zdepapepa

Skoro jako epizoda ze seriálu typu Seinfeld a spol. I tam se řešily zdánlivě nedůležité věci a semtam člověk narazil i na nějakou tu "bottle episode". Tady to funguje, střih se nutně nedrží jen mluvící hlavy, občas zvýrazní zoomem, co je potřeba, scénář se taky povedl, dialogy sice někdy tlačí trochu na pilu, ale vše je v mezích uvěřitelnosti (i včetně případných zaškobrtnutí v řeči). Osobně v tom vidím realističnost, kterou jsem viděl málokdy, napadá mě pouze 2 Kawaii 4 Comfort. To je ale také dáno tím, že amatérské nebo krátkometrážní tvorbě nevěnuji tolik času.

Slapstick Noel rozhodně nezaostává za jinými epizodami anime. Naopak zde máme Vánoce a s ním spojenou romantiku (rozjímání nad vyznáním lásky nebo posunutím se na další "metu") a neobejde se to ani bez speciálních kostýmků (aneb Santa nesmí chybět). Jakožto osoba, která si tento díl nechala až na úplný závěr sledování anime to byl chutný zákusek.

Až teprve tento film mi dal vhled do skutečného významu názvu anime. V angličtině je to (volně přeloženo) 'Láska, Chunibyo a jiné bludy'. Originál přitom je (pravděpodobně, neumím japonsky) 'I se syndromem osmáka se chci zamilovat'. Význam jsem si z toho odnesl hned dvojí (zejména také proto, že v titulcích byl význam prohozen) - jeden pro Yuutu a jeden pro Rikku. Výsledek je ale stejný - i lidé s různými, řekněme, "quirks" si zaslouží lásku, pokud ji chtějí. Stejnou měrou k tomu neodmyslitelně patří i druhá strana mince, milovat někoho s již zmíněmými "quirks". A vlastně, ve výsledku, co víc si většina z lidí přeje, než lásku bez ohledu na různé "quirks"? (možná ten super prsten) Stále platí, že v určitých věcech je Yuuta a Rikka "couple goals". Film si ale určitě užijí i fanoušci (fake) Mori Summer a Dekomori, jejichž putování ředí nasládlost filmu humorem. Zamrzela mě tak pouze menší přítomnost Kumin, Shichimiyi a Isshikiho. Na druhou stranu film dává prostor rodinným příslušníkům, což je, vzhledem k probíranému tématu, jedině dobře.

Ren Lite má v prvé řadě absolutní banger v podobě závěrečné znělky. Opět tu máme 6 krátkých epizodek, které dohromady dají zhruba jednu plnohodnotnou. A opět je na co se koukat. Úvod Kumin vs Nibutani je roztomile chill stejně jako Kumin sama. Dvojka je klasické dobrodružství Rikky s Yuutou. Třetí epizoda je svým způsobem pokračování prequelu Rikky z prvního Lite, stejně tak jako epizoda pátá. Epizoda čtvrtá podobně dává další z mnoha soubojů Dekomori vs Nibutani, tentokrát v lokální variaci na černého petra. Šestá epizoda ukazuje, že prequelů z časů chunibyo není ušetřen nikdo, v tomto případě Nibutani, což potěší vzhledem k tomu, že v seriálu (falešná) Mori Summer tolik prostoru nemá.

Soubor šesti krátkých epizodek, které dohromady dají zhruba jednu plnohodnotnou epizodu mě bavil. Rikka vs volejbal byla zábavná a bylo fajn, že když už je to high school anime, že taky vidíme nějakou výuku. Následující dva díly byly kvalitní forma prequelu jak pro Rikku, tak pro Yuutu. Díl s hovězím humorně ukazuje dětinskou a nezkušenou stránku Rikky. Díl s Kumin funguje zároveň jako představení postav i jako vhled do života Kumin. Závěr Dekomori vs Nibutani nabízí akci i zábavu, jak je člověk zvyklý ze seriálu a dal by se zařadit téměř do jakéhokoliv dílu.

