zdepapepa

Jsem vděčný kamarádovi, že mi tento seriál doporučil (v rámci porovnání s Game of Thrones jsem mu napsal oblíbené postavy Jon-Arya-Littlefinger-Hound, on uvedl, že by se mi mohli líbit Lyra-Lee-Iorek. Ukázalo se, že se z 66% trefil - Lyrou a Leem. Chyběl pouze Roger.). Sice je to, stejně jako Game of Thrones, fantasy seriál založený na knižní sérii, je to však něco jiného - méně velkolepých bitev, na druhou stranu ale je budget ekonomicky utrácen za realistické efekty daemonů (slyšel jsem, že si někteří lidé stěžovali na jejich nedostatečnou přítomnost na obrazovce, já tento pocit neměl), spectrů nebo jen "obyčejných" prostředí nebo přechodů mezi světy. Ty jsou vynikající (přechody i světy; i intro bylo vynikající, leč v rámci binge watchingu byla znát jeho dlouhá délka), nicméně jak jsou ty nové světy hezké, zajímavé a speciální, tak o to víc vynikne, jak je ten náš obyčejný, nudný a nevýrazný (světlá výjimka je postava Mary). Na druhou stranu by bez našeho světa nemohly být v seriálu tak hezké paralely s náboženskými organizacemi, boji s patriarchátem nebo i s vědeckým výzkumem. To všechno umožňuje seriálu vystavět komplexní postavy s vrstevnatými motivacemi (např. mé sympatie/antipatie vůči paní Coulterové se měnily minimálně z epizody na epizodu).

Shodou okolností jsem letos zhlédl i jiný film s triem Ramba/Kotek/Hádek - Vlastníci. Je vidět, že jim to spolu funguje. Pohádka O vánoční hvězdě neurazí, má však těžkou konkurenci v pohádkách z let minulých a v nich podobných prvcích, ať už to jsou personifikace různých konceptů (Dvanáct měsíčků), z nichž jeden z těchto konceptů skončí náhle mezi lidmi a je tam jako slon v porcelánu (Anděl Páně) a klasické milostné trojúhelníky a neopětovaná láska (to je zřejmě skoro pohádková povinnost, namátkou např. Tři oříšky pro Popelku, Z Pekla štěstí nebo Princezna ze mlejna). Nejlepší na celé pohádce pro mě byly comic relief postavy jako byly (z)Denička nebo Sirius (vzhledem možná Lucius Malfoy, chováním však totální Zapp Brannigan), které jako by vypadly z nějakého z mnou oblíbených sitcomů. Koncept záchrany formou "síla lásky" by zasloužil více rozvedení, ať už co se týče heteronormativity, tak co se týče amatonormativity (klidně i formou pokračování). Všechno ostatní potřeba měnit není - písně byly fajn, prostředí také (sníh na obrazovce lze letos na Štědrý den, v roce 2020, pouze závidět) a herecké výkony slušné, i na předabování Leonie Brill se snadno dalo zvyknout.

Píseň mám naposlouchanou už z dřívějška, mám ji velmi rád, zejména ale "živou" verzi z koncertů. Videoklip se ke mně dostal až nyní, takže ti děkuji, Youtube algoritme pro doporučená videa. Na to, že to je vlastně technicky vzato pouhá "bottle episode" (jestli se o episode v tomto kontextu dá hovořit, jde mi zejména o koncept), je v tom dost emocí, čemuž pomáhá i režie, která postupně odkrývá, co se vlastně v autě odehrává/odehrálo. Nevím, jestli tento klip dělá reklamu autům Ford podobně jako The Hire dělalo reklamu autům BMW, ale rozhodně jsem si na to po letech díky němu vzpomněl.

