Hromino

Toto otaku komunitou poněkud nepovšimnuté anime bývá někdy srovnáváno s Haikjú!!, imho oprávněně. Obě díla se velmi zdařile věnují vykreslování vývoje postav a budování vztahů uvnitř jistého týmu na pozadí sportovních událostí, navíc spolu sdílí i významnou část tvůrčího týmu. Oproti výše zmiňovanému předchůdci však Kaze ga cujoku fuiteiru neadaptuje stále vycházející mangu, nýbrž ucelenou, již před drahnou dobou vydanou knižní předlohu, což má za následek přesně odměřené tempo vyprávění; příběh se nikde nezadrhává, nikam nechvátá, nic nepřebývá a každá scéna má zde své místo. V tomto seriálu je rovněž podobně šikovně zpracována psychologická stránka postav – zatímco v případě volejbalového zápolení hochů z Karasuno už od počátku žádný z hráčů nepochybuje o tom, že chce hrát volejbal, zde jsou postaveni nájemníci podezřele levné koleje před dilema, jak se vyrovnat s nechtěným závazkem vůči svému kolejovému chlebodárci, který si chce prostřednictvím sestavení běžeckého týmu realizovat svůj mokrý sen, dále si všichni musí nějakým způsobem poradit s velmi křehkou skupinovou harmonií, jež by mohla být odmítavým postojem byť jediného člena snadno narušena, a s tím související toliko typický japonský střet loajality a vlastních ambicí zde rovněž potrápí mysl nejednoho jinocha. Tyto vnitřní konflikty společně s dalšími osobními problémy každou z hlavních postav vrhají do úvah, kým vlastně jsou, jaké jsou v životě jejich priority a co pro ně ten tajemný koncept jménem „běh“ vlastně znamená – prostředek k získání uznání od okolí, pouze vyžadovanou povinnost, prostou zábavu a formu odreagování, možnost jisté formy seberealizace, šanci někam zapadnout… nebo snad nástroj k získání moci? Právě tato rovina je zpracována výborně s citem pro detail a představuje jednoznačně největší devízu seriálu, a byť se nedá říct, že by potenciál rozvinutí psychologické roviny postav byl u všech deseti členů týmu rovnoměrně naplněn, nepředstavuje to výraznější slabinu, která by jakkoli kazila celkový dojem – ostatně na prostoru 23 dílů by se tento cíl realizoval jen velmi těžko a méně je někdy více. Úroveň animace i kresby je dle očekávání na vysoké úrovni (studio Production I.G odvádí u tohoto typu sportovních anime skutečně skvělou práci), původní hudba taktéž. Úvodní znělky mě příliš neoslovily, zato ty závěrečné až možná příliš – má sluchátka by mohla vyprávět. Celkově se jedná o vynikající, leč hrubě nedoceněnou záležitost, která funguje od začátku do konce jako pečlivě namazaný stroj a ani na moment nepolevuje ze svého tempa v důsledku dobře promyšleného plánování, přičemž v závěru zanechává v divákovi velmi silnou katarzi. A ona ta nedoceněnost možná ani tolik nevadí, protože tohle je přesně ten typ anime, u nějž máte dojem, že by mu velká popularita mohla být až ke škodě a u kterého si vlastně ani nepřejete druhou řadu, neboť tato byla natolik dobrá, že by případné pokračování mohlo jen pokazit celkový dojem. A nezapomeňte: hory v Hakone jsou ty nejstrmější!

Málokdy o nějakém anime dovedu říci, že má všechno, avšak Samurai Champloo mezi tento vzácný druh zcela jistě patří. Madsbender ve svém komentáři použil přirovnání, které jsem se chystal použít též – tedy že se jedná o takovou anime variaci na Jméno růže –, a to jednoduše proto, že si v něm každý dokáže najít to svoje. Jak naznačuje samotný název anime – čanpurú je název okinawského pokrmu, který je charakteristický svou pestrostí užitých surovin –, jedná se o stylovou jízdu napříč časem, žánry, náladami a (pop)kulturami, vystavěnou na dobře napsaných postavách, poctivé animaci a rámcovém příběhu, jenž se v závěru dočká povedeného rozuzlení. Byť většinu stopáže zaplňují epizodní příběhy, každý z nich má v seriálu své místo a divák nikdy neví, jakým směrem se s dalším dílem seriál ubere. Rozmanitost a originalitu odráží také dnes již kultovní soundtrack, na němž spolupracovala velká jména japonského hip-hopu a jehož zásluhou se mnoho západních anime fanoušků dozvědělo o legendě jménem Nujabes. Jakkoli je Watanabe adorován ponejvíce za Bebopa (jemuž rovněž nemohu odepřít kvality), pro mě zůstává jeho nepřekonatelným dílem právě Samurai Champloo, které má své pevné místo v mé top anime desítce, a jelikož o něm bylo podobně jako o Bebopovi už napsáno tolik, nezbývá než svůj komentář zakončit výzvou: prostě se na to podívejte!

