Sunwise

Docela milá komedie... a ke konci i dojemná.

Kdybych měla recenzi na film Účastníci zájezdu napsat v jedné větě, zněla by asi takhle „je to film stejný, jako Vieweghovy knihy“. Protože mi ale tyto úžasné stránky poskytují prostor o poznání větší, popíšu (pro ty, kteří ještě náhodou od Viewegha nic nečetli), jaké jeho knihy jsou. Tak tedy: jsou čtivé. Zhltnete je, ani nevíte jak. Když je ale zhltnete, zjistíte, že nevíte, že jste je zhltli. Nic ve vás nezůstane. Jsou taky schématické. Postavy ve Vieweghových knihách, zdá se, mají hodně málo vlastností. Mohou díky tomu být jednoznačné. Ale taky nudné a snadno odhadnutelné. A rozhodně dost neuvěřitelné. No, a takové byly i ve filmu Účastníci zájezdu. Myslím, že Jolana, Pamela, Max... nikdo z nich v běžném životě nemůže existovat. To je tedy můj názor. Kdybyste je náhodou znali, dejte mi vědět :o) Film utekl stejně rychle, jako mi kdysi utekl čas při čtení knižní předlohy, a už při odchodu ze sálu jsem přemýšlela: o čem to vlastně bylo? Vejdělek nevejdělek, Viewegha nevymazal. On tedy asi ani nechtěl. A možná si to ani nemohl dovolit, je to přeci jen mlaďoch (věděli jste to?!) Ještě dodám, pro zajímavost, jak tohle dílko hodnotil můj třináctiletý kamarád. Řekl, že to bylo „nemastné neslané“, že tam něčeho bylo příliš (sexu) a něčeho zas málo (humoru) a že ten film nesplnil jeho očekávání. A jeho recenze v jedné větě zní: „ostrůvky humoru v oceánu nevýraznosti“ (nebo tak nějak, jestli jsem to překroutila, promiň, Marku :o) Co říci závěrem? a) Markovi věřte, není to jen tak nějaký třináctiletý kluk b) Běžte na to, nudit se nebudete, a jestli jo, tak vám rozbiju palubní mikrofon! :o)

Kráska v nesnázích je (relativně) nový český film, který kromě osvědčeného dua Jarchovský-Hřebejk slibuje i herecký koncert s Aňou Geislerovou v hlavní roli. A svůj slib také plní. Hrdinové jsou zasazeni do kulis, které mají do luxusu daleko a svou syrovostí trochu připomínají Slámovy filmy. I samotné postavy jsou často rozcuchané, oblečené třeba v noční košili a se strhanými rysy. Jsou to obyčejní a hlavně uvěřitelní lidé, jejichž chování není jednoznačné ani vypočitatelné (jaký kontrast proti – například – Účastníkům zájezdu) a díky tomu vlastně do poslední chvíle nevíte, jak to celé dopadne, a po skončení filmu se ptáte sami sebe (nebo těch, co seděli v kině vedle vás), proč ten udělal tohle a proč ta se zachovala takhle... A herecký koncert? Pro mě na plátně zářily hlavně dvě hvězdy: Aňa Geislerová, úžasná herečka, které role Marcely, ženy z nižší společenské vrstvy, ženy, která se ráda napije a k vulgárním výrazům nemá daleko, skvěle sedí. A Josef Abrhám coby bohatý Čech žijící už dlouhou dobu v Itálii, s prošedivělými vlasy a plnovousem, elegantní, jemný, s vybranými způsoby. Úsměvná je konfrontace jejich naprosto odlišných světů, zejména scéna v restauraci. Hodně se mi líbil také Jiří Schmitzer v roli Marcelina nevlastního tatínka: byl tak slizký, že se ho člověk štítil i skrze plátno, ale zároveň i roztomilý a vzbuzující lítost... snad nejrozporuplnější postava ze všech, skvěle zahraná. Naopak mě trochu zklamal Jiří Macháček: ve své roličce právníka neměl šanci předvést své „zhulené“ umění a tak působil dost neslaně-nemastně. Asi bych za účelem vyváženosti recenze našla i nějaké nedostatky (jako třeba trochu násilně působící motivy z prostředí náboženské sekty), ale nemám potřebu to dělat. I tyhle drobné „mušky“ totiž do filmu dobře zapadají a doplňují mozaiku, na kterou stojí za to jít. Ne snad za „zábavou“ ve vlastním smyslu toho slova, ale spíš za zážitkem, který ve vás třeba i zůstane :o)

Jako milovnice seriálu jsem se na tenhle film opravdu těšila: a nebyla jsem zklamána ani trošku, ba naopak. Nějakých 6-7 dílů za sebou, bez přestávek, co víc si může seriálový fanoušek přát? Tím spíš, že hlavní hrdinky a hrdinové se ani po těch čtyřech letech vůbec nezměnili. Cítila jsem se, jako bych potkala staré známé, akorát v nových šatech. Už na začátku jsem si povolila plakat, a vyplatilo se: slzela jsem v podstatě od úvodních až po závěrečné titulky. A nechci přemýšlet nad hloubším významem toho, co se na plátně za ty dvě a půl hodiny (které utekly jako voda) odehrálo. Mám za sebou příjemnou podívanou a silný emocionální prožitek, a víc jsem nečekala. A když začaly běžet závěrečné titulky, povzdechla jsem si jen "já chci další díl".