Na první pohled obyčejné romantickomediální slice of life okořeněné krásnou animací soubojů typických spíše pro nějaké JRPG nebo shonen. Jakmile člověk ale začne přemýšlet o tom, proč se to děje (a vyhledá si, že pojem Chunibyo jako takový je i na Wikipedii), dostává to novou rovinu. Je dost možné, že jste si prošli tím samým. Rikka pro to má důvod svůj. Je zároveň vynikajícím rozhodnutím to, že seriál zařadil i další postavy s tímto syndromem, každou s trochu jiným syndromem i přístupem k němu. Stejně důležité (a zábavné) jsou i postavy bez něho, jmenovitě zejména absolutně chill postava Kumin a takový skoro protipól je sestra Rikky Toko, ta zase se svojí naběračkou má zero chill, na druhou stranu jakožto dospělý rodinný příslušník bez syndromu Chunibyo je to zcela pochopitelné. Na druhou stranu ale člověk chápe i Yuutu, a jeho přístup ke hrám Rikky je rozhodně v kategorii "couple goals". Navíc - pokud svými deziluzemi nikomu neubližuje? Proč si nudnou realitu trochu nepřikrášlit? Možná pokud do toho nezařadíte skluzy jak když ve fotbale úmyslně chcete dostat červenou kartu. Ale takto animovaně je to neskutečně zábavné. Pro fanoušky Megumin z Konosuba téměř povinnost, jen tady to jde víc do goth stylu.

Už jen ta představa probírání se hodinami záběrů z koncertů, aby člověk vybral ty pasující do písně je úctyhodná. Navíc tam jsou známé tváře (poznáte všechny?), žádné velké opakování, různorodost (zpěváci, tanečníci, kytaristé, bubeníci, basáci, atd.), vše zapadá do rytmu a je to i doprovázeno líbivými efekty na obrazovce. A na pár záběrech z publika se mihne i oblíbený irský kvartet. V dnešní době už by to možná šlo vyřešit formou AI (prohledat chord progressions a lyrics), ale zde se bavíme o roce 2007. Líbivý song už je jen třešničkou na dortu, kde obyčejné kapely by to měly jako lead single k albu, zde je to zapadlé u kompilace hitů, takový skrytý poklad.

Další z filmů, u nichž bych přísahal, že jsem je již hodnotil. Nu což - tak mám alespoň pseudovýmluvu na to dát si rewatch (a Jacob's Ladder je filmem, u kterého divák z rewatche benefituje). Jacob's Ladder je v mých kruzích znám zejména díky jeho vlivu na tvorbu mé oblíbené videoherní survival horror série Silent Hill. I na několikáté zhlédnutí a s odstupem téměř 35 let jsou efekty téměř nestárnoucí, ať už ty kamerové nebo ty před kamerou (stačí se podívat zpětně, jaký vliv mělo "undercranking" u jiných filmů/seriálů). Scénářem je to stále kvalitní, zejména díky návaznostem na válku a různé experimentální výzkumy v USA. Dalo by se říci, že to malinko ohlodal fakt, že se příběhovými zákrutami inspirovalo mnoho dalších, ale to bychom mohli jít klidně do 19. století k příběhu "An Occurrence at Owl Creek Bridge", případně i klidně dále do minulosti. Z aktuální tvorby jsem si vzpomněl zejména na epizodu Playtest z antologického Black Mirror. Herecky je to koncert Tima Robbinse, blýsknou se však i budoucí hvězdy jako Jason Alexander, Ving Rhames nebo Macaulay Culkin. A to jsem ani nenakousl symboliku, kterou film protkal scénárista Bruce Joel Rubin díky svému pobytu v budhistickém klášteře a režisér Adrian Lyne, který ze svých inspirací zmiňuje jména jako jsou Francis Bacon, H. R. Giger, Diane Arbus nebo Joel-Peter Witkin.