O Mušiši lze často číst či slyšet, že se jedná o jedno z nejlepších anime všech dob. To jsou pochopitelně silná slova, a ačkoli sám toto anime též řadím do své top 10, sedí mi na něj spíše trochu jiný přívlastek. A tím přívlastkem je výjimečnost. Přestože se světem anime potloukám už nějaký ten pátek, nenarazil jsem na žádné jiné anime, které by ve mně dokázalo vyvolat podobné pocity jako Mušiši. Nejedná se přitom o rafinovaný epos, jenž by dokázal strhnout diváka silou příběhu či propracovanými postavami. To, co dělá z Ginkova putování tak výjimečnou podívanou, je kombinace čisté kresby, krásně atmosferické hudby, nápaditosti, vypravěčského nadhledu a moudrosti, jíž je prostoupen každý jednotlivý díl. Ona moudrost přitom nebývá usazena až na dně šálku, ale uvolňuje se postupně při sledování a nutí diváka přemýšlet mimo jiné nad tím, jak a zda se dá vyrovnat s momenty, které jsou v životě nevyhnutelné a kdy člověk nemá sílu a prostředky je změnit. Mušiši je jednoduché, přesto nesmírně působivé, originální a pohlcující dílo, které za každým dílem zanechává silnou katarzi.

Když spojí síly dva výstřední ptáci svého oboru – anime režisér Masaaki Juasa a kreslíř Taijó Macumoto –, je přinejmenším jisté, že výsledek jejich práce bude mezi ostatními výtvory dané sezóny nepřehlédnutelný. A jsem moc rád, že je nepřehlédnutelný nejen po stránce audiovizuální, jak se dalo čekat, ale že si tvůrci dali záležet i na tom, co vlastně chtějí odvyprávět. Ping Pong není jen o tom podat příběh o hře ping pongu – on celý je totiž hra. Juasa si ruku v ruce se stránkou audiovizuální hraje se způsoby vyprávění a až na samou únosnou mez zkoumá, jak moc se dá minimalizovat prostor potřebný pro plnohodnotné odvyprávění narativu. Dialogy létají rychlostí odpáleného pingpongového míčku, průběh zápasu či důležité změny ve vývoji postavy se vypráví sekvenčně prostřednictvím rozdělené obrazovky a způsob zachycení pohybu spolu se zapojením hudby je kapitolou sám pro sebe. Devízou mang Macumota je kromě charakteristického stylu kresby také to, jak moc si dává záležet na realističnosti dialogů k vystižení hloubky charakterů a jejich postupného vývoje – a i to je zde úspěšně zachováno. Naprosto rozumím tomu, že zdejší výstřednost audiovizuální i vypravěčská nemusí být stravitelná pro každého – ostatně ani mě Ping Pong napoprvé nezaujal a ani jsem jej nedokoukal do konce –, ovšem napodruhé si mě pro změnu získal ihned. Kdybych se mu za každou cenu snažil něco vytknout, jistě by se mi to podařilo, ale proč se o to snažit za každou cenu, když pozitiva jasně převažují. Hledáte-li na poli anime něco svěžího a neortodoxního, mohu jedině doporučit.

Přesně mířená dělovka mezi oči všem těm, kteří jsou přesvědčeni, že sportovní anime nejsou nic pro ně a vyhýbají se jim jak čeští voliči volbám do Senátu. Haikjú!! je sportovní anime, ale není to anime o sportu. Ne tedy primárně. Volejbalové tréninky, turnaje a zápasy zde vytvářejí jen příběhový rámec, respektive pozadí, na němž se odehrává to hlavní, oč tu jde – a to je vývoj perfektně napsaných postav a interakce mezi nimi. Ač je zde sice přítomen někdo, koho by šlo označit za hlavní postavu, tlačí se hned v závěsu mnoho dalších postav, z nichž nikdo není upozaděn a každý z nich je vykreslen co nejrealističtěji a co do největší hloubky. Děj Haikjú!! představuje především střet různých motivací, překonávání vzájemných rozdílů a nevraživosti, nacházení společných vlastností a hledání stále nových možností ke zlepšení spolupráce v týmu. Tvůrci nechávají hrdiny vyhrávat i prohrávat, kategorizování na hodné a zlé si hned od prvopočátku odpouštějí a dění, které vidíme na obrazovce, překračuje hranice sportu a dá se zevšeobecnit na jakoukoli skupinku lidí, kteří se snaží něčeho společně dosáhnout a v prvé řadě se o to snaží tím, že se pokouší změnit oni sami. Do popředí zde tak vystupuje především realističnost, takže se ani v samotných zápasech nemusíte bát žádných exhibicí nadlidských schopností a technik s překomplikovanými, směšnými názvy, jak bývá někdy v žánru zvykem. Vše výše zmiňované je ještě okořeněno příjemnou dávkou humoru a napínavými zápasy, které vás nenechají vydechnout, povedenou hudbou, sympatickou kresbou i plynulou animací – a o hodnocení není pochyb. Ač si i ostatní řady drží vysokou kvalitu, považuji právě první řadu za tu nejzdařilejší kvůli tomu, že je zde nejvíce prostoru pro to, v čem tkví působivost tohoto anime – a tím je již zmiňovaný vývoj postav a budování vztahů mezi nimi. Patříte-li tedy mezi ty, kteří se na sportovní anime dívají skrze prsty, doporučuji zříti Haikjú!! jakožto výborný způsob prozření.

