový Sora by mohl se svými statickými obrázky baseballových zápasů tiše závidět), ale především na dobře napsaný příběh a postavy, u kterých je v průběhu znázorněn velmi realistický vývoj. V případě Aoaši tu máme na začátku namyšleného vidláckého floutka s egem jak Naruto, u nějž máte obavy, že pokud se nezmění a budou vám jeho sebestřednost a neústupnost tvůrci neustále předhazovat jako přednost (protože haters gonna hate, ale vy prostě víte, že jste nejlepší!), asi brzy zahlásíte loď. Stejně jako by se u jiných anime po příchodu hlavního hrdiny na netradiční střední školu dalo předpokládat, že touto etapou začne panovat generická nuda (ano, dívám se třeba na tebe, milé BokuAca nebo Modrý exorcisto), tady se toho naštěstí nedočkáme. Z hrdiny se nestane další Naruto, ale sklopí hlavu, sebere rozum do hrsti, plivne si do dlaní, připustí si vlastní nedostatky, začne se zajímat i o ostatní hráče na hřišti a hezky se s nimi začne sehrávat. Také animátoři se v průběhu produkce evidentně sehrávali a zejména ve druhé polovině jde po audiovizuální stránce cítit, že toto anime skutečně tvoří studio, které stojí za Haikjú, Kurokem nebo Kaze ga cujoku fuiteiru. Škoda jen toho, že i když je původní manga zaměřena na dospělejší čtenářstvo, tak její anime adaptace si neodpustila občas zbytečně infantilní momenty (možná dáno tím, že se anime původně vysílalo na kanálu určeném pro mládež?). Prvních pár dílů je kvůli namyšlenému protagonistovi nutné zlo, ale pak nastupuje přesvědčivá podívaná, na kterou byla radost se každou sobotu těšit. Příjemné 4*.

Ikuni je ďábel. Celých 11 let si dával načas s vytvořením dalšího díla, a že z něj nakonec teda vylezlo dílo s velkým D! Už od prvního dílu je cítit, že nepůjde o žádnou konvenční romantickou komedii ze střední školy, a velmi rychlý spád dílů následujících naznačuje, že se vydáváme na dráždivě svůdné putování traumatickými vzpomínkami navenek veselých, ale uvnitř zlomených postav. Ikuhara je notorický poštěvák, který poštívá nejen otevřeně erotickým obsahem, ale i formou práce se ztvárněním niterných pocitů postav – ty jsou nejen ztvárňovány různými symboly (Freud by měl radost), ale pronikají do „vnějšího“ světa, stávají se jeho součástí a vytváří tak velmi zajímavý fikční svět, jenž diváka na jednu stranu fascinuje, na druhou stranu v něm vyvolává svou bizarností nedůvěru a neklid. Opět se nám zde objevuje práce s rituálem, ať už v podobě mnohokrát iterovaných scén, u nichž jakákoli změna dává tušit, že přichází zásadní dějový obrat, oblíbených frází jednotlivých postav nebo jazykových her (které se v překladech, bohužel, často ztrácí). Je to Ikuhara, takže i když spousta symbolů a dějových kliček vypadá na první pohled samoúčelně a divně, později se ukáže, že mají v příběhu své opodstatněné místo. Na jednu stranu musím uznat, že mi těch motivů místy připadalo až příliš mnoho na sobě, ale vzhledem k tomu, že i navzdory tomu byly na sebe naroubovány velmi šikovně, tak to jako negativum nevnímám, zvlášť když u jiných tvůrců bych za podobnou práci byl naopak rád. Nádhera, která se nevidí každý den, nenechá vás spát ještě několik dní a vryje se nesmazatelně do paměti. Nedivím se, že i takové legendy jako Hosoda se otevřeně přiznávají k fascinaci Ikuharovou představivostí. Velmi vzrušující...