Vždy mě fascinuje, jak je každý člověk rozdílný. Jak do každého filmu a seriálu vstupujeme s úplně jinými znalostmi, předsudky a očekáváními. Mně tento film připomněl mnou oblíbený Dr. Horrible's Sing-a-long Blog. To nabídla zejména úvodní zhruba půlhodinka. A byla to skvělá půlhodinka, kompletně s humorným mixem realismu, parodizování klasických damsel in distress trop a zcela upřímné "kresleňácké" logiky (a jako bonus s trochou nepopiratelného Foe Yay mezi Megamindem a Roxanne). Co nastalo pak bylo hezky rozvedené a rozebrané "A co pak?". Zde však od DHSALB máme zajímavý odklon v tom smyslu, že tu sice máme taky "nice guye", ale není jím hlavní postava (u kterého je znát syndrom hlavního hrdiny a já bych skutečně rád viděl za co všechno si vysloužil oněch několik doživotí ve vězení), takže se scénáristé nemusí bát otočit úroveň padoušství až na proverbiální spinal-tapáckou "jedenáctku". Vzniká tak zajímavá subverze tohoto standardního hollywoodského klišé a jde hezky jako foil Megamindovu osobnímu růstu.

Nevyužitý potenciál? Ano, Honimíre, máš naprostou pravdu. ... Akorát, že vůbec. Kvalitně sestříhaný/zeditovaný pořad, který ví, co a jak v tomto médiu funguje a nejedná se jenom o klasické "Hey, fellow kids.". Protože to dělá (a hraje; nedovedu si ve stejné kvalitě představit úžasnou pouť internetem jiného člověka) osoba správného věku. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde pouze o trapnou "lol, I'm so random" zábavu. Ale skutečně jen na ten první. MÚPI staví humornou cestou zrcadlo veřejně známým osobám nezávisle na jejich postavení ve společnosti (politici, zpěváci, tvůrci online obsahu, atd.). A pokud tyto osoby ještě navíc jsou tzv. exploitative vůči např. dětem, je dobře, že na to někdo upozorňuje. S tím souvisí také to, že i když je tam dostatek kvalitního vlastního scénáře, velkou část obsahu MÚPI čerpá přímo z obsahu od samotných osob, které komentuje. Je to rozhodně zajímavější než pouhé mluvící hlavy u konkurenčních pořadů, které díky tomu musí pracně hledat humor jinde. A pokud není dostatek humorného obsahu od samotných osob, nasazuje MÚPI mistrně vypointované střihy/edity.

Všichni tady zmiňují Beavise a Butt-Heada (zastoupeného Mikem Judgem, tvůrce i hlas hlavního hrdiny Hanka Hilla), mě spíše zaujalo jméno Grega Danielse, spoluautora Parks and Recreation. Dost této poznámce napomáhá i fakt, že jsem vždy byl spíše na Dariu než na Beavise a Butt-Heada. Nenarazil jsem na to ale díky autorům. Narazil jsem na to díky počítačové/mobilní hře Animation Throwdown: The Quest for Cards, jelikož to byl poslední seriál z line-upu této hry, který jsem neviděl, tak jsem vyrazil doplnit vzdělání. Svým pozitivním přístupem a orientací na rodinu to má dle mého nejblíže k Bob's Burgers a Simpsonovým. Ikonickým stáním v intru mi to pak vždy spolehlivě připomene South Park. Humorem mi to připomíná českou televizní dramedy produkci. Jako největší tahák vidím fakt, že Hillové jsou hlavní kreslená rodina, co má jedináčka (pomineme-li Luanne). Jako další případy tohoto typu mě napadají např. Hey, Arnold nebo Star vs The Forces of Evil, tím můj seznam však končí a navíc vždy bylo jako hlavní hrdina dítě, u KotH je to celá rodina.

Přelom tisíciletí a atypické Disneyovky jsou zřejmě moje krevní skupina - nejdřív tohle, poté Emperor's New Groove (vždy si musím mentálně připomenout, že Road to El Dorado není od Disneyho, i když by do této kategorie klidně mohlo patřit), jednou si musím pustit i Lilo & Stitch a Treasure Planet. My tu jsme ale dnes kvůli A:TLE. To je napůl zábavná ensemble comedy, ať už se jedná o ústředního "Daniela Jacksona" nebo o zbytek expedice (díky čemuž dostane každý člen dost prostoru, navíc se u nich nejedná o obyčejný comic relief), a napůl to má dobrodružného ducha, ne nepodobného Indiana Jonesovi nebo Laře Croft, kde celý film žene kupředu honba za tajemstvím starodávné civilizace a hledání bájné Atlantidy. Nejvíce jsem však filmu přivykl tehdy, když jsem hrával na Playstation 1 hru podle filmu (jak bývalo, a možná stále je, tradicí tyto hry dělat). Nebyla to ničím výjimečná hra, ani na svou dobu, ale stráveného času s ní nelituji. Navíc hra obsahovala i několik různých žánrů (plošinovka, závodní, střílečka) a člověk měl možnost hrát i za jiné postavy než jen za hlavního hrdinu.