Anime, o kterém jsem vždy snil. Nikoli proto, že se odehrává v Kawagoe, kam jsem se hezky najezdil a se kterým mám spojenou celou řadou vzpomínek, ale protože je to nenápadný klenot, který riskantně vsadil vše na jedinou kartu a vyšlo mu to. A tou kartou je uvěřitelnost. Vsadil na to vše: odhodil oblíbená klišé spojená s romancemi na školách, odhodil typické návrhy postav a odhodil jakékoli přehánění, ke kterému prostředí japonské školy svádí. Aby toho nebylo málo, rozhodli se tvůrci soustředit na psychologickou stránku postav a vytvořili zcela vážně laděný romantický příběh z období dospívání, který se ještě k tomu neodehrává na střední, jako tomu bývá u jiných anime, ale už na konci základky. Více riskovat snad už nemohli – jenže světe div se, ono to všechno funguje. Spolu s vhodným hudebním doprovodem a poutavou kresbou se na prostoru pouhých 12 dílů odehrává zcela uvěřitelný příběh, který s každým dílem nepřestává překvapovat svou hravostí, svěžestí, mírou uvěřitelnosti, smyslem pro detail, režisérskou jistotou – a přesto lehkostí, s jakou je vyprávěn. Rozumím tomu, že zejména západního diváka může všechna ta uvěřitelnost až nepříjemně zaskočit: nejsou tu žádní výstřední hrdinové s barevnýma očima či vlasy, postavy se namísto nějakého vzrušujícího dobrodružství zaobírají trapnými školními aktivitami a nudným učením se na přijímačky, nekřičí, neksichtí se, nechovají jako idioti a rodiče a učitelé se zde chovají tak, jak to japonští rodiče a učitelé umí – v dobrém i špatném slova smyslu. Leckomu může jistě připadat vývoj vztahu hrdinů až příliš růžový – to je podle mě však spíše důsledkem sledování jiných anime, kde se v souladu s nepsanou japonskou tradicí musí příběh co nejvíc zdramatizovat a naházet hrdinům co nejvíce klacků pod nohy, aby bylo vidět, kolik si pro úspěch vytrpěli a že si to štěstí musí zasloužit. Tady ty klacky jsou, ale v uvěřitelném množství – a tím se dostáváme na začátek mého komentáře. Opět jsem si tak ověřil hypotézu, že Kiši režírovat anime umí, jen se nesmí jednat o adaptace videoher. Ještě do předposledního dílu to vypadalo na silné 4*, ale konec mě naprosto rozložil a definitivně rozhodl o plné palbě. Opětovné zhlédnutí v budoucnu je zaručeno – a už teď se těším na to, jaké další zajímavé detaily tam objevím. –– Edit: Toto anime mi tak rezonuje v paměti, že zkrátka musí do topky. Nádhera.

Podobně jako Casshern Sins k nedoceněnosti předurčený klenot, který pod tíhou konvenčních anime snadno zapadl. A pravdou je, že bych si jej možná ani já nevšiml, kdyby mě coby Čecha přirozeně nezaujal jeho název, jenž je přímým odkazem na Dvořákovo opus magnum (které v seriálu hned několikrát působivě zazní). Právě s již zmiňovaným Casshernem má Šinsekai jori mnohem víc společného než jen režiséra – v obou případech se jedná o postapokalyptické dílo, v němž je mistrovsky budována atmosféra za pomoci vynikající audiovizuální stránky a které nejednou podněcuje diváka k zamyšlení. Zároveň však ani jedno nepředstavuje nějaký smrtelně vážně se tvářící pseudoart, pod jehož nakrášlenou vizuální schránkou by se skrývaly vlastně jen vyprázdněné věty; obojí je bez problémů přístupné obyčejnému divákovi, jemuž jen stačí se naladit na tu správnou notu. Já se na ni naladil velmi rychle a na konci si z nedokonalé ukojenosti přál, aby seriál byl býval delší a dostalo se mu někdy pokračování, což jsem si naposledy přál u… hm, možná právě onoho Cassherna. Anime, které místy mrazí, místy nechává diváka v neskutečném napětí, místy v úžasu, místy diváka uvolňuje…, ale nikdy jej nenechává úplně klidným a netečným vůči dění na obrazovce. Fůra zajímavých nápadů, nejedno překvapení, sympatické, propracované postavy, potenciál, který nejen že byl plně využit, ba dokonce jej ještě trochu zbylo na pokračování, které se – žel bohu – asi již neuskuteční. Leč kdoví, možná je to tak lepší. Každopádně nejlepší práce z dílny s názvem A-1 Pictures, jež jindy tvoří díla poskytující zcela konvenční zážitek, ale která nyní poskytla zážitek nezapomenutelný na všech frontách a v mé top 10 seriálu zaručené místo.

