Cedr

Ač se krví ve filmu zrovna nešetří tak o tradiční horor nejde ani zdaleka. Soul je meditativním dramatem o životní cestě, smrti a rodině. Přívlastek meditativní je potřeba zdůraznit, protože nejen tempo ale spíš celý film včetně děje, kamery a moc povedený audiovizuál je mu podřízen. Nejde tedy o snadno stravitelný film, ale padnoucí výkony a mimořádně krásný les taiwanského Alishanu to trávaní značně zpříjemní.

Raný hororový počin Kurosawy, který už minimálně v náznacích obsahuje většinu pro něj typické prvky. Povedená atmosféra zaujme nejen tradiční tuhostí, ale také prostředím ve kterém je vytvořena. Pojišťovací byznys plný salarymenů a office ladies totiž není úplně typickou hororovou kulisou. Možná více než Kurosawa se na tom všem svým rukopisem podepsal ostřílený scénárista Chiaki Konaka, autor například skvělého Marebita či kultovní Serial Experiments Lain. Budovaní atmosféry je natolik vydařené, že svou gradací bohužel zastíní i finále. Závěrečná tečka se však povedla.

Naprosto špičková první polovina s relativně jednoduše ale o to víc mistrovsky navozenou atmosférou. Jakmile se vytratí tajuplnost a dojde na rozplétání zápletky tak film okamžitě klesne o třídu dolů. Pád navíc bohužel pokračuje ještě hlouběji do zpackaného finále, které by nestačilo ani na céčkové straight-to-video pokusy. Bolí to o to víc, protože vše bylo rozjeto naprosto perfektně a to i bez poslední dobou nutného snižování laťky pro japonské hororové pokusy. Slušná produkční hodnota, plně uspokojivé výkony a skutečně slibný úvod naštěstí pachuť z vypuštěného závěru jakž takž stejně přebije.

Hodinové propagační video bývalé členky AKB48 Atsuko Maedy. Nic víc. Skutečný film za tím rozhodně nehledejte. Kiyoshi Kurosawa údajně snímek natočil aby předvedl, že Maeda není jen idol, ale zvládne i akční hereckou roli. A roli zvládla dobře. Nicméně úlohu v tomto snímku by zvládl asi kdekdo. Kurosawa byl prý velmi překvapen, když Seventh Code na festivalu v Římě vyhrál hned dvě ocenění (best director a best technical contribution). Jestli je to právem je skutečně otázka, nicméně i přes velkou netypičnost tohoto projektu režie ani provedení úplně marné rozhodně není. Je však jasné, že prioritou bylo natočit hodinové video s Maedou ve Vladivostoku. Zápletka, děj a ostatní "zbytečnosti" se tak nějak zřejmě vymyslely za pochodu. Dalo by se sice polemizovat o tom jak moc je Seventh Code self-aware a co nám naznačuje o japonské kultuře idolů. Kurosawa má však na svém kontě spoustu filmů, které si detailnější rozbor zaslouží spíš. Podtrženo a sečteno, jde o netradiční projekt velezkušeného režiséra, který je povinností pro fanoušky Maedy (kteří budou řádně odměněni v závěru filmu) zároveň však ale není zas tak úplně povinností pro fanoušky Kurosawy samotného. Ostatním toho nabídne asi pramálo, ale faktem je, že hodinka v zapadlých uličkách Vladivostoku něco do sebe měla.

Mrazivý úvod, který jakoby vypadl z Cure či Kaira od náznaku hororové atmosféry okamžitě ustoupí a postupně přes thriller a drama plynule přejde v takřka plnohodnotnou komedii. A to vše paradoxně v dobrém slova smyslu. Skvělé výkony všech zúčastněných s tím, že Kôji Yakusho vše samozřejmě spolehlivě táhne.

Rozporuplný počin pěti nepříliš vyrovnaných epizod, který sebou nese většinu neduhů japonských TV dramat (či TV dramat obecně) a přináší s sebou jen slabý nádech "typického Kurosawy". Naštěstí i ten slabý nádech však stačí aby tento počin byl vynesen nad většinu J-drama tvorby. Hereckým výkonům nelze moc co vytknout ale snad krom výkonu Teruyuki Kagawy nejde také ani nic vyzdvihnout. Pozitivní aspoň je, že typická TV cheesiness pro tato dramata je úplně minimální. Kurosawa se navíc v posledním díle celkem rozjede a rozlousknutím příběhu přidá aspoň jednu hvězdičku. Ač je s televizní tvorbou odjakživa provázán, tak plátno mu jednoduše sluší víc. Nicméně Penance ale i tak dokazuje, že má co říci v TV friendly podobě.