"Úžasný Digitální Cirkus je místo, které si mohou užít lidé jakéhokoliv věku." Tak pravil Caine. A já souhlasím. The Amazing Digital Circus (TADC) jde ve šlépějích věcí typu Don't hug me, I'm scared nebo Garten of Banban, záměrně se ale vyhýbám slovu kopie a budu TADC v tomto směru bránit. Měl bych to pak nazvat kopií Sword Art Online? Trona? I Have No Mouth and I Must Scream? The Stanley Parable? Na to je TADC příliš svérázný, inspirace se ale nezapře. Spíše než horor to beru jako takovou psycho černou komedii, těžko ve mně může budit strach BSOD, zvuk modemu nebo "clipující" či "glitchující" věci, když jsem s nimi sžitý. Na nějaký gore se taky může honem rychle zapomenout. Připomíná mi to spíš klasické cartoony (jmenovitě například Courage, the cowardly dog, z něhož je tam i jedna homage), které dovedou pracovat s atmosférou - na to TADC využívá také kvalitní animace a znalost filmových triků a záběrů (např. "kubrick stare"). Atmosféra j také kvalitní zejména i proto, že i když je TADC defacto isekai, tak kde například Sword Art Online jde cestou typického akčního power fantasy, TADC jde nekompromisní cestou beznaděje (což je jednak celkem realistické a druhak je to skvěle vidět v obličeji Pomni, který memeticky zaplavil internet; ono celkově TADC zaplavil internet, v době psaní textu má pilot za 11 dní už 30 milionů zhlédnutí), které připomíná stařičké I Have No Mouth and I Must Scream. Animace však stařičká není (jak by se mohlo z prvních pár vteřin pilotu zdát), seriál jde s dobou - už má merch, nějaký ten lore díky obrázkům na dveřích a v neposlední řadě také fanarty, tam bych ale přiřkl největší úděl Pomni (typicky stydlivá moe) a Jaxovi (ten má zase nakročeno k tomu být další tumblr sexyman). Vzato kolem a kolem jsem si na začátku sledování myslel, že seriál vystřílel všechnu munici, nicméně kombinace dobrodružství typu "gather the gloinks" opepřené hledáním východu vedené ensemble castem, který má i možnost se měnit je plodný koncept u něhož si vzpomenu třeba na Infinity Train. A pokud přidají na hororu, přidám i já na počtu hvězd. EDIT 29.02.2024 - vzhledem k tomu, jak jsem se bavil u prostého oznamovacího videa s reklamou na merch (POMNI WAKE UP TIME TO GO ON AN ADVENTURE; je vidět, že Gooseworx je velmi aware, co se týče fandomu), tak by bylo nefér zůstat pouze u 4 hvězd, takže zvedám na 5.

Kvalitka. Z vlastního okolí mám doloženo, že film si užijí prakticky všichni - lidé D&D nepolíbení, lidé D&D políbení i lidé, u kterých nezůstalo jen u toho políbení. Já spadám do druhé kategorie, kdy mám sice dost zkušeností s D&D, neodvážil bych se však považovat za znalce (choutky DM-ovat také zatím nikde nemám). Film tak pro mě fungoval na dvou rovinách - první, té klasické fantasy dobrodružné. Ta je sama o sobě super, film vypadá krásně. Ví, kdy nasadit CGI a kdy nasadit praktické efekty. Postavy jsou relativně archetypální a přístupné, takže se daří neodradit neznalce. Prostředí taktéž, ať už jsou to hradní nádvoří, lesní města nebo jeskyně plné lávy. Padouchové jsou řádně padouchovští. Hrdinové rozdávají když ne hlášky, tak alespoň přátelská popichování nebo dojemné momenty (prakticky vůbec se však nejedná o typicky romantické slaďáky, čemuž smekám). Akce má film taky na rozdávání, hezky po vzoru D&D bývá často hodně kreativní, což je rozhodně plus. Druhá rovina je ta speciální D&D fanouškovská. Už jsem psal, že D&D trochu políben jsem, ale ne nějak obzvlášť. I to bohatě stačilo, abych si tuto jízdu dosyta užil. Přesně takhle jsem si představoval některou z odehraných kampaní kompletně se všemi dobrými i špatnými hody, dobrými i špatnými nápady. Prakticky každá scéna se dá vyložit jak z hlediska doslovného fantasy, tak z hlediska meta "hráči sedí u stolu s DMkem a řeší nastalou situaci". Takže člověk se baví nejenom klasickým fantasy, ale i věcmi co sám zažil nebo viděl někoho zažít. Tohle funguje geniálně i v tom smyslu, že DMko by v tomto smyslu mohlo povolit hraniční situaci, protože "rule of cool", čímž se dají odmávnout různé nedostatky, ať už z hlediska čistého fantasy tak z hlediska hry.