I když už mnozí řekli k tomuto seriálu hodně, mně to stejně nedá a zkusím si dovolit taky napsat pár řádků o svých pocitech z Berserka. V tomto případě však nebude tak snadné je shrnout, protože mi na mysl přichází hned několik věcí, které se navzájem bijí o to, abych právě tu nebo tu vyzdvihl jako první. Ale tak dobře, řeknu to v kostce: perfektní hudba (právě teď ji při psaní komentáře poslouchám), poutavý příběh ve stylu dark fantasy, sympatičtí hlavní hrdinové, hektolitry krve prolité převážně ve statické animaci a otevřený konec. Jestli jsem se doposud domníval, že krvavější anime než Elfen Lied už asi nikdy neuvidím, pak jsem se pěkně mýlil. Taky jsem se po dlouhé době od zhlédnutí Jūbei ninpūchō podíval do fantasy středověku, který se vyvedl tvůrcům na jedničku. Guts, Griffith, Casca... ach, tady se někomu opět povedlo vytvořit postavy, které se mi pěkně dostaly pod kůži. Ano, budu si muset co nevidět přečíst mangu, abych věděl, jak to bylo dál. Ten konec mi prostě pořád leží v hlavě.

Nový HxH je podobný případ jako nový Fullmetal Alchemist. Poté co původní seriál vyšuměl do jakéhosi závěru navzdory tomu, že manga vycházela dále, dostavila se o několik let později u pánů a dam ze studia Madhouse potřeba příběh dovést až do zdárného konce podle předlohy a eliminovat fillery, respektive trochu volnější epizody, jimiž byla napuštěna původní verze. Výsledek? Seriál od začátku ubíhá stylem „to, co v původním anime trvalo dvě epizody, tady dáme do jedné, ať tu nezadaptovanou část příběhu co nejrychleji doženem”, což znamená, že tvůrci na začátku leccos vypustili, značně zrychlili nebo pozměnili. Ať už návrhy postav, množství krve (značná cenzura) nebo dabéry postav. Proto si myslím, že člověk, jenž mangu nebo původní anime nezná, si úvod s hunterskou zkouškou tolik neužije. Chyběla mi tam ona napínavá, hutná atmosféra z původního seriálu, chybělo mi tam více prostoru na představení postav (skoro mi přišlo, jako by je tvůrci představili stylem „čau, já jsem Kurapika a chci se mstít” nebo „nazdar, jsem Leorio a budu tu hrát roli šaška”). Po Zkoušce a výpravě za Killuou ovšem tempo zvolňuje, postavy dostávají více prostoru na získání sympatií a i té krve začíná přibývat (nezměnili náhodou čas vysílání?), díky čemuž se v mých očích celková kvalita začíná blížit kvalitám původního seriálu, v novoyorcké části se mu téměř vyrovnává a v Greed Islandu jej dokonce překonává (byť i u tohohle remaku považuji Greed Island za jednu z těch slabších částí seriálu). Na onu očekávanou část se zmutovanými hmyzáky jsem si musel nejdřív trochu zvykat, ale po několika dílech jsem se na tu správnou vlnu chytil a dokázal si i tuhle část užít díky krásně hutné atmosféře a sympatickým záporákům (Neferpitou ftw!). Právě postavy jsou jednou z hlavních předností HxH, díky nimž seriál stavím mezi špičku šónenu. Postavy sice do jisté míry naplňují nepsané tradice postav šónenu, ale zároveň nejsou jasně kladné nebo záporné, nestojí pořád na jedné straně barikády, nepůsobí dojmem tvorby přes šablonu a umí překvapit. Líbí se mi Togašiho nápady, odhodlání zabíjet klaďase a nešetřit násilím. Líbí se mi, že v seriálu nejsou ani fillery, ani roztahané souboje s mnoha flashbacky na několik dílů. Je mi proto opravdovou záhadou, proč si třeba takový Fairy Tail získal o mnoho větší popularitu než HxH.