Cedr

Jak předlohou nedotčený jsem čekal všechno, jen ne to co jsem nakonec dostal. Perfektní mix žánrů, který se mohl snadno rozsypat, kdyby jej skvěle pohromadě nedržel výkon Jamese McAvoye. Mám slabost pro filmy s vydařenými konci a Filth je zářným příkladem.

Námět, zápletka, charaktery, obsazení, hudba, look - Dom Hemingway má vše aby se stal jedním z "těch" britských gangster/heist/krimi černokomediálních filmů. Dokonce i scénář na první pohled vypadá jako kdyby se Richard Shepard moudře inspiroval a opisoval od svých zkušenějších předchůdců. Na druhý pohled však vyjde najevo, že tam, kde to pro něj bylo nečitelné propustil uzdu své telenovelami vybičované fantazii (ne vážně, dostal Emmy za Ošklivku Betty) a všechen ten nesmírně nadějný potenciál svázal do ubohosti přesahující všechny meze. Tolik slibných ale zabitých nápadů, tolik scén, které mohly přepsat dějiny černých krimi-komedií jen kdyby je někdo dotáhl do konce. Na to jak Dom Hemingway nešetří vulgaritou, tak jde o překvapivě rezervovaný a konvenční projekt jedoucí jen půl dechu. Škoda. I nejlepší ingredience jsou k ničemu, když kuchař stojí za bačkoru.

Hned ze shrnutí děje předchozí Outrage, kterému jsou věnované tak tři, čtyři věty je patrné, že Outrage Beyond se stejně jako předchůdce s ničím mazlit nebude a půjde hned, vždy a pořád jen a jen k věci. První díl neměl jediné hluché místo a šlo o učebnicovou žánrovku se zaměřením na pohled zevnitř. Outrage Beyond pokračuje stejnou cestou bez jediného zaváhání a ještě ke všemu vytahuje schované trumfy tam, kde se již vše zdálo být nevylepšitelné. Luxusní herecké výkony z jedničky zde působí ještě o třídu výš a to nejen díky přispění mnoha nových tváří (např. skvělý Toshiyuki Nishida jako underboss z Osaky). Scény a dialogy, které by v provedení "lacinějších" herců nefungovaly, zde působí naprosto démonicky. Soundtrack se posunul o poznání víc do popředí a zhustil atmosféru natolik, že už ani krájet nejde. Zakončit film správně je nesmírně těžké a dobře to dokáže jen hrstka režisérů. Pokud jde o dvoudílnou ságu, která i přes svojí žánrovou kompaktnost nabírá skutečně mohutných rozměrů je situace o to horší. Takeshi Kitano to ale zvládl bravurně.

Lekce zákulisních machinací a organizačního politikaření Yakuzy s maximálně zkoncentrovaným příběhem, kde nepřebývá ani jediná scéna. Zkomprimovaný děj bez jakéhokoliv tajtrdlíkování okolo jde k věci s takovou vervou, ze které se tají dech. Údernost akce pak zatajený dech nekompromisně vyráží. Občasné proložení rafinovanou špetkou humoru je tak nenucené, že je v zápalu soustředění skoro až přehlédnutelné. Ač je Outrage plně funkční samostatně, jde jen o první polovinu mohutnější skládanky, která vlastně "jen" připravuje půdu pro Outrage Beyond. Což je šokující, neboť Outrage i tak s přehledem drtí naprostou většinu konkurence a to nejen v rámci Yakuza filmů ale gangsterské podíváné obecně.