S těmi adaptacemi pra(ch)starých děl japonské literatury je to holt těžké. Oceňuji každou snahu o jejich atraktivní zpřístupnění modernímu divákovi, jenže jakákoli moderní adaptace v podstatě stojí před tím samým problémem: jak zpřístupnit mladší generaci těžké, nepřístupné a nepříliš záživné dílo, aniž bychom jeho ducha přitom nemilosrdně znásilnili? Heike monogatari v tomto, podobně jako ostatní adepti, skončilo někde na půli cesty. Na jednu stranu v něm postavy používají moderní japonštinu, do toho tam míchají starou japonštinu, zpívají pasáže z původního díla a řeší ne zrovna dvakrát zábavné politické a rodinné intriky, které mladší generace jen těžko osloví. Ve výsledku tedy opět těžko říci, komu je anime vlastně určeno. Pro dospělého diváka je to místy až moc infantilní a nevážné, mladšího diváka zas politické kecy a hromada podobných postav a jmen budou nudit a dobrá, leč velmi zvláštně napasovaná hudba tuto nevyhraněnost jen podtrhuje. Kdo si to tedy užije? Ve výsledku možná jen učitelky národního jazyka, které to budou pouštět ve škole zpruzené mládeži při rozboru původního díla, a samotní studenti, kteří uvítají možnost našprtat se vybrané pasáže skrze trochu poutavější médium než učebnice. Anebo si to nakonec užije zahraniční divák, kterému stačí vidět něco z tradičního Japonska s poutavým vizuálním zpracováním. Hromino si to užil tak napůl: vizuální styl fajn, ale neustále jej iritovala protivná hlavní hrdinka. Prosté 3*.

Tuto „banditskou republiku“, jak ji nazývá Fero Hrabal, jsem měl před léty možnost navštívit na jeden den a nutno dodat, že zážitek to byl veliký. Za ten necelý den, který jsem v Podněstří strávil, jsem byl hned šestkrát policií či vojáky okřiknut za to, že jsem fotil něco nevhodného nebo se pohyboval na nevhodných místech, aniž bych se o jakékoli provokace snažil. Potěmkinovsky nablýskaný bulvár Tiraspolu, v jehož postranních uličkách se skrývá surová postsovětská realita neuznané republiky, všudypřítomná ruka Šeriffa, laciný kvas za pár korun a pouliční zvířata s retardovanými výrazy. Tento snímek je velkým zážitkem taktéž. Jeho hlavním přínosem je zprostředkování záznamů z akcí, na které se běžný smrtelník ze západu nedostane (především jednání politických partají, které nabízejí ještě bizarnější alternativy vůči Smirnovovi). Mírně však zamrzí, že jde v podstatě jen o takovou skrytou kameru, která snímá různé politické a kulturní akce a zábavné monology více či méně pochybných figurek, ale klade je za sebou zcela nahodile, bez autorského komentáře a u některých scén také bez většího uvedení do kontextu, jako by autoři už u diváka předpokládali určitou znalost reálií této bizarní, polozapomenuté periferie Evropy. I navzdory tomu se však jedná o velmi cenný materiál. Slabší 4*.

Protože následující řádky budou převážně toxického rázu, začnu nejprve tím, co lze pochválit. Zajímavou stylizaci světa, pohádkové absurdno spojené s hororem, které místy připomíná burtonovskou či švankmajerovskou poetiku (ponejvíce pak scéna s výrobou elixíru z pátého dílu), kvalitní animaci, nevšední výkon Ajumu Muraseho a pár překvapivých zvratů, které dokázalo přitáhnout mou pozornost. Potud je to fajn a za tohle všechno dávám dvě hvězdy. +++++ Nejen Svěrák s Uhlířem vědí, že není nutno, aby bylo přímo veselo, ale hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo. Tvůrci Ósama Ranking to však evidentně nevěděli, a tak se nám tu brečí ostošest v každém díle. Tak moc, až se z pláče stává regulérní hybatel děje. Když chceme, aby se divákovi zželelo hlavního hrdiny, necháme ho vybrečet. Má být chladné srdce záporákovo dojato srdečností našeho hrdiny? Jen ať brečí, to určitě zabere. Nebo chceme snad záporákovi dodat na poslední chvíli trochu lidskosti a ukázat, že je to jen  jedna z mnoha nešťastných, zlomených duší mezi námi? Šup tam s nějakým smutným flashbackem a nechejme ho vyřvat, však on to divák sežere. +++++ Pomiňme samotný nápad s hodnocením králů, který mně osobně připadá naprosto debilní, a soustřeďme se teď na hlavního hrdinu. Malý princ, který se má stát dědicem trůnu, je trpasličího vzrůstu, slabý a hluchoněmý, ale má dobré srdce a nevzdává se svých cílů. Zní to jako pohádka či synopse k nějakému přehnanému underdog story, což bych obojí bral, pokud by se ovšem tvůrci dokázali držet nepsaných pravidel žánru. Na jednu stranu se snaží diváka šokovat, vkládat do příběhu různé intriky, ukazovat vícevrstevnatost postav a křičet „tohle fakt není pohádka pro děti!“, na druhou stranu ale dávají hrdinovi do ruky všemocný plot shield, umetají mu cestičku a lusknutím prstu předávají takové superschopnosti, až jsem místy přemýšlel, zdali se nekoukám na nějaké volné pokračování One Punch Mana. Ve výsledku to tedy dopadlo tak, že mě děj i postavy kvůli své nevěrohodnosti přestaly zajímat, a když jsem po úporném boji zjistil, že mám za sebou tu lepší polovinu a že v té druhé to má jít údajně do ještě většího kelu, tak jsem to nevydržel a po polovině vzal kramle.