V rámci, či spíše díky, nízkému rozpočtu se filmu nedá upřít povedená mrazivá atmosféra. Ta těží zejména z napjatého očekávání co se z filmu vyklube. Problém je, že se z filmu nevyklube takřka vůbec nic. Aspoň tedy nic co by nějak ospravedlnilo nekonečné hypování artových hipsterů. Snaha o 2deep4u kategorizaci je vtíravě prvoplánová a po skončení filmu zbývá jen pocit opití rohlíkem. Nutno však dodat, že rohlík je to aspoň koukatelný. Částečně kvůli vhodnému looku filmu doplňujícím atmosféru a částečně samozřejmě kvůli Scarlett Johansson. Nad očekávání přirozené křivky její postavy do filmu sedly. Do té doby než praskne bublina tak režisér s proklatě špatnou rukou zvládl většinu stopáže úspěšně umlžit a ublafovat v solidní partii takže klobouk dolů, protože spousta recenzentů mu to baští i s navijákem.

Kdo by to byl býval řekl, že dokonalý první díl šel ještě překonat. A ke všemu ještě o tak moc. Jak na to? Přidat ještě víc akce! Jak na to? Natáhnout stopáž! Jak na to? Přidat příběh, který to udrží pohromadě! A tady je potřeba se zastavit. Akční zápletky bývají poslední dobou dvojí. Buď rádoby vtipné self-aware polosatiricko oslavné homáže nebo intelektuální pseudo-hluboké přesahovky hrající na city. Jen hrstka akčních filmů si troufne vsadit na poctivou žánrovou klasiku, která ač si nezaslouží žádné literární ceny, tak rozhodně neznudí a skvěle plní svou funkci a posouvá ústřední aktéry z jedné akční scény do druhé bez toho aby z diváka, či ze sebe dělala blbce. Žádné ptákoviny, gimmicky či chození okolo horké kaše. A to platí nadvakrát pro kameru, režii či akce samotnou. Tato pro film zásadní kvalitativní trojice je bez přehání naprosto dokonalá a to z toho důvodu, že se nesnaží za každou cenu vždy být super originální. Kamera, režie a choreografie jede akční klasiku, jen to "jednoduše" dělá mnohem mnohem lépe než drtivá většina konkurence. Obrovský palec nahoru za jednolité navázání na první díl, které bychom u většiny tradičních filmových velmocí hledali jen stěží. Co kdyby nedejbože na projekci filmu zavítal někdo neobeznámený s prvním dílem, že?

Konec 20. a brzký začátek 21. století je nenávratně pryč a tak v současném moři laciných CGI 3D paskvilů tento poctivý horor zlaté éry asijského hororu působí až skoro svěže. Absolutně minimalistická klasika včetně přesně padnoucí štíhlé stopáže. K smrti sice nevyděsí, ale mráz po zádech spolehlivě přivodí. A to je bohužel mnohem víc než by se dalo říct o drtivé většině současné produkce.

Ať už jde o kameru, efekty, akci či celkový look na filmy Dante Lama je vždy radost pohledět. Se scénářem to bývá ale zpravidla horší. Dante Lam však tentokrát klasický recept hongkongských krimi thrillerů opepřil prvky skoro až psychologického hororu a filmu tu náramně prospělo. Druhá polovina místy sice klopýtne ale zápletka si hlavu i patu (výjimečně) udrží. Daniel Wu film zkušeně táhne a role mu sedla natolik, že skoro až zastínil tradičně bezchybného Nicka Cheunga. Efekty, akce a look tedy tradičně parádní. Skvělá je zejména úroveň, které se většinu času pohybuje na hranici over-the-topu a když ji pro efekt účelně překročí je nemožné to filmu zazlívat, protože Lam to umí prodat tak aby to prostě vypadalo cool.