Vysloužit si nálepku antihrdiny bývá celkem snadné, stále častěji jen stačí aby nešlo o typický Mary Sue charakter. Liberální použití tohoto termínu pak komplikuje případy jakým je právě The Drudgery Train. Antihrdinství ústřední postavy totiž boří zažité představy o tom, že uvnitř každého antihrdiny se skrývá něco dobrého a pointou příběhů je zpravidla odkrývání jejich schovaných pozitiv a ubezpečení diváků o tom, že své sympatie přeci jen vsadili na toho správného koně. Ať se ale na Kentu díváte jak chcete, nic sympatického se na povrch ne a ne vynořit. Příběh je zasazen do Tokya konce osmdesátých let a středobodem vyprávění je již zmínění devatenáctiletý Kenta, který už od svých patnácti let pracuje jako nádeník. Hned v úvodu se seznamuje se vysokoškolským studentem, který v rámci brigády také dělničí a nepřekvapivě je charakterově přesným opakem Kenty. Vysvětlovat příběh mě nebaví, takže long story short, Drudgery Train krom toho, že poslouží i jako jedinečná sonda do života japonské dělnické vrstvy, tak je hlavně je vynikajícím příběhem desiluzí. Zaplivané části tehdejšího Tokya v podobě různých pajzlů, peepshow a bordelů vzhledem ke Kentově povaze hrají nemalou roli. Na Drudgery Train je nejlepší to, že definitivně nejde o veselý film, ale zároveň také nejde ani o samoúčelnou melancholii. Kentův charakter dodává snímku nevídanou a nefilmově upřímnou reálnost., kterou dokáže napsat jen život sám. Drudgery Train je netradičním ale působivým příběhem, jehož působivost pro mě ještě vzrostla zjištěním, kdo měl na starosti románovou předlohu.

Mimořádně povedený úvod, který nezaujme ani tak výjimečností ale spíš naopak hororovou všedností vypilovanou k žánrové dokonalosti. V jednoduchosti je prostě krása. Na slasher povedeně tajuplné atmosféra drží laťku vysoko až do samého závěru, kde se film bohužel začne viditelně rozsypávat. Horory by měly končit jasnou silnou tečkou, která se divákům vryje nesmazatelně do mysli a neopustí je ani po cestě z kina domů či z křesla do postele. V Evil Dead Trap místo jasné tečky přijde spíš směsice méně údernějších ASCII znaků.

Film se skládá ze dvou rovin. Tou první je kritická studie charakteru průměrného otaku a přes relativně mdlý a zbytečně rozvleklý děj svůj účel tak nějak plní. A to zejména díky pěknému vzhledu a barevnosti, který zkušeně podtrhává surreální nádech příběhu. Rovina druhá, která filmu jasně dominuje je taktéž studií. Ale ani tak charakterní jakožto spíš studií... eh.. uhmm... tělesnou. Detailní studium těla Kokone Sasaki je primární náplní filmu a Takashi Ishii jej divákům servíruje v pořádných porcích. Ač rozhodně nejde o typický drama/thriller tak do plnohodnotného pink filmu mu asi taky krůček chybí, resp. krůček jakéhosi přesahu přebývá. Podobných pink snímků je sice víc ale tento svým přesahem příliš neoslní. Na stranu druhou prakticky nonstop svlečená Kokone Sasaki oslnit dokáže celkem snadno.

Krimi thriller s tuhou atmosférou, ze které proběhně mráz po zádech i v momentech, kdy by to člověk nečekal. Skvělý je zejména netypický hudební podkres, který pro tohoto režiséra ale není žádnou novinkou. Novinkou není ani snaha o zakomponování jistého uměleckého či jak tu už před lety komentoval Adrian artového přístupu. A snaha se tu vyvedla naprosto mimořádně. Netypický nádech je patrný zejména v kontrastu tónu policejního vyšetřování, který jakoby vypadl z typických japonských TV dramat, a snově zlověstné linie ústřední dvojice. Škodou je, že po působivém budování napětí rozuzlení filmu zbytečně zakopává samo o sebe svou rozvleklostí a postrádá tak údernost. Stačilo trochu nekompromisnější práce ve střižně a bylo by to za jasných pět.

Embalming se může na první pohled tvářit jako gore horror, nicméně prostředí balzamovačů (slovní spojení, které nepoužijete každý den) slouží zejména jako podklad pro psychologický thriller. Na jisté hrátky s lidským tělem a jeho orgány však také samozřejmě dojde, což jen podtrhne už beztak značně pochmurnou atmosféru filmu. Filmové fanoušky musí také potěšit nemalá role ve které se objeví legendární Nikkatsu režisér Seijun Suzuki.

Pod rouškou směšně nízkého rozpočtu se skrývá sympatický film, který svůj jednoduchý ale působivý příběh dokáže sdělit s takovou lehkostí, ze které by si mnozí vypravěči měli vzít příklad. Hned z několika nečekaně precizně provedených scén je znát, že Yamamoto není žádné ořezávátko a má kamerou co říct.