Jazz miluju, noir mi voní a sci-fi taky nepohrdnu. Proč tedy jen tři hvězdy? Bebop je kult, leč mě ani po druhém zhlédnutí, s nějakým desetiletým rozestupem od toho prvního, nezasáhl. Naprosto rozumím tomu, proč je z toho zejména v Americe kult, proč se to stalo pro mnoho lidí odrazovým můstkem do světa anime a proč Netflix neváhal po více než 20 letech udělat hraný remake. I pro mě Bebop představuje nápaditou kombinaci dobrých ingrediencí, avšak pro mě jsou tyto prvky jenom dobré, nikoli skvělé. Jednotlivé epizodické příběhy jsou fajn, ale nezanechaly ve mně hlubší dojem a splynuly mi vesměs dohromady. Atmosféra je stylová a postavy jakbysmet, ale svým poněkud groteskním pojetím působí někdy až příliš šablonovitě, a aktualizovanou kovbojku v té době předvedl například již Trigun. Přístupnost pro západního diváka je pochopitelná, neb seriál záměrně potlačuje svou „japonskost“ (která se projevuje především eklekticismem žánrů a témat), avšak z mého pohledu byl její nedostatek spíše na škodu. Komu tedy stejně jako mně ona „japonskost“ chyběla, tomu můžu vřele doporučit Samurai Champloo, které Bebopa v mých očích hravě překonává ještě rafinovanějšími postupy, nápady, hudbou a velmi šikovným, svérázným míšením oné „japonskosti“ se západními reáliemi. I přesto lepší 3*.

Je k pousmání, když anime o kreslení má odbytou animaci. Dlouhé statické záběry, trhané pohyby, zvláštní výrazy postav, to vše v kombinaci s otrockým stylem adaptování mangy, kdy se nebere příliš ohled na to, že narativní postupy fungující na papíře nemusí stejně dobře fungovat i v anime – za normálních okolností bych tvůrcům někdy v půlce dal sbohem a šáteček a šel svůj čas věnovat raději lepším kouskům. Blue Period má však štěstí ze dvou důvodů. Tím prvním jsou výborně napsané postavy a síla příběhu, který je i v původní manze natolik nosný a silný, že ostatní nedostatky dovede z velké části zastínit, a druhým důvodem je fakt, že výše zmiňovanými problémy trpí hlavně první tři díly, u kterých to vypadá, že se animátorský tým sehrával za pochodu a scenáristka nejdřív v křeči přepisovala z mangy políčko od políčka, ale kvalita dílů je vzrůstající – a zejména krásně murakamiovský desátý díl v Odawaře naplno dokazuje, že dílo je skutečně v dobrých rukou. Blue Period není jen příběhem o tom, jak si někdo zamiluje kreslení. Je to příběh různých postav s různými motivacemi, různými problémy, různými názory a o cestě za hledáním sebe sama, na níž je jim kreslení společníkem. A tvůrcům anime adaptace se tuto cestu, samotné nitro postav i důležité myšlenky podařilo vystihnout téměř na výbornou. Což není vůbec málo, protože jsem zprvu nevěřil, že při sledování zažiji podobné pocity jako při čtení mangy, kdy mnou Jatorův životní příběh, do značné míry podobný tomu mému, silně rezonoval. Velmi solidní 4* a speciální zmínka patří openingu a endingu, které mi náramně padly do noty.