Je to dobrý film. A to někdy bohatě stačí. Oddychová zábava, u které se nemusí příliš přemýšlet. Nikterak výjimečná, ale zase ani nikterak nudná - klasický příběh o "groundhog day" smyčce, jen zde podbarveno klasickou sci-fi představivostí předlohy z Japonska. Paralela by se určitě našla i k počítačovým hrám, kde si také může člověk uložit hru a dle libosti zkoušet jeden a ten samý level, dokud ho nezdolá. Fanoušci Toma Cruise a Emily Blunt si přijdou na své.

Třetí kapitola Johna Wicka má o dost více společného s kapitolou druhou než s kapitolou první. Aby taky ne, když začíná prakticky na stejném místě, kde druhá kapitola skončila. Stále tu máme "superhrdinu" Johna Wicka, kde misky vah srovnávající um samotného Johna Wicka s neschopností jeho protivníků podezřele často přikládají závaží na druhou stranu této rovnice. Nevolám po absolutní pragmatičnosti. Volám po tom, abych se nemusel vztekat nad tím, že John Wick například může být ostřelován a v klidu si přebít zbraň v otevřeném prostoru. Mám bohužel možnost srovnání pouze s počítačovými hrami, ale třeba v Counter-Strike bych za tu dobu byl již třikrát mrtvý. Celkově se tu s výjimkou no-name goonů v ochranné výstroji prakticky neumírá a pokud ano, jedná se většinou o falešnou smrt (která je ale vidět tak na míle daleko, až to bolí). Často je ale John Wick 3 stále ta stará, dobrá adrenalinová jízda a premisa lovné zvěře je bohatá na akci. Jestli je něco, co tento film dělá lépe než jeho předchůdci, tak jsou to nové postavy - zejména pak Zero a The Abjudicator.

Název tohoto pořadu je přesným opakem klamavé reklamy. Laid-back? Ano. Camp? Ano. Cokoliv, co by se těmto dvěma věcem snažilo zabránit, je vyřazeno ze hry díky přívětivým postavám, dostatku volného času postav, spolupracující (kempovací a jiné) technice nebo i díky počasí. V reálném životě se mnoho z těchto věcí ovlivnit nedá (a často to podle toho dopadá), takže o to je příjemnější sledovat pořady jako je právě Laid-Back Camp. V záplavě pořadů, které se dušují popisy typu 'temný', 'brutálně upřímný' nebo 'syrově realistický', je to oáza klidu. Vinou (neústupností) producentů z té první skupiny tu pak v případě Laid-Back Camp máme opět překrývání kruhů Iyashikei a Moe. Sice mě z toho chuť na táboření nechytla (zvlášť ve vyobrazených (pod)zimních teplotách, brr), té jsem stejně nikdy mnoho neměl, bylo ale fajn sledovat pobyt postav v přírodě (zároveň se může člověk i něco málo dozvědět díky naučným vsuvkám). Zde musím vyzdvihnout expresivitu postav na všechny události, což umocňovalo pocit, že tam člověk byl s nimi (ať už se jednalo o mrazivé počasí, výhled, pohodlnost spacáku nebo např. chutnost pokrmů). Tóny hudby laděné do irsko-nordického stylu jsou pak milý bonus, který hraje do karet lásce k táboření a celkově pobytu v přírodě. Vždyť kdo by si při klasických tónech houslí, kytary, tamburíny a flétny nevybavil zelené louky u moře (a v případě fanoušků paní učitelky Minami Toba i klasickou irskou hospodu)?