Občas se stává, že šikovný tvůrce si po jednom či více úspěších nebývale nakouří ego, rozdováděné čakry se mu splaší a vysoká očekávání promění v divácky nepřístupně se tvářící blbost, silně sebestřednou a těžko sledovatelnou. Spojení Šinga Nacumeho a mého oblíbeného ilustrátora Hisaši Egučiho mělo být jasným tahem na branku, jakousi japonskou fantasy alegorií na Pána much, ale vznikla z toho akorát užvaněná, do sebe zahleděná sračka. Sonny Boy je ukázkovým příkladem toho, že i sebeulítlejší anime by mělo mít pevné základy fungování fikčního světa, jinak se z toho všeho fantazírování a přehánění stanou naopak zápory a rychle nastoupí nuda. Tvůrci se zjevně snažili sázet na to, že zdejší „random“ feeling bude divákům imponovat a že budou mít chuť se s prasečím apetýtem rochnit v hledání toho, která postava svou superschopností zrovna způsobila onu změnu a čí superschopnosti se tentokrát zkombinovaly, aby vytvořily podívanou ne nepodobnou poslední části Kubrickova 2001, ale tím, jak extrémně vágně jsou rozsah a podmínky fungování superschopností popsány a jak každou změnu ospravedlňují oněmi vágními pravidly, působí to ve výsledku tak, že by se o žádná pravidla a vysvětlování vlastně ani nemuseli snažit a regulérně mohli ze Sonny Boy udělat psychedelickou eye-candy bez děje. Postavy v čele s hlavním hrdinou jsou nezajímavé, o nějaké kritice společnosti a psychologické hloubce postav lze spekulovat leda tak v prvních dvou dílech a trauma z dvacetiminutového tlachání o opicích ze čtvrtého dílu ještě asi nějakou dobu z hlavy nevytěsnám. Prosté 1*.

Co jsem si objednal z Wishe: komediální, ale zároveň hřejivé anime o nemluvné středoškolačce a jejím začleňování do kolektivu. Co jsem dostal: ukrutně nudnou kokotinu o bizarní střední škole plné ještě bizarnějších retardů, u které jsem se ani jednou nepousmál a nezahřál. Problém anime o nekomunikativní Komi vidím především v tom, že neví, čím chce být, a tak chce být vlastně vším. Jednou se to snaží být tupou absurdní komedií, k jejímuž pochopení postačí skromný počet mozkových buněk, přičemž najednou přepne do vážného módu, rozezní se tklivá klavírní melodie a hrdinové smrtelně vážně pronáší životní moudra a srdceryvné výroky. Ani jedno nefunguje, notabene takto společně. Postavy dostávají a zase pozbývají mozek podle toho, jak se to zrovna hodí, stejně jako Komi mluví či nemluví podle toho, jak se to zkrátka líbí scenáristům, nahodilá absurdita se střídá se snahou o uvěřitelné chování postav a… výsledkem je jakýsi guláš podivné konzistence smíchaný ze všeho možného, který i přes mou snahu vydržet a pokračovat v konzumaci vedl už po pěti dílech k tomu, že jsem hodil šavli a raději to trápení ukončil. Sledování anime o nekomunikativní Komi pro mě bylo však v jedné věci unikátní. Jde o historicky první anime, u nějž jsem litoval toho, že umím japonsky a že rozumím tomu, o jak trapné jazykové hříčky se v originále snaží – ať už šlo o jména postav či rádoby vtipné přeřeky a nedorozumění, jazykový humor tam byl takřka na úrovni základní školy a po nakouknutí na anglický překlad na Netflixu jsem byl rád, že jej překladatelé povětšinou ignorovali. Jednu hvězdu dávám alespoň za zajímavý vizuální styl (i když podobně jako u Bakemonogatari mi tohle čtení „obrazovkových románů“ nebylo zcela po chuti) a kvalitu animace. Nečekal bych, že to anime kdy vyzdvihnu, ale zlaté Watamote oproti tomuhle.